JÁ TI UKÁŽU!

Na vesnici vzplála sousedská válka. Kvůli ženské.

„Potřebuju sehnat krtka,“ telefonoval komusi Lojza Hvízdal a přitom s nelibostí hleděl z okna na anglický trávník souseda Cyrila Škrpála. „Kdybys mi mohl pomoct, budu moc rád,“ ukončil hovor Lojza a v očích se mu mihl záblesk naděje. Cyril v té chvíli seděl v kuchyni, hlavu v dlaních, a usilovně přemýšlel. Pak na to přišel: „Podám mu inzerát na prodej toho jeho baráku. Za hodně levný peníz.“

Lojza s Cyrilem bývali dobří kamarádi. Jenže pak se to zlomilo. Z břehu přátelství oba přeplavali na druhou stranu pomyslné řeky, kde panovaly nenávist a zášť. Kvůli ženské. Ucházeli se o ni oba, ona dala přednost Lojzovi. Časem ho stejně opustila, ale Cyril to nemohl teď už bývalému kamarádovi zapomenout. „Odloudil mi ji, ode mě by neodešla kamsi do světa. Zničil mi život,“ říkával si Cyril a chtěl se pomstít.

A tak jednou Lojzovi objednal domů escort servis. Pěkná prostitutka se objevila přede dveřmi sousedova domu i se svalnatým bodyguardem. Lojza protestoval, dohadoval se, ale nebylo mu to nic platné. Svalnatec měl navrch, vyinkasoval alespoň náklady na dopravu. Za pobaveného přihlížení kolemjdoucích vesničanů i Cyrila, smějícího se za záclonou okna.

Začala sousedská válka. Lojza sklidil jablka ze stromu přečnívajícího do jeho zahrady a vzápětí větve důkladně ořezal. Cyril kontroval vypuštěním sousedových králíků z kotců, s nimiž si hezky pohrál Lojzův pes Azor. Vzájemných válečných akcí bylo nepočítaně: od naházení zkažených vajec do otevřeného okna přes střílení vzduchovkou do pověšeného vypraného prádla až po polévání slibně se ukazující úrody na zahradních záhoncích kyselinou.

Fantazie obou válečníků neznala mezí. Teď tedy jeden sháněl krtka a druhý sepisoval inzerát. Nikdo z nich netušil, co bude následovat: že krtek se nakonec nastěhuje k „dárci“ Lojzovi a Cyrilem podaný inzerát se taky nemine účinkem. Jenže jinak. Jedna ze zájemkyň totiž přišla k domu levně. K Lojzovi se nastěhovala.

KDO NEPOZNAL ZRZAVOU, NEVÍ CO JE LÁSKA

Černovlásky prý bývají vášnivé, blondýnky něžné, brunetky od každého něco. A co rusovlásky?

V dávných dobách mého mládí to tvrdívali starší a zkušenější: skutečných rusovlásek je málo. A hned dodávali: kdo nepoznal zrzavou, neví co je láska. Musím se přiznat, že jsem si o tom tenkrát myslel své. Já totiž pošilhával hlavně po blondýnkách – a nejen proto, že vtipy o nich byly ještě kdesi na houbách.

Dlouho mi nebylo přáno. Blondýnek se jaksi nedostávalo, zato brunetek se vyskytovala nadúroda. Černovlásek bylo snad tak akorát. Přiměřeně. A pak se ta blonďatá vysněná princezna konečně objevila. Mladá, dobře vyvinutá, žádoucí a vstřícná. Jenže málo zkušená, postrádající něžnost, zato hladová jako filmová rostlina Adéla a očekávající snad zázraky či co.

Mé dlouholeté trpělivé čekání na blonďatou něžnost zkrátka skončilo zklamáním. Žádný kouzelník s pohádkovou hůlkou jsem nebyl a ono zlatovlasé nenasytné médium potřebovalo přinejmenším Davida Copperfielda. Na to se bohužel nedá zapomenout.

Tenhle zážitek bych ze svého života nejraději nenávratně vymazal. Jenže i ta nejtvrdší pryž či počítačové delete jsou na něj krátcí. Naopak se to zklamání čas od času do mé hlavy škodolibě vrací, připomíná a vysmívá se mi.

Říká se, že černovlásky bývají vášnivé, blondýnky něžné, brunetky od každého něco. Potvrdit to nemůžu. Já totiž nevím, co je láska. A obávám se, že se to už nikdy nedozvím.

MÁTE RÁDI SNY?

Sny bývají různé. Jednou je nám líto, že netrvaly déle, jindy se z nich probouzíme rádi.

Ty tam jsou doby, kdy jsem pravidelně vyplňoval tiket sportky a s nadějí netrpělivě čekal na tažená čísla. Už dlouho nesázím. A tak nevím, co mě tentokrát k podání tiketu vedlo. Intuice? Náhoda? Něco zcela jiného? Je to fuk. Hlavně že jsem vyhrál. Dokonce několik milionů korun.

Do práce se mi šlo jaksi radostněji. S myšlenkou, že teď už tam mohu chodit jen pro radost, bavit se a nemít strach z případného propuštění. Pak si mě před obědem zavolal šéf. „Ať si trhne, tentokrát mu to vytmavím a konečně řeknu, co si o něm myslím,“ rozhodl jsem se cestou za neoblíbeným nadřízeným.

Nedal mi šanci. „Podepište to,“ řekl stroze a položil přede mne jakýsi papír. Nevěřil jsem svým očím. Zvýšení platu. A hned o pět tisíc korun. „Děkuju,“ vypravil jsem ze sebe a začal přemýšlet, co se to děje. Nenapadlo mě nic. Vůbec nic.

Večer mi doma dcera oznámila, že se rozešla s tím feťákem, který mi už dlouho pil krev, ale pro ni byl víc než bohem. Manželku před spaním najednou nebolela hlava a změnila se v neukojitelnou dračici. Zkrátka pohádka, o níž se mi včera ani nesnilo.

A pak jsem se probudil. Byl to jen sen. Do práce jsem se tradičně loudal s nechutí, šéf mi dal důtku za nedodržení termínu jednoho z úkolů. Dcera mi řekla, že se musí vdávat a manželku s natáčkami v hlavě bolela večer hlava snad ještě víc než jindy.

Tentokrát se mi v noci nezdálo nic. Taky dobře.

ELIXÍR LÁSKY

Zoufalá manželka se snažila povzbudit mužův zájem elixírem lásky. Netušila, co všechno bude následovat.

Marie Vášnivá zoufale pohlédla na svého manžela ležícího vedle ní na boku a zřejmě ve snu řezajícího hodně tvrdé dřevo. „Už si ani nepamatuju, kdy jsme se naposledy milovali,“ přemítala. „Vždyť je mu teprve čtyřicet, to je přece ten nejlepší věk,“ uvažovala v duchu a rozhodla se, že s tím musí něco udělat.

Měla štěstí. Hned na druhý den si všimla ve svém oblíbeném bulvárním deníku zajímavého inzerátu. „Elixír lásky. Zaručený prostředek, jak povzbudit mužův sexuální apetit. Nutný osobní odběr,“ psalo se v něm kromě jiného. Marii sice trochu zarazila hodně vysoká cena, ale nakonec se rozhodla. Ty vyhlédnuté nové boty počkají. Můj Karel je důležitější, řekla si v duchu.

V telefonu se jí ozval příjemný mužský hlas. Domluva byla záležitostí chvilky. Prodejce se objevil za dva dny. Hezký chlap, napadlo okamžitě Marii. Muž jí předal elegantní půllitrovou láhev s atraktivní etiketou, o elixíru lásky však na ní nebylo ani zmínky. Skvěly se tam nápisy Vášeň a bylinný likér. Prodejce převzal peníze a přidal několik cenných rad. Pak odešel.

Netrpělivá zanedbávaná manželka vyzkoušela elixír ještě v ten večer. Musela sice muže trochu přemlouvat, aby si ho s ní dal, ale nakonec se jí to podařilo. Při nabídce druhé skleničky však muž prohodil něco o tlamolepu a rázně ji odmítl. „Uvidíme, snad to bude stačit,“ doufala Marie.

Do ložnice přišla ve vyzývavém prádélku a snažila se na manžela zapůsobit i jinak. Nebylo jí to nic platné, muž ji sotva zaregistroval. Otočil se na druhý bok a brzy začal opět tvrdě zařezávat. Marie Vášnivá jen stěží zadržovala slzy. Tekly by jí proudem, kdyby věděla, že manžel má už nějaký čas mladou vášnivou milenku.

A tekly by jí ještě víc, kdyby tušila, že za týden jejich byt vykradou. Onen prodejce elixíru si totiž přivydělával jako tipař party bytových zlodějů.

ŽENA SE VRHLA NA MYSLIVCE. NA POSEDU

Myslivce na posedu málem připravili o staromládenectví. Kdo? A proč?

Frantovi Střelcovi říkali lidé starý mládenec, i když ke skutečnému stáří měl ještě hodně daleko. Žen si nevšímal, netajil se tím, že jeho jedinou a celoživotní láskou je myslivost. Své slastné chvíle prožíval na posedu v příměstském lese, při čekání na zvěř a s pohledem upřeným do zeleně.

Jednoho krásného letního dne se v lese místo očekávané zvěře objevila jakási dvojice. Muž se ženou středního věku se už zdálky nahlas smáli a hrnuli se k posedu. Pak začali šplhat nahoru. Franta se jen překvapeně díval, nezmohl se ani na slovo. „Tak jsme tady,“ uslyšel vzápětí od muže. „Jdeme na to,“ dodala jeho partnerka a začala se sápat na myslivce.

„Co to děláte?“ vykřikl vyděšený starý mládenec, když mu žena začala rozepínat knoflíky myslivecké kamizoly. „Jen se braň, je to vzrušující,“ řekla neznámá a snažila se Frantu dál svlékat. Neměl kam utéct, místo u žebříku zatarasil ženin rozložitý partner. Toho však po chvíli přestal myslivcům odpor bavit. A taky ho něco napadlo.

„Vy nejste vy?“ položil Frantovi otázku. „Já že nejsem já? Já jsem já!“ odpověděl starý mládenec, jemuž se v té chvíli snažila žena pro změnu rozepnout poklopec. Muž zakroutil hlavou, mávl rukou a pak svou partnerku v jejím počínání zastavil. „Nech toho, nemá to cenu,“ konstatoval. Obrátil se na myslivce: „Vy určitě nejste vy!“

Slovo dalo slovo a všechno se vysvětlilo. Manželé toužící po oživení svého upadajícího sexuálního života si podali inzerát. Ozval se jim muž, za nímž měli přijít na myslivecký posed. „Čas odpovídá, jenže jsme si evidentně spletli místo,“ uslyšel Franta od muže.

Teď, už se všemi předpisově zapnutými knoflíky, se starý mládenec konečně poprvé zasmál. „No jo, je tady ještě jeden posed. Asi o kilometr dál. Tímhle směrem,“ ukázal sexuálně vyhladovělým manželům.

Ti se tam urychleně vydali. Franta za nimi chvíli hleděl a nevěřícně kroutil hlavou. „Tuhle historku nemůžu vykládat ani chlapům v hospodě. Je prostě neuvěřitelná,“ napadlo ho.

PODPANTOFLÁK SE ROZVEDL S MEGEROU. A NAŠEL SI DRUHOU

Komu není rady, tomu není pomoci. Někteří lidé si to ale neuvědomují. Nebo nechtějí uvědomit?

Na kamarádu Michalovi bylo vidět, že svou manželku i po letech miluje. Přesto si při našich občasných setkáních nikdy neodpustil postesknutí, že bohužel patří mezi takzvané podpantofláky. „Člověče, já ti ani nevím jak se to stalo. Postupně mě tak ovládla, že teď už nemám sílu, ba dokonce ani odvahu jí vzdorovat. Natož pak se jí nějak postavit,“ přiznal se mi jednou.

Pak jsme se nějakou dobu neviděli. Michal nevolal, jeho mobilní telefonní číslo bylo beznadějně hluché. Trvalo to hezkých pár měsíců. Přiznám se, že když se mi ozval ze zcela neznámého mobilu, měl jsem radost. „Musíme se vidět. Co nejdříve. Mám spoustu novinek. Určitě tě budou zajímat,“ chrlil ze sebe Michal.

Na druhý den se u piva rozpovídal. „Jsem zase svobodný člověk, můžu si dělat co chci. S manželkou jsme se rozvedli, i když se přiznám, že to chtěla ona. Ale to je jedno. Hlavně že je mi fajn, že mě nikdo nekomanduje,“ sálala z mého kamaráda mohutným proudem radost. Přál jsem mu to. Je to slušný, hodný kluk a takovou megeru si fakt nezasloužil.

Po nějaké době se Michal ozval znovu: „Mám nový objev. Budeme se brát. Co bys říkal tomu, kdybychom se tentokrát sešli ve třech?“ Jeho nastávající byla atraktivní, pravděpodobně přírodní blondýna. Mlčení evidentně nepatřilo k jejím silným zbraním. Málokdy pustila ke slovu mě, natož pak Michala. Po jejím přibližně hodinovém skoromonologu napomenula budoucího manžela, že to s tím pitím piva poněkud přehání. Vzápětí zavelela: „Už toho bylo dost. Zaplať a jdeme domů.“

Michal mlčky vytáhl peněženku, zaplatil, řekl mi ahoj a poslušně odkráčel. Mně se v tu chvíli začala honit hlavou nejrůznější přísloví a pořekadla. Taky mě napadlo: komu není rady, tomu není pomoci. Ale bylo mi ho líto. Moc.

DETEKTIV BYL SCHOPNÝ. VŠEHO

Soukromý detektiv si pořádně vydělal i užil. Na účet paroháče, jenž byl jeho bývalým spolužákem.

Má nějakého chlapa. Ta ponurá myšlenka pronásledovala Kamila Strádala už několik týdnů. A taky na něj tvrdě útočila. Nejčastěji večer před spaním, kdy stále častěji slýchával od manželky Radky otřepanou větu: „Promiň, ale dnes ne. Jsem unavená a taky mě bolí hlava.“

Chtěl mít jistotu. Přemýšlel jak na to. Pak si vzpomněl si na spolužáka z vysoké školy, jenž si už kdysi dávno založil jakousi soukromou detektivní agenturu. „To je ono! Pepa mi určitě pomůže,“ zaradoval se Kamil. Netušil, že Pepa je skutečně schopný. Dokonce všeho.

Soukromé očko si nechalo vyplatit tučnou zálohu, vyslechlo detaily Kamilova podezření a vyptávalo se na všechno možné. S Radčinou fotografií v kapse se pak vydalo vstříc pátrání po jejích nejen společenských stycích. Uspělo hned na druhý den. Žena strávila se svým mladým milencem část odpoledne v jakési vile na okraji města. Cestu z auta k domu i potom zpět strávila dvojice v jednom předlouhém vášnivém polibku.

Detektiv Pepa nafotil co mohl. Nechyběla ani fotografie pořízená přes okno ložnice, kvůli níž neváhal vylézt na jeden ze stromů. „A je to,“ zamnul si spokojeně ruce nad první částí svého případu. Druhá spočívala ve schůzce s Radkou Strádalovou. „Mladá paní,“ oslovil atraktivní čtyřicátnici, „něco bych pro vás měl.“ Pak jí ukázal vzorek pořízených fotek.

Žena zachovala chladnou hlavu. „Co za to?“ zeptala se věcně. Dozvěděla se, že buď pět tisíc korun, nebo pět intimních setkání. Spořivá Radka zvolila druhou variantu a za odměnu vyslechla od Pepy radu, aby aspoň občas vyšla manželovi vstříc.

Po týdnu se detektiv setkal pro změnu se svým bývalým spolužákem. „Můžeš být klidný, nic se neděje. Tvá žena je čistá jak lilie. Jo, a tady je účet za mé služby. Dlužíš mi ještě pět táců,“ suše oznámil Kamilovi Pepa. Pak se rozloučil a vydal se za Radkou. Ta mu dlužila poslední splátku.

LÍZÁTKO NECHCI. DEJTE CIGARETU!

Život v brněnském Bronxu je pestrý. A někdy přináší i šoky.

Ze zamyšlení mě na ulici v brněnském Bronxu vyrušil tenký dětský hlásek: „Dobrý den, pane. Prosím dejte cigaretu.“ Malá cikánečka. Rozhodně jí nebylo víc než šest. Chtivě se dívala na jeden z hřebíků do rakve v mé ruce a čekala.

„Žádnou cigaretu. Možná bych ti dal tak jedině lízátko,“ uslyšela ode mě. Zatvářila se zklamaně, ale přitom taky zarputile a bojovně. Jen tak vzdát se jí evidentně nechtělo. „Lízátko nechci. Dejte cigaretu,“ zopakovala svou prosbu. Měla smůlu. „Nechceš lízátko, nebude ani cigareta,“ snažil jsem se ukončit nenormální debatu.

„A když bude lízátko, bude taky cigareta?“ s nadějí v hlase překazila můj zřejmě chabý pokus cikánečka a statečně dál cupitala vedle mě. „Nebude nic,“ zvýšil jsem hlas a přidal do kroku. Začala cosi brebentit v romštině. Tento jazyk neovládám, ale bylo mi jasné, že o žádnou pochvalu nejde. Přesto se mi ulevilo. Bohužel jen na chvíli.

O dva rohy dál mě oslovil asi desetiletý kluk (že by její brácha?). „Pane, dejte cigaretu. Zaplatím vám ji,“ napřahoval ke mně dlaň s pětikorunou. Hladina mé trpělivosti rychle a nezadržitelně klesala. „Když máš peníze, tak si běž nějakou kusovku koupit,“ vyhrkl jsem na něj. Malý Rom namítl: „Kusovky se už neprodávají. Je to zakázané. A taky jsem moc malý, neprodali by mi.“

Sám nevím, co mě to popadlo, ale najednou ze mě vyjelo: „No tak běž za tatou. Třeba ti cigaretu dá. Nebo mu nějakou seber.“ Kluk se na mě zklamaně podíval a řekl: „To nejde. Tata mě poslal, abych mu cigaretu sehnal. A tady tu pětikorunu jsem si vzal z kapsy jeho kalhot, aby o tom nevěděl.“

Začalo mi ho být líto. Přesto jsem mu tu cigaretu nedal. Na nejrůznější historky jsou totiž tihle snědí kluci mistři.

MANŽELE POSLOUCHALO VELKÉ UCHO

Dění v ložnici pečlivě zaznamenalo Velké ucho. Mladí manželé o tom neměli sebemenší tušení. Kdo je poslouchal? A proč?

„Moniko, ten tvůj manžel je hotový poklad. Ještě ti ho začnu závidět,“ prohodila jednoho dne u výtahu k mladé paní Vopičkové její sousedka a současně kamarádka Romana. „Tuhle jsem ho zase viděla, jak se vláčí s nákupem. Ten můj se akorát tak umí válet u televize,“ objasnila důvod své závisti Romana.

Netušila, že onen poklad Michal po ní při vzájemných přátelských návštěvách obou manželských párů už nějakou dobu nenápadně pokukuje. A nejen to. Touží po ní a představuje si, jaké by to s ní bylo. O to víc od té doby, co nedávno rohovou prasklinou mezi panely náhodou slyšel ze svého obýváku dění v sousedovic ložnici. Divoké. Vášnivé. Hodně dlouhé. V hlavní roli se představila Romana. Vedla si mistrovsky. Michal neváhal a nahrál si to na magnetofon.

Ze vzácné nahrávky měl radost, jenže nebylo kdy si ji přehrát a pořádně vychutnat. Překážela mu v tom manželka. Trpělivost prý přináší růže, říkal si Michal mnohokrát. Stejně tak často se přesvědčoval, zda je pečlivě ukrytá kazeta stále na svém místě. Byla. Trpělivost růže skutečně přinesla. Jednoho dne Monika oznámila, že musí odjet na týdenní služební cestu. Michal v duchu zajásal. Měl co dělat, aby na něm žena tu radost nepoznala. Jak by jí to vysvětlil?

Hned první večer si magnetofonovou kazetu v přehrávači pustil. Hodně nahlas, aby mu nic neuniklo. Romana s manželem už leželi, když ženu zarazily zvuky ze sousedního bytu. Chvíli naslouchala a pak si v duchu pomyslela: On ten Michal asi zas až takový poklad nebude. Těžké tašky sice manželce na rozdíl od toho mého nosí, ale sotva Monika vytáhne paty z domu, už si užívá s jinou. Pohlédla na svého už pochrupujícího manžela a vrátila se k rozečtené knize.

PŮJDU ROVNOU DO NEBE. V PEKLE JSEM UŽ BYL

Celý život se na něco těšil a říkal si, že jednou bude líp. Jenže nebylo.

Život není peříčko. Tu větu slýchával často v raném dětství od své babičky, k níž jezdíval na prázdniny. Teď seděl přede mnou na invalidním vozíku, vyprávěl svůj životní příběh a já nevěděl co s očima. Teorii o tom, že invalidy a postižené nemáme litovat, znám. Jenže nějak mi to nešlo. Litoval jsem ho tedy alespoň v duchu – i když mám pocit, že to stejně poznal.

Vyrůstal jen s matkou, svého otce nikdy nepoznal. Máma se nějakou dobu snažila vytvořit mu ten správný domov. Jenže ani jeden z oněch náhradních tátů nebyl ten pravý. Pak rezignovala a dala přednost alkoholu. Malý kluk – říkejme mu třeba Vláďa – skončil v dětském domově. Babička totiž mezitím zemřela. Větší kluci ho šikanovali, děvčata z něj měla srandu.

Život není peříčko, opakoval si mnohokrát babiččina slova. Jednou bude líp, přesvědčoval se a těšil se na to. Bylo. Jenže jen na chvíli. Na hodně krátkou chvíli. To když si vzal dívku, kterou bezmezně miloval a s níž měli kluka. Dítě krátce po porodu zemřelo, manželka se s ním rozvedla. Nešel matčinou cestou, nezačal svůj hořký život utápět v alkoholu. Spřátelil se s mladým mužem, s nímž se seznámil v mototuristickém klubu.

Připadalo mu, že se znají odjakživa. Na klub záhy zapomněli, o to častěji dělali výlety na místa, která je něčím zaujala a přitahovala. A pak se to stalo. „Dneska nech auto doma, pojedeme jen mým,“ postavil Vláďu před hotovou věc kamarád. Smetl je opilý řidič náklaďáku. Kamarád nepřežil, Vláďa ano. Za cenu ztráty obou nohou.

Teď tady seděl přede mnou na invalidním vozíku, dovyprávěl svůj dosavadní životní příběh a já pořád nevěděl co s těma svýma zatracenýma očima. Promiň, Vláďo. Půjdeš rovnou do nebe. V pekle jsi už byl.

MÁLO SEXU, ŘÍKÁVAL LÉČITEL

Samozvaný léčitel zaznamenával u žen nevídané úspěchy. Jeho nejčastější diagnóza zněla: nedostatek sexu.

Svobodný úředník Vláďa Vykuk přišel o práci. Teď seděl doma, popíjel pivo a v duchu přemítal, co bude dělat. Po páté plechovce pěnivého moku dostal nápad: Stanu se lidovým léčitelem paniček středního věku. Bývají zazobané, většinou sexuálně vyhladovělé a snad taky přiměřeně vděčné.

Podal si několik inzerátů, neformální ordinaci zřídil v rodinném domku zděděném po rodičích. Plán mu vycházel nad očekávání dobře. S jedinou výjimkou. Moc paniček středního věku si u něj doma dveře nepodávalo. Převažovaly ty, které se dají decentně označit přívlastkem postarší. Vykuk si na to brzy zvykl a nevadilo mu to. Vidina dalších a dalších dobrých výdělků byla silnější.

Pacientky si podle Vláďova očekávání stěžovaly především na bolesti hlavy, silné migrény, popřípadě jakousi celkovou únavu. Léčitel na ně pokaždé nejprve působil svýma nefunkčníma rukama, pak si s nimi dlouze povídal. Nakonec vyřkl diagnózu: „Není to nic vážného. Jde o pouhý nedostatek sexu.“ Ženy jeho teorii většinou potvrzovaly. Těm alespoň trochu zachovalým a přitažlivým nabídl Vykuk při intenzivní léčbě osobní pomoc. Samozřejmě za patřičný příplatek.

Jednoho dne se dveře jeho „ordinace“ otevřely a Vykuk nechtěl uvěřit vlastním očím. Stála v nich učiněná sexbomba. Přibližně třicetiletá žena, správně tvarovaná na všech správných místech. Snažil se vyléčit i ji. Intenzivně a mnohokrát. Ani trochu netušil, že leze hloub a hloub do nastražené pasti.

„Tak to by už mohlo stačit,“ uslyšel jednoho dne od neustále sexuálně vyhladovělé pacientky. „Buď se stanu tvou podnikatelskou společnicí, nebo tě prásknu,“ řekla tvrdě. Vykukovi nezbylo než kývnout. Žena se zatvářila spokojeně. A pak zasadila svému novému společníkovi poslední ránu: „Rozšíříme klientelu i na muže. A ty budu mít samozřejmě na starosti výhradně já.“

NEVÍTE O NĚJAKÉ KATOVNĚ?

Muž středního věku usilovně sháněl nějakou katovnu. Katem však nebyl. Chtěl v ní dělat něco úplně jiného.

„Co jsem to udělal? Kam jsem se to jen dostal?“ bilancoval své měsíční působení na novém pracovišti třicetiletý Mirek. Hned od prvního dne se nestačil divit. Začalo to podivnými telefonáty. Nejméně jednou denně mu kdosi volal, ve sluchátku se pokaždé ozývalo nejprve jakési podivné vzdychání, které vzápětí vystřídal hodně hlasitý hurónský smích.

Aby toho nebylo málo, už několikrát taky našel po příchodu do práce na svém stole hrací kartu s obrázkem souložící dvojice. Aktéři na křížovém ese, srdcové sedmě, pikové dámě i kárové desítce byli pokaždé v jiné pozici. A včera? Včera za ním vtrhl do kanceláře přibližně stejně starý kolega Sebastian.

„Potřebuju píchnout. Nevíš o nějaké katovně? Je to akutní a důležité. Štědře se ti odměním,“ vykřikoval zadýchaně. Prohnal se místností jako vítr. Než se Mirek vzpamatoval, byl už zase pryč. „To není možné. Tady jsme normální snad jenom dva,“ pomyslel si Mirek. Tím druhým měl na mysli kolegu Michaela. Jediného člověka, s nímž ve firmě navázal jakýsi bližší vztah. Musím si s ním popovídat, rozhodl se.

O divných telefonátech a karetních milostných polohách na stole pomlčel. Zato Sebastianovo počínání vylíčil kolegovi detailně a barvitě. Michael se zasmál. „To je známý proutník. Katovna říká bytům a místnostem, kam si vodí mladé holky i paničky. Jeho žena ho pronásleduje a dělá mu scény. Takže on ty své katovny různě střídá a neustále shání nové,“ nepřestával se smát Mirkův kolega.

Když se Sebastian objevil se svým katovským požadavkem podruhé, dobrák Mirek ho v půli věty přerušil. „O něčem bych věděl. Zdědil jsem po tátovi ateliér. No, on je to spíš takový kutloch,“ upozornil. Novodobý kat zajásal. „To vůbec nevadí. Seš skvělej. Fakt se ti bohatě odměním,“ sliboval.

Odměna spočívala v tom, že jedním z jeho prvních hostů ve zbrusu nové katovně byla Mirkova manželka. Poznal se s ní jen o pár dnů dříve, na firemním večírku.

JSOU ŽEBRÁCI SKUTEČNĚ ŽEBRÁKY?

Bývají mladí, plní sil. Natahují ruku a ptají se: „Nemáte nějaké zbytečné drobné?“

Kdysi hodně dávno jsem zažil v Rumunsku šok. Před jednou z hospod tam byl na zemi o zeď opřený beznohý žebrák. Před sebou měl klobouk. Mlčel, jen očima prosil o peníze. Když jsem šel kolem toho místa podruhé, držel svůj klobouk v zubech a plazil se. Dovnitř do hospody. Běhal mi tenkrát mráz po zádech. A běhá mi dál kdykoliv, když si na to vzpomenu.

Od té doby se tady u nás doma mnohé změnilo. I my už máme žebráky. Máme jich dokonce tolik, že bychom je mohli úspěšně vyvážet. Mnozí jsou mladí, plní sil. Se psy po svém boku natahují ruku a neúnavně, donekonečna se ptají: „Nemáte nějaké zbytečné drobné?“ Případně někdy dodávají: „Můj pejsek má hlad. Už dva dny nežral. Přispějte mu na jídlo.“

Jiní mladíci zase posedávají na ulicích s kytarou či foukací harmonikou v ruce. Při své často hrůzné produkci (třeba i v angličtině) spokojeně hledí, jak jim soucitně se tvářící kolemjdoucí házejí peníze. A „hudebníci“ se v duchu pravděpodobně z plných plic a hodně nahlas smějí.

Můžete si o mně třeba myslet, že jsem necita, ale od jisté doby se tímto způsobem o žádné drobné nepřipravuji. Jistou dobou byla akce, o níž jsem si přečetl v nejmenovaném deníku. Dva mladí novináři se namaskovali a v chladném listopadovém dni si s kytarou zahráli na žebrající. Na třech brněnských hodně frekventovaných místech tak strávili necelé tři hodiny.

Výsledek? Nikdo z policistů ani strážníků si jich po celou dobu nevšiml, ve svém žebravém obalu od hudebního nástroje nakonec napočítali více než čtyři sta korun. Vydělali přes stovku na hodinu. Na rozdíl od jiných tyto peníze nešli propít, ale koupili za ně pelíšek pro psa do městského útulku.

Od té doby jsem už mockrát přemýšlel: Jsou někteří žebráci skutečně žebráky? Nebo jen mají tu takzvanou tulení nemoc a nechce se jim pracovat? Jak byste na tuhle otázku odpověděli vy?

DÁ SE ODHADNOUT VÁŠNIVOST ŽENY? TŘEBA PODLE NOHOU?

Mnozí muži tvrdí, že vášnivou ženu lze zaručeně poznat. Podle chování i určitých tělesných znaků. Ale je tomu tak skutečně?

Vášnivka. Sen většiny mužů. Ale jak to s co největší pravděpodobností odhadnout a nemít z toho později problémy nebo dokonce trauma? Ženy to tuší a chlapi vědí: Muži si mezi sebou vyprávějí zaručené zprávy o tom, jaká ženská je v posteli nejvášnivější. Riskuji, že přijdu o pár známých nebo dokonce kamarádů. Ale povím vám, co jsem za svůj už poměrně pokročilý život vyslechl. A třeba i to, co jsem taky zažil.

Z mládí si dobře pamatuji první poučku starších kamarádů: chceš-li ženu vášnivou, podlož si ji kopřivou. Pravda, byli to puberťáci, a já to nikdy nevyzkoušel. Později, už ve zralejším věku, mě zkušenější vrstevníci ohromovali tím, že nejlepší ženské jsou ty se snědou pletí a alespoň náznakem knírku na horním rtu. „To byla divočina,“ vzpomínali na chvíle strávené s takovými ženami. Byl jsem naivní a věřil jim to. Přiznávám, že tenkrát tak trochu i záviděl.

Pak jsem narazil na Tondu. Kolegu v práci. O hodně staršího, zkušenějšího, života znalého a taky poměrně rozumného. „To máš jednoduchý,“ říkal. „Stačí zahrát na city, oblbovat, oblbovat, ukecávat a ukecávat. Pak ti ženská rychle ve všem vyhoví a když jí ve správné chvíli zabrnkáš na tu správnou strunu, nestačíš se divit,“ dodal tenkrát.

Teprve mnohem později přidal ještě jednu radu. „Pokud chceš divošku, vykašli se na nějaké knírky nebo snědou pleť. Největší vášnivky poznáš hlavně podle chůze. Zajímej se o ty, které při ní dávají špičky co nejdál od sebe. To jsou ty pravé postelové artistky, umělkyně a divošky,“ poučoval mě.

Tonda, ten skutečný znalec žen, ještě žije. Je mu, počítám-li dobře, už přes osmdesát. Vzpomněl jsem si na něj mnohokrát. Ti, co mluvili o vášnivých ženách se snědou pletí a s knírky pod nosem, možná nelhali. Pravdu měli třeba i ti, kteří upřednostňovali takzvané ošklivky – prý vděčné a taky proto i hodně pohybově nadané.

Ale Tonda se svou teorií o ženské chůzi u mě na celé čáře zvítězil. Nejméně v jednom případě. Fakt to stálo skutečně za to. Díky, Tondo. A tobě taky, Zdeňko – i když už je to hodně dávno…

KDYŽ ŽENĚ CHYBÍ MUŽ

Čtyřicetiletá čerstvě rozvedená žena nemohla být bez chlapa. Její mánie ji ale nakonec přišla hodně draho.

Od té doby, co se čtyřicetiletá bezdětná Zdena rozvedla, chodila jak tělo bez duše. Nemohla se na nic soustředit, špatně spala, chyběl jí nejen muž, ale dokonce i chuť k dříve tolik milovanému jídlu. Chřadla na těle i na duši.

Eliška, její jediná kamarádka a současně kolegyně z práce, si toho nemohla nevšimnout. „Já zkrátka bez chlapa nemůžu být. Potřebuju ho vedle sebe. A je mi fuk jakého. Jenže kde brát a nekrást?“ pokusila se Zdena překvapivě o vtip. Eliška zakroutila nechápavě hlavou: „Copak to je problém? V době internetu? Vlez tam na nějakou seznamku a uvidíš. Nabídky se ti jen pohrnou.“

Opuštěná žena to zkusila. Hned na druhý den. Začal se jí dvořit třicetiletý muž z druhého konce republiky. Petr, Petříček. Je mladý, krásný, příjemný, vtipný, radovala se Zdena při pohledu na mužovu fotografii. Nezapomněla to říct Elišce. „No tak vidíš. Co jsem ti říkala? Pro jistotu ho co nejrychleji pozvi k sobě. Aby na té fotce nebyl náhodou třeba jeho syn nebo vnuk,“ uslyšela Zdena od kamarádky.

Nebyl. V pátek navečer zastavila před Zdeniným domkem na okraji města luxusní dodávka a vystoupil z ní Petr. Štíhlý, mladý a krásný. Společně strávený víkend se nesl ve znamení pohody a lásky, kulisami byly výhradně ložnice a kuchyně. Zdeně se dokonce vrátila i chuť k jídlu. „Nemohl bys zůstat ještě do zítřka?“ zeptala se Petra v neděli odpoledne. Nad odpovědí, že zavolá do své firmy, aby s ním v pondělí nepočítali, nahlas zajásala.

„Hezky si odpočiň a naber síly,“ rozloučila se s milencem v pondělí ráno při odchodu do práce. Celé dopoledne strávila líčením úžasného víkendu a ještě úžasnějšího Petra kolegyni Elišce. „Už se nemůžu dočkat, až ho dneska zase uvidím,“ těšila se.

O to větší zklamání ji čekalo. Petr v domě nebyl, spolu s ním zmizela i spousta věcí. Plazmová televize, domácí kino, hifi věž, počítač, na stěnách chyběly originály obrazů. Na svých místech nezůstaly ani zánovní lednička s automatickou pračkou. Zdena zdrceně klesla na židli a rozplakala se.

O den později volala ráno do práce, že si z vážných důvodů bere dovolenou. „No jo, jen ať si pořádně užije,“ zasmála se Eliška.

ŘIŤOLEZCI V AKCI

Kolegové jim dali přezdívku řiťolezci. Tak dlouho tam šéfovi lezli, až se ucho málem utrhlo.

Mladíci Marek s Milanem sdíleli jednu kancelář a ostatní kolegové v onom nejmenovaném úřadě je nazývali řiťolezci. Přezdívku si vysloužili neustávajícím poklonkováním přísnému a odměřenému šéfovi oddělení. Nutno říci, že s nevalným výsledkem.

Neodrazovalo je to. Neustále dostávali a také uskutečňovali nové a nové nápady, jak se vedoucímu zalíbit. Jedna z velkých možností se naskytla před šéfovými šedesátinami.

Teď a nebo nikdy, povzbuzovali se oba mladí úředníci. Jenže ne a ne přijít na ten správný a nezapomenutelný dar. Jednoho dne ráno se Marek objevil v kanceláři celý rozzářený. „Mám to. Všichni říkají, že je na ženské, ne? Tak mu zařídíme striptýz. S pořádnou dvouhodinovou nástavbou. Pěkně živočišnou,“ sděloval nadšeně. „To je fakt bomba. Seš borec. Po tomhle nám třeba i zvýší plat,“ plácal kolegu po zádech Milan.

V den oslavy bylo v sále malého hotýlku hodně živo. Jakmile však začala umělecká produkce dobře vyvinuté blondýnky, bylo by slyšet upadnout i špendlík. „Všechno nejlepší, šéfe. Tu máte od nás s Milanem,“ přitočil se k vedoucímu Marek. Šéf poděkoval, ale nespouštěl ze striptérky oči. Když ho žena po vystoupení vyzvala, aby ji následoval nahoru do patra, radostně vyskočil ze židle.

Marek s Milanem si spokojeně mnuli ruce. „Supr,“ prohodili skoro dvojhlasně. Po necelé půlhodině se v sále najednou objevila striptérka znovu. Tentokrát nedbale oblečená, pobledlá a vyděšená. „Volejte záchranku. Rychle! Tomu pánovi se udělalo nějak nevolno,“ chrlila ze sebe. Zdravotníci přijeli rychle a oslavence odvezli do nemocnice. Po pár dnech přišel do práce. Dárcům plat nezvýšil, ale ani se jim nijak nemstil. Řiťolezcům se ulevilo.

„Marku, musím ti něco říct,“ vrátil se pak k neúspěšné oslavě Milan. „Já tenkrát roztloukl a nasypal šéfovi do piva viagru. Pro jistotu hned dvě. Myslíš, že to mohlo být tím?“ Kolega na něho pohlédl a chvíli mlčel. „Jsi vůl. Korunovanej vůl,“ prohodil poté stručně.

CO KDYBY MUŽŮM SKUTEČNĚ ROSTLY PAROHY?

O paroháčích se jen mluví. Kdyby tuhle ozdobu opravdu nosili, život by byl složitější. Vypadal by úplně jinak.

Paroháč, ukazují si potají muži (a někdy i ženy) na toho či onoho nešťastníka. Vědí to skoro všichni, jen on ne. Naštěstí žádnému z podvedených či podváděných mužů na hlavě parohy neraší. Pokud by vyrůstaly, musel by život vypadat úplně jinak.

Jen si představte ten zástup nádherných šestnácteráků jdoucích třeba po chodníku. Vždyť by se na něj ani nevešli a už vůbec by si na něm ani při nejlepší vůli nevyhnuli. To už nemluvím o potřebném rozšiřování veškerých dveří, či o tom, jak by takový parohatý muž chtěl nastoupit do auta. A pokud by se mu to nějakou náhodou povedlo, jak by se byl schopný třeba na křižovatce rozhlížet, zda se odněkud neblíží nějaké jiné auto – až už taky s paroháčem za volantem, nebo náhodou s nějakým šťastlivcem, který takovouto ozdobu postrádá.

Žijeme v zázračné době. Není v ní problém nahradit téměř jakýkoli orgán jiným, lepším a užitečnějším, stejně jako se zbavit všeho, co nám vadí, co nás obtěžuje a třeba nám i může zkracovat život. Případné parohy nevyjímaje. I těch bychom se mohli zbavit. Jenže jakým způsobem?

Chirurgicky? To by mohlo jít. Jenže onen náš neposedný protějšek by je nám zřejmě rychle nasadil a rozkošatěl znovu. Účinnější by zřejmě byla rázná výměna partnerky. Pak bychom možná parohy shodili stejně snadno jako jeleni, a mohli začít znovu, takříkajíc s čistým štítem.

Ale i tohle má háček, či spíše pořádný hák. Jak včas a s jistotou zjistit, zda nám i tentokrát nehrozí ozdoba na hlavě – a třeba ještě větší?

UČITELKA SEXU

Inzerovala, že je nezištná učitelka sexu. Jenže něco hodně podstatného zatajila.

Gymnazistům Patrikovi s Davidem už přestávalo stačit pouhé snění o nocích strávených s nádhernými dívkami, prohlížení si lechtivých časopisů a občasné koukání na peprné video. „Chtělo by to pořádnou skutečnou ženskou,“ nadhodil Patrik. David lačně přikyvoval a navíc hned přišel se svou troškou do mlýna.

„Včera jsem viděl v bulváru dost dobrý inzerát. Nějaká Mařka tam nabízela výuku sexu. A zadarmo,“ šokoval David spolužáka. Ten tomu nejprve nechtěl věřit, ale pak kamaráda vybídl k činu: „Přines ty noviny. Nebo je někde sežeň. Za zkoušku nic nedáme. A známkovat nás za to taky nikdo nebude, ne?“

Na druhý den si přehazovali mobil z ruky do ruky jako horký brambor. „Zavolej tam!“ – „Ne, zavolej tam ty!“ Jaksi jim docházela odvaha. „Je to divné. Zadarmo. Co když jí je padesát? Nebo ještě víc?“ uvažoval nahlas David. „Určitě není. Chce si zkrátka užít,“ tvrdil Patrik. „A dej ten mobil sem, posero,“ vyzval kamaráda.

Učitelce sexu bylo rovných třicet, pyšnila se pěknou postavou i velkým poprsím, a vůbec se nebránila tomu, že přijdou dva. V přepychově zařízené vile studenty rychle zbavila oděvů i ostychu. Klukům se zdálo, že ta šedesátiminutová vyučovací hodina uplynula nějak moc rychle. „To teda byla jízda,“ povzdychl si venku na ulici David. „No vidíš, a tys měl strach. Prý padesát let,“ smál se Patrik.

Časem ho ale smích přešel. Ve své emailové schránce našel odkaz od neznámého adresáta na nějaké pornografické stránky. Ze zvědavosti do nich nahlédl a zhrozil se. Stal se totiž svědkem reprízy nedávné hodiny sexu s nenasytnou učitelkou. V plné parádě. „Co budeme dělat?“ vystrašeně se ho ptal David. „No co bychom dělali? Jdeme jí dát co proto!“ odvětil bojovně Patrik.

Jenže nedali. Vchodové dveře dobře známé vily jim otevřela jakási zachovalá a pěstěná důchodkyně. „O čem to mluvíte? Tady nikdo takový nebydlí. Jděte pryč, nebo na vás zavolám policii,“ vyhrožovala. Kamarádi sklopili hlavy a šli. Tušili, že je čeká hodně bezesných nocí.

VŠIMLI JSTE SI? MÁM NOVÁ PRSA

Stále více žen si pořizuje umělé poprsí. Je to jen jakási móda, nebo nezbytnost?

Moje známá, o níž bude řeč, bývala úplně obyčejná ženská. A taky už to není žádná mladice. Nějakou dobu jsem ji neviděl. Pak se nečekaně ozvala a vnutila se na kafe. Prý se mnou potřebuje nutně mluvit. Vplula do dveří a já zíral. Ta kdysi úplně obyčejná ženská teď byla v obličeji zmalovaná jak cirkusový plakát, v místech jejího bývalého rachitického hrudníčku se hrdě tyčily trojky, možná i čtyřky.

Jenže už na první pohled bylo jasné, že něco nehraje. Byla nešťastná. „Nevím, co mám dělat,“ přiznala se hned na začátku. A pak se rozpovídala. O tom, jak chtěla udělat manželovi radost a oživit jejich uvadající sexuální život. Jak si i proto pořídila nová velká prsa. Jenže se potázala se zlou. „Vynadal mi a řekl, že ho nějaké odporné protézy nezajímají, že se mě už nikdy nedotkne. Nakonec požádal o rozvod,“ vzlykala moje známá.

Utěšoval jsem ji, ale v duchu si vzpomněl na úplně opačný případ. Na bývalou kolegyni, kterou zdobila hodně velká – a přírodní – ňadra. Tak velká, že kvůli nim skončila na operaci s páteří. Musela si je nechat výrazně zmenšit. „Velká prsa jsou neštěstí. A nejen proto, že na vás chlapi pořád zírají,“ tvrdívala často.

Tak už to v životě chodívá. Člověk často zatouží po tom, co mají druzí a on ne. A když se mu to pak třeba povede získat, je nespokojený znovu. Z nejrůznějších příčin. „Můžeš mi poradit, co mám dělat?“ zeptala se mě teď už nahlas plačící známá. Nemohl jsem. Kromě jiného také proto, že jejímu bývalému manželovi rozumím – i když bych se na jeho místě nerozváděl.

Z vlastní zkušenosti vím, že jen umělá prsa v manželství k žádnému štěstí nevedou. Nemohou vést. K tomu jsou zapotřebí úplně jiné věci. Takové, které se koupit, nahradit ani uměle vytvořit nedají.

DVOJČATA SI PROHODILA MANŽELKY

Bratři – dvojčata k nerozeznání – se rozhodli, že si na noc vymění manželky. Bez jejich vědomí.

Petr s Pavlem byli dvojčata k nerozeznání. Už odmalička nedali jeden bez druhého ani ránu. Všude chodili spolu, stejně je oblékala maminka a později i oni sami sebe. Chodili do stejné třídy, stejného gymnázia a dokonce vystudovali i stejný obor na vysoké škole. Spolu se vypravovali také za děvčaty.

Nebylo tedy divu, že měli i společnou svatbu a postavili si pěkný dvojdomek. V něm si žili se svými manželskými protějšky šťastně a spokojeně – skoro jako v pohádce. Jen po dětech žádný z nich netoužil. Proč, to věděli jen oni sami. Možná i proto, aby měli víc času a prostoru na své jedinečné a proslulé žertíky. Terčem jednoho z nich se staly také jejich manželky.

„Co kdybychom si je vyměnili? Jen na chvilku. Na jednu noc. Bude sranda,“ navrhl jednou Petr. Pavel neprotestoval. „Ale naše ženy by to neměly v žádném případě vědět a už vůbec ne poznat,“ řekl. Bratři nikdy neponechávali nic náhodě. Proto se bez prodlení začali seznamovat se svými večerními i nočními zvyky. Do všech detailů.

Za pár dnů svůj plán uskutečnili. Ráno pak odešli do práce a těšili se na večer, až spolu výsledek žertíku vyhodnotí. Netušili však, co se děje u nich doma. Jejich manželky se tam spolu sešly na pravidelné ranní kávičce a významně na sebe pohlédly. „Můj muž nebyl dneska v noci ten můj,“ zahájila debatu Petrova žena. „A tvůj byl zase můj,“ zareagovala Pavlova choť.

Byly rozumné a nedělaly z toho žádnou vědu. Jen si ujasnily, jak na záměnu přišly. „Vždycky jsem si myslela, že jsou fakt stejní. Úplně všude. Ale nejsou,“ konstatovala Petrova manželka. Pavlova žena se zasmála. „Tak toho jsem si v té dost divoké noci nevšimla. Já tvého manžela odhalila podle něčeho jiného. Pavel totiž nikdy nechrápe.“