LÁSKA MEZI HLTY PIVA

Mít láska nějakou střechu, ta dvojice mladých se vznášela ještě hodně vysoko nad ní. Stála do sebe zaklesnutá, shora dobře chráněná prvomájově rozkvetlou třešní. Chlapec s dívkou se do sebe vytrvale vpíjeli očima a průběžně i ústy. Obrázek, jakých bylo v ten den k vidění hodně. Tichý doklad dokonalé zamilovanosti.

Stejný den, jiné místo, úplně odlišná dvojice. Ani v nejmenším ji nezajímaly rozkvetlé třešně, natož potřeba se pod nimi v tento den líbat. Obsadili úplně obyčejnou, částečně zdevastovanou lavičku v jednom z brněnských parků. Svá málozubá ústa ponechávali ve vzájemné izolaci, do očí si pohlédli jen občas. Mnohem častěji sledovali láhev piva, pečlivě usazenou mezi nimi.

Tu jeden, tu druhý natáhl ruku, uchopil evidentně vzácný pěnivý mok, a téměř obřadně si lokl. I tento obrázek byl jako vystřižený z němého filmu. Ticho narušovali jen ptáci v korunách stromů. Jenže pochybuji, že ti dva bezdomovci je vnímali. Zajímala je jen láhev a nevratně klesající hladina piva v ní.

Láska či zamilovanost jsou skutečně velké čarodějky. A taky mohou mít nekonečné množství podob. V onen prvomájový den jsem se o tom přesvědčil ještě jednou. Tentokrát na chodníku v centru města. Ti dva vyšli zpoza rohu, drželi se za ruce a jejich chůze připomínala vznášení. Hlavy drželi hrdě vzhůru, občas na sebe pohlédli a spokojeně se usmáli. Dva pěkní, mladí kluci.