Blahopřání

čtvrtek 16. dubna 2009

ŠKODA, ŽE NEJSEM MACH. NEBO ŠEBESTOVÁ


Pohádky jsou báječná věc. Pobaví děti i mnohé dospělé, až na malé výjimky bývají příjemné, a hlavně v nich vítězí dobro nad jakýmkoli zlem. Na rozdíl od života.

I proto bych chtěl alespoň na chvíli žít v pohádce. Ne pohádkově, nýbrž ve skutečné pohádce. V jedné jediné. V Machovi a Šebestové. Už dlouho toužím stát se jedním z těchhle dvou hlavních hrdinů. Na pohlaví mi vůbec nezáleží. Stačilo by mi totiž na pár minut nebo nanejvýš hodin dostat do ruky to jejich proslulé kouzelné sluchátko.

Splnil bych si v mžiku spoustu přání. Ne, nechci žádné peníze, přepychovou vilu ani luxusní auto. To, co mám (tedy v podstatě skoro nic), mi bohatě stačí. Má přání by se týkala něčeho úplně jiného. Několika slovy bych ze světa zlikvidoval lidskou zlobu, nenávist, závist, faleš. A taky bídu a hlad. Zrušil bych všechno, co lidi bolí, vymýtil smrtelné nemoci, na které svět zatím marně hledá jakýkoli aspoň trochu účinný lék.

Po mém pohádkovém sluchátkovém zásahu by na světě nezůstala ani památka po násilí, zradě či trápení. Je toho mnohem víc, co bych už nikdy nechtěl vidět, s čím bych se nechtěl setkat a co bych spolu s ostatními nerad zažil.

Jenže tohle je možné jen v pohádkách. Kdyby to šlo i ve skutečném životě, přestaly by pohádky být pohádkami. A lidé by si určitě zase našli nějaký způsob, jak se mít lépe než ten druhý, jak si svůj lehký život ještě víc ulehčit, jak jinému ublížit, vrazit mu nůž do zad a zradit jej.

Možná je dobře, že kouzelné sluchátko Macha a Šebestové nedostanu nikdy do ruky. Třeba bych zapomněl na něco důležitého, nebo by na některá slova vůbec nereagovalo. Zloba, nenávist, nemoci, násilí i bída totiž k životu odjakživa patří. Bohužel.

středa 15. dubna 2009

zamyšlení: POZDRAV JAKO PŘEŽITEK?


Zřejmě jsem už starý, konzervativní, nemoderní a nejdu s dobou. Stále ještě důsledně zdravím a taky umím poděkovat. Naučili mě to rodiče, kteří neustále zdůrazňovali, že je to slušnost a taky to nic nestojí.

Chvílemi si říkám, zda současní mladí vůbec nějaké rodiče mají. Určitě ano, přesvědčuji sám sebe. Tolik sirotků přece v té naší malé zemičce být nemůže. Jenže tihle rodiče pravděpodobně své potomky zdravit a děkovat neučili. Asi jim na to nezbyl čas, určitě měli jiné, důležitější starosti.

Vem to čert, může mi to být jedno. Pozdrav sem, pozdrav tam. Ale ono se to nenápadně přenáší dál, do dospělosti. Taky do naší středně velké firmy. Spolehlivě v ní poznám každého nového zaměstnance. Chodí po chodbách jak bubák a zásadně nezdraví. Když ho pozdravím já, lekne se. Natolik, že ani neodpoví.

Nevěříte? Myslíte, že přeháním? Ani v nejmenším. Je tomu skutečně tak, nejde ani o tu sebemenší nadsázku. Slůvka dobrý den, na shledanou či děkuji se bohužel z našeho slovníku postupně nenávratně vytrácejí. Nahrazují je jiná. Nečeská a mnohdy nepublikovatelná.

Pokud jste dočetli až sem, tak vám přeju příjemný, úspěšný a dobrý den. Taky děkuju za čas, který jste mi věnovali a těším se s vámi na shledanou. Nad nějakými příjemnějšími a veselejšími řádky.

úterý 14. dubna 2009

CO DOKÁŽÍ JMÉNA Z TELEFONNÍHO SEZNAMU

Neuvěřitelné? Ne, skutečnost! Všechna tahle jména v telefonním seznamu skutečně najdete.

Říčný, Pokladník, Nedoma, Přichystal, Sladký, Svátek. Zaplatil, Shromáždil: Holátko, Bezchleba, Bažant, Bokůvka, Bobek, Kalhotková, Kundýsková, Poslušná, Ryšavá, Skoupá, Lahodná.

Ležatka, Hromadník, Kabela, Sodoma, Komora.

Skoumal, Hladil, Hladký, Hnátek, Makáň, Pelíšek, Převrátil. Hlavička, Zavrtal, Šoustal, Klepal, Píchal, Vrzal, Vydržal. Krása. Vlhký, Mokrý, Sušil. Otočka, Macek, Krček, Krmíček, Dusilová, Kucka, Kusák, Křička. Chyba.

Zvonič. Hladovec, Škarohlíd, Sousedík. Kokta, Pravda, Dostal. Mlčoch.

pondělí 13. dubna 2009

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE


Část osmá: VELKÝ ÚKLID
Matka Kundýsková měla absťák. Už dlouho se jí nepodařilo sehnat žádný příležitostný úklid. Seděla v kuchyni, láskyplně myslela na smeták, mokrý hadr i kýbl, a nesmírně trpěla. Pak to přišlo. Dostala nápad. Když nemůžu uklízet jinde, pořádně to vysmýčím aspoň doma – řekla si. Chtěla svou radostnou novinu sdělit ostatním členům domácnosti, ale měla smůlu. V bytě našla jen popleteného dědu a jezevčíka Pajdu. Ani jednoho to nezajímalo.
„Rozáro, ty pžíšero,“ vykřikla zděšeně, když zpod dceřiny postele vymetla vibrátor neuvěřitelných rozměrů. Poměřila jej svou velkou zkušenou dlaní a nevěřícně zakroutila hlavou. Ani pak nezůstalo pod lůžkem prázdno. Hověla si tam ještě evidentně hodně čtená publikace Jak správně přijít o panenství. „To pžece...já ji pžetrhnu...“ soukala ze sebe zděšená rodička.
Netušila, že bude ještě hůř. A bylo. V pokoji hormony věčně nabitého syna Přemka objevila několikery dámské kalhotky. Dvoje byly pod polštářem, jedny v knihovně, další sloužily coby zajímavá ozdoba lampičky u synovy postele. Na zemi se válela také jakási malá krabička. „Pžemku, to už pžeháníš,“ hlesla domácí uklízečka po otevření. Jejím očím se naskytl pohled na něco, co mohly být krátké vlasy. Ale ty to nebyly.
Děda, který byl na zvuky provázející úklid alergický, se ve svém pokoji zabarikádoval. Nechtěl snachu pustit dovnitř. „Jestli neotevžete, pžinesu si kladivo,“ vyhrožovala Kundýsková. Pomohlo to. Sklerotický divadelní vrátný ve výslužbě se lekl a vchod do svého pokoje uvolnil. „Madam, v čem dneš hrajete?“ přivítal snachu, kterou ve své popletené hlavě považoval za jednu z divadelních hereček. Otázku zakončil jedním ze svých proslulých dlouhých pšouků.
Snacha jen mávla rukou, otevřela okno dokořán a dala se do díla. Nejprve odstranila z rohu místnosti hromádku z jídel ušetřených zelených hrášků, jimiž děda za pomoci polévkové lžíce (ležela hned vedle) s oblibou střílel z okna po kolemjdoucích. Pod jednou z několika obrovských hromad novin, časopisů a kdoví čeho ještě narazila na dědovu zubní protézu. Ukořistila ji o chvíli dříve než jezevčík Pajda, jemuž se náhradní zuby evidentně zalíbily.
„Moje, moje!“ vykřikl děda, nečekaně rychle se vrhl vpřed, vytrhl ženě protézu z rukou a svými zahnědlými, hodně špinavými prsty si ji nasadil. Spokojeně zamlaskal a uklízečce se zvedl žaludek. Odběhla na záchod, kde se jí zvedl ještě víc. Sklerotický děda tam totiž po sobě zapomněl spláchnout a navíc na svůj bývalý obsah namaloval srdíčko. Čímpak asi?
V bytových dveřích zarachotil klíč. „Ahoj Hubísku,“ přivítala přicházejícího manžela-popeláře jeho choť. „Pžedstav si, co všechno se mi pži úklidu toho vašeho domácího nepožádku stalo,“ začala se svěřovat svému muži. Amatérský básník se na ni podíval s pochopením, položil na zem v právě uklizené předsíni špinavé torzo starého magnetofonu nalezeného v popelnici a na chvíli se zamyslel. Pak zaveršoval: „Všichni máme za to, že jsi naše zlato. Každý doktor říká, co se nás všech týká: Neustálá čistota, zdraví lidí jistota.“ Od magnetofonu umouněnou rukou pohladil ženu po tváři a odkráčel do svého pokoje.
Máňa Kundýsková za ním zamyšleně hleděla. Vtom znovu zarachotil klíč v bytových dveřích a vešel syn Přemek. Když si sundával sako a dával je na věšák, z kapsy mu na zem vypadla malá krabička. Obsahovala něco, co klidně mohly být krátké vlasy. Ale vlasy to nebyly.

pátek 10. dubna 2009

CIGARETA MÍSTO SVÍČKY


Znal jsem ho podle vidění. Hnusil se mi. Plival kolem sebe, chrchlal, huhlal. A hlavně smrděl. Moc. Ten puch byl k nevydržení – i když ho člověk minul venku, na čerstvém vzduchu.
Pak si jednou přisedl k našemu stolu v hospodě. Ke stolu, u něhož jsem tenkrát zbyl jen já. Tehdy se mi nějak nechtělo domů, nepospíchal jsem. On si přisedl, nezapomenutelně tam zasmradil a zahuhlal: „Nehhmhháš cighharethhu?“
Měl jsem. A naivně se domníval, že když mu ji dám, budu mít pokoj. Opak byl pravdou. Mnou darovaná a navíc zapálená cigareta se stala jakýmsi magnetem, který onoho opilce a jasného bezdomovce přikoval na jedno z míst u našeho v té chvíli prázdného stolu.
„Dhhěkuju, chchrrrrmchrrrmchrrrmmm,“ rozkašlal se způsobem, který by snad vzbudil i mrtvého. Pokud by nejbližší hřbitov nebyl tak daleko.
Pak se mezi tím hhmm a hlavně chrrrmmm rozpovídal. O svém životě. O dvou šikovných dětech a pěkné manželce, která už jeho manželkou není. O manželce, která teď žije s mladým a hezkým, která ho vyštvala z domova. A on se s tím pak začal vyrovnávat po svém. Chlastáním. Po každé druhé, nanejvýš třetí větě bylo slyšet ono jeho hhhmmm a chchchrrr. Nebýt toho, možná jsem se dozvěděl víc. Ale i ten zbytek stačil.
Začalo mi ho být trochu líto, ale najevo jsem to nedal. „Co sis navařil, to si taky sněz,“ uslyšel ode mne, když jsem mu zapaloval třetí darovanou cigaretu. „Shhhheš mhhhhoc hhhhhhodnej. Chchchrrrrrmmmm,“ řekl mi při dalším náporu kašle. S ještě fialovějším obličejem, než na jaký byl zvyklý on sám i všichni, kdo si ho vůbec kdy všimli.
Na pivo neměl. Překvapivě si o ně ani neřekl. Já mu je tenkrát poručil. Už mi nějak přestal vadit ten puch, to jeho hhhmmm a hlavně chchchrrr. Moje uši jaksi přestaly slyšet a oči začaly o to víc vidět. Člověka, který svůj život nezvládl. Který si ho rychle a nezadržitelně zkracuje.
Později jsme se párkrát minuli na ulici. Evidentně si na mě nepamatoval. Jeho oči byly čím dál prázdnější a hlubší, pohyby pomalejší a vlasy delší. Pak jednou přišel k našemu štamgastskému stolu kamarád.
„Před chvílí tady nedaleko zajeli chlapa. Nějakého opilce. Lidi říkali, že silnici pomalu přecházelo jakési malé děvčátko. Snad hluché nebo co. Blížilo se rychle jedoucí auto, on tam prý vběhl a to děcko žduchl o kus dál. Auto ho zabilo,“ vyprávěl kamarád.

Byl to on. Hhhmm a chchchrrr. Vytáhl jsem z balíčku cigaretu, zapálil ji a položil na popelník. Místo svíčky na hrobě toho člověka, o němž dodnes nevím, jak se jmenoval.

čtvrtek 9. dubna 2009

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (19)


NEJLEPŠÍ JE ROLÁK

Všem těm srazům spolužáků jsem se vždycky vyhýbal jak čert kříži. Nemám je zkrátka rád. Ale na ten poslední jsem šel. Z donucení. „Příhodo, běž tam. Rychle stárneme, třeba máš poslední možnost některé z nich vidět,“ hustila do mě pořád. Tak jsem teda vyrazil. A neměl jsem to dělat.

Ta akce totiž vypadala přesně podle mých představ. Ženské nezavřely pusu, chlapi se svorně ožírali. Všichni společně se pak vytahovali, čeho všeho v životě dosáhli. Některé jsem málem ani nepoznal. Frantovi Krákorovi přibylo neskutečné panděro, třídní sexbomba Božka Brejlatá zase někde přišla o svá výstavní prsa. Máňa Hrotová, jíž jsme přezdívali Plošina, je zase naopak zásluhou lékařského pokroku a umělých hmot nabyla. Drze a provokativně se s nimi o spolužáky mužského pohlaví otírala. Marně.

Srkal jsem pivo a sem tam se zahřál zelenou, pozoroval jsem a poslouchal. Bylo mi líto šprta Kristiána Komendy, jenž to dotáhl na doktora. Bývalé spolužačky se na něj sesypaly a svěřovaly se mu se svými problémy.

„Co bys mi poradil na vrásky, které se mi objevily tadyhle na krku?“ zaútočila na chudáka lékaře Líba Prchlivá. Sympaťák Kristián už měl toho ženského dorážení evidentně plné zuby. „Nejlepší a nejúčinnější bude rolák,“ odvětil stručně. A udělal dobře. Líba se nafoukla a urazila, odtáhly i ostatní potenciální pacientky. K Boříkovi Tlustému, který je majitelem velkouzenářství.

Na tom našem třídním srazu se i tančilo. Já tenhle bod programu prozíravě vynechal, neboť netančím ani se svou vlastní ženou. Natož pak s těmi almárkami, které vyrostly z bývalých spolužaček. Béďa Beďár, s nímž jsem kdysi seděl v lavici, tak prozíravý nebyl. Po jednom z tanečků si celý udýchaný sedl vedle mě, vypil pivo na jeden zátah a povídá: „Pro Jindru Širokou už nejdu. Připadalo mi to, že stěhuju nábytek.“ Dobře mu tak, pomyslel jsem si škodolibě.

Řeknu vám, že nejhezčí věcí z celé téhle akce pro mě byl její konec. A nejen pro mě. Možná i pro Plošinu, které se povedlo těmi jejími melouny úplně oslepit rozvedeného Miloně Potřebného. Majetnicky si ho táhla kamsi pryč. Já táhl taky. Domů a sám. Za svou zvědavou ženou, která na mě hned mezi dveřmi nedočkavě vypálila: „Příhodo, tak jaké to bylo?“

Chvilku jsem ji nechal podusit. Pak povídám: „Skvělé. Nesu ti od doktora Komendy zaručený recept na tvoje vrásky na krku.“ Když jsem jí ho sdělil, urazila se stejně jako Líba Prchlivá. Možná ještě o něco víc. A já měl konečně svatý pokoj.

středa 8. dubna 2009

deníček: DEN D


Doba, kdy televize patřila k mým věrným a nerozlučným přátelům, je nenávratně pryč. Považuji tenhle přístroj za nenasytného žrouta drahocenného času. Už delší čas jsem ochoten nakrmit jej nanejvýš nějakým tím sportovním přenosem. Teď však ode mě dostává jednou týdně další časové sousto.

Úterní večerní pořad Den D nabízí lidem možnost proměny snu ve skutečnost. Prostřednictvím pětice investorů, připravených vložit peníze do zajímavého projektu. Proč mě tenhle pořad tak zaujal? Odpověď je jednoduchá: chvílemi je lepší než mnohá groteska.

U prvního dílu jsem se dlouho smál nad nabídkou ideální podprsenky, či pákového pomocného ručního pohonu jízdního kola, umístěného na řídítkách. Včera mě pro změnu nesmírně pobavil důchodce, jenž přišel s ještě zajímavějším nápadem. Ozdobným papírem, který před použitím záchodové mísy do ní pěkně naaranžujete.

Podle autora je to terno. Při vyměšování vám nestříká voda na zadek, navíc můžete zapomenout i na záchodovou štětku. Papír sloužící jako podložka totiž zabrání jakémukoli znečištění. A aby toho nebylo málo, ušetříte i na čistících prostředcích proti nehezkým vodním usazeninám na keramice. Ona papírová podložka je prý totiž při splachování hned v zárodku spolehlivě likviduje.

Řekněte sami: není to výhra? Myslí si to i autor nápadu. Spolu s majitelem jakési papírenské firmy, která vyrobila zatím několik prototypů oněch záchodových vložek. Jen potenciální investoři se nejprve usmívali a později někteří i smáli. Pro statisíce, které po nich důchodce chtěl, však nesáhli.

Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Možná v něm někdo přijde s hranatými kolečky nebo kulatým trojúhelníkem. Popřípadě s nápadem, jak se v kulaté místnosti uchýlit do rohu.

pondělí 6. dubna 2009

OSOBNÍ MIKROSVĚT. LÉK NEBO HROZBA?


„Vykašli se na všechno a na všechny. Uzavři se do svého vlastního mikrosvěta a hoď problémy za hlavu.“ Tohle mi kdysi radil jeden z kamarádů poté, co ho opustila manželka a měl problémy v práci. „Já to tak dělám a je mi fajn,“ říkával často. Nikdy jsem to nevyzkoušel, ba dokonce se o to ani nepokusil. Jen mě párkrát napadlo, jak by asi takový mikrosvět mohl vypadat třeba v úplně obyčejné rodince. Možná takhle:

OTEC: „Ta Sparta to dnes zase hrála. Nevím, za co ty velký prachy berou…“

MATKA: „Viděla jsem v butiku krásný svetřík…“

DCERA: „Chtěla bych jet do Prahy na koncert Ewy Farné…“

OTEC: „… jsou to strašní čučkaři a trenér taky…“

MATKA: „… má nádherné barvy a překrásný střih…“

DCERA: „… jedou skoro všechny holky z naší třídy…“

OTEC: „… nevím, proč pořád staví toho Řepku, vždyť je to magor…“

MATKA: „… stojí jen dva tisíce…“

DCERA: „… když nepojedu, budu znemožněná…“

OTEC: „… s takovou ten titul letos zase nevyhrajeme…“

MATKA: „…zamluvila jsem si ho, ale podrží mi ho jen do zítřka…“

DCERA: „… potřebovala bych peníze na cestu a vstupné…“

BABIČKA: „… Děti, není mi nějak dobře, asi umírám…“

OTEC: „… a se slávisty zase nebude k vydržení…“

MATKA: „… ty dva tisíce vyberu ze společného účtu…“

DCERA: „… a taky omluvenku do školy…“

BABIČKA: „………………..“

POHŘEBNÍ ZŘÍZENEC: „Kremace by mohla být v úterý ve 14 hodin.“

OTEC: „… v příštím kole snad už konečně vyhrají…“

MATKA: „… a taky jsem viděla nádherné botičky…“

DCERA: „… mám kluka, je moc krásnej…“

I takový může být mikrosvět...

neděle 5. dubna 2009

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE


Část sedmá: NEVDĚČNÍ STRÁVNÍCI

„Pžíšernej den,“ povzdechla si nahlas sama pro sebe matka Kundýsková. Pak se obrátila na manžela Huberta: „V práci jsem se dvakrát pžepočítala a hlavně ta tlustá fuchtle Pžíklepová se na mě kvůli pár halížům dívala jako na zlodějku. Pžitom je to pžíšerná zákaznice. Požád nakupuje ty nejlevnější psí suchary. Kolegyně Vželá žíkala, že žádného psa nemá a chroustá je sama. Kdosi prý jí nakukal, že se po nich hubne.“

Znovu si povzdechla, tentokrát beze slov. A pokračovala: „Vy doma jste taky všichni pžíšerní. Já se tady pžepínám a ať vám uvažím co uvažím, máte k tomu neustálé pžipomínky.“ Vzápětí proprala jednoho člena rodiny po druhém.

Syna Přemka, jehož vegetariánství a důsledné vybírání i mikroskopických částeček masa a jejich pečlivé odkládání na okraj talíře ji dohání k šílenství. Dceru Rozárii, která se kvůli svým nekončícím dietním kúrám ve všem jen porýpe a pak svou porcí rádoby tajně krmí jezevčíka Pajdu. „Teď už není tlustá jen ona, ale i ten pes,“ podotkla matka Kundýsková při pohledu na zvíře, které si při chůzi odíralo břicho o podlahu.

Nenechala nit suchou ani na dědovi, jenž má sice rád všechno co obsahuje hrách, ale jen proto, aby mohl těmi zelenými kuličkami za pomoci polévkové lžíce střílet z okna po kolemjdoucích lidech. „A z toho mála co sní, pak pžíšerně uchází. A ještě pžíšerněji smrdí. Kdo to má čuchat? A kdo má kvůli tomu požád kupovat nějaké voňavky?“ rozohnila se.

Podívala se na manžela okusujícího tužku a hledícího kamsi do stropu. „Ty taky nepatžíš mezi nějaké pžespžíliš pžíjemné strávníky. Požád bys chtěl jen maso. To pžece nejde. Potžebuješ taky ovoce, zeleninu, vitamíny. Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se zbytečně.

Hubert Kundýsek ji nevnímal. Byl hluboce ponořený do tvorby své nejnovější básně, shodou okolností se týkající také jídla. Na papír ležící před ním na stole zatím nasmolil začátek díla: Pivo a uzený, nejlepší jsou studený. Nevař jídla s hrachem, končívají krachem. Není nad kus masa, to je přece krása.

Děda Cyril v sousední místnosti svým dosud překvapivě zachovalým sluchem zachytil slovo hrách. Vzápětí stanul před snachou. V jedné ruce vařečku, ve druhé polévkovou lžíci. „Hrách! Já chci hrách! Hrachovou kaši ne! Hrách! Bude hrách?“ vyřvával jak na lesy.

Jeho syn otráveně odsunul papír se svou vznikající básní. „Nekřičte tolik, tatínku. Mějte ohledy aspoň na toho psa. Vždyť víte, jak nesnáší hluk. Už zase musel zalézt pod postel,“ snažil se popelář a amatérský básník umravnit svého rodiče.

Marně. Naopak jako by tím dědu ještě povzbudil. Starý popleta za skandování hrách, hrách, hrách, hrách, začal bušit lžící do stolu: bum, bum, bum, bum. Syn rezignoval, přisunul si zpět před sebe básnický papír a svým hranatým popelářským písmem si na něj poznamenal: Nejhorší jsou hrách a kroupy, z nich vznikají všichni hloupí. Pak se ale trochu zastyděl. Co kdyby si to děda náhodou přečetl a nedejbože tomu porozuměl?

Důkladně svůj předchozí verš zaškrtal a vytvořil jiný: Hrách je pokrm králů, postrach plných sálů. Tomuhle děda klidně porozumět může, řekl si otec Kundýsek. Ukončil tvůrčí chvilku poezie a šel se pokochat pohledem na svou sbírku kuriozit, vlastnoručně vybraných z popelnic.

pátek 3. dubna 2009

JAKO BY MI VYRVALI SRDCE, ŘÍKAL


„Neumíš si představit, jak to se mnou zamávalo. Ani já si to nikdy nedovedl představit. Možná proto, že mě vůbec nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát,“ vyprávěl mi kamarád. A pak začal přidávat podrobnosti.

Jeho manželka byla s dětmi na chalupě, on musel chodit do práce. V ten osudný den zašli s kolegy po zaměstnání oslavit skvělou zakázku, kterou konečně získali. „S pitím jsem to tenkrát hodně přehnal. Když jsme se loučili, všechno kolem mne se tak trochu točilo. Nohy jsem měl poněkud gumové,“ vyprávěl. Vzal si raději taxíka a těšil se na postel.

„Bydlíme hned naproti výtahu. Sotva jsem se z něj vymotal, čekal mě šok. Dveře bytu byly poškozené a polootevřené. Uvnitř strašný nepořádek. V podstatě to vypadalo tak, jak to ukazují ve filmech. Vytahané zásuvky, věci z nich na hromadě na zemi. Leccos bylo rozbité. Řeknu ti, že jsem rázem vystřízlivěl,“ slyšel jsem od kamaráda.

Popisoval mi, jak si nejprve sedl a dlouho nevěřícně zíral na to dopuštění kolem. Pak si to uvědomil. Nic se mu nezdá. Není to žádný opilecký přelud. Někdo ho vykradl. „Bylo mi, jako když mně někdo vyrve srdce z těla. Když vnikne někam do mého nitra a totálně je zpustoší,“ tvrdil.

Ještě teď, s odstupem času, se mu při oné vzpomínce na vykradený byt třásl hlas. A poměrně dost.

Mně nikdy nikdo byt nevykradl. Ani mě nenapadlo, že se to může stát. V té chvíli jsem však dostal strach. Co kdyby mi taky někdo vyrval srdce z těla? Co když jednou přijdu a budu si muset prožít to, co onen kamarád? Teď už si to představit umím. Ale vyrovnat se s tou myšlenkou nedovedu. A asi nikdy nedokážu.

čtvrtek 2. dubna 2009

NENÍ NAD ŠŤASTNÉ MANŽELSTVÍ


Se ženou chodíme dvakrát týdně na večeři do nějaké dobré restaurace. Nejdřív si dáme aperitiv a potom obvykle místní specialitu. Přitom si užíváme příjemné společnosti. Ona chodí v úterý, já pátek.
Máme oddělené ložnice. Její je v Praze, moje v Brně. Beru svou ženu všude. Ona však vždycky najde cestu zpátky. Když jsem se jí zeptal, kam by chtěla jít na výročí naší svatby, řekla, že někam, kde už dlouho nebyla. Navrhl jsem kuchyň.
Vždycky se držíme za ruce. Kdybych ji pustil, šla by nakupovat. Má elektricky vyhřívanou postel, elektrický mixér, elektrický opékač topinek, elektrickou kulmu, elektrickou troubu, elektrickou myčku nádobí. Jednou povídá: „Všude je spousta elektrických vymožeností a já si přitom nemám kde sednout.“ Tak jsem navrhl, že koupím elektrické křeslo.
Žena řekla, že ji zlobí auto. Prý má vodu v karburátoru. Vzal jsem tašku s nářadím a zeptal se, kde je auto. Odpověděla, že v rybníce.
Nechala si dát v salonu krásy pleťovou masku z piešťanského bahna. Dva dny vypadala skvěle. Pak bahno opadalo.
Ráno běžela za popelářem a volala: „Stihla bych ještě odvoz ?“ Sympatický popelář se vyklonil z okénka a řekl: „Ale jo, naskočte si !“
Podle statistik je manželství jednoznačně hlavní příčinou rozvodu. Nemluvil jsem se svou ženou dva měsíce. Nechtěl jsem ji přerušovat.
Přiznávám, že poslední hádku jsem zavinil já. Když se mě žena zeptala, co je v televizi, odpověděl jsem, že tištěné spoje, obrazovka a prach. Zkrátka není nad šťastné a spokojené manželství.

středa 1. dubna 2009

PRASKLINA V PŘEHRADNÍ HRÁZI


Ten titulek na regionální straně v jistých nejmenovaných novinách byl pro mnohé lidi snad horší než rána kladivem do hlavy. Informoval o tom, že v hrázi Brněnské přehrady je prasklina.
Článek detailně popisoval problém, doprovázelo jej hned několik fotografií. Na nich se objevila nejen ona hrozivě vyhlížející trhlina, ale i lidé v jakýchsi podivných gumových oblecích, kteří se snažili problém vyřešit.
Někteří Brňané, zejména ti dříve narození, znervózněli. Mnozí pak začali panikařit. Jeden můj známý mi s odstupem času vyprávěl o své pětasedmdesátileté matce. Bombardovala ho tehdy telefonáty, aby okamžitě přijel za ní a odvezl ji někam daleko. Neumí prý plavat a utopit se rozhodně nechce. Nezbývalo mu nic jiného, než se za matkou vypravit.
„Bylo to strašné,“ povídal ten známý. „Stála za bytovými dveřmi v předsíni, u nohou kufřík obsahující nejnutnější osobní věci. Trvala na tom, že chce okamžitě odjet pryč z města. Kamkoliv,“ slyšel jsem od něj. Dodal, že nakonec ji naložil do auta, na zbytek dne si musel vzít v práci volno a s matkou jezdil kolem Brna. Po celou tu dobu ji přesvědčoval, že to určitě není nic vážného, že je to nejspíš nějaký špatný vtip.
Skutečně to vtip byl. Aprílový. Článek byl výmyslem jednoho z redaktorů, fotografie výsledkem počítačové animace. Výsledkem problémy. Vyskytly se v rodinách některých čtenářů, nakonec je měl i autor nepovedeného aprílového žertu. Musel toho hodně vysvětlovat.

Apríl je tu zas. A tak pozor. Nejen na případné podezřelé titulky v novinách, ale i na to, co se chystáte lidem ve svém okolí vyvést. Aprílové vtípky jsou totiž jednoznačně dvojsečnou zbraní. Nemusí jen pobavit, ale mohou také ublížit. A dost.

úterý 31. března 2009

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (18)


ACH, TY ŽENY
Všechna ta přísloví nebo citáty slavných lidí v sobě ukrývají hlubokou pravdu. Jako třeba „do žen a do melounů nevidíš“ nebo „ženy nevědí co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou.“ Uvědomil jsem si to už dávno a časem jen mockrát potvrdil. Přispěla k tomu i moje manželka. Nejednou.
Tak třeba nedávno. Sedla si naproti mně do křesla, chvíli mě jaksi divně pozorovala a pak to vybalila. „Příhodo,“ povídá, „asi to nevíš, ale mluvíš ze spaní. A mně se zdá, že čím dál častěji. Měl bys s tím něco dělat.“ Lekl jsem se. Ne že bych neměl čisté svědomí, ale jeden nikdy neví. Fantazie je sice dobrá, ale někdy nebezpečná věc. Co kdybych nahlas komentoval některý ze svých sice málo častých, zato o to příjemnějších milostných snů?
Pak mě napadlo, že nejlepší obranou bývá útok. Ten, který jsem vymyslel protentokrát, sice nic moc neřešil, ale přesto jsem jej hbitě použil. „No a co má být? Ty zase strašně nahlas chrápeš. Nesnesitelně. A hlavně, kdybys mi dala šanci mluvit víc ve dne, nemusela bys mě poslouchat v noci,“ řekl jsem jí.
Urazila se. Hodila po mně tím svým zamračeným pohledem a odešla do kuchyně umývat nádobí. Její zlost odnesl jeden z talířů. Chudák. Za nic nemohl, navíc byl památeční.
Jinak je manželka skvělá ženská. Uvědomuju si, že jiní muži jsou na tom mnohem hůř. Tak třeba kolega z práce. Líčil nám, jak se s ním žena rozvádí. Doma mu dělá peklo, teď měli první stání. Když se prý soudce ptal, jaký má jeho manželka důvod k rozvodu, s chutí tam vykřikovala, že její muž prodal kuchyňský sporák a peníze za něj propil.
„Uznáš, že jsem se musel hájit,“ vykládal mi kolega. „A tak jsem tomu soudci po pravdě řekl, jaká je ta moje navrhovatelka hospodyně. Že ten chybějící sporák zaregistrovala až po měsíci. Myslíš, že ho to zajímalo? Moc ne,“ posteskl si kolega.
Rozvádí se i jeden z mých dobrých kamarádů. Je mi ho líto, protože je na tom možná ještě hůř než ten zmíněný kolega z práce. U jeho rozvodového soudu padla kromě jiného otázka, zda jeho žena na svém úmyslu rozvést se trvá. Trvala. A taky soudce informovala, jak si to všechno představuje. „Zcela jednoduše,“ vysvětlovala. „Já na sebe klidně vezmu veškerou vinu. A manžel, vlastně odpůrce, zase všechny moje dluhy.“

Když mi to tak prošlo hlavou, uvědomil jsem si, že ta moje paní Příhodová je fakt zlatá ženská. Šel jsem za ní do kuchyně. Omluvit se. A taky doumývat to nádobí. Než rozbije těch památečních talířů víc.

pondělí 30. března 2009

ČUŇATA KOLEM NÁS


Jsou to čuňata. Nechápu je, nerozumím jim a zvedá se mi z nich žaludek. Dneska jsem jich zase několik potkal. Jdou před vámi, za vámi, nebo nedejbože vedle vás a vtom: Chrch! Prásk! Zkrátka odporní, hnusní plivači.
Dělí se na dvě věkové kategorie. Hodně mladí kolem sebe plivou zřejmě z jakési frajeřiny. A často. Možná si myslí, že jsou tím zajímaví a dokonce i možná přitažliví. Ti starší rozdávají své odporné hleny pravděpodobně hlavně proto, aby se jich zbavili, aby si ulevili. Frekvence jejich plivání není tak častá, ale o to důkladnější.
Kolikrát si říkám, jak se tihle lidé vyrovnávají se zmíněnými zvyky a zlozvyky doma. Plivou kolem sebe taky v kuchyni? V obýváku? V ložnici? Nebo se disciplinovaně a překvapivě uchylují na toaletu? Nepatřím k přehnaně zvědavým lidem, ale rád bych k nim domů nakoukl. Jen na chvilku. Na to, jak to tam vypadá.
Možná je však lepší, že tohoto pohledu zůstávám a zůstanu ušetřen. Třeba by se mi zvedl žaludek, jehož snížením rozhodně netrpím. Ani po jeho nějakém zvyšování netoužím. To už si raději nad těmi lidskými čuňaty pěkně poctivě odplivnu. Doma na toaletě. Do mísy.

neděle 29. března 2009

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE


Část šestá: MRSKÁNÍ JE VELKÁ KRÁSA
„Tak si pžedstav, co se mně dneska ve kšeftě stalo,“ povídá na velikonoční neděli, večer v posteli před usnutím, Marie Kundýsková manželu Hubertovi. „Pžišel tam nějaký pžestárlý chlap, v ruce držel jakýsi klacek a hnal se ke mně. Požád pžitom vykžikoval hody
hody doprovody a chtěl mě zmlátit. Pak zažval pžíjemné velikonoce, zubní protéza mu vyletěla z pusy ven a on si na ni šlápl. Žekni, Hubýsku, není to sranda?“
Manžel popelář a amatérský básník cosi prozaicky zabrumlal, otočil se na druhý bok a dál se v duchu věnoval plánům na zítřek. Letos to udělám jinak, uvažoval. Vdovu Vychytálkovou a starou pannu Držmíškovou při velikonoční obchůzce vynechám. Mohly by mě zase donekonečna nalévat čajem a krmit sušenkami. Místo nich raději zajdu za rozvedenou Bertou Slibnou z naší účtárny. Však jsem pro ni taky složil velikonoční verš: Bertičko Bertičko, jsi naše sluníčko. Podrž mi chviličku, pak mi dej mašličku. Vzápětí spokojeně usnul.
Ve vedlejším pokoji si věčně neukojený syn Přemek za pomoci svého sexuálního deníčku pečlivě plánoval zítřejší pomlázkovou trasu. „Dvě blondýny za sebou, to je blbost. Vložíme mezi ně jednu zrzavou. Dvě manuálně zručné po sobě je taky nesmysl. Mezi nimi zajdu k Marice s tou její nezapomenutelnou pusou,“ povídal si polohlasně.
Jeho sestra Rozárie taky ještě nespala. I ona spřádala plány. Na to, co si zítra obleče, aby ji výprask případných návštěvníků moc nebolel. V posledních pěti letech se sice nic takového nestalo, ale co kdyby se tentokrát někdo objevil? Rozhodla se poměrně rychle: troje spoďáry, oteplovačky a přes ně kalhotový kostýmek. To musí stačit – řekla si.
Děda Cyril a jezevčík Pajda nic neplánovali ani nechystali. První spokojeně chrápal tak silně, že už několikrát vzbudil sousedku za zdí, druhý bloumal v předsíni s Přemkovou ponožkou v tlamě a dumal, kam ji má schovat. Ani nezaregistroval, že kdosi stojí na chodbě a na domovní dveře Kundýskových kreslí další z nekonečné řady kosočtverců. Tentokrát ve stylovém velikonočním provedení.
Pondělní ráno. Natěšený otec Hubert si postavil vodu na kávu a marně do ní hledal rum. Ten včera ukořistil děda Cyril a v noci jím zaháněl žízeň. Otec po marném pátrání rezignoval. Natáhl na sebe popelářskou zástěru, kterou o Velikonocích používal místo kroje, a zálibně se prohlížel. Za mrskačku si tentokrát zvolil manželčinu největší vařečku. Uvázal na ni tu nejhezčí mašli ze své sbírky popelnicových nálezů.
„Tady je pžíšernej smrad,“ doprovodila slovně svůj příchod do kuchyně matka. „To nic, byl tady děda. Asi nám trošku ušel,“ pohotově zareagoval syn Přemek, který na stole přepočítával zásobu gumových ochran a uvažoval, zda bude stačit. Rumem napojený děda vedle zaslechl své jméno a v mžiku byl v kuchyni. „Příjemné Vánoce. Už se bude nadělovat?“ zeptal se a opět trošku ušel.
„Já se zblázním, to pžece není možné. Pžemku, pžines nějakou voňavku a vystžíkej to tady,“ požádala syna. „A ty,“ obrátila se na manžela, „ty si dej bacha. Ať tě zase kamarádi popeláži nepživezou ožralého na trakaži jako loni.“ Varovala ho marně. Manželovi kumpáni ho tentokrát nepřivezli na trakaři, nýbrž na stavebních kolečkách – bůhví, kde je splašili. Hubert navíc někde přišel nejen o manželčinu vařečku, ale také o svou popelářskou zástěru.
Když ho kolegové opřeli o bytové dveře a zazvonili, amatérský básník hlasitě recitoval na celou chodbu: „Mrskání je velká krása, o tom není řeč. Bumbání zas naše spása, a já bumbal, heč!“

pátek 27. března 2009

NENÍ MOČIT JAKO MOČIT


Deset typů muže, jakého můžete potkat na toaletě:

1. Drsňák: Když domočí, oklepe si penis o mušli.

2. Společenský: Jde močit s přáteli, ať se mu chce nebo ne.

3. Plachý: Nemůže čůrat, když se někdo kouká. Spláchne a přijde později.

4. Flegmatik: Když jsou mušle obsazené, močí do umyvadla.

5. Starostlivý: Neví, kde posledně byl, tak udělá rychlou prohlídku.

6. Veselý: Močí nahoru, dolů a napříč mušlemi, trefuje mouchy.

7. Tupý: Rozepne vestu, vytáhne kravatu a čůrá do kalhot.

8. Opilý: Drží pravý palec v levé ruce a taky močí do kalhot.

9. Ješitný: Drží svého pěticentimetrového pindíka jako baseballovou pálku.

10. Radikální: Kašle na nějakou mušli a čůrá na zeď.

A malý bonus na závěr:

Přijde chlap do řeznictví a přeje si půl kila točeňáku. Prodavačka se ptá: "Jaký si přejete?"

A chlap odpovídá. "To je jedno, já to potřebuju do plavek."


čtvrtek 26. března 2009

NEŽ PŘIŠEL SPÁNEK...


Ležel v posteli, celodenní únava ho pomalu uspávala. Ještě před usnutím však v hlavě rekapituloval svůj úspěšný, příjemně prožitý den. Začínal ranním východem překrásně žlutého slunce, nádherně prosvětlujícího jeho pokoj. Pokračoval posezením v parku plném zeleně, kterou oživovaly pestrobarevné květy stromů.

Pak se sice obloha zatáhla a začaly z ní padat provazce deště, ale trvalo to jen malou chvíli. Sluníčko svítit nepřestalo a nad hlavou se mu vyklenula dokonalá duha. Vzápětí černé mraky rychle kamsi zmizely a nebe znovu ovládla dokonalá modř.

V obchodě, kam si zašel pro svačinu, ho obsloužila vysoká blondýna se zelenýma očima, které snad nechybělo nic k dokonalosti. Dokonalá byla i servírka v restauraci. Jen s tím rozdílem, že její vlasy už na dálku ohnivě svítily. V ústech jí zazářily bělostné zuby, které výrazně kontrastovaly s ženinou krátkou černou zástěrkou.

Jeho den jako vymalovaný pokračoval procházkou botanickou zahradou, kde mísící se vůně květin podtrhovaly jejich pestrobarevnost. Cestou domů prohodil pár slov se sousedem, jenž právě vystoupil ze své sytě hnědé škodovky, v bytě si vytáhl z bílé lednice dobře vychlazenou zelenou láhev piva. Pomalu ten narezlý pěnivý mok upíjel a říkal si, jak je na světě krásně.

Teď ležel ve své posteli, celodenní únava ho uspávala. Pomalu končil s rekapitulací dneška. Příjemně prožitého, ale pro něj zcela bezbarvého. Byl totiž od narození slepý.

středa 25. března 2009

deníček: LUXOVÁNÍ – MÁ VELKÁ LÁSKA


Každý máme nějakou tu svou slabůstku. Já nejsem žádnou výjimkou. Ujíždím na luxování. Nemůžu bez něj být, myslím na ně kudy chodím a nemohu se dočkat (někdy ani dospat), až popadnu do ruky vysavač.

Vysávání je pro mě obřad. Začíná pečlivou obhlídkou míst, průzkumem koutů a detailní přípravou strategie. Následuje dlouhý, láskyplný pohled na onen skvělý, výkonný přístroj. Pohladím jej nejprve očima, poté postupně polaskám i oběma rukama. Při jeho zapnutí mnou projede jakýsi nepopsatelný lahodný pocit. Podobá se orgasmu.

Pak se pustím do práce. Na kočku naštěstí dávat pozor nemusím, žádné vcucnutí jí nehrozí. Hned po spuštění vysavače totiž prchá do toho nejvzdálenějšího kouta. Nechápu ji. Vždyť já hezčí zvuk neznám.

S pomyšlením na to, že kočka netuší o co přichází, likviduji v bytě i ta nejmenší smítka. Hezky si to užívám, vysávám pěkně pomalu, aby mi ta nejkrásnější práce na světě dlouho vydržela. Vždyť co bych potom dělal?

Ve chvíli, kdy je všechno dokonale vysmýčeno, podlaha se leskne a koberce svítí čistotou snad víc než když byly nové, na mě padá smutek. Je hotovo a já začínám opět myslet na to, kdy zase popadnu do ruky hadici vysavače a pustím se do své milované činnosti.

Říkáte, že přeháním? Že si vymýšlím? Že kecám? Asi už mě dobře znáte. Máte pravdu. Vysávání totiž nemám vůbec rád. Stejně jako ta naše kočka je dokonce z duše nenávidím. Už od svého dětského věku.

úterý 24. března 2009

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (17)


DEN PLNÝ ZÁŽITKŮ

Tak jsem si zase jednou vyrazil do toho našeho okresního městečka. Jen tak, porozhlédnout se a odpočinout si od práce. Měl jsem totiž dovolenou. Jarní sluníčko příjemně hřálo, já se rozvalil v parku na lavičce, zavřel oči a vychutnával si klid, ticho, onu nevšední pohodu. Bohužel ne dlouho.

„Já mám hrozné problémy se spaním, ne a ne usnout,“ uslyším odkudsi ze sousedství. Přinutí mě to otevřít oči. Dva důchodci. A evidentně zahajují debatu o svých zdravotních potížích. To mi tak ještě chybělo.

„Dělej to jako já,“ ozval se druhý. „Počítám do tří a pak vždycky usnu,“ dodal. Jeho důchodcovský kolega mu to nechtěl věřit. Možná taky trochu záviděl. „Nepovídej! Skutečně jen do tří?“ pochyboval. A vzápětí se dozvěděl, že do tří také pokaždé ne. Prý občas i do půl čtvrté ráno.

Pak v té své debatě pokračovali v mnou předpokládaném tónu. Jeden sděloval, že mu lékař našel astma, revma, anginu pektoris, žaludeční vředy. A že má taky sklerózu. Druhému se podařilo jeho monolog přerušit až po hodné chvíli: „Víš co, raději mi řekni, co nemáš.“ A tak se to dozvěděl: „Dva prsty, slepé střevo a zuby.“

Přestalo mě to bavit. Šel jsem raději do restaurace. Taková lidová byla. Jak tak čekám na jídlo, objeví se u nálevního pultu malý kluk. Postaví tam keramický džbánek a říká, že chce čtyři piva. Pro taťku. Hospodský mu je natočil a ptá se: „A kde máš peníze?“ Klučina s odpovědí dlouho neváhal: „Byly přece v tom džbánku. Vy jste si je nevzal?“ Uznejte, že mě to muselo pobavit víc než oni dva adepti na krematorium v parku.

Ale něco mě v té hospodě přece jen dost naštvalo. Když jsem se při odchodu ptal vrchního, co to tam mají vzadu u okna napsané na zdi čínským písmem nebo čím to bylo, řekl mi, že je to upozornění. Na to, že u nich žádné spropitné neberou.

Domů jsem se vydal taxíkem. Volno je volno, musím si jej užít a neztrácet čas nějakým čekáním na autobus nebo vlak. Taxikář mi zastavil před domem a pak ze sebe vysoukal: „Pane, nezlobte se, ale stala se chyba. Já totiž zapomněl zapnout taxametr.“ Lotr, blesklo mi okamžitě hlavou. Dám mu za vyučenou. „Co máte z toho,“ řekl jsem mu tím nejsladším hlasem, jaký jsem svedl. „Já zase zapomněl peněženku.“

Byl to zkrátka den volna nabitý zážitky. Jen paní Příhodová nechtěla věřit, co se mi to všechno stalo.

pondělí 23. března 2009

zamyšlení: I LHÁT SE MUSÍ UMĚT


Kdo v životě nikdy nezalhal, ať po mně klidně hodí pořádně velkým kamenem. A nemám strach, že bych to nepřežil. Dokonce se nebojím ani nějakých vážnějších následků. Jsem totiž přesvědčený o tom, že člověk, jenž ani jednou nepoužil byť sebemenší lež, je velkou výjimkou.

Ta rčení známe všichni: lže jako když tiskne, lže bez uzardění, lže víc než mluví pravdu. Jenže ono i lhát se musí umět. Bez uzardění to umí málokdo, většina lidí více či méně zčervená.

A pokud ani nezčervená, pak se jejich lež dá poznat jinak. Třeba prostřednictvím neobvyklých těkavých a nervózních pohybů, jiného tónu hlasu či nečekané slovní agresivity. Vždyť ne nadarmo se říká, že nejlepší obrana je útok. Nebo ne?

Odborníci zase tvrdí, že rozpoznat lež je úplně jednoduché. Člověk, který ji používá, se vám prý snaží dívat do očí – aby jeho tvrzení bylo hodně důvěryhodné. Ale podle těchto specialistů to lhář tak úplně nedokáže. Rádoby do očí se vám kouká, jenže s těma svýma, byť jen nepatrně, uhýbá. Teď si už nepamatuju, zda na levou nebo pravou stranu. Je to jedno, zkrátka uhýbá.

Existují lidé, kteří se lži snaží od jistého věku definitivně vyvarovat. Jsou rozumní a hlavně k tomu mají pádný důvod: svou krátkou, nebo alespoň zkrácenou paměť. Dobře vědí, že při použití vícerých lží by se do té lživé pavučiny pořádně zamotali a už z ní nikdy neunikli.

Stejně nevím, proč to tady vlastně píšu. Vždyť lhát se nemá. Jak už říkaly naše babičky a prababičky: kdo lže, ten taky krade. A já chci – i přes neradostná čísla v nejrůznějších policejních statistikách – zůstat optimistou.

neděle 22. března 2009

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE


Část pátá:

DĚDA TROPÍ HLOUPOSTI
Někteří lidé se při tom pohledu skvěle bavili, jiní si poklepávali prstem na čelo a ti zbývající onoho člověka litovali. Šel po ulici s hrdě vztyčenou hlavou, v jedné ruce starou odřenou aktovku, ve druhé jídlonosič.
Pod hodně obnošeným sakem se mu skvěl pyžamový kabátek, jeho nohy si lebedily v modrých teplákách se žlutými lampasy a chodidla v teplých papučích s bambulí.
Sem tam někoho pozdravil: „Má úcta, madam. Taky do divadla? V čem dnes hrajete?“ Nebo: „Poklona, pane režisére. Dnes jste si nějak přivstal.“ Případně: „Dobrý den, mistře. Tenhle kostým vám moc nepadne.“
Popletený děda Cyril Kundýsek zkrátka kráčel do práce v divadelní vrátnici, kterou coby důchodce definitivně opustil před více než deseti lety. Tentokrát mu doma v každodenní snaze o odchod nikdo nezabránil. Z jednoduchého důvodu: byt byl prázdný. Tedy pokud nepočítáme zlomyslného jezevčíka Pajdu, jenž starého pána v jeho počínání radostným štěkotem ještě nadšeně povzbuzoval.
Paměť sice dědovi už moc nesloužila, ale na své bývalé pracoviště trefil bez problémů. Byl jako pivovarský kůň, jenž má cestu i všechny potřebné zastávky pevně a natrvalo zabudované v hlavě.
„Nazdar Tondo! Tak jsem tady. Utíkej domů za Blaženou, už na tebe určitě čeká,“ oslovil Cyril Kundýsek vyjeveného vrátného Alfréda Krutibrka. Ten seděl jako opařený, nevěřícně hleděl na návštěvníka, dokonce zapomněl zavřít údivem otevřenou pusu.
Děda toho využil, sebral vrátnému z hlavy služební čepici, nasadil si ji, zmocnil se svazku klíčů ležících na stole, a vydal se na obchůzku divadlem.
„Ježíšmarjá,“ vykřikla po příchodu domů z příležitostného úklidu v nemocnici Marie Kundýsková. Jezevčík Pajda se v předsíni s chutí ládoval manželovým hodně použitým kapesníkem, dveře dědova pokoje zely dokořán. Hned jí bylo jasné, kolik uhodilo. „Ten děda je pžípad,“ povzdechla si nahlas a vyběhla ven shánět taxík.
Divadelní vrátný Krutibrko se mezitím vzpamatoval z šoku a přivolal strážníky. Ti narazili na starého Kundýska na jevišti, kde vedl jakýsi dialog s neexistujícím hereckým partnerem. Když ho dovedli do vrátnice, stála tam Marie Kundýsková. V botách s nemocničními návleky, které si po dokončení úklidu zapomněla sundat.
„Dědo, pžíště vás zamknu aspoň na tžicet západů. Vy mě pžipravíte o rozum,“ obořila se na tchána. Poděkovala oběma mužům v uniformách, omluvila se vrátnému Krutibrkovi a tlačíc před sebou dědu se vydala shánět další taxík. Tentokrát na cestu domů.
Jakmile se za ní zavřely dveře, strážníci se po sobě podívali. „Mám pocit, že ti Kundýskovi jsou hodně nenormální famílie,“ prohodil jeden. „Pžesně jak žíkáš,“ dodal druhý.

A pak se oba jako na povel hlasitě rozesmáli.

pátek 20. března 2009

NÁRUŽIVÁ ADÉLA A DESET MALÝCH ČERNOUŠKŮ


Každý jsme nějaký. A každý máme nějakou tu slabůstku. Adéla nebyla žádnou výjimkou. Milovala chlapy. Jedno jaké, hlavně když byli po ruce, svolní a hlavně k neutahání. Už jako malý capart se culila na kdejakého muže. O něco později se od nich nechávala ráda chovat. A krátce po patnáctých narozeninách zahájila svou neuvěřitelnou milostnou kariéru.

Nemohla se dočkat, až jí bude osmnáct. Na ten den totiž chystala dlouho dopředu velkolepou akci, kterou si jednou vysnila – po nezapomenutelné akci s jistým Afričanem. O pomoc požádala svou dobrou kamarádku Zuzanu.

„Na ty svoje osmnáctiny chci deset malých černoušků. Pomůžeš mi je sehnat?“ žadonila Adéla. Dočkala se však odmítnutí. „Ty ses snad zbláznila, ne? Za prvé kde mám splašit tolik černochů, a za druhé – už jsi někdy viděla malého dospělého Afričana nebo černého Američana?“ namítla Zuzana.

„No neviděla. Ale to jejich vybavení...“ zasnila se Adéla.

Zuzanu nepřesvědčila. „Žádné černochy ti shánět nebudu. Ale abys věděla, že jsem kamarádka, k té tvé narozeninové oslavě přispěju. Jeden můj známý hraje fotbal. Jestli chceš, tak ti přes něj domluvím celý fotbalový tým. Třeba i s náhradníky,“ navrhla Adéle Zuzana.

Jak řekla, tak se i stalo. Narozeniny to byly netradiční, divoké a dlouho trvající. Zkrátka nepřišla ani dohazovačka Zuzana, která se spokojila s oněmi fotbalovými náhradníky, jimiž kamarádka pohrdla. Mezi hráči základní sestavy se totiž našlo hned několik takových, kteří mohli původně zamýšleným černochům směle konkurovat.

Den po oslavě dostali fotbalisté na hřišti od soupeře pořádný nářez, Adéla si dala výjimečně sexuální půst. Přece jen byla z té narozeninové porce poněkud přejezená a trávila ji jen pomalu.

Slabůstka pro chlapy ji neopustila ani v následujících letech. A nakonec se vdala. Za muže, který se ničím velkým pyšnit nemohl. Vlastně něčím přece. Svým bankovním kontem.

čtvrtek 19. března 2009

VZDUCHOLOĎ


Ležel na posteli, nemoc ho připravovala o poslední zbytky sil, vysoké horečky mu vháněly do hlavy nesmyslné myšlenky. A sem tam i nějakou tu vzpomínku. Právě teď na jednu ze svých bývalých nadřízených. Vzducholoď jí mezi sebou říkali. Dosahovala totiž obludných rozměrů. I na místech, kde by to člověk snad ani nečekal.

Pětačtyřicetiletou ženu si přivedl k nim do práce nový šéf. Proslýchalo se, že na jejich společném bývalém působišti měla jinou přezdívku – Matrace. Proč, to snad ani není třeba vysvětlovat. Vzducholoď byla nejen nepohledná, ale i nepříjemná ženská se skřehotavým hlasem.

Když si na něj vzpomněl, rozbolela ho hlava ještě teď. Nebo to bylo tou jeho nemocí? Nemůže zapomenout na chvíli, kdy ji spatřil poprvé. Dveře jeho kanceláře se nejprve pomalu otevřely a pak se v nich rychle zatmělo. Mohutná ženská postava je vyplnila tak, že by jimi neproklouzla snad ani pověstná myš.

„Jsem vaše nová vedoucí,“ zaskřehotala ta postava a on si okamžitě vzpomněl na svou oblíbenou knížku z dětství. Na Lovce mamutů. „Doufám, že si budeme rozumět,“ uslyšel ještě od té snad stopadesátikilové vzdálené příbuzné pravěkých zvířat.

Nerozuměli si. Neměl totiž rád nadřazenost, demagogii, lhaní ani další vlastnosti, jimiž Vzducholoď oplývala. Dával jí to najevo a pracovní židle se pod ním začala hodně viklat. Nevšímal si toho a zůstával svůj.

Jednou mu ale přece jen povolily nervy a vmetl jí do očí: „Už vás mám dost, vy jedna křivá obludo. Ten tuk vám snad vytlačil z hlavy i kompletní mozek.“ Ničeho nelitoval. Smířil se s tím, že bude muset odejít. Jenže nakonec nemusel.

Z pracoviště odletěla Vzducholoď. Poté, co se zjistilo, kdo byl autorem pomlouvačných anonymních dopisů na šéfa, přicházejících na ústředí firmy v pravidelných týdenních intervalech. Kdo jiný, než jeho bývalá Matrace?