Paměť mi naštěstí ještě slouží dobře. I proto jsem si tuhle vzpomněl na oblíbenou hru našeho dětství: vadí nevadí. Už jako malí šprčci jsme ji hrávali výhradně ve smíšené společnosti, bez děvčat to nebylo ono.
Vzhledem k našemu věku při ní padaly otázky úplně obyčejné, nezáludné a možná i trochu stupidní. Nikomu z nás to nevadilo. Hlavně že se naše tehdy čisté, ještě ničím neposkvrněné dušičky dobře bavily.
S příchodem puberty a její pokročilostí jsme pravidla hry postupně a operativně měnili. Dnes se tomu říká kreativita. Smíšená společnost účastníků byla ještě důležitější. Některá z pohledu nás kluků nezajímavá děvčata projevovala o účast enormní zájem.
Nestáli jsme o ně a vyvinuli velké úsilí, abychom se jich zbavili.
„Vadí ti, když tě Karel políbí?“ obrátil se jednou řídící hry na dobře vyvinutou Šárku, čímž chtěl splatit jistý dluh svému kamarádovi. Nikdo na tom prodělat nemohl: buď si Karel užije francouzáku, nebo Šárka odloží některou z částí svého oděvu.
Pokud vás to zajímá, v té chvíli se radoval Karel. Svršky začala Šárka odkládat až později. A nebylo jich málo.
Neznám nikoho, kdo by hrál „vadí nevadí“ v dospělosti. Tu hru jaksi pohřbil čas a možná i určitý pokrok. Nejprve ji začala vytlačovat ze scény rotující flaška, časem se i do naší zaostalé republičky probojoval svlékací poker. Je jednoznačnější, přímočařejší a většinou i rychlejší.
Flašku jsem kdysi v minulosti taky jednou hrál. Svlékací poker nikdy. A jestli toho lituji? Pokud mám být upřímný, tak trochu ano. Jenže teď už je pozdě. Onu karetní hru se totiž na stará kolena rozhodně učit nemíním.
1 komentář:
Pamatuju se, jak ve hře Antonína Procházky Klíče na neděli inkriminovaná čtveřice i v plné dospělosti odkládala svršky, aby se domohli všichni svého, tedy toho opačného :-)
Okomentovat