Pohádky jsou báječná věc. Pobaví děti i mnohé dospělé, až na malé výjimky bývají příjemné, a hlavně v nich vítězí dobro nad jakýmkoli zlem. Na rozdíl od života.
I proto bych chtěl alespoň na chvíli žít v pohádce. Ne pohádkově, nýbrž ve skutečné pohádce. V jedné jediné. V Machovi a Šebestové. Už dlouho toužím stát se jedním z těchhle dvou hlavních hrdinů. Na pohlaví mi vůbec nezáleží. Stačilo by mi totiž na pár minut nebo nanejvýš hodin dostat do ruky to jejich proslulé kouzelné sluchátko.
Splnil bych si v mžiku spoustu přání. Ne, nechci žádné peníze, přepychovou vilu ani luxusní auto. To, co mám (tedy v podstatě skoro nic), mi bohatě stačí. Má přání by se týkala něčeho úplně jiného. Několika slovy bych ze světa zlikvidoval lidskou zlobu, nenávist, závist, faleš. A taky bídu a hlad. Zrušil bych všechno, co lidi bolí, vymýtil smrtelné nemoci, na které svět zatím marně hledá jakýkoli aspoň trochu účinný lék.
Po mém pohádkovém sluchátkovém zásahu by na světě nezůstala ani památka po násilí, zradě či trápení. Je toho mnohem víc, co bych už nikdy nechtěl vidět, s čím bych se nechtěl setkat a co bych spolu s ostatními nerad zažil.
Jenže tohle je možné jen v pohádkách. Kdyby to šlo i ve skutečném životě, přestaly by pohádky být pohádkami. A lidé by si určitě zase našli nějaký způsob, jak se mít lépe než ten druhý, jak si svůj lehký život ještě víc ulehčit, jak jinému ublížit, vrazit mu nůž do zad a zradit jej.
Možná je dobře, že kouzelné sluchátko Macha a Šebestové nedostanu nikdy do ruky. Třeba bych zapomněl na něco důležitého, nebo by na některá slova vůbec nereagovalo. Zloba, nenávist, nemoci, násilí i bída totiž k životu odjakživa patří. Bohužel.
