Zatracenej život, pomyslel si v duchu. Pak to vykřikl nahlas. Jen slovo zatracenej pozměnil za jiné. Nepublikovatelné. Seděl na rozvrzané židli v tom kutloušku, jak s oblibou říkal svému minipodnájmu, hleděl do zdi a snažil se na nic nevzpomínat. Nedařilo se.
Do hlavy se mu neustále tlačily myšlenky na láskou překypující začátky manželství. Na narození obou dětí. Na šťastné chvíle, když se nastěhovali do svého nového bytu. Na vážnou nemoc jejich syna.
Proseděli tehdy u jeho lůžka dlouhé hodiny, nekonečné dny. Drželi se s manželkou za ruce, moc toho nenamluvili. Sedávali tehdy mlčky, s očima plnýma strachu, jenž později přešel v naději. A nakonec ve štěstí ze synova uzdravení.
Jak se to mohlo všechno pokazit? Co toho bylo příčinou? napadlo ho už mnohokrát. Odpověď na tuhle otázku dodnes najít nedokázal. Žena mu časem začala dávat najevo, že je pro ni jakousi onucí, že si ho neváží a už s ním nechce žít. Našla si jiného. On přistoupil nejen na rozvod, ale i na to, že opustí byt.
Skončil na ulici. Přišel o práci. Dospívající děti, které tolik miloval, se za něj styděly. Teď už byly dospělé a nestyděly se o nic méně. Kdy jsem je vlastně naposledy viděl? zamyslel se. Bylo to dávno, hodně dávno. Před třemi lety? Čtyřmi? Pěti? Nevěděl.
Teď tu seděl na rozvrzané židli a opět (pokolikáté už?) se sám sebe ptal, jaký má vlastně život smysl. Žádný – odpovídal si. Stále častěji měl pocit, že jediný, s kým si může promluvit, je jeho vnitřní hlas.
Ozýval se hlavně v koupelně, kde na ušmudlané poličce ležela břitva. Jedna z mála věcí, které mu patřily a z minulosti zůstaly. „Stěžuješ si, že tvůj život nemá žádný smysl? No tak ji popadni a ukonči to. Rychle a bezbolestně,“ nabádal ho ten hlas.
Párkrát se přistihl, že drží otevřenou břitvu v ruce. Pokaždé ji zase zaklapl a štítivě odložil. Dnes ne. Tentokrát ji nechal otevřenou. Pečlivě se s ní oholil a šel si hledat práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat