Jmenoval se Čížek, ale po celý život kradl jako straka. Možná ještě víc a líp. Taky podváděl. V Boha nevěřil, ale přesto mu často děkoval za to, že po každém ze svých činů zůstával mimo podezření. Není nad to, když má člověk filipa – říkával si nejednou spokojeně.
Začalo to ve školce. Malé autíčko, angličák, kterým se tam chlubil jeden z kluků, se mu moc líbil. Přivlastnil si je. Ve škole kradl spolužákům knížky, luxusní pera a taky svačiny, které pak potají hltal na záchodcích. Čas od času ve třídě někdo postrádal kapesné, jednou přišel třídní pokladník o všechny peníze ze sběru papíru.
Smůlu měli později i jeho kolegové v práci. Ztrácelo se jim všechno možné. Od kompaktních disků přes mobilní telefony až po bankovky v peněženkách. Patří jim to, hlupákům, mají si na své věci dávat pozor – konstatoval po každé ze svých mnoha úspěšných krádeží. Přesto zaměstnání často měnil. Pro jistotu.
Dnes v noci uléhal do postele se zvlášť příjemným pocitem. Podařilo se mu rozšířit už tak rozsáhlou sbírku karlovarského porcelánu. Bylo to snadné, a hlavně levné. Důchodkyně, která se ozvala na jeho inzerát, chtěla pětistovku. Usmlouval to s ní na pouhou stokorunu. Za blbost se platí, usmál se spokojeně a s úsměvem na rtech tvrdě usnul.
Za okny byla hluboká tma, když ho probudil jakýsi hluk. Otevřel oči a strnul. U jeho postele stál maskovaný muž s pistolí v ruce. „Ccco tttady chccettte?“ vykoktal a cítil, že žaludek mu v těle stoupá až kamsi ke krku.
Návštěvník mlčky přešel k poličce s porcelánem, vzal do ruky nejčerstvější přírůstek a bacil s ním o zem. Jeden ze střepů dolétl až k posteli. „Nééé,“ zakřičel už pozdě majitel sbírky. Chvíli nevěřícně zíral a pak ze sebe vysoukal: „Porcelán ne, dám vám co chcete. Peníze. Hodně peněz!“
„Zavři zobák, Čížku,“ okřikl ho neznámý. Následovala další rána. Bum. Pak znovu. Bum, bum, bum. Za chvíli byla polička prázdná, zato podlahu důkladně pokryly porcelánové střepy. Neznámý zakuklenec se hrozivě zasmál, otočil se a odcházel. Mezi dveřmi se zastavil. „Chceš vědět, kdo jsem, darebáku? Jsem tvé svědomí. Přede mnou už teď nikam neutečeš,“ zaburácel místností jeho hlas.
Ještě že to byl sen. Hodně nepříjemný, ale jen sen. Naštěstí se z něj ráno probudím – říkal si Čížek. Mýlil se.
Žádné komentáře:
Okomentovat