LÁZNĚ PLNÉ MANŽELČINY BÁZNĚ
Bránil jsem se tomu jako čert kříži, ale nepomohlo to. Doktor byl neoblomný, poslal mě do lázní. První problém nastal už doma. Manželka se rozplakala a mezi vzlyky mluvila o nevěře, jiných ženách a hrozícím rozvodu.
„Prosím tě, nech toho,“ chlácholil jsem ji. „Vždyť dobře víš, že na ženské jsem nikdy nebyl. Proč bych to měl zkoušet teď, na stará kolena? Riskovat, že si trhnu ostudu?“ Jenže pláč té mojí ženské byl k nezastavení. Její slzy začínaly připomínat Niagarské vodopády, celá se třásla, vypadala jako osika ve větru.
„Hergot, tak dost,“ musel jsem zařvat a bouchnout do stolu. Kupodivu to zafungovalo. Žena si osušila slzy a podívala se na mne. „Tak jo, ale musíš odpřísáhnout, že mi budeš věrný a že se vrátíš. Nechci dopadnout jako Ochmelková. Ten její v lázních sbalil vdovu po majiteli pivovaru. Už ho neviděla. Jen jí napsal, že o tomhle snil po celý život,“ vyslechl jsem si od manželky.
V lázních jsem si na ni často vzpomněl. Chlap, který se mnou bydlel, byl totiž neuvěřitelně ukecaný a hlavně nesnesitelný. „Seš vůbec normální? Tady se kolem nás rojí nádherné baby a ty nic. Chováš se jako eunuch. Kamaráde, lázně, to je život. Nádhernej život. Tak proč nežiješ?“ vykřikoval.
Otravoval tak dlouho, až jsem s ním šel jednou večer na taneční zábavu. Abych měl pokoj. Než jsem se stačil ohlédnout, odněkud k našemu stolu přitáhl jakési dvě ženské. Spiklenecky na mě mrkl a dal se do díla. „Věřila byste tomu, že jste světlo mého života?“ povídá jedné z nich. Té výrazně hezčí a zachovalejší. Ženská si ho nejprve přísně změřila pohledem a pak ucedila: „Světlo života, jo? Tak na mě laskavě neprskejte, nebo vám tady rychle zhasnu.“
Asi ho to trochu zaskočilo. Začal totiž očima pečlivě zkoumat poněkud neobvyklý přívěšek, který měla na krku druhá žena. Nemohla si toho nevšimnout. „Líbí se vám to auto?“ zeptala se mého lázeňského spolunocležníka. Ten očividně ožil. „Auto taky. Ale jeho parkoviště mnohem víc,“ pronesl nadšeně.
Řeknu vám, byl jsem rád, když ten můj pobyt v lázních skončil a já mohl konečně odjet domů. Manželka mě už mezi dveřmi začala podrobovat křížovému výslechu. Musel jsem jí skočit do řeči. „Přestaň. Jak vidíš, žádná vdova po majiteli pivovaru, lihovaru či velkouzenářství tam nebyla. Jsem rád, že mám tebe. Jsi totiž světlo mého života,“ řekl jsem jí a snažil se neprskat. Neprskala ani ona.
Žádné komentáře:
Okomentovat