Jako malý kluk jsem ještě neměl ani ponětí o tom, co je to milovat. A přece jsem miloval. Knížku Julesa Verna Dva roky prázdnin, její hlavní hrdiny a hlavně ústřední myšlenku toho díla. Nádherně dlouhou dobu, po kterou se člověk nemusel učit.
Záviděl jsem oněm dětem všechna ta jejich prožitá dobrodružství, představoval si, že jsem jedním z nich. Taky si říkal, jak nespravedlivé je, že my nemusíme do školy jen pouhé dva měsíce. Sice šestinu roku, jenže utíkající mnohem rychleji než čas strávený v lavicích.
Občas si na to vzpomenu i teď, přestože mi slovo prázdniny už dávno nic neříká. Současným dětem se červenec a srpen určitě zdají taky krátké – byť mají oba měsíce plných jedenatřicet dnů. Na druhé straně dětským hrdinům geniálního spisovatele pravděpodobně nic nezávidí.
Nerad bych se pletl, ale důvod téhle mé domněnky je jednoduchý. Spousta současných školáků totiž knížku Dva roky prázdnin nezná. Četba je pro ně čímsi zbytečným a otravným.
Počítače, počítačové hry a nepřetržitá komunikace po internetové síti ji zatlačily kamsi hodně hluboko. K jejich velké škodě.
1 komentář:
Já prázdniny mám, Dva roky prázdnin jsem četla a musím říct, že taky občas závidím...
Okomentovat