TŘI NÁDHERNÍ CHLAPI

Brzy mi bude třicet. Podle mínění jiných jsem docela pohledná, možná i atraktivní ženská. Na jméně nezáleží. Mnohem důležitější je, že v sobě slyším čím dál hlasitěji tikat biologické hodiny. Už přibližně od pětadvaceti let se poohlížím po otci svých budoucích dětí. Bez úspěchu.

Prvním horkým kandidátem byl Vladimír. Vysoký černovlasý kudrnáč, kterého mně záviděly snad všechny kamarádky i kolegyně v práci. Pozorný, milý chlap, jenž na naše setkání nikdy nepřišel s prázdnou. K nádherným kyticím přidal tu prstýnek, tu náušničky.

A ten sex s ním! V takových chvílích mi bylo jasné, jak to vypadá v ráji. Jenže jednou se objevil v mém bytečku bez kytky i bez dárečku, navíc se zachmuřenou tváří. „Víš, bylo to mezi námi moc pěkné, ale nemá to cenu. Najdi si někoho lepšího než jsem já,“ uslyšela jsem od něho.

Krasavec Patrik se Vladimírovi v něčem vyrovnal, v lecčems ho dokonce i předčil. Představte si, že jsme spolu byli nejen v létě v Egyptě, ale i v zimě v Alpách. Luxusní hodinky, jichž si na mém zápěstí nelze nevšimnout, mi věnoval taky on. Trávil u mě pravidelně dva večery v týdnu a svými dotyky mě přiváděl do dlouho trvající extáze.

Jednu takovou završil hodně nečekaně. Ještě celý zadýchaný mi řekl: „Beruško, tohle bylo to nejhezčí zakončení našeho vztahu. Nezasloužím si tě.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, bleskově se oblékl, položil na noční stolek klíč od mého bytu a zmizel. Už nikdy jsme se neviděli.

Teď chodím s Mojmírem. Snoubí se v něm to nejlepší z Vladimíra i Patrika. Krása, štědrost, pozornost. Nikdy bych nevěřila, že takový chlap může vůbec existovat. Náš vztah trvá už přes rok a já si často před spaním představuji ty nádherné děti, které snad jednou spolu budeme mít.

Jenže taky mě čas od času přepadne splín. Mám totiž strach. Obrovský strach z toho, aby to s Mojmírem nedopadlo stejně jako předtím s Vladimírem a Patrikem. Všichni tři totiž mají jedno společné: jsou tak trochu ženatí.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (10)

S ŘEMENEM PROTI NOŽI

Cestičku k ní jsem si poctivě prošlapal. Nebo spíše pivně propil. Chodívali jsme tenkrát po práci do hospody, jíž starší kolegové přezdívali Parlament. Vysloužilí kmeti tam u našeho stolu nad pěnivým mokem hodnotili a rozebírali kde co. Já, mladý zajíc, hlavně poslouchal. A taky pozoroval.

Třeba o pár let starší přitažlivou servírku Evu, která se uměla tak krásně povzbudivě usmívat. Časem jsme si potykali. Od té doby byly její úsměvy ještě povzbudivější. Moji tehdejší nesmělost a plachost přesto neodbouraly. Jiskra touhy však mezi námi přeskakovala pořád. V čím dál kratších intervalech.

Pak už to Eva nevydržela. „Jestli chceš, tak na mě po práci počkej,“ prohodila polohlasně ve chvíli, kdy kolegové hodně hlasitě probírali jakési pro ně důležité téma. Nemluvila do větru. „Jdeme ke mně,“ řekla rozhodně ve chvíli, kdy jsme spolu opouštěli restauraci. Ke mně znamenalo do rodinného domku na okraji města.

Moc jsem toho o ní nevěděl. To, že je nedávno rozvedená, už vůbec ne. Taky proto mě v domku čekal šok. Ve chvíli, kdy jsem s nožem v ruce otvíral láhev červeného, se prudce otevřely dveře pokoje a v nich stál chlap. „Co se to tady děje?“ zahřměl místností hlas toho pořízka.

Zamračeně si mě prohlížel. „Ty sis na mě vzal nůž? No tak pojď,“ vyzýval mě a mával svým bleskově odepnutým opaskem. „Okamžitě vypadni! Tady nemáš co dělat! Padej zpátky k sobě!“ zaječela na něho Eva. Nebral ji na vědomí. Dál kolem sebe mával sponou opasku a hleděl na mě.

Mé mírumilovnosti neuvěřil. Dodnes nevím, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že s opaskem nemá proti noži moc šancí. Zkrátka čepel nad sponou vyhrála. Alespoň teoreticky. Při další vlně Evina ječení se stáhl a kamsi zmizel. „Neboj, teď už nepřijde,“ uklidňovala mě servírka.

Měla pravdu. Nepřišel. Jen hodně dlouho vztekle a bezmocně bušil ve svém pokoji pěstí do zdi, která sousedila s Evinou ložnicí. My bušili taky. Jenže ne pěstí a už vůbec ne do zdi.

TRESTANÁ ČEŠTINA. ZA CO?

„Naše první léčbu Vánoce bez táty byli takový nový.“ Nerozumíte tomu? Nedává vám to smysl? Mně také ne. Jen jsem si tady dovolil odcitovat jednu větu z knížky (pokud se tomu výtvoru tak dá vůbec říkat) Martiny Kopřivové Brunův koktejl. Tohle neuvěřitelné dílo nabídl čtenářům vydavatel týdeníku MF Plus jako bonus k poslednímu loňskému číslu.

Pravda, zájemce dostal dvě věci za cenu jedné. Zmetek (knihu) za časopis. Jenže v tomto případě měl vydavatel snad čtenáři ještě zaplatit. Knížka se totiž hemží neuvěřitelným množstvím pravopisných chyb.

Autorka má evidentně problémy se shodou podmětu s přísudkem (jen namátkou: socky mi byli fuk; začali se mi podlamovat nohy; U Drsnejch se řešili především ženský; tlachy mě donutili; řeči dost zaváněli lopatismem; nám doma přibyli moderní elektrospotrebice; byli tam dva záchody).

Jenže to zdaleka není všechno. Stejné potíže má „spisovatelka“ také s tvary jí-ji (jsem se jí odvážil vyzvat, když jsem jí uviděl; následně jsem jí zmermomocnil; jsem jí natolik ohromil; mojí figuru; svojí super moderní tabulku; nazývat svojí lásku mojí starou).

Knižní zmetek taky nabízí desítky nejrůznějších překlepů (věděli jsme, že jsem se neflákali; budoucí absolvent účňáku; u slavností večeře; několik omluvným zpráv; kdo má přátelé po celým světě; nejsem blbej, abych se ze mě stal; nedělala scény jako hoky ostatním klukům; takže jsme stále nebyl soběstačnej; tabulky se cvičebníma programa; měl úrověň, atd. atd.).

Nechápu, jak může psát knihu někdo, kdo s češtinou evidentně bojuje. A ještě víc nechápu, když už někdo takový „knihu“ napíše, že odpovědný redaktor (v tomto případě Antonín Kočí) rukopis v takovém stavu pustí.

Už jsem se smířil s tím, že na rozdíl od let dávno minulých jsou v knihách chyby. Někdy i hodně hrubé. Jenže Brunův koktejl je fakt něco neuvěřitelného. Něco, na čem by se ještě tak mohli dobře učit začínající korektoři. Jinou hodnotu oněch 191 stránek nemá.

zamyšlení: ŽIVOT A SMRT ŽIDLÍ

Někdo si řekne: taková úplně obyčejná židle. Jenže žádná židle není obyčejná. Stejně jako my lidé se narodí, žije a taky umírá. Onen kus nábytku má zkrátka svůj osud, který mu nikdo nevezme. Nemůže vzít.

Zatímco u lidského porodu bývají lékaři, židle na svět přivádějí truhláři či různí umělečtí řemeslníci. Současně nahrazují i pohádkové sudičky, neboť dávají svým výtvorům do vínku všechno, co je potřeba. Židle má zkrátka oproti lidem jednu velkou výhodu – nic se učit nemusí, má od prvního dne všechno, co potřebuje umět.

Co se týká života, mnohý zmíněný kus nábytku jej mívá pestřejší a bohatší než někteří z nás. Napadlo vás někdy, s kolika nejrůznějšími lidmi (přesněji řečeno s určitými částmi jejich těl) přijde taková židle do styku? Kolik významných lidí si na ní lebedí?

Stejně jako nám, i židlím odměřuje délku života čas. Neúprosně, ale spravedlivě. I ve smrti existuje mezi lidmi a židlemi určitá podoba. Některé kusy nábytku končívají – stejně jako třeba mistr Jan Hus v Kostnici – na hranici, konec jiných pro změnu připomíná vraždění neviňátek.

O jednom takovém židlím konci mi vyprávěl známý. Do podniku k nim nastupovala nová pracovnice. Dveřmi kanceláře se prý s trochou štěstí protáhla a pomalu se sunula k šéfovu stolu. Tam usedla na jednu ze dvou už hodně vysloužilých židlí. A normálně ji rozsedla.

Ozvala se velká rána a nová zaměstnankyně i starý kus nábytku skončily na zemi. Zatímco dřevěná veteránka mlčela (nejen proto, že byla po smrti), žena se těžce zvedala z podlahy a nešetřila omluvami. Přitom zoufale rozhazovala rukama, v jedné z nich zřejmě nevědomky držela mrtvou dřevěnou nohu z teď už bývalé židle.

No řekněte: nebyla tohle vražda jak vyšitá?

ŠKOLA ZIMNÍ CHŮZE

Svižná chůze prý je pro člověka zdravá. Zvlášť pro toho, který má sedavé zaměstnání. Po zážitcích z minulých dnů mě napadlo, že ten, kdo tuhle teorii propaguje, žije zřejmě někde v teplých krajích. Pokud by věděl něco o sněhu (o náledí nemluvě), mluvil by jinak.

Sotva jsme se po brněnských chodnících aspoň trochu naučili pohybovat v nezvykle hluboké bílé pokrývce a svými kroky připomínali hejno plížících se čápů, vyrukovalo na nás počasí s další zákeřností. Ledem připomínajícím bezchybně vyleštěné zrcadlo.

Vrcholem bylo včerejší ráno. Už pár metrů před domem měl člověk pocit, že nekráčí, nýbrž jede. Zimní design na podrážkách bot byl zcela neúčinný, každá snaha o krok (či spíše jakýsi sun) skvěle bavila dříve narozené lidi za okny některých bytů.

Z tepla svých domovů pohodlně sledovali chodníkovou estrádu, při níž jsme spolu s dalšími aktéry připomínali svými krátkými, opatrnými krůčky lidi, co mají pořádně naděláno v kalhotách. Nebo v nich brzy naděláno mít budou. Ani nevím jak, ale nakonec se mi podařilo doklouzat ke křižovatce a úspěšně ji přejít. Taky díky stavu silnice, která byla na rozdíl od chodníku suchá.

Jenže vzápětí následoval mírný kopeček. Po několika jakýchsi prošlapech jsem se neposunul ani o kousek. Spíše mám pocit, že ledové zrcadlo naopak posunulo mou tělesnou schránku o kousek vzad. Nevzdávám to. Se zatnutými zuby se zarputile snažím zrychlit frekvenci krůčků. Částečně to pomáhá. Šnečí rychlostí se blížím svému zatím ještě pořád hodně vzdálenému cíli.

Když se vyškrabu na kopeček, objevuje se další zádrhel. Jak nesklouznout z ledem namydleného chodníku na silnici, pod některé z mnoha projíždějících aut? Hurá! Sláva! chce se mi zakřičet, když před sebou uvidím několikametrový pečlivě očištěný kus dlažby. Začíná a končí na úrovni domu, v němž je mateřská škola. Věřili byste, jak málo stačí člověku ke štěstí? Vlastně k odpočinku při chůzi?

Konečně to mám za sebou. Jsem v práci. Živý, zdravý, nepolámaný. Zato unavený, vyčerpaný. A to mám před sebou šestnáctihodinovou směnu. Na jejím začátku mi bleskne hlavou, že na podnikatelském trhu je stále ještě mezera. Co takhle založit školu zimní chůze?

PRODLUŽTE SI VĚK: ZÍREJTE NA ŇADRA

Už konečně vím, jak si bez problémů prodloužit věk. Bezbolestně, zadarmo a navíc ještě příjemně. Díky lékařce, která zveřejnila výsledky svého dlouhodobého průzkumu v jistém nejmenovaném časopisu. Určitě tím nepotěšila jen mne.

Paní doktorka ve své studii uvádí, že muži kochající se pohledem na ženská ňadra žijí déle než ti, které tato část těla jejich protějšků nezajímá. Věřím jí, protože jí samozřejmě věřit chci. Jen mě mrzí, že jsem ve výsledcích jejího průzkumu marně hledal některé detaily.

Třeba jestli pohled na přírodní prsa je účinnější než na umělá silikonová. Nebo zda si víc prodloužím život zíráním na čtyřky či pětky než na jedničky. Bohužel jsem se nedočetl ani to, jestli k patřičnému účinku stačí koukat jen na ňadra zahalená nebo musí být alespoň poodhalená. A taky, zda je důležité vidět skutečná, nebo si je stačí prohlížet třeba jen na fotografii. Nemluvě o tom, jaký je rozdíl v prodloužení věku při pohledu na prsa legální partnerky a na prsa ženy cizí.

Hned po přečtení onoho článku jsem začal vzpomínat, kolik jsem ve svém dosavadním životě viděl ženských ňader. Malých, velkých, přírodních, silikonových, zahalených, polozahalených, poloodhalených, úplně odhalených. Kolik ve skutečnosti, na televizní obrazovce, v kině, v novinách a časopisech. Nedopočítal jsem se. Bylo jich poměrně hodně, ale nevím, jestli to bude k alespoň malému prodloužení mého věku stačit.

Moje prvotní nadšení z lékařčiny studie na chvíli ochladlo. Ale jen na chvíli. Do té doby, než jsem si uvědomil, že jiní muži na tom mohou být ještě hůř. Třeba takoví dolňáci, kteří si horních pater ženských těl nevšímají prakticky vůbec.

A taky snad ještě neumírám, leccos se dá určitě napravit. Dalším zíráním na ňadra. Pro jistotu na úplně všechna. Jen si nejsem jistý, zda pro to budou mít pochopení potenciální objekty, na kterých můj rentgenový pohled ulpí.

PŘÍHODY STRÝČKA PŘÍHODY (29)

KOLEČKA A ZUBY

Je to taková dlouholetá tradice. Vždycky na silvestra se už dopoledne scházíme v té naší domovské hospůdce a nad svými oblíbenými nápoji se snažíme hodnotit uplynulý rok. Někdo zaskočí jen na chvilku, jiný zůstane až do večera.

Najdou se i takoví, které musí hospodský (slavívá poslední den v roce doma s mladou přítelkyní) vyhazovat. Má na to osvědčený recept. Stačí, když dotyčnému připomene jejich manželku. V krajním případě pohrozí, že pro ni pošle. Funguje to spolehlivě.

Na silvestra bývá v hospodě sranda. Chlapi se předhánějí s veselými historkami, zelená, rum i pivo tečou proudem, padají nejrůznější vtipy. No co vám budu povídat, škoda, že u toho nemůžete být. Teda pokud jste chlap. Ženské totiž mají v poslední den roku vstup do naší hospody zapovězený.

I když tentokrát s tím byl menší problém. Čerstvě ženatý Karel nejprve dlouho nešel a nakonec se objevil mezi dveřmi s novomanželkou v patách. „Chlapi, zkuste jí někdo vysvětlit, že sem nemůže. Já to jaksi nezvládl,“ žadonil.

Diplomatického vyjednávání se rád ujal řezník Ferda. Venku za dveřmi pobyl s Karlovou ženou jen chvíli. Vrátil se s vítězoslavným úsměvem na tváři. „Hotovo. Stačilo jí slíbit protekční maso. A taky, že se tady neožereš a doma do půlnoci neusneš,“ obrátil se na stále ještě zkroušeného novomanžela Karla.

Hodně dlouho jsme tentokrát čekali taky na Vildu. Až konečně kdosi vykřikl: „Už jde! Vlastně jede!“ Starý mládenec se blížil k hospodě se stavebními kolečky. Zaparkoval je před nálevnou, pečlivě připoutal i uzamkl k zábradlí a vešel dovnitř. Klíček hodil na náš stůl současně s prosbou: „Chlapi, kdybych to dneska přehnal, odvezte mě někdo domů, jo?“

Historky a vtipy, které chlapi v poslední den roku v hospodě vyprávějí, jsou různé. Jak už to tak bývá, spousta z nich se týká tchýní. Mistrem je v tomto směru Lojza. Tentokrát se nás kromě jiného zeptal, jaký je rozdíl mezi tchyní a nemluvnětem. Než jsme se stačili zamyslet, hned sám odpověděl: „Žádný. Stačí pochovat a je klid.“

U mě osobně ale letos nejvíc zabodoval soused Vinca. Jeho syn chce být spisovatelem. Píše povídky a posílá je do všech možných časopisů. „Minulý týden kluk zase cosi napsal a přišel za mnou pro radu,“ vyprávěl Vinca. Syn nevěděl, jak tu svou nejnovější povídku nazvat. „Tak jsem se ho zeptal, jestli se v ní vyskytují bubny. Prý že ne. A trouby? zajímalo mě. Prý taky ne. Tak jsem mu poradil, ať to své dílo nazve Bez bubnů a bez trub,“ pyšně se rozhlédl otec začínajícího literáta.

Domů jsem přišel k večeru. Manželka v kuchyni vyráběla své tradičně skvělé silvestrovské chlebíčky. Když uslyšela moje škytnutí, ani se neotočila. „Příhodo, ty máš velký stomatologický problém,“ prohodila přes rameno. A vzápětí dodala: „Dva zuby moudrosti na třicet zubů blbosti.“

SILVESTR BEZ OSLAV

Už je to zase tady. Z oken bytů i střech domů budou létat petardy a v rukou lidí pro změnu bouchat zátky od sektů. Silvestr. Poslední den v roce, den oslav příchodu nového roku. Ač se to možná bude někomu zdát neuvěřitelné, nepochopitelné a třeba i nenormální, existují lidé, kteří silvestra vůbec neslaví. Je pro ně jen jedním z dlouhé řady obyčejných dní v roce.

Osobně znám takové dva. Jeden z nich si už dávno užívá důchodu a tvrdí, že v jeho věku je nesmysl lít do sebe alkohol, opíjet se a slavit jeden, navíc poslední den v roce. Proč bych měl jásat nad něčím, co končí? Proč bych se měl rozplývat nad nějakým novým letopočtem v kalendáři, který mě upozorňuje, že jsem zase o rok starší? říkává onen moudrý důchodce. A taky dodává, že ve svém věku raději oslavuje každý nový den, protože neví, jestli nebude jeho poslední.

Druhý ignorant silvestra nemá svůj důchodový věk ještě ani na dohled. Poslední den roku tráví zásadně doma. Bez alkoholu, televizního programu i bez typických silvestrovských chlebíčků. Místo nich sahá v ten den po knize. Na silvestra se opíjejí jen amatéři, a hlavně – já už mám dávno odpito, nestydí se přiznat svůj poměrně dávný pobyt v léčebně.

Tvrdí, že s minerálkou v ruce oslavuje až na Nový rok dopoledne. Svou čistou, od alkoholu nebolící hlavu.

ZLATÁ MÁMA, SKVĚLÝ TÁTA

Kdysi dávno mi jeden ještě dávnější kolega řekl: „Každý novinář je nedonošený spisovatel. A nejméně každý druhý touží napsat aspoň jednu knihu.“ Byl jsem tenkrát hodně mladý. Přesto si dobře pamatuju, že jsem se usmál. Jen v duchu. Nahlas bych si to vůči tomu starému zkušenému žurnalistovi, k němuž jsem coby bažant vzhlížel s bezmeznou úctou, nedovolil.

Teď mi do jeho tehdejšího věku chybí pouhých pár let. S odstupem času si říkám, že i onen můj utajený vnitřní smích byl neslušnost. Neslušnost, kterou si už mrtvý kolega Miroslav nezasloužil. Až ve svém poměrně pokročilém věku mu rozumím – ať už byl tím prvním nebo druhým, ať už knihu napsat chtěl nebo nechtěl.

Nevím, jestli se mi to někdy povede, ale já knihu rozhodně napsat chci. Taky vím, o čem má být, o čem určitě bude. O mých rodičích, kteří stárnou rychleji, než bych si kdy pomyslel. O životě s nimi a vedle nich. O vděčnosti za to, jakého ze mě vychovali člověka, o mé dětské nevděčnosti a pozdější dospělácké lítosti nad tím, jaký jsem v dětství byl. O tom, kolik starostí jsem svým rodičům zbytečně přidělal, na kolika jejich vráskách mám podíl a o kolik cenných let života jsem je připravil.

Ještě před pár lety mě vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, že dříve nebo později budu na maminku a tatínka jen vzpomínat. Že tu zkrátka jednoho dne nebudou. Nebyl k tomu jaksi důvod. Najednou je všechno jinak. Uvědomuji si, že i oni jsou – na rozdíl od jejich neduhů a nemocí - smrtelní. Docházejí jim síly a bohužel je to hodně znát.

Musí se mi to povést. Knihu o nich určitě napíšu, i když třeba jen ve své hlavě. Moje zlatá máma a skvělý táta si to zaslouží.

zamyšlení: FENOMÉN SUDOKU

Je tomu už pár let, ale pamatuji si to jako dnes. Nejprve jsem o něm četl, pak je viděl v jakýchsi anglických novinách. Sudoku. Celosvětový fenomén. Jen k nám do země v srdci Evropy dorazilo se zpožděním. A nejen ono.

Nic mi to neříkalo. Možná i proto, že vždycky jsem si mnohem raději hrál se slovy. Řeč čísel pro mne byla odjakživa suchá a nezáživná. Nerozuměl jsem tomu, co na té poloprázdné mřížce s jedenaosmdesáti políčky může někoho zajímat, a dokonce i vzrušovat. Tak, že nad ní zarputile vysedává s tužkou a gumou hodiny a hodiny, že si kvůli tomu třeba i krátí spánek.

Člověk prý má poznat všechno. Souhlasím s tím. I proto jsem se jedno z těch sudoku, které u nás tehdy rychle zaplavily noviny i novinové stánky, pokusil vyřešit. Jen tak výjimečně, pro zajímavost, abych poznal, o co jde – říkal jsem si.

Nejsem zrovna vzorem ctnosti, ale jednu dobrou vlastnost snad mám. Nic předčasně nevzdávám a snažím se cokoli dotahovat do konce. Pokud možno úspěšného.

Moje lámání si hlavy s čísly v sudoku nebyly žádnou výjimkou. Bolelo to, bolelo to hodně. Padala i zde nepublikovatelná slova. V té jedenaosmdesátipolíčkové mřížce se však nakonec přece jen ocitla všechna správná čísla. A na správných místech.

Jenže mělo to háček. Doslova. I tohle jediné premiérově vyřešené sudoku totiž bylo na tom háčku lákavou návnadou. Spolkl jsem ji a japonský autor číselného hlavolamu si mohl připsat další kořist.

Mému divení se lidem, kteří sudoku fanaticky propadli, byl konec. Stal jsem se jedním z nich – i když mi nebylo jasné proč. A není mi to jasné dodnes.

Nepatřím sice k těm šílencům, kteří luští kudy chodí, ale stejně jako bez kávy si neumím představit ráno bez sudoku. Jeho řešení mě probírá z otupělosti po nočním spánku, je jakousi účinnou pohonnou hmotou pro nastávající den.

Pokud někdy musím na počátku dne na čísla v mřížkách z nějakého důvodu zapomenout, je to znát. Bývám pak pomalejší, nerozhodnější a taky méně úspěšný. V takových momentech marně vzpomínám, jak jsem to dělal dříve – když nebylo sudoku.

BOJÍTE SE CHŘIPKY? ZKUSTE CIBULI

Věřte mi nebo nevěřte, ale naposledy jsem marodil někdy před čtvrtstoletím. I proto mě nechávají klidným chřipkové epidemie, tu prasečí nevyjímaje. Lékárníci by zřejmě potvrdili, že patřím k výjimkám. Vitamíny a jim podobné preparáty teď jdou na dračku, sklady s obličejovými rouškami zejí prázdnotou.

Přitom recept jak se vyhnout chřipce – tedy té „obyčejné“ – je úplně jednoduchý. Alespoň podle obsahu mailu, který ke mně zase odkudsi doputoval. Spočívá v obyčejné kuchyňské cibuli. Tady ten zázračný recept je:

V roce 1919, kdy chřipka zabila víc než 40 milionů lidí, jeden lékař navštívil řadu rodin s dotazem, jestli potřebují pomoc proti chřipce. Mnozí už byli nakažení, mnozí už zemřeli. Lékař jednou potkal sedláka a k jeho překvapení byli všichni z rodiny zdraví. Když se lékař zeptal, co dělají jinak než ostatní, selka mu odpověděla, že do místností dali nádoby s neoloupanou cibulí.

Lékař jí pochopitelně nevěřil a ptal se, jestli by mu dali jednu jejich cibuli, aby si ji prohlédl pod mikroskopem. Dali mu ji a on ji prohlédl, našel na ní viry chřipky. Cibule evidentně pohltila všechny bakterie a uchránila rodinu zdravou.

Slyšela to jedna kadeřnice a v provozovně postavila několik hrnků s cibulí a jako zázrakem nikdo z personálu se nenakazil chřipkou, ačkoliv byli nechráněni ve stálém ve styku se zákazníky. Protože je to laciná věc, vyplatí se zkusit to jak doma tak v zaměstnání a uvidí se, jestli to bude účinkovat. My jsme to udělali a chřipku jsme opravdu nedostali.

Tak co říkáte? Že je to zajímavé, ale moc tomu nevěříte? Nebo vás dokonce napadají slova jako hloupost nebo oblbování? Souhlasím. Cibuli kolem sebe rozhodně trousit nehodlám, raději si jí trochu nakrájím na tlačenku. Pokud skutečně léčí, pak by snad měla být účinná i zevnitř.

VÝHERNÍ AUTOMATY: NOVODOBÝ MOR

Netvrdím, že jsem se jich nikdy nedotkl. Bylo to něco nového, lákavého, kdo by odolal? Je to už dávno a trvalo to jen chvilku. Každý rozumný člověk rychle přišel na to, že občasná výhra je jen vějičkou. Lákadlem, aby hráč pokračoval a pevně věřil, že bude ještě úspěšnější.

Patřil jsem mezi ty rozumné a po vyzkoušení se s výherními automaty navždy rozloučil. Dodnes nechápu lidi, kteří těmto novodobým strojovým banditům propadli. Taky navždy. Částečně mně je jich líto, částečně si říkám, že za blbost se platí. Někdy nejen penězi, ale dokonce i životem.

Před lety jsem měl v práci kolegu, jenž byl v hernách jako doma. Bez automatů se neobešel snad jediný den. Dokonce si k nim tajně odskakoval i v pracovní době. Zadlužil se, snažil si půjčovat peníze. Pod nejrůznějšími záminkami a výmluvami. Třeba na to, že ho někdo okradl o výplatu a manželka mu to nebude věřit. Časem mu nevěřil ani nikdo z kolegů.

Sejde z očí, sejde z mysli. Dlouhé roky jsem ho neviděl. Pak mi přišla zpráva o jeho úmrtí. Brněnské tamtamy přinesly rychle i podrobnosti konce jeho života. Ten člověk, jemuž nechybělo moc do šedesátky, vyšel chvíli po poledni z jedné z heren na ulici. Přede dveřmi onoho hráčského doupěte si pak prostřelil hlavu.

Vzpomněl jsem si na něho včera, když brněnští zastupitelé jednali o tom, že herny s výherními automaty mají být podle navrhované vyhlášky co nejdál od škol, aby nelákaly žáky. Téhle snaze je potřeba zatleskat. Jenže pak přišel jeden ze zastupitelů s tím, že úplně nejlepší by bylo, kdyby měly herny od sedmi ráno do dvou odpoledne – tedy přibližně v době školního vyučování - zavřeno.

Znělo to jako nepovedený vtip. Ten člověk se snad skutečně domnívá, že by to k něčemu vedlo? Mladý potenciální gambler si cestu do herny stejně najde. Třeba po vyučování. Otázka zní jinak: nebylo by lepší a účinnější trestat mnohem tvrději než dosud ty lidi, kteří mladistvým hru na automatech umožňují?

DRŽÍTE SI PENĚŽENKU? JSTE RASISTA

Monotónní pípání pokladen čtoucích v supermarketu čárkové kódy zničeho nic přehluší křik. V tu chvíli je mi jasné, o co jde. Taky se mi okamžitě vybaví hodně starý a neméně otřepaný vtip. „Erža, kaj iděš?“ ptá se v něm jedna žena druhé. „Ále, iděm si kúpiť halenku,“ odvětí oslovená. Vzápětí uslyší: „Kúp mi tiež, ak ťa něchytnů.“

Tak nějak automaticky jsem se po směru onoho křiku v supermarketu podíval. Než by člověk stačil říct švec, vzniklo tam poměrně početné klubko lidí. Přímo úměrně tomu rostl hluk, naopak světla jako by poněkud ubylo. Zloděj a jeho zastánci byli proti pracovníkovi bezpečnostní služby ve velké přesile, z jejich celoživotně trénovaných hlasivek vycházel jen velmi omezený počet slov. Nejčastěji „diskriminace“ a „nevinný.“

Ukradená lahvička parfému, kterou měl kdosi z nich v kapse, jim problém nedělala. Někdo ji musel tomu chudákovi do té kapsy nastrčit – bylo v obchodě slyšet hned od několika zkušených obhájců. Zvedlo mi to hladinu adrenalinu nad únosnou mez. Raději jsem přidal do kroku a rychle se vzdálil.

Slovo diskriminace totiž nemám rád. Od té doby, co má v téhle republice úplně jiný význam, co je tady jakási diskriminace naruby. Kvůli stále většímu počtu lidí, kteří se bůhvíproč bojí nazývat věci správnými jmény, jen aby je někdo nenařkl z rasismu.

Toho diskriminovaného ubožáka s parfémem ze supermarketu neznám. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby to byl jeden z těch, kdo vytvářejí tlačenice při nástupu do tramvají a tím dělají clonu kapsářkám. Není taky vyloučeno, že je členem jednoho z četných týmů, šacujících kapsy odložených svršků v bufetech či restauracích.

S největší pravděpodobností však určitě patří k těm, kteří nás málo opálené označují za rasisty. Třeba kvůli tomu, že si při spatření jeho kamarádů či kamarádek rychle zapínáme kabelky nebo držíme ruku na místě, kde zatím bohudík ještě stále máme peněženku.

Taky to dělám, a pokud jsem jen kvůli tomu v něčích očích rasista, pak mi to vůbec nevadí. Pro jediné slovo, které si někdo vykládá jen podle svých potřeb, se totiž rozhodně okrádat nenechám.

zamyšlení: COŽ SI TAK TROCHU ZALÍZAT?

Čas od času máme možnost se někde dočíst nebo doslechnout, co všechno obnáší jeden lidský život. Kolik hodin, dnů, týdnů, měsíců či dokonce let člověk projí, prospí, proleží, prosedí, prozívá, pročeká. Je dost zajímavé, že zatím ještě nikdo nepřišel se statistikou, kolik času průměrně prošustrujeme nebo třeba provyměšujeme. Nebo se pletu?

Tohle všechno mě už párkrát napadlo při pohledu na naši kočku. Pokud pominu její hlasité dožadování se otevření dveří nebo okna, popřípadě naplnění misky výhradně masem, pak mám pocit, že její život sestává hlavně ze dvou činností. Ze spánku a olizování se.

Ta jazýčková pečlivá hygiena jí sice ukrojí možná až třetinu života, zato má bezesporu své výhody. Pomyslnou koupelnu si šelma nosí neustále s sebou, neváhá ji použít kdekoli a kdykoli. Na rozdíl od některých lidí tohle zvíře žádnou nečistotu na svém těle nesnese. Zbavuje se jí rychle a taky elegantně.

Teď si uvědomuji, že my lidé vlastně taky určitou část svého života prolížeme. Někdo delší, jiný kratší. Záleží například na tom, jak moc máme rádi zmrzlinu či nanuky. Svou důležitou roli může sehrávat i věk a pohlaví. Při činnosti, kterou tady dost dobře rozebírat nelze. My dospělí, zkušení muži s vysokým čelem však dobře víme, o jakou činnost jde. (Viď, Radime?)

Ale pozor! Naše černobílá kočka se právě probudila. Prohlédla si mne, protáhla se a začíná prolízávat další kus jednoho ze svých devíti životů. Napodobovat ji rozhodně nehodlám. Stačí, že jsem teď část toho svého jediného života propsal.

deníček: VÁNOCE JSOU TADY

Už jsme si na to zvykli: pro obchodníky začínají Vánoce v čím dál větším předstihu před těmi svátky klidu, míru a pohody. Brňané je přivítali v pátek. Slavnostním rozsvícením stromu, který si sami vybrali hlasováním na internetu. Možná i proto byla tentokrát na náměstí Svobody hlava na hlavě. Nedalo se tam hnout, účastí to připomínalo listopadové dny roku 1989.

Nejsem zas až tak velký romantik, abych se přehnaně rozplýval nad krásou vánočně nazdobeného náměstí i prodejních stánků na něm. Musím však přiznat, že tentokrát – snad poprvé – se mi to skutečně líbí. Svoboďák, jak mu tady v Brně říkáme, je opravdu nádherně vánoční. Taky díky tomu, že prodejci už člověku nenabízejí žádné podprsenky, pyžama, noční košile, slipy ani hrůzné jarmareční cetky.

V sobotu v podvečer bývají ulice druhého největšího města republiky pusté a prázdné, jako vymetené. Teď tomu bylo jinak. Brno žilo, lidé evidentně zapomněli na návštěvu obchodních center na okraji a zamířili do středu města. Udělat si Vánoce. Lidské davy jsem nikdy nevyhledával a spíše se jim vyhýbal. Tentokrát mi ale nevadily.

Lidé se na sebe usmívali, trpělivě stáli ve frontách na vánoční punče, medovinu, svařené víno, trdelníky, valašské frgály, klobásy a další dobroty. Poslouchali živou hudbu, vyzařovala z nich nejen radost, ale taky pohoda a klid. Až se člověku nechtělo věřit, že je to ještě vůbec možné.

Sobota pro mne představovala jakousi exkurzi do časů, kdy Vánoce byly skutečně Vánocemi. Bez honění se za dárky i bez nervozity. Snad je tentokrát nikdo a nic nepokazí.

VYZUTÁ BOTA: SMUTNÉ ZNAMENÍ

Bylo to už dávno, ale zapomenout nemohu. A obávám se, že nezapomenu nikdy. Začalo to nenápadně. Navečer jsem se vracel z práce domů, vystoupil z trolejbusu a uviděl ji. Na kraji silnice ležela bota. Osamělá, ničím nápadná. Snad jen tím, že byla pouze jedna. Zaregistroval jsem ji a dál o tom nepřemýšlel.

„Slyšels, co se tady odpoledne stalo?“ přivítala mě tehdy místo pozdravu mezi dveřmi manželka. Nevědoucně jsem pokrčil rameny. „Odpoledne prý tady u konečné trolejbusu srazilo auto nějakého člověka. Ženské v obchodě říkaly, že je to s ním vážné,“ dozvěděl jsem se.

Nebyla by to první a bohužel ani poslední nehoda, která se v těch místech stala. Široká a rovná silnice v sídlišti lákala řidiče, aby tam šlápli na plynový pedál. Lidé, hlavně důchodci, ji zase nepochopitelně přecházeli jak se jim zlíbilo. Přechody pro chodce ignorovali. „Ženské toho napovídají,“ odvětil jsem tenkrát a šel večeřet.

V té chvíli mi to pořád ještě nedocházelo. Teprve na druhý den. Dopravní nehoda se poblíž našeho bydliště skutečně stala. A co víc: ten silnici přecházející sedmdesátiletý muž, kterého rychle jedoucí osobní auto nabouralo, ji nepřežil. Až pak jsem si vzpomněl na krajnici, na níž ležela osamělá bota. Určitě patřila jemu.

S odstupem času jsem v jakémsi časopise narazil na pojednání o dopravních nehodách, v nichž figurují chodci. Kromě jiného jsem se tam dočetl o botách. Přesněji řečeno o tom, že pokud člověk při střetu s vozidlem přijde o botu, je to zlé znamení. Taková nehoda končí podle statistik ve většině případů smrtí.

Já si vzpomněl na botu u té „naší“ silnice a řekl si, že autor článku zřejmě dobře ví, o čem píše. Přinutil mě k zamyšlení a dokázal ve mně vzbudit i představu. Toho, že auto zkrátka chodce z té boty vyrazí. Stejně jako z něho vyrazí život.

Žádnou další osamělou botu na vozovce už jsem nikdy nespatřil. Doma ano, třeba když vypadla z botníku. S nepříjemným pocitem kolem žaludku jsem ji pokaždé rychle zvedl a položil tam, kam patří. K té druhé.

STRASTI OBRÁNCE VLASTI aneb VOJNA NEBÝVALA KOJNÁ

Část druhá: POPRVÉ V UNIFORMĚ

Ocitl se na místě zvaném buzerplac. Tak mu říkali kluci, kteří už měli vojnu za sebou. Tenhle prostor byl vybetonovaný, skoro čtvercový, obehnaný zdmi čtyřpatrových budov. V přízemních oknech se na nováčky škodolibě pitvořily obličeje jejich budoucích spolubojovníků.

Bylo to horší, než si představoval i v těch nejčernějších snech: ponurý vchod do jedné ze čtyř budov, schody nahoru, podlouhlá místnost. „Civil dolů,“ zavelel jakýsi důstojník. Poslední pozůstatky svobodného života v podobě oblečení končily ve velkém papírovém pytli. Nahý předstoupil před lékaře v bílém plášti a s brigadýrkou na hlavě. Ten člověk ho očima přeměřil od hlavy až k patě a řekl jediné slovo: „Další.“

Byl to začátek jakoby špatného, odporného, nepříjemného filmu. U dlouhé řady stolů sedící vojáci s papíry před sebou. Každý z nich se vyptával na cosi. Pak sousední místnost. V ní fasování samých zelených a nazelenalých věcí. Spolu s nimi pyžamo v překvapivé a dost nepochopitelné kombinaci žlutohnědé barvy. Nejcennější byly trenýrky. Konečně nebudu nahý, zaradoval se.

Sotva si uložil hromadu čerstvě nabytých vojenských věcí do poměrně malé skříňky, už ho spolu s dalšími nováčky kdosi v uniformě hnal jinam. Na stříhání. Byť měřil rovných sto osmdesát centimetrů, po vstupu do místnosti si připadal jako trpaslík. Připrclíka z něho udělal řev majitelů šťastných tváří, které viděl nedávno za okny z buzerplacu.

Jakási dvě děvčata stříhala téměř dohola stejný počet nováčků, další dvě židle vedle nich byly volné. „Tenhle je můj,“ vyřvával jakýsi voják s velkou hlavou, prázdnými výložkami na ramenou a stříhacím strojkem v ruce. Ukazoval na jednoho z čerstvě nastoupivších vojínů. Podobně se zachoval další. Jeho hlava byla jen o málo menší, zato elán znatelně větší.

Mám kliku, říkal si, když usedal na židli, za níž stála jedna z holčin učících se stříhat. Pořád lepší, než skončit pod nástroji těch primitivů, blesklo mu hlavou. Výsledek byl sice skoro stejný, ale zato pocit výrazně jiný.

Zbytek dne mu připomínal hustou londýnskou mlhu, o níž četl v jakési knížce. Moc si toho nepamatoval, s výjimkou jakési nechutné omáčky na večeři. Ještě včera si představoval, že už dneska napíše a pošle své Jitce první dopis z vojny. Teď věděl, že byl hodně naivní, že se mýlil. Promiň, Jituško, šeptal, když na vojenském kavalci načínal první noc v zeleném.

Trvalo mu dlouho, než usnul. Vyslechl spoustu nesrozumitelných zamumlání i jasně vyslovených vět od těch spáčů, kteří na tom byli stejně jako on. Ještě než ho spánek konečně přemohl, uvědomil si, že to bude horší, než si myslel.

Netušil, že slovo horší je jen slabým odvarem toho, co bude v dalších dnech a týdnech následovat.

DVA POHLEDY NA DĚTSTVÍ

„Jak jste mohli žít bez počítačů? Co jste vlastně v dětství dělali?“ Takovou otázku mi kdysi položil malý syn, když jsem ho u monitoru vyrušil při hraní jakési střílečky, při níž krev stříkala proudem. Rád jsem odvrátil oči od té spousty červeně a rozpovídal se.

O tom, jak jsme měli partu, která chodívala na průzkumné výpravy do lesů obklopujících naše malé město. Jak jsme tam jednou objevili jakýsi lom a v něm prostory připomínající jeskyni.

Vyprávěl jsem tomu svému malému klukovi taky o tom, že jsme vymýšleli a organizovali různé sportovní soutěže: třeba turnaj tří ulic ve fotbale, štafetové závody v běhu kolem tří paneláků, v nichž jsme bydleli, stejně jako cyklistickou časovku na našich milovaných bicyklech.

Zavzpomínal jsem tenkrát na kluziště, které jsme si vyráběli v zimních mrazech před domem. Na tvrdé hokejové boje nás kluků i rádoby krasobruslařské exhibice děvčat, jež se tam odehrávaly. Na smutek, když zima předávala vládu jaru a led nám mizel před očima.

Nemohl jsem se mu nezmínit ani o knížkách, které jsem v dětství a mládí doslova hltal. O radosti z těch, co jsem dostal na Vánoce a četl je ve svém oblíbeném křesle hned vedle stromečku. O návštěvách knihovny a nepopsatelně šťastných pocitech z tašky plné knih při cestě domů.

„A to jste neměli ani televizi?“ využil mého krátkého odmlčení ten můj kluk. Evidentně mu vrtalo hlavou, že jsem se o této vymoženosti techniky nezmínil. Když uslyšel, že televize existovala, podivil se ještě víc. „Tak proč jste se na ni nedívali?“ vyzvídal.

„To víš, že jsme se na ni dívali. Jenže jen někdy a poměrně málo. Víc nás bavilo být venku s kamarády,“ vysvětloval jsem. Syn na mě zkoumavě pohlédl. Vypadalo to, že mi nevěří. „Ale stejně,“ řekl po chvíli, „ale stejně nechápu, jak jste mohli žít bez počítačů.“

Vzápětí se pokojem roznesl ohavný zvuk střelných zbraní a monitor začala znovu pokrývat rozstřikující se rudá krev.

POCTIVCI A ZLODĚJI

„Kdo lže, ten taky krade,“ říkávala mi v raném dětství často babička. Její slova jsem si k srdci moc nevzal. Když mi bylo přibližně pět, ukradl jsem v samoobsluze žvýkačku. Dodnes sám nevím proč. Jen si pamatuju, že jsem si pak dával velký pozor, abych ani jednou nezalhal. Bál jsem se, aby na mně nikdo nepoznal, že jsem zloděj.

Později jsem pro změnu neméně často slýchával od rodičů, že s poctivostí člověk dojde nejdál. Přestože jsem jim bezmezně věřil, tohle se mi moc nepozdávalo. Kolem sebe jsem totiž vídával spoustu evidentně poctivých lidí, jimž tato vlastnost nepřinášela nic dobrého. Přesto spokojeně žili a pracovali v šedém průměru až podprůměru – na rozdíl od těch, kteří o poctivosti nikdy nic neslyšeli. Nebo nechtěli slyšet.

„Kdo nekrade, okrádá rodinu,“ snažili se tenkrát slovně zdůvodňovat své činy nepoctivci. Činili se ostošest. Hlavně v zaměstnání. Dělali pro zvýšení své životní úrovně všechno možné, ba dokonce i nemožné. A sršeli nápady.

Vzpomínám si, jak mi jistý člověk vyprávěl až neuvěřitelnou historku od nich z továrny. Jeden ze zaměstnanců tam každý týden projížděl vrátnicí ven se stavebními kolečky plnými pilin. Vrátní připomínající Hlustvisiháky z proslulých historických rozhlasových i televizních scének se na ta kolečka vrhali a piliny pilně prohrabávali. Nikdy v nich nic nenašli. Ani najít nemohli. Ten člověk totiž úspěšně kradl ona stavební kolečka.

Doba se výrazně změnila, ale poctivci i zloději zůstávají. Poctivci jsou na tom snad ještě hůř než v minulosti, zloději a podvodníci volí jiné metody a mnohdy se ani netají tím, co dělají.

O okrádání rodiny nemluví, nepoctivost je pro ně zcela neznámé slovo. V jejich slovníku i hlavách je nahradilo synonymum, které nazývají podnikáním.