Večerníček pro dospělé: TRPASLÍK A SEDM SNĚHUREK

Jmenoval se Pich a byl posledním trpaslíkem v pohádkách. Všichni ostatní už dávno pomřeli, ale on měl to štěstí (nebo smůlu?), že mu sudičky u kolébky nadělily nesmrtelnost. Možná to byly také ony škodolibé sudičky, které na osamělého Picha poštvaly pohádkové exekutory. Ti mu doma nejprve oblepili kde co, pak mu odvezli všechny věci a nakonec sebrali i ten jeho malý, skromný baráček. Z trpaslíka se stal bezdomovec.

Zůstalo mu jen zašlé zrcadlo, nad nímž exekutoři mávli rukou. Netušili, že je kouzelné. Na otázku, kdo je na světě nejkrásnější sice neodpovídalo, zato Pichovi naznačilo jeho budoucnost. Ukázalo mu nevelký domeček se sedmi postýlkami, patřícími stejnému počtu pomenších Sněhurek. Přidalo i nákres, kde jej najít.

Sněhurky byly panny. Žádné staré, ale pěkné a mladé panny. Trpaslíka ve svém domečku přivítaly s velkým jásotem. Mužská ruka – a nejen ruka – jim doma zkrátka chyběla. Osmou postýlku Pichovi nepořizovaly. Jednak by se do domku už nevešla, jednak ji nepotřeboval. Každou noc trávil v jedné ze sedmi stávajících. A měl se skutečně pohádkově.

Zatímco Sněhurky chodily pracovat do firmy na výrobu ledové tříště, v níž zaměstnávaly samy sebe, Pich se stal trpaslíkem v domácnosti. Pral, žehlil, uklízel a samozřejmě taky vařil a pekl. Nejčastěji pusinky ze sněhové pěny, které měly Sněhurky ze všeho nejraději. S oblibou je zapíjely ledovým čajem s tříští z jejich vlastní výrobny.

Vděčný Pich se tužil. Ve dne i v noci. Vzhledem k tomu, že o nějaké mužské antikoncepci neměl ani ponětí (a s ohledem na proporce jisté části jeho těla by mu stejně nebyla nic platná), dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Přivedl Sněhurky jednu po druhé do jiného stavu.

Partnerky byly nadmíru spokojené, zato trpaslík Pich nervózní. Nemohl pořádně spát, v noci se často budil a pořád mu vrtalo hlavou, co z toho všeho bude. Jak budou Sněhurkami porození potomci vypadat? A co když se nenarodí jen Sněhurky, ale taky nějací Sněhuráci?

Jeho obavy byly zbytečné. Pohádkový svět se rozrostl o devět překrásných malých Sněhurek. Jedna z prvorodiček totiž přivedla na svět trojčata. Zanedlouho se konala velká svatba. Všech sedm Pichových bytných totiž trvalo na tom, aby si je vzal za ženy. Stejně jako na změně jeho jména.

Jelikož pohádky bigamii neznají, sňatku nic nebránilo. A tak se trpaslík, teď už Sněhopich, oženil se všemi svými sedmi ženami. Vzhledem k tomu, že je nesmrtelný, tak spokojeně žije a píchá dodnes.

WC: PRACOVNA, ČÍTÁRNA A KDOVÍ CO JEŠTĚ

Napoprvé mě uvedla kamarádova manželka na nějakou dobu v omyl. „Karel je v pracovně. Nesmím ho teď rušit,“ řekla mi. Když to trvalo snad už půl hodiny, začal jsem se ošívat a stále častěji se díval na hodinky. „Bude tam ještě dlouho? Dělá na něčem hodně důležitém?“ zeptal jsem se nakonec Karlovy úplně klidné manželky.

Rozesmála se. Hodně nahlas a upřímně. „Jo, hodně důležitém. Pracovna říká záchodu. Tos nevěděl? Pokaždé tam vysedává tak hodinu. Ale co tam dělá, na to se zeptej spíš jeho. Teda pokud se ho dočkáš,“ prohodila a začala se znovu smát. V první chvíli mě napadlo, že si ze mě dělá srandu.

Nedělala. Karel se nakonec skutečně objevil ve dveřích mnohde označovaných panáčkem nebo panenkou. Za dalších asi dvacet minut.

„Čekals dlouho? Promiň,“ uslyšel jsem od něho. Ještě že neřekl, že bez práce nejsou koláče, blesklo mi tenkrát hlavou. Při návštěvách Karla se mi to stalo víckrát. Časem jsem si zvykl. A taky začal ten mužský toaletní zvyk tak trochu sledovat. Výsledek byl hodně zajímavý.

Je spousta mužů, kteří si na WC automaticky berou knihu. Jejímu obsahu a hlavně napínavosti odpovídá délka pobytu v prostorách, kam i císař chodí pěšky. Jiní se spokojí s novinami. Vzhledem k tomu, že doba, kdy denní tisk měl čtyři nebo nanejvýše osm stran, se nedá ani pobyt těchto lidí na záchodě označit za krátký.

Pak jsem se kdesi dočetl, že v předlistopadových dobách vznikla na toaletě dokonce kniha tehdy hodně oblíbeného moravského spisovatele. Bydlel v paneláku, neměl doma žádný klid ani soukromí, tak se uchyloval s psacím strojem a štůskem čistých papírů na onu intimní místnůstku. Dodnes mě ale nenapadlo, jak se na to tvářil – a hlavně co dělal – zbytek rodiny.

Řekne se obyčejný záchod. Jenže pro mnohé mohou být tyhle prostory posvátné, nedotknutelné a dokonce také inspirativní. Už nějakou dobu přemýšlím, jestli to nemám vyzkoušet taky. Jen pořád nevím, čím začít: zda knihou, novinami nebo notebookem.

SMRDUTÁ JÍZDA TRAMVAJÍ

Tramvaj se blížila k další ze svých zastávek. Stál jsem u tyče poblíž dveří, předpisově se za jízdy držel, hleděl ven na ulici a o čemsi přemýšlel. Vtom se o mě kdosi zezadu otřel. Pak ještě někdo. A další. Plynoucí nit mých myšlenek se nejprve zastavila. Vzápětí ji cosi přetrhlo: nevábný odér. Puch. Neskonalý smrad. Tak neuvěřitelný, že mi málem udělal z nosu invalidu.

Dveře tramvajové soupravy se konečně otevřely a dovnitř vniklo alespoň trochu čerstvého, chladného vzduchu. Lidé, včetně mne, se po sobě dívali, a v obličejích se jim zračila úleva. Od ještě stále otevřených dveří se mezitím pomalu vzdalovali „pachatelé“. Hned tři. S nezbytnými igelitkami v jedné ruce a lahvemi piva ve druhé. V oblečení, které držela pohromadě zřejmě jen pevná vrstva špíny.

Po chvíli jsem se konečně bez obav pořádně nadechl. Kyslík zřejmě v mozku otevřel nějakou komůrku a oprášil dávno zapomenutou historku. Jeden bezdomovec se v ní chlubí druhému, že včera si vypral a taky se hezky osprchoval. Druhý se na něho nevěřícně dívá a pak se zeptá, jak to dokázal. „To já ne, to všechno déšť,“ odpoví chlubílek bez domova.

Případ ani jednoho z těch tří teď už naštěstí bývalých pasažérů tramvaje to nebyl. Možná i proto, že v zimě déšť nehrozí. A případný padající sníh se sprše nepodobá ani v nejmenším.

Tahle trojka víc odpovídala jiné historce, odehrávající se v jakémsi kutlochu v opuštěném, rozpadajícím se domě. Rozzlobený bezdomovec se tam oboří na druhého: „To bylo naposledy, cos zatloukal hřebíky do zdi mými ponožkami. Jestli to uděláš ještě jednou, tak ti rozlámu tvé prostěradlo!“

"KDYBY" JSOU CHYBY

Čeština je hodně bohatý jazyk. Jenže některá její slova bývají ošidná, jiná zase – ať už chtěně nebo nechtěně – používáme jako určitou berličku. Třeba takové KDYBY. Uvědomili jste si někdy, kolikrát denně na ono kdyby narazíme?

„Kdyby ses učil, nemusel jsi přinést pětku,“ rozčilují se například rodiče nad žákovskými knížkami svých potomků. Existují však i varianty ryze dospělé. „Kdyby těch piv a rumů bylo včera méně, nemusela mě dneska tolik bolet hlava,“ uvažuje poněkud pozdě člověk, který to přehnal v nějaké nálevně.

Hodně často je zmíněné slůvko slyšet v souvislosti se sportem. „Kdyby ten chromajzl proměnil penaltu, tak jsme mohli vyhrát,“ zní často na fotbalových stadionech z úst fanoušků. Ti pak po příchodu domů pro změnu slyšívají od svých manželek nebo přítelkyň: „Kdyby ses na ten tvůj slavný fotbal vykašlal, neničil by sis zbytečně zdraví a nekrátil si život.“

Ne nadarmo se říká, že „kdyby jsou chyby.“ Kdyby jeden můj známý naivně nezavítal do jakéhosi nóbl podniku, v němž se chtěl navečeřet, neuslyšel by od číšníka pro něho hrůznou nabídku: „Máme skvělé hlemýždě, doporučuji vám také čerstvé ústřice, případně zapékané kobylky.“ Kdyby se ten můj známý už při poslechu jídelníčku neotřásal odporem, nemusel by číšníkovi odpovědět: „Člověče, co blázníte? Já se sem přišel najíst a ne ničit přírodu!“

A snad nejhorší varianta onoho slůvka kdyby? Pravděpodobně ta, o níž kdysi s oblibou nespisovně mluvíval můj děda: „Kdyby sem si stačil stáhnout gatě, tak by sem se neposral.“

zamyšlení: OLYMPIÁDA A KLÍN

Olympijské hry mají spojovat sportovce i lidi. Při těch současných zimních v kanadském Vancouveru tomu tak možná je. Jenže pouze částečně. Zmíněné sportovní klání má na svědomí i spoustu nepříjemných záležitostí, bez nichž by se člověk rád obešel.

Například nás připravuje o spánek. Ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. Vyprávět o tom může i člověk, jenž po půlnoci přivolal kvůli rušení nočního klidu na souseda brněnské strážníky. Ukázalo se, že důvodem vzruchu v bytě byla oslava zlaté olympijské medaile rychlobruslařky Martiny Sáblíkové po právě skončeném finálovém závodě.

Současná olympiáda přináší také násilí. Nebo alespoň jeho náznaky. Městští policisté museli zasahovat i v dalším bytě, z něhož se dovolávala jejich příjezdu pětačtyřicetiletá žena. Prý ji fyzicky napadá přítel. Ukázalo se, že to není tak hrozné. Muž na ni ani nesáhl, oba spolubydlící se jen hodně tvrdě dohadovali, na co se budou dívat v televizi. Zda na olympiádu nebo jakýsi romantický seriál.

Největší sportovní akce dělá z lidí rovněž alkoholiky. Vzhledem k posunu času nahrává hospodským, kteří vycházejí vstříc hlavně hokejovým fanouškům. Před časně ranním utkáním našich hráčů se Slováky jsem se na chodníku málem přizabil o ceduli, která upozorňovala: „Kvůli hokeji otvíráme už v 5.40 hodin.“ Nemyslím si, že ti, co přišli, pili jen čaj nebo kávu. Takové nápoje se totiž k hokeji jaksi nehodí.

Devítihodinový časový posun mezi dějištěm her a naší republikou je v těchto dnech téměř vražedný. Už dlouho jsem kolem sebe neviděl tolik neustále zívajících lidí s krvavýma očima, v nichž se podepisuje nedostatek spánku. Líbit se to nemůže ani zaměstnavatelům. Mnozí pracovníci v noci kvůli olympiádě důsledně bdí a přes den v práci klimbají, produktivita práce je v háji zeleném.

Na české státní vlajce se mezi červeným a bílým pruhem skvěje modrý klín. Současná olympiáda však vráží klín i mezi lidi. V nejrůznějších podobách. A to jsou hry ve Vancouveru teprve přibližně v polovině. Jak to bude vypadat dál? Dá se to vůbec přežít?

KLUB ZÁLETNÝCH MUŽŮ

Nepoznával jsem ho. Býval to takový tichý, do sebe uzavřený kluk. Teď přede mnou seděl s vypoulenýma očima, pusou mlel víc než kdejaká klepna na pavlači či na rohu a nervózně se vrtěl. Abych pravdu řekl, jeho chování mě zaujalo víc než to, co vykládal. Mou pozornost vzbudila až důrazně vyřčená věta: „Musíš mě zachránit!“

Na otázku jak se rozpovídal znovu. O tom, že nedávno vstoupil do Klubu záletných mužů. Prý je to v něm skvělé a na rozdíl od domova si tam báječně užije. Jen to má háček: zanedlouho mu vyprší termín podmínky. Pokud chce v klubu zůstat, musí do něj přivést nového adepta.

„Tím mám být já?“ zděsil jsem se. Horlivě přikývl hlavou a znovu mě topil ve vodopádu nadšených slov. „Nevíš, o co přicházíš. Kromě jiného máme družbu s Klubem záletných žen. Pokud chceš, můžeš mít ženskou každý den. Nebo i častěji. Pokaždé jinou a vždycky krásnou a hlavně potřebnou,“ lámal mě.

Nelíbilo se mi to. Přece jen už mám svůj věk a sexuální divočina mi byla vlastní před drahnou dobou. Když to ode mne slyšel, jen mávl rukou. „Na to se vykašli. Jsou mezi námi i čerství šedesátníci. A to bys koukal, co předvádějí. Přece mě nenecháš ve štychu. Jsi ještě můj kamarád, nebo už ne?“ zabrnkal na citově vyděračskou strunu.

Nakonec jsem podlehl. Určitou roli v tom sehrála i moje zvědavost. Nadšený a spokojený kamarád mě hned na druhý den dovedl do jakési honosné vily. Cestou mi vyprávěl, že patří prezidentovi klubu a členové se tam scházejí denně po šesté večer. Co vám mám povídat. Byla to hrůza.

Kromě jiného jsem totiž zjistil, že můj věčně neukojený přítel přede mnou zatajil některé důležité podrobnosti. Například tu, že členové příspěvky neplatí, ale místo nich musí nejméně jednou týdně přinést evidentně použitou součást dámského prádla. Na důkaz, že jsou aktivní. Měsíčně se pak konají společné schůze s dámským klubem končící půlnočními orgiemi.

„Chlapče, pokud chceš toho svého koníčka provozovat dál, budeš si muset najít nějakého jiného nového adepta členství. Se mnou nepočítej,“ řekl jsem kamarádovi. Věřte nebo ne, rozbrečel se. Mezi vzlyky mi pak sdělil, že ho odmítlo už deset přátel a známých. Nikoho jiného nemá.

„Tak se na to vykašli a užívej si doma s ženou,“ snažil jsem se mu poradit. Marně. „To nejde. Je členkou konkurenčního Klubu nevěrných manželek. O mě nejeví sebemenší zájem,“ vzdychl rezignovaně. Pak sklonil smutné oči k místu svého těla, z něhož dosud tryskal mohutný pramen radosti. Teď beznadějně vysychal.

SÁDRA OD BOLKA

Čas od času se mi nepříjemně připomene pravé zápěstí. Bolí a ohlašuje blížící se výraznou změnu počasí. Za to, že bych mohl být amatérským meteorologem, vděčím svému sportování a taky Bolku Polívkovi. Vlastně jeho fotbalovému týmu.

Na jednom z turnajů v malé kopané jsme se s tímto soupeřem potkali hned v úvodu. A brzy nečekaně vedli. Bolkův reprezentant, jistý bývalý fotbalista z dnes už sousední země to evidentně neunášel. Jeho snaha zvrátit výsledek vyvrcholila neuvěřitelnou bombou ze dvou tří metrů na naši branku. Na branku, v níž jsem stál já.

Gól z toho nebyl, reflexivně se mi podařilo balon vyrazit mimo tyče. Jenže odneslo to zápěstí. Nejprve v něm píchlo. Pak začalo bolet. Nakonec i natékat.

S odstupem času se mi to zdá neuvěřitelné, ale já tenkrát odchytal i zbývající utkání. Až večer vedla moje cesta na pohotovost do brněnské úrazové nemocnice. „Pane, způsobil jste si úraz s dvouměsíčním léčením,“ informoval mě tam sympatický službu mající lékař a dodal, že mám zlomenou navikulární kost. Zkrátka skončilo to zasádrovanou pravačkou.

Na předpovědi některých lidí, že levou rukou si ani zadek neutřu, nedošlo. S tím problémy nebyly – třeba na rozdíl od zavazování tkaniček u bot. Ještě než jsem o nedobrovolnou bílou ozdobu konečně přišel, jsme se potkali s Bolkem Polívkou v klubu, kam chodíval hrát kulečník.

„Nemám rád tvou fotbalovou jedenáctku. Jsou to blázni, kteří jdou za vítězstvím málem přes mrtvoly,“ zašermoval jsem mu sádrou před obličejem. Jen se tím svým typickým způsobem smál. Pak odkudsi vylovil černý fix. „Ukaž,“ sáhl po tom mém bílém krunýři a napsal na něj: Chytej dál! Bolek Polívka.

Se sádrou od Bolka jsem pak slavil úspěchy u některých děvčat. Díky ní jsem mohl být slavný i jinak. Manažer Polívkovy jedenáctky mi totiž po zotavení se z úrazu nabídl post brankáře v jednom z jeho týmů. „V žádném případě. Vrahy reprezentovat nebudu,“ uslyšel ode mě s nadsázkou. Dres Bolkovy jedenáctky jsem nikdy neoblékl, ale s manažerem jsme přátelé dodnes. Nejen kvůli sádře.

TŘI NÁDHERNÍ CHLAPI

Brzy mi bude třicet. Podle mínění jiných jsem docela pohledná, možná i atraktivní ženská. Na jméně nezáleží. Mnohem důležitější je, že v sobě slyším čím dál hlasitěji tikat biologické hodiny. Už přibližně od pětadvaceti let se poohlížím po otci svých budoucích dětí. Bez úspěchu.

Prvním horkým kandidátem byl Vladimír. Vysoký černovlasý kudrnáč, kterého mně záviděly snad všechny kamarádky i kolegyně v práci. Pozorný, milý chlap, jenž na naše setkání nikdy nepřišel s prázdnou. K nádherným kyticím přidal tu prstýnek, tu náušničky.

A ten sex s ním! V takových chvílích mi bylo jasné, jak to vypadá v ráji. Jenže jednou se objevil v mém bytečku bez kytky i bez dárečku, navíc se zachmuřenou tváří. „Víš, bylo to mezi námi moc pěkné, ale nemá to cenu. Najdi si někoho lepšího než jsem já,“ uslyšela jsem od něho.

Krasavec Patrik se Vladimírovi v něčem vyrovnal, v lecčems ho dokonce i předčil. Představte si, že jsme spolu byli nejen v létě v Egyptě, ale i v zimě v Alpách. Luxusní hodinky, jichž si na mém zápěstí nelze nevšimnout, mi věnoval taky on. Trávil u mě pravidelně dva večery v týdnu a svými dotyky mě přiváděl do dlouho trvající extáze.

Jednu takovou završil hodně nečekaně. Ještě celý zadýchaný mi řekl: „Beruško, tohle bylo to nejhezčí zakončení našeho vztahu. Nezasloužím si tě.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, bleskově se oblékl, položil na noční stolek klíč od mého bytu a zmizel. Už nikdy jsme se neviděli.

Teď chodím s Mojmírem. Snoubí se v něm to nejlepší z Vladimíra i Patrika. Krása, štědrost, pozornost. Nikdy bych nevěřila, že takový chlap může vůbec existovat. Náš vztah trvá už přes rok a já si často před spaním představuji ty nádherné děti, které snad jednou spolu budeme mít.

Jenže taky mě čas od času přepadne splín. Mám totiž strach. Obrovský strach z toho, aby to s Mojmírem nedopadlo stejně jako předtím s Vladimírem a Patrikem. Všichni tři totiž mají jedno společné: jsou tak trochu ženatí.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (10)

S ŘEMENEM PROTI NOŽI

Cestičku k ní jsem si poctivě prošlapal. Nebo spíše pivně propil. Chodívali jsme tenkrát po práci do hospody, jíž starší kolegové přezdívali Parlament. Vysloužilí kmeti tam u našeho stolu nad pěnivým mokem hodnotili a rozebírali kde co. Já, mladý zajíc, hlavně poslouchal. A taky pozoroval.

Třeba o pár let starší přitažlivou servírku Evu, která se uměla tak krásně povzbudivě usmívat. Časem jsme si potykali. Od té doby byly její úsměvy ještě povzbudivější. Moji tehdejší nesmělost a plachost přesto neodbouraly. Jiskra touhy však mezi námi přeskakovala pořád. V čím dál kratších intervalech.

Pak už to Eva nevydržela. „Jestli chceš, tak na mě po práci počkej,“ prohodila polohlasně ve chvíli, kdy kolegové hodně hlasitě probírali jakési pro ně důležité téma. Nemluvila do větru. „Jdeme ke mně,“ řekla rozhodně ve chvíli, kdy jsme spolu opouštěli restauraci. Ke mně znamenalo do rodinného domku na okraji města.

Moc jsem toho o ní nevěděl. To, že je nedávno rozvedená, už vůbec ne. Taky proto mě v domku čekal šok. Ve chvíli, kdy jsem s nožem v ruce otvíral láhev červeného, se prudce otevřely dveře pokoje a v nich stál chlap. „Co se to tady děje?“ zahřměl místností hlas toho pořízka.

Zamračeně si mě prohlížel. „Ty sis na mě vzal nůž? No tak pojď,“ vyzýval mě a mával svým bleskově odepnutým opaskem. „Okamžitě vypadni! Tady nemáš co dělat! Padej zpátky k sobě!“ zaječela na něho Eva. Nebral ji na vědomí. Dál kolem sebe mával sponou opasku a hleděl na mě.

Mé mírumilovnosti neuvěřil. Dodnes nevím, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že s opaskem nemá proti noži moc šancí. Zkrátka čepel nad sponou vyhrála. Alespoň teoreticky. Při další vlně Evina ječení se stáhl a kamsi zmizel. „Neboj, teď už nepřijde,“ uklidňovala mě servírka.

Měla pravdu. Nepřišel. Jen hodně dlouho vztekle a bezmocně bušil ve svém pokoji pěstí do zdi, která sousedila s Evinou ložnicí. My bušili taky. Jenže ne pěstí a už vůbec ne do zdi.

TRESTANÁ ČEŠTINA. ZA CO?

„Naše první léčbu Vánoce bez táty byli takový nový.“ Nerozumíte tomu? Nedává vám to smysl? Mně také ne. Jen jsem si tady dovolil odcitovat jednu větu z knížky (pokud se tomu výtvoru tak dá vůbec říkat) Martiny Kopřivové Brunův koktejl. Tohle neuvěřitelné dílo nabídl čtenářům vydavatel týdeníku MF Plus jako bonus k poslednímu loňskému číslu.

Pravda, zájemce dostal dvě věci za cenu jedné. Zmetek (knihu) za časopis. Jenže v tomto případě měl vydavatel snad čtenáři ještě zaplatit. Knížka se totiž hemží neuvěřitelným množstvím pravopisných chyb.

Autorka má evidentně problémy se shodou podmětu s přísudkem (jen namátkou: socky mi byli fuk; začali se mi podlamovat nohy; U Drsnejch se řešili především ženský; tlachy mě donutili; řeči dost zaváněli lopatismem; nám doma přibyli moderní elektrospotrebice; byli tam dva záchody).

Jenže to zdaleka není všechno. Stejné potíže má „spisovatelka“ také s tvary jí-ji (jsem se jí odvážil vyzvat, když jsem jí uviděl; následně jsem jí zmermomocnil; jsem jí natolik ohromil; mojí figuru; svojí super moderní tabulku; nazývat svojí lásku mojí starou).

Knižní zmetek taky nabízí desítky nejrůznějších překlepů (věděli jsme, že jsem se neflákali; budoucí absolvent účňáku; u slavností večeře; několik omluvným zpráv; kdo má přátelé po celým světě; nejsem blbej, abych se ze mě stal; nedělala scény jako hoky ostatním klukům; takže jsme stále nebyl soběstačnej; tabulky se cvičebníma programa; měl úrověň, atd. atd.).

Nechápu, jak může psát knihu někdo, kdo s češtinou evidentně bojuje. A ještě víc nechápu, když už někdo takový „knihu“ napíše, že odpovědný redaktor (v tomto případě Antonín Kočí) rukopis v takovém stavu pustí.

Už jsem se smířil s tím, že na rozdíl od let dávno minulých jsou v knihách chyby. Někdy i hodně hrubé. Jenže Brunův koktejl je fakt něco neuvěřitelného. Něco, na čem by se ještě tak mohli dobře učit začínající korektoři. Jinou hodnotu oněch 191 stránek nemá.

zamyšlení: ŽIVOT A SMRT ŽIDLÍ

Někdo si řekne: taková úplně obyčejná židle. Jenže žádná židle není obyčejná. Stejně jako my lidé se narodí, žije a taky umírá. Onen kus nábytku má zkrátka svůj osud, který mu nikdo nevezme. Nemůže vzít.

Zatímco u lidského porodu bývají lékaři, židle na svět přivádějí truhláři či různí umělečtí řemeslníci. Současně nahrazují i pohádkové sudičky, neboť dávají svým výtvorům do vínku všechno, co je potřeba. Židle má zkrátka oproti lidem jednu velkou výhodu – nic se učit nemusí, má od prvního dne všechno, co potřebuje umět.

Co se týká života, mnohý zmíněný kus nábytku jej mívá pestřejší a bohatší než někteří z nás. Napadlo vás někdy, s kolika nejrůznějšími lidmi (přesněji řečeno s určitými částmi jejich těl) přijde taková židle do styku? Kolik významných lidí si na ní lebedí?

Stejně jako nám, i židlím odměřuje délku života čas. Neúprosně, ale spravedlivě. I ve smrti existuje mezi lidmi a židlemi určitá podoba. Některé kusy nábytku končívají – stejně jako třeba mistr Jan Hus v Kostnici – na hranici, konec jiných pro změnu připomíná vraždění neviňátek.

O jednom takovém židlím konci mi vyprávěl známý. Do podniku k nim nastupovala nová pracovnice. Dveřmi kanceláře se prý s trochou štěstí protáhla a pomalu se sunula k šéfovu stolu. Tam usedla na jednu ze dvou už hodně vysloužilých židlí. A normálně ji rozsedla.

Ozvala se velká rána a nová zaměstnankyně i starý kus nábytku skončily na zemi. Zatímco dřevěná veteránka mlčela (nejen proto, že byla po smrti), žena se těžce zvedala z podlahy a nešetřila omluvami. Přitom zoufale rozhazovala rukama, v jedné z nich zřejmě nevědomky držela mrtvou dřevěnou nohu z teď už bývalé židle.

No řekněte: nebyla tohle vražda jak vyšitá?

ŠKOLA ZIMNÍ CHŮZE

Svižná chůze prý je pro člověka zdravá. Zvlášť pro toho, který má sedavé zaměstnání. Po zážitcích z minulých dnů mě napadlo, že ten, kdo tuhle teorii propaguje, žije zřejmě někde v teplých krajích. Pokud by věděl něco o sněhu (o náledí nemluvě), mluvil by jinak.

Sotva jsme se po brněnských chodnících aspoň trochu naučili pohybovat v nezvykle hluboké bílé pokrývce a svými kroky připomínali hejno plížících se čápů, vyrukovalo na nás počasí s další zákeřností. Ledem připomínajícím bezchybně vyleštěné zrcadlo.

Vrcholem bylo včerejší ráno. Už pár metrů před domem měl člověk pocit, že nekráčí, nýbrž jede. Zimní design na podrážkách bot byl zcela neúčinný, každá snaha o krok (či spíše jakýsi sun) skvěle bavila dříve narozené lidi za okny některých bytů.

Z tepla svých domovů pohodlně sledovali chodníkovou estrádu, při níž jsme spolu s dalšími aktéry připomínali svými krátkými, opatrnými krůčky lidi, co mají pořádně naděláno v kalhotách. Nebo v nich brzy naděláno mít budou. Ani nevím jak, ale nakonec se mi podařilo doklouzat ke křižovatce a úspěšně ji přejít. Taky díky stavu silnice, která byla na rozdíl od chodníku suchá.

Jenže vzápětí následoval mírný kopeček. Po několika jakýchsi prošlapech jsem se neposunul ani o kousek. Spíše mám pocit, že ledové zrcadlo naopak posunulo mou tělesnou schránku o kousek vzad. Nevzdávám to. Se zatnutými zuby se zarputile snažím zrychlit frekvenci krůčků. Částečně to pomáhá. Šnečí rychlostí se blížím svému zatím ještě pořád hodně vzdálenému cíli.

Když se vyškrabu na kopeček, objevuje se další zádrhel. Jak nesklouznout z ledem namydleného chodníku na silnici, pod některé z mnoha projíždějících aut? Hurá! Sláva! chce se mi zakřičet, když před sebou uvidím několikametrový pečlivě očištěný kus dlažby. Začíná a končí na úrovni domu, v němž je mateřská škola. Věřili byste, jak málo stačí člověku ke štěstí? Vlastně k odpočinku při chůzi?

Konečně to mám za sebou. Jsem v práci. Živý, zdravý, nepolámaný. Zato unavený, vyčerpaný. A to mám před sebou šestnáctihodinovou směnu. Na jejím začátku mi bleskne hlavou, že na podnikatelském trhu je stále ještě mezera. Co takhle založit školu zimní chůze?

PRODLUŽTE SI VĚK: ZÍREJTE NA ŇADRA

Už konečně vím, jak si bez problémů prodloužit věk. Bezbolestně, zadarmo a navíc ještě příjemně. Díky lékařce, která zveřejnila výsledky svého dlouhodobého průzkumu v jistém nejmenovaném časopisu. Určitě tím nepotěšila jen mne.

Paní doktorka ve své studii uvádí, že muži kochající se pohledem na ženská ňadra žijí déle než ti, které tato část těla jejich protějšků nezajímá. Věřím jí, protože jí samozřejmě věřit chci. Jen mě mrzí, že jsem ve výsledcích jejího průzkumu marně hledal některé detaily.

Třeba jestli pohled na přírodní prsa je účinnější než na umělá silikonová. Nebo zda si víc prodloužím život zíráním na čtyřky či pětky než na jedničky. Bohužel jsem se nedočetl ani to, jestli k patřičnému účinku stačí koukat jen na ňadra zahalená nebo musí být alespoň poodhalená. A taky, zda je důležité vidět skutečná, nebo si je stačí prohlížet třeba jen na fotografii. Nemluvě o tom, jaký je rozdíl v prodloužení věku při pohledu na prsa legální partnerky a na prsa ženy cizí.

Hned po přečtení onoho článku jsem začal vzpomínat, kolik jsem ve svém dosavadním životě viděl ženských ňader. Malých, velkých, přírodních, silikonových, zahalených, polozahalených, poloodhalených, úplně odhalených. Kolik ve skutečnosti, na televizní obrazovce, v kině, v novinách a časopisech. Nedopočítal jsem se. Bylo jich poměrně hodně, ale nevím, jestli to bude k alespoň malému prodloužení mého věku stačit.

Moje prvotní nadšení z lékařčiny studie na chvíli ochladlo. Ale jen na chvíli. Do té doby, než jsem si uvědomil, že jiní muži na tom mohou být ještě hůř. Třeba takoví dolňáci, kteří si horních pater ženských těl nevšímají prakticky vůbec.

A taky snad ještě neumírám, leccos se dá určitě napravit. Dalším zíráním na ňadra. Pro jistotu na úplně všechna. Jen si nejsem jistý, zda pro to budou mít pochopení potenciální objekty, na kterých můj rentgenový pohled ulpí.

PŘÍHODY STRÝČKA PŘÍHODY (29)

KOLEČKA A ZUBY

Je to taková dlouholetá tradice. Vždycky na silvestra se už dopoledne scházíme v té naší domovské hospůdce a nad svými oblíbenými nápoji se snažíme hodnotit uplynulý rok. Někdo zaskočí jen na chvilku, jiný zůstane až do večera.

Najdou se i takoví, které musí hospodský (slavívá poslední den v roce doma s mladou přítelkyní) vyhazovat. Má na to osvědčený recept. Stačí, když dotyčnému připomene jejich manželku. V krajním případě pohrozí, že pro ni pošle. Funguje to spolehlivě.

Na silvestra bývá v hospodě sranda. Chlapi se předhánějí s veselými historkami, zelená, rum i pivo tečou proudem, padají nejrůznější vtipy. No co vám budu povídat, škoda, že u toho nemůžete být. Teda pokud jste chlap. Ženské totiž mají v poslední den roku vstup do naší hospody zapovězený.

I když tentokrát s tím byl menší problém. Čerstvě ženatý Karel nejprve dlouho nešel a nakonec se objevil mezi dveřmi s novomanželkou v patách. „Chlapi, zkuste jí někdo vysvětlit, že sem nemůže. Já to jaksi nezvládl,“ žadonil.

Diplomatického vyjednávání se rád ujal řezník Ferda. Venku za dveřmi pobyl s Karlovou ženou jen chvíli. Vrátil se s vítězoslavným úsměvem na tváři. „Hotovo. Stačilo jí slíbit protekční maso. A taky, že se tady neožereš a doma do půlnoci neusneš,“ obrátil se na stále ještě zkroušeného novomanžela Karla.

Hodně dlouho jsme tentokrát čekali taky na Vildu. Až konečně kdosi vykřikl: „Už jde! Vlastně jede!“ Starý mládenec se blížil k hospodě se stavebními kolečky. Zaparkoval je před nálevnou, pečlivě připoutal i uzamkl k zábradlí a vešel dovnitř. Klíček hodil na náš stůl současně s prosbou: „Chlapi, kdybych to dneska přehnal, odvezte mě někdo domů, jo?“

Historky a vtipy, které chlapi v poslední den roku v hospodě vyprávějí, jsou různé. Jak už to tak bývá, spousta z nich se týká tchýní. Mistrem je v tomto směru Lojza. Tentokrát se nás kromě jiného zeptal, jaký je rozdíl mezi tchyní a nemluvnětem. Než jsme se stačili zamyslet, hned sám odpověděl: „Žádný. Stačí pochovat a je klid.“

U mě osobně ale letos nejvíc zabodoval soused Vinca. Jeho syn chce být spisovatelem. Píše povídky a posílá je do všech možných časopisů. „Minulý týden kluk zase cosi napsal a přišel za mnou pro radu,“ vyprávěl Vinca. Syn nevěděl, jak tu svou nejnovější povídku nazvat. „Tak jsem se ho zeptal, jestli se v ní vyskytují bubny. Prý že ne. A trouby? zajímalo mě. Prý taky ne. Tak jsem mu poradil, ať to své dílo nazve Bez bubnů a bez trub,“ pyšně se rozhlédl otec začínajícího literáta.

Domů jsem přišel k večeru. Manželka v kuchyni vyráběla své tradičně skvělé silvestrovské chlebíčky. Když uslyšela moje škytnutí, ani se neotočila. „Příhodo, ty máš velký stomatologický problém,“ prohodila přes rameno. A vzápětí dodala: „Dva zuby moudrosti na třicet zubů blbosti.“

SILVESTR BEZ OSLAV

Už je to zase tady. Z oken bytů i střech domů budou létat petardy a v rukou lidí pro změnu bouchat zátky od sektů. Silvestr. Poslední den v roce, den oslav příchodu nového roku. Ač se to možná bude někomu zdát neuvěřitelné, nepochopitelné a třeba i nenormální, existují lidé, kteří silvestra vůbec neslaví. Je pro ně jen jedním z dlouhé řady obyčejných dní v roce.

Osobně znám takové dva. Jeden z nich si už dávno užívá důchodu a tvrdí, že v jeho věku je nesmysl lít do sebe alkohol, opíjet se a slavit jeden, navíc poslední den v roce. Proč bych měl jásat nad něčím, co končí? Proč bych se měl rozplývat nad nějakým novým letopočtem v kalendáři, který mě upozorňuje, že jsem zase o rok starší? říkává onen moudrý důchodce. A taky dodává, že ve svém věku raději oslavuje každý nový den, protože neví, jestli nebude jeho poslední.

Druhý ignorant silvestra nemá svůj důchodový věk ještě ani na dohled. Poslední den roku tráví zásadně doma. Bez alkoholu, televizního programu i bez typických silvestrovských chlebíčků. Místo nich sahá v ten den po knize. Na silvestra se opíjejí jen amatéři, a hlavně – já už mám dávno odpito, nestydí se přiznat svůj poměrně dávný pobyt v léčebně.

Tvrdí, že s minerálkou v ruce oslavuje až na Nový rok dopoledne. Svou čistou, od alkoholu nebolící hlavu.

ZLATÁ MÁMA, SKVĚLÝ TÁTA

Kdysi dávno mi jeden ještě dávnější kolega řekl: „Každý novinář je nedonošený spisovatel. A nejméně každý druhý touží napsat aspoň jednu knihu.“ Byl jsem tenkrát hodně mladý. Přesto si dobře pamatuju, že jsem se usmál. Jen v duchu. Nahlas bych si to vůči tomu starému zkušenému žurnalistovi, k němuž jsem coby bažant vzhlížel s bezmeznou úctou, nedovolil.

Teď mi do jeho tehdejšího věku chybí pouhých pár let. S odstupem času si říkám, že i onen můj utajený vnitřní smích byl neslušnost. Neslušnost, kterou si už mrtvý kolega Miroslav nezasloužil. Až ve svém poměrně pokročilém věku mu rozumím – ať už byl tím prvním nebo druhým, ať už knihu napsat chtěl nebo nechtěl.

Nevím, jestli se mi to někdy povede, ale já knihu rozhodně napsat chci. Taky vím, o čem má být, o čem určitě bude. O mých rodičích, kteří stárnou rychleji, než bych si kdy pomyslel. O životě s nimi a vedle nich. O vděčnosti za to, jakého ze mě vychovali člověka, o mé dětské nevděčnosti a pozdější dospělácké lítosti nad tím, jaký jsem v dětství byl. O tom, kolik starostí jsem svým rodičům zbytečně přidělal, na kolika jejich vráskách mám podíl a o kolik cenných let života jsem je připravil.

Ještě před pár lety mě vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, že dříve nebo později budu na maminku a tatínka jen vzpomínat. Že tu zkrátka jednoho dne nebudou. Nebyl k tomu jaksi důvod. Najednou je všechno jinak. Uvědomuji si, že i oni jsou – na rozdíl od jejich neduhů a nemocí - smrtelní. Docházejí jim síly a bohužel je to hodně znát.

Musí se mi to povést. Knihu o nich určitě napíšu, i když třeba jen ve své hlavě. Moje zlatá máma a skvělý táta si to zaslouží.

zamyšlení: FENOMÉN SUDOKU

Je tomu už pár let, ale pamatuji si to jako dnes. Nejprve jsem o něm četl, pak je viděl v jakýchsi anglických novinách. Sudoku. Celosvětový fenomén. Jen k nám do země v srdci Evropy dorazilo se zpožděním. A nejen ono.

Nic mi to neříkalo. Možná i proto, že vždycky jsem si mnohem raději hrál se slovy. Řeč čísel pro mne byla odjakživa suchá a nezáživná. Nerozuměl jsem tomu, co na té poloprázdné mřížce s jedenaosmdesáti políčky může někoho zajímat, a dokonce i vzrušovat. Tak, že nad ní zarputile vysedává s tužkou a gumou hodiny a hodiny, že si kvůli tomu třeba i krátí spánek.

Člověk prý má poznat všechno. Souhlasím s tím. I proto jsem se jedno z těch sudoku, které u nás tehdy rychle zaplavily noviny i novinové stánky, pokusil vyřešit. Jen tak výjimečně, pro zajímavost, abych poznal, o co jde – říkal jsem si.

Nejsem zrovna vzorem ctnosti, ale jednu dobrou vlastnost snad mám. Nic předčasně nevzdávám a snažím se cokoli dotahovat do konce. Pokud možno úspěšného.

Moje lámání si hlavy s čísly v sudoku nebyly žádnou výjimkou. Bolelo to, bolelo to hodně. Padala i zde nepublikovatelná slova. V té jedenaosmdesátipolíčkové mřížce se však nakonec přece jen ocitla všechna správná čísla. A na správných místech.

Jenže mělo to háček. Doslova. I tohle jediné premiérově vyřešené sudoku totiž bylo na tom háčku lákavou návnadou. Spolkl jsem ji a japonský autor číselného hlavolamu si mohl připsat další kořist.

Mému divení se lidem, kteří sudoku fanaticky propadli, byl konec. Stal jsem se jedním z nich – i když mi nebylo jasné proč. A není mi to jasné dodnes.

Nepatřím sice k těm šílencům, kteří luští kudy chodí, ale stejně jako bez kávy si neumím představit ráno bez sudoku. Jeho řešení mě probírá z otupělosti po nočním spánku, je jakousi účinnou pohonnou hmotou pro nastávající den.

Pokud někdy musím na počátku dne na čísla v mřížkách z nějakého důvodu zapomenout, je to znát. Bývám pak pomalejší, nerozhodnější a taky méně úspěšný. V takových momentech marně vzpomínám, jak jsem to dělal dříve – když nebylo sudoku.

BOJÍTE SE CHŘIPKY? ZKUSTE CIBULI

Věřte mi nebo nevěřte, ale naposledy jsem marodil někdy před čtvrtstoletím. I proto mě nechávají klidným chřipkové epidemie, tu prasečí nevyjímaje. Lékárníci by zřejmě potvrdili, že patřím k výjimkám. Vitamíny a jim podobné preparáty teď jdou na dračku, sklady s obličejovými rouškami zejí prázdnotou.

Přitom recept jak se vyhnout chřipce – tedy té „obyčejné“ – je úplně jednoduchý. Alespoň podle obsahu mailu, který ke mně zase odkudsi doputoval. Spočívá v obyčejné kuchyňské cibuli. Tady ten zázračný recept je:

V roce 1919, kdy chřipka zabila víc než 40 milionů lidí, jeden lékař navštívil řadu rodin s dotazem, jestli potřebují pomoc proti chřipce. Mnozí už byli nakažení, mnozí už zemřeli. Lékař jednou potkal sedláka a k jeho překvapení byli všichni z rodiny zdraví. Když se lékař zeptal, co dělají jinak než ostatní, selka mu odpověděla, že do místností dali nádoby s neoloupanou cibulí.

Lékař jí pochopitelně nevěřil a ptal se, jestli by mu dali jednu jejich cibuli, aby si ji prohlédl pod mikroskopem. Dali mu ji a on ji prohlédl, našel na ní viry chřipky. Cibule evidentně pohltila všechny bakterie a uchránila rodinu zdravou.

Slyšela to jedna kadeřnice a v provozovně postavila několik hrnků s cibulí a jako zázrakem nikdo z personálu se nenakazil chřipkou, ačkoliv byli nechráněni ve stálém ve styku se zákazníky. Protože je to laciná věc, vyplatí se zkusit to jak doma tak v zaměstnání a uvidí se, jestli to bude účinkovat. My jsme to udělali a chřipku jsme opravdu nedostali.

Tak co říkáte? Že je to zajímavé, ale moc tomu nevěříte? Nebo vás dokonce napadají slova jako hloupost nebo oblbování? Souhlasím. Cibuli kolem sebe rozhodně trousit nehodlám, raději si jí trochu nakrájím na tlačenku. Pokud skutečně léčí, pak by snad měla být účinná i zevnitř.

VÝHERNÍ AUTOMATY: NOVODOBÝ MOR

Netvrdím, že jsem se jich nikdy nedotkl. Bylo to něco nového, lákavého, kdo by odolal? Je to už dávno a trvalo to jen chvilku. Každý rozumný člověk rychle přišel na to, že občasná výhra je jen vějičkou. Lákadlem, aby hráč pokračoval a pevně věřil, že bude ještě úspěšnější.

Patřil jsem mezi ty rozumné a po vyzkoušení se s výherními automaty navždy rozloučil. Dodnes nechápu lidi, kteří těmto novodobým strojovým banditům propadli. Taky navždy. Částečně mně je jich líto, částečně si říkám, že za blbost se platí. Někdy nejen penězi, ale dokonce i životem.

Před lety jsem měl v práci kolegu, jenž byl v hernách jako doma. Bez automatů se neobešel snad jediný den. Dokonce si k nim tajně odskakoval i v pracovní době. Zadlužil se, snažil si půjčovat peníze. Pod nejrůznějšími záminkami a výmluvami. Třeba na to, že ho někdo okradl o výplatu a manželka mu to nebude věřit. Časem mu nevěřil ani nikdo z kolegů.

Sejde z očí, sejde z mysli. Dlouhé roky jsem ho neviděl. Pak mi přišla zpráva o jeho úmrtí. Brněnské tamtamy přinesly rychle i podrobnosti konce jeho života. Ten člověk, jemuž nechybělo moc do šedesátky, vyšel chvíli po poledni z jedné z heren na ulici. Přede dveřmi onoho hráčského doupěte si pak prostřelil hlavu.

Vzpomněl jsem si na něho včera, když brněnští zastupitelé jednali o tom, že herny s výherními automaty mají být podle navrhované vyhlášky co nejdál od škol, aby nelákaly žáky. Téhle snaze je potřeba zatleskat. Jenže pak přišel jeden ze zastupitelů s tím, že úplně nejlepší by bylo, kdyby měly herny od sedmi ráno do dvou odpoledne – tedy přibližně v době školního vyučování - zavřeno.

Znělo to jako nepovedený vtip. Ten člověk se snad skutečně domnívá, že by to k něčemu vedlo? Mladý potenciální gambler si cestu do herny stejně najde. Třeba po vyučování. Otázka zní jinak: nebylo by lepší a účinnější trestat mnohem tvrději než dosud ty lidi, kteří mladistvým hru na automatech umožňují?