deníček: DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO

Tak jsem včera oslavil další narozeniny. No, oslavil... V mém věku už vlastně není nad čím se radovat a co slavit. Člověk si čím dál víc uvědomuje, že se zase o rok vzdálil mládí (co to vlastně bylo?) a udělal stejně dlouhý časový krok vstříc smrti.

V mém věku jsem vděčný za málo. Za to, co o generaci mladší lidé vůbec nechápou a zatím pochopit nemohou. Třeba za každé nové ráno, kdy se probudím živý (hurá!) a nic mě nebolí (dvakrát sláva!). Za to, dvě že otřepaná slůvka „hodně zdraví“ už nejsou nějakou zdvořilostní frází, nýbrž touhou a skutečným, pro někoho neuskutečnitelným přáním.

Jak už taky dobře vím, narozeniny nemusí být nutně spojené s nekonečnými bujarými pitkami a drahými dárky. Stačí vědomí, že člověk má kolem sebe pár dobrých přátel a někoho, koho má rád, na koho se může i v té nejsložitější a nejhorší chvíli spolehnout. Někoho, kdo je mu oporou a jehož oporou chce být - a snad taky je - on.

V mém věku už sice skutečně není co slavit, přesto si uvědomuji, že narozeniny jsou výjimečným dnem. Přicházejí pouze jednou do roka a onen den (pouhých 24 hodin, 1440 minut či 86400 sekund) je jen a jen váš. Na vás taky záleží, jak s ním naložíte. Zda jej utopíte v alkoholu, prožijete v radosti či smutku, věnujete jej svým blízkým nebo se třeba jen zamyslíte nad svým dosavadním životem.

Já včera něco z toho udělal. Co to bylo po mně vědět nechtějte. I když se na tomto blogu čas od času více či méně sebeobnažuji, úplně svlékat se tady nechci.