VÁNOCE V ČERVNU. A PROČ NE?

Už ani nevím, kdo s tím nápadem v naší tehdejší povedené partičce přišel. Jen si pamatuju, že to bylo v hospodě, po nějakém tom vypitém pivě. Venku peklo slunce, my se spokojeně osvěžovali dobře vychlazeným pěnivým mokem, když ta nečekaná věta padla: „Hoši, co kdybychom si udělali o příštím víkendu Vánoce?“

Nejprve to vypadalo, že jsme se snad přeslechli. Pak si někteří z nás začali ťukat na čelo. Jenže nemohlo to dopadnout jinak, než konečným jednomyslným souhlasem. „Ale když Vánoce, tak se vším, co k nim patří. Byť v horkém červnu,“ shodli jsme se.

A tak se onoho památného červnového dne tyčil uprostřed nejmenovaného fotbalového hřiště překrásně vánočně nazdobený smrček, dodaný kamarádem hajným. Teplota se tenkrát pohybovala kolem nějakých pětadvaceti Celsiových stupňů a u stromku posedávala přibližně desítka bláznů. V kabátech, s čepicemi na hlavách a rukavicemi na rukou.

Potili jsme se jak dveře od chléva, ale to nám ani v nejmenším nebránilo prožívat radost při pojídání smaženého kapra s bramborovým salátem a jásat po celou dobu rozdávání i vybalování dárků. Dokonce vánoční cukroví kdosi z domu přinesl.

Po cestičce za plotem chodili lidé, nenašel se snad jediný, který by se nezastavil a nevěřícně zíral. Teď, s odstupem času, se už nedivím některým výkřikům, které na naši adresu padaly. Kolemjdoucí nás častovali slovy, mezi nimiž POMATENCI bylo to nejmírnější a nejslušnější. Naštěstí se nenašel žádný dobrák, který by na nás poštval ostré hochy v bílých pláštích se svěracími kazajkami v rukou.

Byla to parádní vánoční akce v horkém létě. Návrh na její zopakování však neprošel. „Opakovaný vtip není vtipem,“ namítl kdosi. Vzápětí přišel s nápadem, že bychom se mohli jít na Silvestra opalovat. Se vším všudy, co k tomu patří.

Nápad to sice nebyl špatný, ale nikdy jsme ho neuskutečnili. Naštěstí. Nebo naneštěstí? Nevím.