„Důchodu se nedožiju,“ říkávám s oblibou. A poměrně často. Dokonce jsem o tom částečně přesvědčený. Stačí, když si uvědomím, co všechno už muselo mé tolik opotřebované tělo v dosavadním životě absolvovat. S kolika nemocemi a stresy se – vesměs úspěšně – vyrovnávalo.
„Důchodu se nedožiju,“ sice říkávám, ale skutečnost je taková, že bych se ho dožil rád. Pokud možno v takovém stavu, abych věděl, jak se jmenuju, kde bydlím (a taky tam spolehlivě trefil), s nohama, které mě ještě někam donesou. Mám totiž jeden velký podzimně životní sen. Literární kavárnu.
Takovou malou, milou, příjemnou, útulnou a přátelsky naladěnou kavárničku pro sebe a hlavně pro úplně obyčejné lidi, kteří rádi čtou i píšou. Kavárničku se stěnami obloženými knihami, v nichž si mohou návštěvníci nad svým jakýmkoli oblíbeným nápojem na pokračování číst, a které si za určitých podmínek třeba i odnesou domů.
Mám před očima také další živé obrázky z tohoto svého zatím jen vysněného podničku: autorská čtení návštěvníků, soutěže o nejlepší dílo týdne, vydávání měsíčních sborníků textů, které lidé do kavárny přinesli nebo je v ní dokonce napsali. Chybět samozřejmě nemůžou ani nejrůznější překvapení: třeba v podobě konzumace zdarma každého x-tého hosta.
Člověk by se měl pořád na něco těšit a umět si dělat radost. Proto onu větu o nedoživším se důchodu ze svého slovníku vypustím. Nahradím ji úplně jinou: „V důchodu si otevřu literární kavárnu.“ Už teď vás do ní všechny zvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat