deníček: BÍLÉ MĚSTO

Nikdy jsem nepatřil mezi nějaké velké romantiky. Spíše naopak. Ale včera se ve mně cosi zlomilo a já se sám sobě nestačil divit. Čím to? Vysvětlení není zase až tak složité. Mohl za to sníh. Úplně obyčejný sníh, který je v našem městě rok od roku vzácnější.

A tak se stalo, že jsem odpoledne při kuřácké pauze postával na dvorku pracoviště, doháněl nikotinový deficit a hleděl k obloze. Z ní se snášely obrovské sněhové vločky, vypadalo to, jako by tam nahoře někdo trhal nekonečnou peřinu. Začínalo být všude bílo a to sněhové peří se dál tiše snášelo k zemi.

Vzpomněl jsem si na své dětství, kdy sníh, i když v jiném městečku, nedostatkovým artiklem ještě nebyl. Z paměti mi vyplouvaly vzpomínky na sáňkování na nedalekém kopci, na stavění sněhuláků mezi paneláky. Na dobu, která už je tak daleko, a včera odpoledne byla najednou až neuvěřitelně blízko.

Já totiž najednou dostal chuť zase si postavit sněhuláka. Nebo alespoň malého sněhuláčka. Začínám senilnět? Nebo je v tom něco jiného? Co tedy? – říkal jsem si.

Sníh padal dlouho. Pokryl ulice, zastlal střechy domů. V našem městě je teď všude bílo. A když se tak dívám z okna, vidím, že sníh začíná popadávat znovu. Možná si dnes toho svého malého vysněného sněhuláčka, svou lávku přes řeku života vedoucí zpět do dětství, přece jen postavím.