KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část pátá:

DĚDA TROPÍ HLOUPOSTI
Někteří lidé se při tom pohledu skvěle bavili, jiní si poklepávali prstem na čelo a ti zbývající onoho člověka litovali. Šel po ulici s hrdě vztyčenou hlavou, v jedné ruce starou odřenou aktovku, ve druhé jídlonosič.
Pod hodně obnošeným sakem se mu skvěl pyžamový kabátek, jeho nohy si lebedily v modrých teplákách se žlutými lampasy a chodidla v teplých papučích s bambulí.
Sem tam někoho pozdravil: „Má úcta, madam. Taky do divadla? V čem dnes hrajete?“ Nebo: „Poklona, pane režisére. Dnes jste si nějak přivstal.“ Případně: „Dobrý den, mistře. Tenhle kostým vám moc nepadne.“
Popletený děda Cyril Kundýsek zkrátka kráčel do práce v divadelní vrátnici, kterou coby důchodce definitivně opustil před více než deseti lety. Tentokrát mu doma v každodenní snaze o odchod nikdo nezabránil. Z jednoduchého důvodu: byt byl prázdný. Tedy pokud nepočítáme zlomyslného jezevčíka Pajdu, jenž starého pána v jeho počínání radostným štěkotem ještě nadšeně povzbuzoval.
Paměť sice dědovi už moc nesloužila, ale na své bývalé pracoviště trefil bez problémů. Byl jako pivovarský kůň, jenž má cestu i všechny potřebné zastávky pevně a natrvalo zabudované v hlavě.
„Nazdar Tondo! Tak jsem tady. Utíkej domů za Blaženou, už na tebe určitě čeká,“ oslovil Cyril Kundýsek vyjeveného vrátného Alfréda Krutibrka. Ten seděl jako opařený, nevěřícně hleděl na návštěvníka, dokonce zapomněl zavřít údivem otevřenou pusu.
Děda toho využil, sebral vrátnému z hlavy služební čepici, nasadil si ji, zmocnil se svazku klíčů ležících na stole, a vydal se na obchůzku divadlem.
„Ježíšmarjá,“ vykřikla po příchodu domů z příležitostného úklidu v nemocnici Marie Kundýsková. Jezevčík Pajda se v předsíni s chutí ládoval manželovým hodně použitým kapesníkem, dveře dědova pokoje zely dokořán. Hned jí bylo jasné, kolik uhodilo. „Ten děda je pžípad,“ povzdechla si nahlas a vyběhla ven shánět taxík.
Divadelní vrátný Krutibrko se mezitím vzpamatoval z šoku a přivolal strážníky. Ti narazili na starého Kundýska na jevišti, kde vedl jakýsi dialog s neexistujícím hereckým partnerem. Když ho dovedli do vrátnice, stála tam Marie Kundýsková. V botách s nemocničními návleky, které si po dokončení úklidu zapomněla sundat.
„Dědo, pžíště vás zamknu aspoň na tžicet západů. Vy mě pžipravíte o rozum,“ obořila se na tchána. Poděkovala oběma mužům v uniformách, omluvila se vrátnému Krutibrkovi a tlačíc před sebou dědu se vydala shánět další taxík. Tentokrát na cestu domů.
Jakmile se za ní zavřely dveře, strážníci se po sobě podívali. „Mám pocit, že ti Kundýskovi jsou hodně nenormální famílie,“ prohodil jeden. „Pžesně jak žíkáš,“ dodal druhý.
A pak se oba jako na povel hlasitě rozesmáli.

NÁRUŽIVÁ ADÉLA A DESET MALÝCH ČERNOUŠKŮ

Každý jsme nějaký. A každý máme nějakou tu slabůstku. Adéla nebyla žádnou výjimkou. Milovala chlapy. Jedno jaké, hlavně když byli po ruce, svolní a hlavně k neutahání. Už jako malý capart se culila na kdejakého muže. O něco později se od nich nechávala ráda chovat. A krátce po patnáctých narozeninách zahájila svou neuvěřitelnou milostnou kariéru.

Nemohla se dočkat, až jí bude osmnáct. Na ten den totiž chystala dlouho dopředu velkolepou akci, kterou si jednou vysnila – po nezapomenutelné akci s jistým Afričanem. O pomoc požádala svou dobrou kamarádku Zuzanu.

„Na ty svoje osmnáctiny chci deset malých černoušků. Pomůžeš mi je sehnat?“ žadonila Adéla. Dočkala se však odmítnutí. „Ty ses snad zbláznila, ne? Za prvé kde mám splašit tolik černochů, a za druhé – už jsi někdy viděla malého dospělého Afričana nebo černého Američana?“ namítla Zuzana.

„No neviděla. Ale to jejich vybavení...“ zasnila se Adéla.

Zuzanu nepřesvědčila. „Žádné černochy ti shánět nebudu. Ale abys věděla, že jsem kamarádka, k té tvé narozeninové oslavě přispěju. Jeden můj známý hraje fotbal. Jestli chceš, tak ti přes něj domluvím celý fotbalový tým. Třeba i s náhradníky,“ navrhla Adéle Zuzana.

Jak řekla, tak se i stalo. Narozeniny to byly netradiční, divoké a dlouho trvající. Zkrátka nepřišla ani dohazovačka Zuzana, která se spokojila s oněmi fotbalovými náhradníky, jimiž kamarádka pohrdla. Mezi hráči základní sestavy se totiž našlo hned několik takových, kteří mohli původně zamýšleným černochům směle konkurovat.

Den po oslavě dostali fotbalisté na hřišti od soupeře pořádný nářez, Adéla si dala výjimečně sexuální půst. Přece jen byla z té narozeninové porce poněkud přejezená a trávila ji jen pomalu.

Slabůstka pro chlapy ji neopustila ani v následujících letech. A nakonec se vdala. Za muže, který se ničím velkým pyšnit nemohl. Vlastně něčím přece. Svým bankovním kontem.

VZDUCHOLOĎ

Ležel na posteli, nemoc ho připravovala o poslední zbytky sil, vysoké horečky mu vháněly do hlavy nesmyslné myšlenky. A sem tam i nějakou tu vzpomínku. Právě teď na jednu ze svých bývalých nadřízených. Vzducholoď jí mezi sebou říkali. Dosahovala totiž obludných rozměrů. I na místech, kde by to člověk snad ani nečekal.

Pětačtyřicetiletou ženu si přivedl k nim do práce nový šéf. Proslýchalo se, že na jejich společném bývalém působišti měla jinou přezdívku – Matrace. Proč, to snad ani není třeba vysvětlovat. Vzducholoď byla nejen nepohledná, ale i nepříjemná ženská se skřehotavým hlasem.

Když si na něj vzpomněl, rozbolela ho hlava ještě teď. Nebo to bylo tou jeho nemocí? Nemůže zapomenout na chvíli, kdy ji spatřil poprvé. Dveře jeho kanceláře se nejprve pomalu otevřely a pak se v nich rychle zatmělo. Mohutná ženská postava je vyplnila tak, že by jimi neproklouzla snad ani pověstná myš.

„Jsem vaše nová vedoucí,“ zaskřehotala ta postava a on si okamžitě vzpomněl na svou oblíbenou knížku z dětství. Na Lovce mamutů. „Doufám, že si budeme rozumět,“ uslyšel ještě od té snad stopadesátikilové vzdálené příbuzné pravěkých zvířat.

Nerozuměli si. Neměl totiž rád nadřazenost, demagogii, lhaní ani další vlastnosti, jimiž Vzducholoď oplývala. Dával jí to najevo a pracovní židle se pod ním začala hodně viklat. Nevšímal si toho a zůstával svůj.

Jednou mu ale přece jen povolily nervy a vmetl jí do očí: „Už vás mám dost, vy jedna křivá obludo. Ten tuk vám snad vytlačil z hlavy i kompletní mozek.“ Ničeho nelitoval. Smířil se s tím, že bude muset odejít. Jenže nakonec nemusel.

Z pracoviště odletěla Vzducholoď. Poté, co se zjistilo, kdo byl autorem pomlouvačných anonymních dopisů na šéfa, přicházejících na ústředí firmy v pravidelných týdenních intervalech. Kdo jiný, než jeho bývalá Matrace?

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (16)

ANTOLOG A DIRGENTÁL.

Mám hodnou a šikovnou ženu. Jenže jak na co. Vařečka jí v ruce nejen sluší, ale stává se taky jakýmsi kouzelným nástrojem, kterým umí manželka vládnout obdivuhodně. Tomu odpovídají i výsledky. Konkrétně odezva mých chuťových buněk. Ale nedejbože, když se ta moje zlatá ženská třeba jen ochomýtne o nějakou tu techniku či cokoli s ní spojeného. Pak je to hrůza.

„Příhodo,“ povídá mi tuhle, „kdy nám vypnou ten antolog?“ Koukal jsem na ni a ani v nejmenším netušil, o čem je řeč. „Antolog? Jaký antolog?“ zeptal jsem se pro změnu já. A dočkal se okamžité odpovědi: „No přece ten antolog, místo kterého budeme mít v televizi dirgentál, ke kterému je potřeba sadobox. Mluvily o tom ženské v obchodě,“ informovala mě manželka.

Konečně jsem byl doma. „Žádný antolog, ale analog. Ani dirgentál, nýbrž digitál. A už vůbec ne nějaký sadistický box. Jmenuje se to set top box,“ školil jsem svou antitechnickou ženu. Marně. Mávla nad tím vařečkou a vzpurně odvětila: „Vždyť je to jedno, jen mě zajímá, jestli bude ten dirgentál lepší než antolog.“

Bylo zbytečné říkat cokoli dalšího, tak jsem raději mlčel. Manželce naštěstí začalo kynout těsto či co, a přestala se o ty svoje televizní sadistické boxy zajímat. Ještě štěstí, že je poměrně sebekritická. Když jsme si pořídili mobilní telefon, byla nadšená. „Teď můžu volat mladým odkudkoli. Z obchodu, ze zahrádky, z procházky,“ rozplývala se. Jen do té doby, než zjistila, že místo mladým telefonuje opakovaně sama sobě.

Pak se ještě pokoušela proniknout do tajemství posílání textových zpráv. Když nepochopila, jak dostane na displej druhá, třetí nebo čtvrtá písmenka na jednotlivých klávesách, tak mobil znechuceně odložila. „Dělej si s ním co chceš, já už ho nechci ani vidět,“ řekla mi.

Jednou se taky pokusila přehrát si jakýsi film na našem DVD. Když jí to nešlo, evidentně nerada požádala o pomoc mě. Disk sice dala do přístroje správně, ale zapomněla na maličkost: zapnout taky televizi. „To není automatika?“ divila se tenkrát.

Teď dala to své těsto do trouby a vyrušila mě ze vzpomínání: „Příhodo, ještě jsi mi neřekl, jak to teda bude s tím antologem a dirgentálem!“

zamyšlení: TŘI PŘÁNÍ

Možnost nechat si splnit kouzelným dědečkem (případně babičkou), zlatou rybkou nebo nějakým džinem z láhve tři přání, existuje jen v pohádkách. Ale co kdyby se všechno změnilo a my si mohli třikrát cokoli přát v běžném životě? Zamysleli jste se někdy nad tím, co byste chtěli?

Mazáci si kdysi na vojně vystačili s jedním jediným přáním. Bylo stručné, jasné a znělo Sahara. Ono slůvko informovalo mladé bažanty, že pan mazák má žízeň a tudíž chce pít. Žádnou vodu nebo čaj. Jedině vodu se sirupem. Kde onen sirup bažantík sežene, je jeho věc.

Se slovem Sahara a s žízní je spojený i případ jistého poutníka. Když už myslel, že jeho dny jsou tam sečteny, zjevil se mu džin a nabídl splnění tří přání. Onen nešťastník si nejprve pomyslel, že má vidiny, pak si vzpomněl na domov, svou vlast a to, co ji nejvíce proslavuje. Zkusil to: „Dal bych si pivo.“

Objevila se před ním dobře vychlazená, orosená láhev. Muž její obsah vypil na jediný zátah. Sotva prázdnou láhev smutně odložil, byla opět plná. „Je kouzelná, vždycky se sama ihned znovu naplní,“ informoval džin a zeptal se poutníka na jeho další dvě přání. Ten se ani chvíli nerozmýšlel: „Chci ještě dvě takovéhle láhve!“

Potkat onoho skvělého džina, stačilo by mi jeho jediné kouzelné pivo. Ale co si přát dál? Zdraví? Slouží mi poměrně dobře. Nesmrtelnost? Časem by člověka přestala bavit a byla by to nuda. Velkou lásku? Tu už přece mám. Nové auto? Nepotřebuju je. Kupu peněz? Vždyť jen kazí lidi.

Tak co bych si vlastně od dědečka, babičky, rybky nebo nějakého džina měl přát? Dospěl jsem k tomu, že fakt nevím. A proto jsem rád, že nežiju v pohádce. Vlastně žiju. Pohádkově, ve svém reálném světě. A jak jste na tom vy?

POTRESTÁNÍ NA PLEŠI

Béďa Tláskal byl všechno možné, jen ne příjemný a hodný člověk. Lze se pak divit tomu, že ho neměl nikdo moc rád? Nevyjímaje manželku, která přišla pozdě na to, že si vzala sobce a ještě k tomu holkaře. Přesto to s ním všechna ta dlouhá léta vydržela.

Na rozdíl od ní už to s Béďou nemohli vydržet kolegové v práci. Rozhodli se jej při nejbližší možné příležitosti vytrestat. Naskytla se brzy. Tláskal stál toho dne už asi podesáté před zrcadlem, snažil se na své hlavě vytvořit ze zbytků vlasů jakýs takýs účes. Nedařilo se mu to. Hleděl nespokojeně na odraz své hlavy a závistivě pokukoval po kolegovi Dvorečkovi. Po jeho černém, hustém a nepoddajném vlasovém porostu.

„Ty se máš. Po tobě musí holky jen letět,“ projevil Béďa závist i nahlas. Kolega se usmál: „Jasně. To dělají ty moje sexy vlasy.“ Slovo dalo slovo a Tláskal se dozvěděl, že Dvoreček si denně maže hlavu jakousi zázračnou vodou, dovezenou kamarádem z Thajska. „A podívej, nestačím chodit k holiči,“ zdůraznil účinky toho zázraku Dvoreček.

Tláskal začal žadonit. Chtěl tu vodu taky. Za jakoukoli cenu. Kolega chvíli odmítal, ale nakonec souhlasil. „Dobře, dostaneš jí ode mne deci. Za tisícovku,“ nadhodil a setkal se s okamžitým souhlasem.

Obchod se uskutečnil hned na druhý den. Nedočkavý Tláskal s malou lahvičkou z neprůhledného skla v kapse kamsi zmizel a dlouho ho nebylo. Když se mezi dveřmi kanceláře zase objevil, hrál jeho obličej snad všemi možnými odstíny fialové barvy. S tou krásně ladila modrá na Tláskalově polopleši.

„Já tě zabiju! Podívej se na to!“ obořil se na Dvorečka. „Co s tím mám dělat? Copak takhle můžu mezi lidi?“ přešel z křiku na jakési kňourání.

„Jo, to já nevím. Možná jsi na něco alergický. Nebo to není stavěné na takové světlé vlasy, jaké máš ty. Mně to nedělá, podívej,“ konstatoval Dvoreček a provokativně zatřásl svou černou hřívou před Tláskalovým obličejem. Ten práskl dveřmi, odešel a toho dne se už v kanceláři neukázal.

Jeho tisícovku kolegové po práci zdatně a s chutí propili v nedaleké restauraci. „Klobouk dolů. To teda byla škola,“ uslyšel tam Dvoreček. Jen nad tím mávl rukou. „To nic. Jen mi zase jednou byl k něčemu ten můj chemický koníček. Tláskal si párkrát umyje hlavu a barva zmizí. Myslíte, že ho to aspoň trochu poučí?“ nadhodil.

„Těžko,“ vyhrkli jeho tři kolegové jako na povel.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část čtvrtá: ROZÁRKA TOUŽÍ PO KONI
Budoucí kadeřnice, silně krátkozraká Rozárie se pekelně soustředila. Ještě víc než kdy jindy. Dneska musím vyhrát. Na Championovi to dokážu, je to ten nejlepší kůň, jakého znám, přesvědčovala sama sebe. Nasoukala na sebe slušivý modrobílý dres, nad uzoučkými rajtkami mávla rezignovaně rukou a nasadila si žokejskou čepičku.
Pak svou devadesátikilovou postavu umístila do sedla. „Championku, věřím ti. Musíš doběhnout první. Musíš!“ šeptala koni do ucha. Vzápětí z předsíně uslyšela štěkot jezevčíka Pajdy. „Ticho! Splašíš mi koně!“ okřikla ho.
Koněm byla jako obvykle židle otočená opěradlem dopředu, dostihovou dráhou Rozárčin pokoj, tribunu opět plně obsadili plyšáci nejrůznějších velikostí i provedení. Ti všichni mi věří, někteří si na mě možná i vsadili, nesmím je zklamat, povzbuzovala se v duchu Rozárie.
Jenže to nebylo nic platné. Champion ji zklamal. Doběhl až druhý, i když ho v cílové rovince hnala dopředu jezdeckým bičíkem v podobě malé vařečky. Příště si na něj vezmu větší, rozhodla se v cíli se slzami v očích.
Místo do vážnice tentokrát po dostihu zamířila za tátou. Narazila na něj hned v předsíni. Držel v ruce nejnovější přírůstek do své sbírky předmětů vylovených z popelnic – keramického jelena, jemuž chyběla část přední nohy a téměř celé paroží.
„Vzácné to zvíře, neskončí v díře. Čeká ho sláva, žádná polní tráva,“ zarecitoval před dcerou se zasněným pohledem otec popelář a příležitostný básník.
„Tatínku tatínku, neměl bys chvilinku?“ snažila se mu vlichotit dcera. Úspěšně. „Jen pojď, moje holčičko, pokecáme maličko,“ uslyšela Rozárie od rodiče.
„Tati, chtěla bych koně. Opravdového koně. Koupíš mi ho?“ žadonila dívka a střídavě hladila otce a vypočítavě i jelena. „Já bych tě za to až do smrti stříhala. Samozřejmě zadarmo,“ přitlačila na pilu. Nevšimla si bratra Přemka, který se k ní tiše zezadu odkudsi připlížil.
„Táto, bacha! Umí jen jediný účes. Na velblouda. Hlavu dohola a kladívkem dva hrby,“ varoval rodiče vegetarián, držící v ruce krajíc chleba namazaný jakousi hmotou. Při posledním slově se mladý knihovník neudržel a vyprskl. Kus hmoty skončil na Rozárčiných brýlích, posilujících její hodně krátkozraké oči.
„Na žokejskou dráhu nemáš správnou váhu,“ ukončil debatu otec. Ještě jednou přeleštil jelena rukávem své košile a začal pro něj vyhlížet to správné místo ve sbírce popelnicových trofejí na poličce.
„Brácho, víš, že mě štveš? A to hodně? Ale můžeš to napravit. Potřebovala bych s tebou mluvit,“ směrovala Rozárie sourozence do svého pokoje. Tam na Přemka rozpačitě pohlédla. „Nevím, co mám dělat. Nějak se mi přestávají líbit kluci. Asi jsem na holky,“ svěřila se mu.
„No a co má být? Vždyť já taky,“ odvětil bratr s jiskrou v oku. A odešel jedné z nich zavolat.

PÁTEK TŘINÁCTÉHO

A máme ho tady zas. Pátek třináctého. Den, před kterým se jedni třesou a jiní se nad ním pohrdavě usmívají. Den, který dokáže s lidmi udělat divy. Znal jsem člověka, jenž znervózněl už jen při pouhém pomyšlení na nějaký ten pátek třináctého. Sypal z rukávu všechny ty historky, které se mu v onen nešťastný den staly. Mnohdy tak neuvěřitelné, že jsem pojal podezření, že si je snad vymýšlí.

Šel si zajezdit na kolečkových bruslích. Upadl a zlomil si obě zápěstí i nohu v kotníku. V pátek třináctého. Pomáhal nějaké stařence přejít silnici a za odměnu ho pokousal její pes. V pátek třináctého. Šel na hodně důležitou pracovní schůzku, po dešti kolem něj projelo auto a obsah silniční kaluže skončil do poslední kapky na jeho obleku. V pátek třináctého.

Pak si prý jednou v ten nešťastný den vzal raději dovolenou a zůstal zavřený doma. Hned ráno se opařil čajem, večer mu ukradli auto.

Na druhé straně existují lidé, kteří pátek třináctého bezmezně milují. Dobře vědí, že se na něj dá leccos svést. Vznikly mi problémy v práci? Může za to pátek třináctého. Přišla manželka na mou nevěru? Kdyby nebylo pátku třináctého, nikdy by ji neobjevila. Přineslo dítě ze školy pětku? Chudáček malý ještě neví, že za to může pátek třináctého – copak ho můžu peskovat?

Nejsem pověrčivý. Nemám zmíněný den červeně zakroužkovaný v kalendáři, neberu si v ten den dovolenou ani ho nepoužívám jako výmluvu.

Ale co to? Něco mi káplo na hlavu. Na stropě je vlhká skvrna a neuvěřitelně rychle se zvětšuje. Od sousedů nad námi je slyšet hukot automatické pračky. Že by u nich zafungoval pátek třináctého?

deníček: COPAK ŽIJEME V ANGLII?

Pěší čtvrthodinová cesta do práce ulicemi brněnského Bronxu může být zajímavá, dobrodružná, odporná, poučná i docela všední (ale to zcela překvapivě a výjimečně). Sotva člověk ujde pár kroků, hned na prvním rohu ho zastaví malý cikánek (proč není ve škole?). Slušně pozdraví a požádá o cigaretu. Dokonce za ni nabízí i minci, kterou žmoulá v ušmudlané dlani. Nedostane nic.

Možná je spolčený s větrem. Ten za oním prvním rohem silně zaduje a vmete vám do obličeje veškerý uliční prach i špínu. Tak tak stačíte hlavou uhnout obchodním letákům, jichž se po ulici povalují spousty a se kterými si vítr rozpustile pohrává. Ve snaze nenechat se oslepit oněmi papíry s cenovými bombami se málem přerazíte o televizor. Přesněji řečeno o torzo bývalého televizoru, kterého se někdo rychle a elegantně zbavil jednoduchým odložením na chodník před domem.

Nahlas si ulevíte (samozřejmě ústy) a statečně překonáváte další metry své cesty. Mnohé po silnici, neboť na úzkém chodníku parkují firemní dodávky s výstražně pomrkávajícími blikači. Na druhé straně vozovky je tam sice parkoviště, ale proč by podnikatelé vyhazovali peníze za předplacená místa? Potřebují přece ušetřit každou korunu.

Ještě že jsou obyvatelé této ulice tak ohleduplní, laskaví a vstřícní. Některý z nich poskytl unaveným chodcům možnost odpočinout si. Na kusu sedací soupravy, vhodně umístěném u zdi jednoho z rohových domů. Pravda, sedačka je sice už hodně jetá, místy doslova rozedřená, ale pořád lepší než nic. Mnozí chodci počin jejího bývalého majitele jistě ocení.

Do práce už to mám jen kousek. Zbývá překonat dva světelné přechody pro chodce. Hodně frekventované. Lidí je hodně na obou dvou stranách, ale co to? Většina z nich se vydává na zebru po její levé straně. Zbytek má smůlu. Buď do někoho vrazí, nebo se musí tím davem nějak šikovně proplést. Copak jsme někde v Anglii, kde se jezdí vlevo? Nebo se k nám do města rázem nastěhovaly davy ostrovanů? říkám si.

Konečně jsem v práci a začínám si jí ještě víc vážit. Je tu čisto, o nic nezakopávám, nemusím vyhýbat žádným bezohledně zaparkovaným autům. Sedačku máme velkou, čistou a pohodlnou, lidé chodí po chodbách jednoznačně vpravo. Jen někteří kolegové žádají čas od času o cigaretu. Bez mince v ušmudlané dlani.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (15)

OMYL SE STOPAŘKOU

Stopaře mám rád. Když nějakého do auta vezmu, pokecám si s ním, pokud je to hezká holka, člověk navíc potěší i oko. Taky chápu, že ti mladí nemají peněz nazbyt, rádi ušetří pár korun za autobus nebo vlak, tak proč bych je nesvezl, když mám v autě prázdno? Jak říkám, stopaře mám rád, i když nedávno se mi stala taková podivná, či spíše nemilá událost.

To bylo tak: jel jsem na otočku něco zařídit k příbuzným. Už byla tma, v okresním městě projíždím takovou dlouhou ulicí a najednou před sebou vidím spoustu stopařů. Vlastně stopařek. Samé naparáděné holky to byly. Asi všechny někam spěchaly, protože se mohly přetrhnout, aby jim nějaké to auto zastavilo. Skákaly do silnice, mávaly rukama i kabelkami.

Tak jsem jedné zastavil. Otevřela dveře a říká: „Kuřim za pět set.“ Jel jsem tím směrem a tak jsem ji vzal. Trochu mě udivilo, že za těch pár kilometrů nabízí tolik peněz. Ale při pohledu na všechno to zlato, kterým byla ověšená, jsem si říkal: Příhodo, klid, je asi za vodou. A mlčel jsem.

Ještě než jsme se vymotali z města, se najednou začala sápat po mém poklopci a radit mi, kudy mám jet. „Slečno, cestu dobře znám, žádné rady nepotřebuju,“ pověděl jsem jí. Než mi tahle věta stačila vyklouznout celá z úst, z kalhot mi vyklouzlo zásluhou té velmi šikovné holky něco jiného.

Naštval jsem se a dupl na brzdu.

„Tak to by stačilo. Když mi za svezení nabízíte pětistovku, klidně si ji vezmu. Ale žádné další bonusy k těm penězům nepotřebuju,“ upozornil jsem ji a zapnul si kalhoty. Podívala se na mě nejprve udiveně a vzápětí hodně škaredě. Až zle.

„Strejdo, co to tady plácáš?“ osopila se na mě. „Žádné peníze ti nenabízím. Jasně jsem řekla, že kůřím za pět set a tys s tím souhlasil,“ začala v autě ječet jak siréna.

Nebudu vám lhát: byl to pro mě šok. A pořádný. Holka nadále ječela, dožadovala se buď uskutečnění své nabízené služby, nebo úhrady za ztracený čas. Nakonec mi nezbylo, než jí peníze dát. Ale celou pětistovku nedostala. Uhádal jsem to s ní na tři sta.

VOJÁŠKU, VAŠE TEPLÁŠKY!

Kamarád Vladimír tuhle vzpomínal na doby dávno minulé. Předlistopadové. Nemluvil o to, zda se měl tenkrát dobře nebo špatně. Tentokrát byla ústředním tématem jeho monologu čtyřprocentní menšinová komunita. Homosexuálové.

„Představ si, že poprvé jsem se s takovým člověkem setkal na vojně. Přijela za mnou dívka, v podchodu na Václaváku si potřebovala odskočit. Já na ni čekal a vtom se přede mnou objevil takový divný chlap. V ruce držel obyčejné, poněkud vytahané tepláky,“ vyprávěl Vladimír. A pokračoval: „Hltal mě pohledem a ptal se, jestli ty tepláky nejsou moje. Jestli jsem je neztratil. Po mé záporné odpovědi přeladil na jinou notu. Doslova. Zeptal se, zda mám rád dobrou muziku, že jí má doma spoustu a já si ji můžu u něj poslechnout.“

Kamarád se zahleděl kamsi do dálky (možná do minulosti) a nasadil úsměv. „Teď už se tomu směju, ale řeknu ti, že tenkrát mi moc veselo nebylo. Od toho slizkého oplzlého starého chlapa mě osvobodila až ta moje dívka, která byla na záchodě neskutečně dlouho,“ povídá Vladimír.

Tím ale jeho předlistopadové vzpomínky na členy menšinové komunity zdaleka nekončily. „Ten chlap v Praze mě snad něčím nařknul nebo co. Po vojně, v civilu, to začalo znovu. Jdu do hospody, piju v klidu pivo a přisedne si ke mně nějaký chlap. Od nich. Začne obtěžovat a já se ho nemohu zbavit. Zaplatím, jdu pryč, on za mnou. Pořád něco vrká, cvrliká a moje protesty jako by neslyšel. Musel jsem mu tenkrát utéct jako malý kluk,“ uslyšel jsem a dobře se bavil.

„Tobě se to směje, tys to nezažil,“ zašklebil se kamarád. „Já měl takových příhod snad desítky. Ten můj zadek na ně tehdy působil jako magnet. Ale časem jsem se naučil být tvrdý. Tedy slovně. Na některé to platilo, na jiné ne. Těm jsem musel začít vyhrožovat esenbákama,“ svěřil se mi Vladimír.

Já prohodil, že to přežil ve zdraví a že takováhle záležitost naštěstí nakažlivá ani návyková není. „To máš pravdu,“ zareagoval kamarád a pojednou zesmutněl. „Jenže...“ Další slova mu na chvíli uvízla v krku. „Jenže... nedávno jsem zjistil, že právě takový je můj syn. Dovedeš si to představit?“

Řekl jsem mu to popravdě. Nedovedu.

ALKOHOL JAKO NÁSTROJ

René Zanďour si hned po příchodu domů spokojeně zamnul ruce. Radostí jen zářil, všechno šlo podle plánu. Pohodlně se uvelebil v křesle, nohy položil na konferenční stolek a začal rekapitulovat průběh schůzky, z níž se právě vrátil.

Kolegova manželka Dana byla nejméně tak zoufalá, jak si René přál. Se slzami v očích mu ve vinárně řekla o nerozlučném kamarádství svého muže Zdeňka s alkoholem. „Je to čím dál horší, už nevím, co mám dělat,“ nedařilo se jí zadržet pláč.

Následoval výčet nejrůznějších Zdeňkových neslavných návratů domů. Tu znečistil koberec i sedací soupravu, tam zase párkrát kuchyňskou linku. Několikrát prý upadl a vzápětí usnul na zahrádce před domem, čehož si nemohla nevšimnout upovídaná důchodkyně odvedle.

„V lepším případě se po návratu z práce doma motá a blábolí nesmysly. V posledních měsících je to s ním čím dál horší,“ postěžovala si Dana.

René se ji ve vinárně snažil uklidnit i uchlácholit. „Máme toho teď v práci moc, Zdeněk zřejmě tímto způsobem relaxuje,“ namlouval Daně. Ale dosáhl tím jen dalšího přívalu slz. Když jí chtěl pohladit ruku, slaná řeka valící se z ženiných očí ještě zmohutněla.

„Já s ním promluvím. Bude to lepší, uvidíš,“ snažil se Danu povzbudit René. Pak ještě dodal: „A když ne, pořád máš možnost od něj odejít. Barák je tvůj, jsi pěkná ženská, chlapi by se o tebe poprali.“

Nemohl jí říct, že autorem scénáře Zdeňkova častého opíjení se je právě on. Že po Daně už dlouho touží – skoro stejně tak, jako po její vilce. Proto už pár měsíců tahá kolegu po práci do hospod, proto mu poroučí panáka za panákem, proto mu kupuje lahve alkoholu i na cestu domů.

Nic z toho Dana netušila. Stejně tak nemohl tušit René, že kolegova manželka si už lék na své zoufalství našla. Začala se utápět v alkoholu podobně jako její muž.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část třetí: MÍSTO PRÁCE SEX
Syn Přemysl Kundýsek v práci v knihovně mistrovsky sehrál roli člověka, na něhož útočí nemoc a patří do postele. Do ní se také skutečně chystal. Držel za ruku a vlekl za sebou svůj nejnovější objev – mladičkou Josefínu, s níž se nedávno seznámil na schůzce vegetariánského spolku. Měla jednu nespornou přednost: při sklopení hlavy si na špičky svých nohou rozhodně neviděla.
„Neboj, doma nikdo není, všichni jsou v práci,“ uklidňoval Přemek nervózní dívku cestou do schodů. Na bytových dveřích dlaní nenápadně setřel křídou namalovaný malý kosočtverec a odemkl. Roztoužená dvojice vešla dovnitř a v předsíni narazila na polooblečeného dědu Cyrila. Chystal se jít do práce v divadelní vrátnici, z níž odešel do důchodu už před deseti lety. Josefína se lekla a začala couvat ke dveřím: „Říkals, že doma nikdo není!“
Přemek ji uklidňoval. „Klídek, to je jen náš sklerotický a popletený děda,“ prohodil. Popadl seniora za ruku a zamířil s ním do jeho pokoje. Cyril se však dost cukal a neustále otáčel hlavu za Josefínou. „Madam, v té roli Julie jste dnes byla úžasná! Skvělá! Nepřekonatelná!“ skládal poklonu poněkud vyděšené dívce. Vnukovi se konečně podařilo dotlačit dědu do jeho kutloušku a zavřít za ním dveře. Pak otočil klíčem v zámku. „A je to,“ odechl si. Ale jen na chvíli.
V Přemkově pokoji se totiž na lůžku spokojeně rozvaloval jezevčík Pajda. Josefína začala ječet jako siréna: „Já se psů bojím! Jsem na ně alergická!“ Ustrašené zvíře se leklo a bleskurychle zmizelo pod postelí. Přemek se v krátké době už podruhé ujal role vyhazovače. Vleže na zemi lovil psa pod svým širokým letištěm a současně vysvětloval dívce, že Pajda není nijak nebezpečný. Jen občas žere použité kapesníky a schovává pohozené ponožky.
Pak se knihovník, vegetarián, bohém a holkař Přemysl konečně dočkal. Začal Josefínu zbavovat jejích svršků. Když došlo na podprsenku, čekalo ho překvapení. Na ručně šitém kusu prádla nahrazovaly ramínka jakési široké bytelné látkové popruhy. Evidentně proto, aby se pod tou tíhou dívce nezařezávaly do ramenou. Mladý Kundýsek se sice nad tím objevem podivil, ale chuti mu to nijak neubralo.
Když milostné zápolení skončilo, Josefína se rychle oblékala. Najednou se zarazila: „Kde mám ponožky?“ Vzápětí se plácla rukou do čela a vytáhla je z kabelky, kam je prve pro jistotu schovala před psem Pajdou.
Přemek ji vyprovodil před dům. Po návratu do svého pokoje sáhl do skrýše pod uvolněnou parketou a vytáhl odtud svůj sexuální deníček. Na další volný řádek do jednotlivých nalinkovaných rubrik napsal: Josefína, 17 let, nahoře blondýna, dole myší šeď, šestky, ruce skvělé, ústa průměrná.
Na chvíli se nad svým nejčerstvějším zážitkem zamyslel a pak šel odemknout dědu, který neúnavně bušil na dveře svého pokoje a vykřikoval, že musí jít do práce. Že zase přijde pozdě.

NESTRAVITELNÝ SLOVNÍ ZÁKUSEK

Byl čas oběda. Lidé v restauraci se věnovali obsahu svých talířů, ticho rušilo jen cinkání příborů o porcelán. A ještě něco, či spíše někdo. Svým výrazným až nepříjemným hlasem muž středního věku, jenž okupoval jeden ze stolů spolu s přibližně stejně starými ženami. Klopil do sebe pivo za pivem, bavil nejen obě své spolustolovnice, ale proti vůli mnohých ostatních i celý lokál.

Sebevědomě se rozhlížel kolem sebe a chrlil ze sebe nekončící příval slov. „Byla to super akce. V šesti lidech jsme za večer vypili osm litrů rumu,“ vykřikoval. Přidával podrobnosti o tom, jak si pinkali s míčem v bazénu, v němž plavala láhev s alkoholem. Kdo hru pokazil, musel si dát panáka. Ve své řeči přešel plynule k večeru v hospodě, v níž ta jeho parta hrála kostky.

„Každý měl právo dvakrát vyhlásit heslo rumenige. Na tento pokyn se museli všichni zvednout, jít k baru a tam si dát rum. Bylo nás šest,“ znovu zdůrazňoval, „a tak si umíte představit, jak to vypadalo.“

Zdálo se mi, že ty dvě ženy na něj hledí nejprve poněkud obdivně. Přímo úměrně se sílícím proudem vypitého rumu v mužových slovech však onoho obdivu evidentně ubývalo. Nakonec se vlády u stolu slovního exhibicionisty ujala ženská nuda.

Ten člověk si to ale neuvědomoval. Byl k nezastavení, přidával další a další podrobnosti. Nic nedbal na to, že se po něm jiní lidé dívají, že se jim tenhle nestravitelný slovní zákusek ani trochu nelíbí. Naopak se zdálo, že ho to ještě povzbuzuje.

Každý jsme nějaký. Někomu třeba mohou takovíto lidé imponovat. Já mám jiný názor. Jak už jsem tady jednou kdesi psal: největšími a nejhoršími drbnami jsou někteří muži.

PROČ SE LIDI NEMAJ RÁDI?

Láska často bývá skutečně jen slovo. Už v mládí ujišťujeme sami sebe i toho druhého, jak ho máme rádi, jak ho milujeme. Tvrdíme, že právě onen náš partner je jedinečný a jediný, že pro nás nikdo jiný neexistuje a existovat nebude. Možná jsme o tom v té chvíli dokonce i přesvědčeni. Jenže časem bývá všechno jinak.

V raném mládí se s původně milovanými partnery rozcházíme a hledáme jiného. Později, v manželství, mnozí také hledáme někoho jiného. Nebo jsme ho už našli a přesto svého dlouholetého partnera stále přesvědčujeme o tom, jak ho máme rádi, jak ho milujeme. Jak říkám, láska často bývá skutečně jen pouhé slovo.

Čím to, že jsme takoví, že se přetvařujeme, že tu svou přetvářku maskujeme a dál a dál se v ní zdokonalujeme? Je na vině nedostatek citů? Nebo snaha nahradit jakousi všednost něčím zajímavým, lepším, vzrušujícím? Případně něco úplně jiného?

Člověk je takový, jaký je. Každý z nás po něčem touží, rád by měl to, co nemá, co mu chybí. Jenže když toho dosáhne, dříve nebo později mu to zevšední, připadne nezajímavé. A začne toužit po něčem úplně jiném.

Je to jako s dětmi a jejich hračkami. Zprvu rozzářené dětské oči dříve nebo později pohasnou a hračka skončí pohozená a zapomenutá někde v koutě.

Divné přirovnání, já vím. Ale položme si ruku na srdce: není tomu v mnohých partnerských vztazích opravdu tak?

deníček: BEZDOMOVEC

Byl to pro mě šok. Jdu zamyšlený na tramvaj a najednou za sebou uslyším: „Nazdar Jardo.“ Otočím se a spatřím jakéhosi příšerně vypadajícího bezdomovce. Chvíli mi trvalo, než jsem ho poznal. Havlíček. Inženýr Havlíček, jehož jsem viděl naposledy před přibližně deseti lety. Po jeho boku stál nějaký bezdomovecký kolega, vypadající jen o něco, ale skutečně jen o něco, lépe.

Chlapče, nedopadls dobře, pomyslel jsem si. Ale můžeš si za to sám. Jedině sám. Už tenkrát, před lety, totiž inženýr Havlíček dost pil. Doslova chlastal. Byl ve svém oboru vyhlášeným odborníkem, prošel několika firmami, ale dříve či později se tam s ním rozloučili. Kvůli alkoholu, s nímž šla ruku v ruce nedochvilnost, nespolehlivost a další vlastnosti, jichž mají opilci na rozdávání.

Teď tady stál se svým kamarádem přede mnou, tvářil se přátelsky a prosil o cigaretu. Dostali ji oba. Hladově z té nikotinové tyčinky potahovali, oči jim svítily radostí a vděčností. Následovala prosba o desetikorunu nebo dvacetikorunu. Ani ty mince jsem jim neodepřel. Jaksi to nešlo.

Inženýr přesunul peníze ze své ušmudlané dlaně do kapsy špinavého a nevonícího kabátu. Pak začal slibovat: „Neboj se, já ti ty peníze vrátím, jen co sestra vyřídí dědictví po otci. Budu milionář,“ radoval se. Snad tomu i věřil. Já ani trochu.

Rozloučil jsem se, dal těm dvěma nešťastníkům ještě po cigaretě, a rychle chvátal pryč. Nebylo mi z onoho ranního setkání vůbec dobře. Onen den pak pro mě pokračoval stejně špatně jak začal. Ale za to už ti dva bezdomovci ani trochu nemohli.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (14)

NAROZENINY.

Něco vám řeknu. Ještě že člověk má narozeniny jen jednou do roka. Takové ty oficiality, mezi které svoje výročí narození řadím, totiž nemám ani trochu rád. Znáte to: doma po těch dlouhých letech manželství přesně vím, co se bude dít. Slavnostní oběd a každoročně se opakující dárky. Ponožky, trenýrky, čas od času taky papuče – pokud nejsou pod stromečkem na Vánoce.

Přijedou mladí, ti mají jiný, zato neměnný dárkový sortiment. Přivezou flašku a donekonečna opakují, jak si mě váží, jak mě mají rádi. Vnučka mi namaluje obrázek a těší se na to, že dostane za gratulaci peníze. Taky hovor je na té rodinné sešlosti pořád stejný. Manželka tradičně opakuje, že jsme zase o rok starší, mladí nadávají na svou práci a čím dál větší drahotu, vnučka na to, že musí chodit do školy, kde má otřesné, ale fakt otřesné spolužáky.

Ani v práci to není o moc lepší. Na moje narozeniny se místo mne těší chlapi. Vědí, že jim z toho něco kápne, že se zadarmo napijí. Ale letos mě fakt překvapili. Už dlouho před tím mým narozeninovým dnem chodili, tvářili se významně a naznačovali, že mě čeká velké překvapení. Moje neustálé sondování a vyptávání jim šlo evidentně na nervy. Otravoval jsem tak dlouho, až to jeden z nich nevydržel. „No tak já ti to řeknu, Příhodo. Dostaneš od nás dort. Ale ode mě jsi nic neslyšel,“ zdůrazňoval kolega vzápětí.

V onen den D se už chlapi nemohli dočkat konce pracovní doby. Když nastal, zavázali mi oči a zavedli mě do zasedačky. Šátek přes oči jsem si mohl sundat teprve na jejich pokyn. Na stole tam stál skutečně dort. Kulatý, dokonce několikapatrový. Tvořily jej pečlivě seskládané plechovky piva. Nechyběla ani svíčka. V podobě láhve mé oblíbené zelené – potažená kondomem.

Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval a než jsem řekl: „No tak ho nakrojíme, ne?“

zamyšlení: PODIVNÉ LIDSKÉ TOUHY

Sám nevím, co mě to tak najednou popadlo. Snad nějaká touha zavzpomínat si, vrátit se o kousek zpět. Nebo jakási obyčejná nostalgie? Zkrátka jsem sedl a začal listovat svým bývalým, stále funkčním blogem na jiném portálu. Začetl jsem se do něj a taky se podíval, jak vypadají po několika měsících ankety pod jednotlivými články. Řeknu vám, bylo to hodně zajímavé.

Téměř tři čtvrtiny čtenářů se například domnívají, že při sexu je nejdůležitější technika a na fyzických parametrech zase tolik nezáleží. Nějakého erotomana zná více než šedesát procent lidí, pětina pak touží, aby mohla poslouchat hlučné sousedy při jejich milování. Pokud někde ztratíte peněženku, nedělejte si žádné velké iluze. Skoro dvě třetiny potenciálních nálezců totiž říkají, že by ji vrátily až podle toho, kolik by v ní bylo peněz.

V posmrtný život věří třetina mých bývalých čtenářů, u každého druhého je nejspolehlivějším receptem na zvedání žaludku tlusté maso. Vegetariánem je každý pátý člověk, s kouřením by ráda přestala polovina nynějších závisláků na nikotinu, strach z teroristických útoků mají více než tři čtvrtiny lidí. Stejný počet zažívá alespoň jednou měsíčně takzvaný den blbec a tvrdí, že láska na celý život je výjimečná.

Téměř devadesát procent čtenářů získalo nějakou zkušenost s podvodníky, oblíbeným něžným oslovením milenců bývá kousátko i rakvička. Každý druhý muž odchází z koupelny po holení s nějakým dobrým nápadem a dva ze tří tvrdí, že z holek, vdolků a masa by si jednoznačně vybrali to poslední.

Lidské touhy zkrátka bývají různorodé. A taky zajímavé. Teď mě napadlo, po čem vlastně toužím já. Taky byste to rádi věděli? Nezlobte se, ale nepovím...

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část druhá: NEŠŤASTNÉ PŘÍJMENÍ

Na matce Kundýskové bylo znát, že ji něco trápí. Chodila od ničeho k ničemu, vzdychala a co chvíli probodávala pohledem svého manžela dojídajícího večeři. Kdyby byly oči nůž, její muž by už dávno nežil.

Počkala, až polkne poslední sousto a pak se osmělila. „Hubčo, musím ti něco důležitého žíct,“ nadhodila žena, která neuměla říkat ř.

Otec Hubert zpozorněl, jeho smutný pohled do vyprázdněného talíře rychle vystřídal ostražitý, mířící na manželku Máňu. „Tak žíkej. Vlastně promiň, říkej,“ vybídl ji.

Žena žmoulající v ruce jakýsi hadr se nadechla a začala: „To naše pžíjmení je prokletí. Byla to chyba, že jsme se už tenkrát nenechali pžejmenovat, že jsi s tím nesouhlasil. Odnášíme to. Požád, dlouho, a hlavně všichni. I ta naše děcka. Tžeba s holkou se kvůli tomu rozešli už tži kluci,“ zdůraznila matka Kundýsková.

Otec Hubert statečně namítl, že on nic neodnáší a je na jméno po tátovi, dědečkovi, pradědečkovi a po všech ostatních předcích pyšný. A že syn s tím jejich příjmením naopak slaví u děvčat úspěchy. A hodně velké.

„No jo, ale na tebe nebo na kluka tžeba nikdo nikdy nepokžikoval, proč ji máš takovou malou. A taky požád nemusíš utírat ty zatracené dveže,“ mrštila Máňa svůj hadr kamsi do kouta. Narážela tím na výrostky z baráku, kteří pod jmenovku na jejich bytových dveřích neúnavně kreslili malý kosočtverec.

„Ráno vstanu, utžu dveže. Vyčistím si zuby, utžu dveže. Nasnídám se, utžu dveže. A tak je to požád,“ poněkud přeháněla matka Kundýsková.

Pak zahrála manželovi na citlivější strunu. „Doplácí na to dokonce i ten tvůj popletený otec. Tuhle tady byla ta nová pošťačka. S doporučeným dopisem pro něj. A víš, jak se podepsal? Pochvička! Žíkám ti, hanbou jsem se propadla málem až do pžízemí,“ vykřikovala žena.

Jako by ho přivolala, děda Cyril se najednou objevil v kuchyňských dveřích. V kabátě, pod nímž měl oblečené tepláky, s taškou v ruce a v pantoflích na nohou. „Sbohem. Jdu zase pozdě, kolega Žežulka bude naštvaný,“ vracel se slovně do doby před deseti lety, kdy odešel z divadelní vrátnice definitivně do důchodu.

Matka Kundýsková ho otočila a nasměrovala zpět do jeho pokoje. „Tatínku, nikam nejdete. Běžte si pustit televizi,“ vybízela ho jako vždy. Jenže děda se tentokrát nedal. Rychlými malými krůčky vcupital do kuchyně a postavil se před snachu. Vytáhl si z úst svou kompletní zubní protézu, použil ji jako taktovku a vykřikoval: „Žežichová, Žežichová, Maženo, žekni ž. Žežichová, Žežichová, Maženo, žekni ž.“

Máňa protočila panenky, obrátila oči v sloup a konstatovala, že to už se fakt nedá vydržet. Hubert vstal, vzal otce za ruku a opatrně ho odváděl pryč. Když se vrátil, seděla jeho žena za stolem s hlavou v dlaních. „Hubčo, možná ti to pžipadne nepžíjemné, ale chci si vzít zpátky své dívčí jméno. Žežichová je pžece mnohem lepší než nějaká Kundýsková.“

Zvedla ze země před chvílí odhozený hadr a šla se podívat na důvěrně známé místo pod jmenovkou na bytových dveřích.