Jiří Prášil nezůstával svému jménu nic dlužný. Už jako malé dítě si rád vymýšlel a časem tuto vlastnost neustále zdokonaloval. Na střední škole proslul hned několika svými výroky. Třeba jednou, když přišel pozdě do vyučování. Po kantorově dotazu, proč se tak stalo, pohotově odvětil: „Já za to nemůžu, před tramvají jel parní válec.“
Jindy zase učitel v jeho blízkosti zavětřil a pojal podezření, že Prášil kouřil. „V žádném případě. To bude nejspíš tím, že jsem dneska seděl ve vlaku v kuřáckém kupé,“ uslyšel pedagog, aniž by tušil, že Prášil dojíždí z nedaleké vesnice, v níž železniční koleje nikdy nebyly.
Prášil nepřestal prášit ani později, v dospělosti. Dlouze vyprávět by o tom mohla třeba jeho manželka. Měla sice svého muže dokonale přečteného, ale stejně jí to většinou nebylo nic platné. Věřte nebo nevěřte: stalo se, že objevila v kapse Prášilova saka dámské kalhotky. Miniaturní a průhledné.
Když na svého muže udeřila, zatvářil se jak neviňátko: „No tak jsem prohrál. Byla to sázka z práce. Tvrdil jsem, že patříš k ženám, které svým chlapům kapsy neprohledávají.“ Vzápětí začal sám sebe obdivovat pro svou pohotovost. O oněch kalhotkách v kapse totiž neměl ani tušení. Dala mu je tam škodolibá milenka, s níž si čas od času užíval.
Říká se, že čím kdo zachází, tím i schází. A tak i Prášil na své vymýšlení, lhaní a taky slabost pro ženy jednou doplatil. A pořádně. Všem těm kočičkám, jak jim říkal, tvrdil, že je svobodný a majetný. Jedna z nich jistého dne zazvonila u Prášilova bytu s kufrem v ruce. Otevřela jí manželka a co se dělo pak, o tom si sousedé v onom domě povídají dodnes.
Výsledek? Prášil je teď rozvedený a nešťastný. Domníváte se, že prášit konečně přestal? Neuhodli jste.
