OKO, DO DUŠE OKNO

Oko – do duše okno. Pokaždé, když na toto úsloví narazil, se musel v duchu zasmát. Kdybyste věděli..., říkával si. Dobře si pamatoval, kdy u sebe tuhle neobvyklou vlastnost zjistil poprvé. V jeho pěti letech se mu ztratila oblíbená duhová kulička. Hledal ji všude možně, ale marně.

Pak k němu ve školce přišel kamarád Mireček. Cosi po něm chtěl. A tu kuličku měl. Zářila svými duhovými barvami v obou jeho očích. Ukradl mi ji, pochopil později.

Má to výhody i nevýhody, bilancoval své nadpřirozené rentgenové oči teď, ve zralé dospělosti. Díky nim si například v mládí do sytosti užil se spoustou děvčat. Se všemi těmi, v jejichž očích se uviděl.

Napoprvé se trochu lekl. V jednom oku krásné Lucky totiž na sobě neměl ani jediný kousek oděvu, ve druhém ho už náruživě zasvěcovala do tajů milování.

Spatřil se i v očích své pozdější manželky, přitažlivé, ale hodně plaché dívky. Krátce po svatbě se začala své plachosti zbavovat. Hodně rychle. Pak jednou přišla domů dost pozdě. V jednom jejím oku se škodolibě šklebil rodinný přítel Honza, z druhého vykukoval manželčin kolega z práce.

Dal jí tenkrát ještě šanci, jenže ona ji nevyužila. Známých i neznámých mužů v jejích očích rychle přibývalo. Nemohlo to skončit jinak než rozvodem.

Před několika lety někdo vyloupil místní poštu, policisté byli bezradní. Náhoda tomu chtěla, že jim pomohl. Při jedné z návštěv oblíbené hospůdky narazil na muže, jehož znal od vidění. Když mu pohlédl do očí, vypadly z nich miliony. Lupič skončil za mřížemi, peníze se však nenašly.

Vzpomněl si na hřejivě dobrý pocit, který tenkrát měl. Měl ho i teď, po letech. Byl v klidu. Nebyl by, kdyby tušil, že lupiče včera propustili. A kdyby mu mohl pohlédnout do očí nyní, z jednoho by na něj mířila pistole, z druhého se proti němu napřahovala ruka s dlouhým, ostrým nožem.