Blahopřání

středa 12. ledna 2011

zamyšlení: OKNO JAKO ODPADKOVÝ KOŠ


Někdy si říkám, co jsme to za lidi. A jsme vlastně ještě vůbec lidi? Alespoň někteří z nás? Napadá mě to hlavně při pohledu na nepořádek, a nebojím se říct doslova bordel, který děláme. Nemyslím doma (tam to u někoho musí být zřejmě až nepředstavitelné), mám na mysli na veřejnosti. Venku.

Když jsem ještě bydlel v úplně jiné části Brna, na sídlišti, o dva vchody dál žila v přízemí přibližně třicetiletá žena. Proslula nejen neuvěřitelným křikem linoucím se z otevřeného okna při jejím milování, ale i rychle rostoucím počtem použitých prezervativů, které jednoduše vyhazovala ven. Nevěříte? Věřte.

Teď, když už pár let žiju na okraji brněnského Bronxu, si na tu vášnivou bordelářku často vzpomenu. Do práce to mám čtvrthodinku, chodím pěšky. V létě, v zimě, za každého počasí. Převážná část cesty vede Francouzskou ulicí, v níž nikdy nevíte, co vás tam překvapí. Dobře si pamatuju na svůj první objev. Byl jím televizor. Evidentně nefunkční, ale hrdě si hovící uprostřed chodníku.

Tehdy jsem nechtěl věřit svým očím, ale časem jsem si zvykl. Bodejť by ne. Těch nálezů na chodníku totiž přibývalo: část prodřené rohové sedací soupravy, alespoň decentně odložené u zdi domu. Hodně jeté křeslo. Cosi, co bylo v minulosti snad nějakou skříňkou. Nebo prádelníkem? Peřina (ano, čtete dobře, peřina!) zabírající skoro celou šířku cesty pro pěší. Taky mikrovlnná trouba bez dvířek, stejně jako židle mající jen tři nohy. Že by chybějící někomu posloužila coby zbraň?
 
Těch nálezů bylo víc, všechny si už ani nepamatuju. Zkrátka hrůza. Jenže člověk prý má ve všem špatném hledat alespoň něco dobrého. Já to našel. Vždycky když narazím na podobnou chodníkovou překážku, říkám si: „Je to dobré. Zase jedna věc, která mi neskončila na hlavě.“

Žádné komentáře: