Samotný vysedávám v hospodě výjimečně. Jen tehdy, pokud mě k tomu okolnosti více méně přinutí. Jako nedávno. Potřeboval jsem zabít čas při asi dvouhodinovém čekání. Do cesty se mi v centru města připletla taková už na první pohled sympatická restaurační zahrádka. Netradiční. Za obrovskými vraty, ve dvoře. Stoly s lavicemi tam dokonale stínily obrovské obdélníkové slunečníky.
Je horké odpoledne, nad stránkami knížky před chvíli koupené v antikvariátě se chladím skvělým řezaným Budvarem. Jenže v klidu číst se tady bohužel nedá. Brání tomu dění kolem. U vedlejšího stolu hlasitě peskuje jakási žena muže. Určitě manžela.
„Kdyby bylo po tvém, tak tady strávíš celý den a možná i noc,“ vykřikuje kromě jiného. Jakousi hráz mezi nimi tvoří jejich pes – rovněž sedící na lavici. Muž cosi zablekotá, žena na něj znovu hlasitě křičí. Pes se střídavě dívá na jednoho i druhého. Na ženu ustrašeně, na muže s očividnou lítostí a pochopením v očích.
U jiného stolu, na druhé straně, sedí žena středního věku s mladou dívkou. Matka s dcerou – odhaduji je. Chvíli to tak skutečně vypadá, ale vzápětí zjistím, že jsem se šeredně mýlil. Starší žena zbožně hledí, jak si její spolusedící balí cigaretu, pak ji hladí po volné ruce. Když dívka dokouří, vášnivě ji políbí. Milenky – musím opravit svůj původní odhad.
Dál už se raději moc nerozhlížím a taky se snažím nic neposlouchat, i když je to těžké. Dopíjím pivo a snažím se co nejrychleji zaplatit. Pryč odsud, říkám si a v hlavě mám jedinou myšlenku: není nad to, když člověk zajde na pivo s kamarády.
Vykecá se, pobaví, nerozhlíží se kolem sebe a nemá ani možnost sledovat či poslouchat, co se děje kolem něho. Jít do hospody sám, to zkrátka není ono. Alespoň pro mne.
Žádné komentáře:
Okomentovat