KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část čtvrtá: ROZÁRKA TOUŽÍ PO KONI
Budoucí kadeřnice, silně krátkozraká Rozárie se pekelně soustředila. Ještě víc než kdy jindy. Dneska musím vyhrát. Na Championovi to dokážu, je to ten nejlepší kůň, jakého znám, přesvědčovala sama sebe. Nasoukala na sebe slušivý modrobílý dres, nad uzoučkými rajtkami mávla rezignovaně rukou a nasadila si žokejskou čepičku.
Pak svou devadesátikilovou postavu umístila do sedla. „Championku, věřím ti. Musíš doběhnout první. Musíš!“ šeptala koni do ucha. Vzápětí z předsíně uslyšela štěkot jezevčíka Pajdy. „Ticho! Splašíš mi koně!“ okřikla ho.
Koněm byla jako obvykle židle otočená opěradlem dopředu, dostihovou dráhou Rozárčin pokoj, tribunu opět plně obsadili plyšáci nejrůznějších velikostí i provedení. Ti všichni mi věří, někteří si na mě možná i vsadili, nesmím je zklamat, povzbuzovala se v duchu Rozárie.
Jenže to nebylo nic platné. Champion ji zklamal. Doběhl až druhý, i když ho v cílové rovince hnala dopředu jezdeckým bičíkem v podobě malé vařečky. Příště si na něj vezmu větší, rozhodla se v cíli se slzami v očích.
Místo do vážnice tentokrát po dostihu zamířila za tátou. Narazila na něj hned v předsíni. Držel v ruce nejnovější přírůstek do své sbírky předmětů vylovených z popelnic – keramického jelena, jemuž chyběla část přední nohy a téměř celé paroží.
„Vzácné to zvíře, neskončí v díře. Čeká ho sláva, žádná polní tráva,“ zarecitoval před dcerou se zasněným pohledem otec popelář a příležitostný básník.
„Tatínku tatínku, neměl bys chvilinku?“ snažila se mu vlichotit dcera. Úspěšně. „Jen pojď, moje holčičko, pokecáme maličko,“ uslyšela Rozárie od rodiče.
„Tati, chtěla bych koně. Opravdového koně. Koupíš mi ho?“ žadonila dívka a střídavě hladila otce a vypočítavě i jelena. „Já bych tě za to až do smrti stříhala. Samozřejmě zadarmo,“ přitlačila na pilu. Nevšimla si bratra Přemka, který se k ní tiše zezadu odkudsi připlížil.
„Táto, bacha! Umí jen jediný účes. Na velblouda. Hlavu dohola a kladívkem dva hrby,“ varoval rodiče vegetarián, držící v ruce krajíc chleba namazaný jakousi hmotou. Při posledním slově se mladý knihovník neudržel a vyprskl. Kus hmoty skončil na Rozárčiných brýlích, posilujících její hodně krátkozraké oči.
„Na žokejskou dráhu nemáš správnou váhu,“ ukončil debatu otec. Ještě jednou přeleštil jelena rukávem své košile a začal pro něj vyhlížet to správné místo ve sbírce popelnicových trofejí na poličce.
„Brácho, víš, že mě štveš? A to hodně? Ale můžeš to napravit. Potřebovala bych s tebou mluvit,“ směrovala Rozárie sourozence do svého pokoje. Tam na Přemka rozpačitě pohlédla. „Nevím, co mám dělat. Nějak se mi přestávají líbit kluci. Asi jsem na holky,“ svěřila se mu.
„No a co má být? Vždyť já taky,“ odvětil bratr s jiskrou v oku. A odešel jedné z nich zavolat.

PÁTEK TŘINÁCTÉHO

A máme ho tady zas. Pátek třináctého. Den, před kterým se jedni třesou a jiní se nad ním pohrdavě usmívají. Den, který dokáže s lidmi udělat divy. Znal jsem člověka, jenž znervózněl už jen při pouhém pomyšlení na nějaký ten pátek třináctého. Sypal z rukávu všechny ty historky, které se mu v onen nešťastný den staly. Mnohdy tak neuvěřitelné, že jsem pojal podezření, že si je snad vymýšlí.

Šel si zajezdit na kolečkových bruslích. Upadl a zlomil si obě zápěstí i nohu v kotníku. V pátek třináctého. Pomáhal nějaké stařence přejít silnici a za odměnu ho pokousal její pes. V pátek třináctého. Šel na hodně důležitou pracovní schůzku, po dešti kolem něj projelo auto a obsah silniční kaluže skončil do poslední kapky na jeho obleku. V pátek třináctého.

Pak si prý jednou v ten nešťastný den vzal raději dovolenou a zůstal zavřený doma. Hned ráno se opařil čajem, večer mu ukradli auto.

Na druhé straně existují lidé, kteří pátek třináctého bezmezně milují. Dobře vědí, že se na něj dá leccos svést. Vznikly mi problémy v práci? Může za to pátek třináctého. Přišla manželka na mou nevěru? Kdyby nebylo pátku třináctého, nikdy by ji neobjevila. Přineslo dítě ze školy pětku? Chudáček malý ještě neví, že za to může pátek třináctého – copak ho můžu peskovat?

Nejsem pověrčivý. Nemám zmíněný den červeně zakroužkovaný v kalendáři, neberu si v ten den dovolenou ani ho nepoužívám jako výmluvu.

Ale co to? Něco mi káplo na hlavu. Na stropě je vlhká skvrna a neuvěřitelně rychle se zvětšuje. Od sousedů nad námi je slyšet hukot automatické pračky. Že by u nich zafungoval pátek třináctého?

deníček: COPAK ŽIJEME V ANGLII?

Pěší čtvrthodinová cesta do práce ulicemi brněnského Bronxu může být zajímavá, dobrodružná, odporná, poučná i docela všední (ale to zcela překvapivě a výjimečně). Sotva člověk ujde pár kroků, hned na prvním rohu ho zastaví malý cikánek (proč není ve škole?). Slušně pozdraví a požádá o cigaretu. Dokonce za ni nabízí i minci, kterou žmoulá v ušmudlané dlani. Nedostane nic.

Možná je spolčený s větrem. Ten za oním prvním rohem silně zaduje a vmete vám do obličeje veškerý uliční prach i špínu. Tak tak stačíte hlavou uhnout obchodním letákům, jichž se po ulici povalují spousty a se kterými si vítr rozpustile pohrává. Ve snaze nenechat se oslepit oněmi papíry s cenovými bombami se málem přerazíte o televizor. Přesněji řečeno o torzo bývalého televizoru, kterého se někdo rychle a elegantně zbavil jednoduchým odložením na chodník před domem.

Nahlas si ulevíte (samozřejmě ústy) a statečně překonáváte další metry své cesty. Mnohé po silnici, neboť na úzkém chodníku parkují firemní dodávky s výstražně pomrkávajícími blikači. Na druhé straně vozovky je tam sice parkoviště, ale proč by podnikatelé vyhazovali peníze za předplacená místa? Potřebují přece ušetřit každou korunu.

Ještě že jsou obyvatelé této ulice tak ohleduplní, laskaví a vstřícní. Některý z nich poskytl unaveným chodcům možnost odpočinout si. Na kusu sedací soupravy, vhodně umístěném u zdi jednoho z rohových domů. Pravda, sedačka je sice už hodně jetá, místy doslova rozedřená, ale pořád lepší než nic. Mnozí chodci počin jejího bývalého majitele jistě ocení.

Do práce už to mám jen kousek. Zbývá překonat dva světelné přechody pro chodce. Hodně frekventované. Lidí je hodně na obou dvou stranách, ale co to? Většina z nich se vydává na zebru po její levé straně. Zbytek má smůlu. Buď do někoho vrazí, nebo se musí tím davem nějak šikovně proplést. Copak jsme někde v Anglii, kde se jezdí vlevo? Nebo se k nám do města rázem nastěhovaly davy ostrovanů? říkám si.

Konečně jsem v práci a začínám si jí ještě víc vážit. Je tu čisto, o nic nezakopávám, nemusím vyhýbat žádným bezohledně zaparkovaným autům. Sedačku máme velkou, čistou a pohodlnou, lidé chodí po chodbách jednoznačně vpravo. Jen někteří kolegové žádají čas od času o cigaretu. Bez mince v ušmudlané dlani.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (15)

OMYL SE STOPAŘKOU

Stopaře mám rád. Když nějakého do auta vezmu, pokecám si s ním, pokud je to hezká holka, člověk navíc potěší i oko. Taky chápu, že ti mladí nemají peněz nazbyt, rádi ušetří pár korun za autobus nebo vlak, tak proč bych je nesvezl, když mám v autě prázdno? Jak říkám, stopaře mám rád, i když nedávno se mi stala taková podivná, či spíše nemilá událost.

To bylo tak: jel jsem na otočku něco zařídit k příbuzným. Už byla tma, v okresním městě projíždím takovou dlouhou ulicí a najednou před sebou vidím spoustu stopařů. Vlastně stopařek. Samé naparáděné holky to byly. Asi všechny někam spěchaly, protože se mohly přetrhnout, aby jim nějaké to auto zastavilo. Skákaly do silnice, mávaly rukama i kabelkami.

Tak jsem jedné zastavil. Otevřela dveře a říká: „Kuřim za pět set.“ Jel jsem tím směrem a tak jsem ji vzal. Trochu mě udivilo, že za těch pár kilometrů nabízí tolik peněz. Ale při pohledu na všechno to zlato, kterým byla ověšená, jsem si říkal: Příhodo, klid, je asi za vodou. A mlčel jsem.

Ještě než jsme se vymotali z města, se najednou začala sápat po mém poklopci a radit mi, kudy mám jet. „Slečno, cestu dobře znám, žádné rady nepotřebuju,“ pověděl jsem jí. Než mi tahle věta stačila vyklouznout celá z úst, z kalhot mi vyklouzlo zásluhou té velmi šikovné holky něco jiného.

Naštval jsem se a dupl na brzdu.

„Tak to by stačilo. Když mi za svezení nabízíte pětistovku, klidně si ji vezmu. Ale žádné další bonusy k těm penězům nepotřebuju,“ upozornil jsem ji a zapnul si kalhoty. Podívala se na mě nejprve udiveně a vzápětí hodně škaredě. Až zle.

„Strejdo, co to tady plácáš?“ osopila se na mě. „Žádné peníze ti nenabízím. Jasně jsem řekla, že kůřím za pět set a tys s tím souhlasil,“ začala v autě ječet jak siréna.

Nebudu vám lhát: byl to pro mě šok. A pořádný. Holka nadále ječela, dožadovala se buď uskutečnění své nabízené služby, nebo úhrady za ztracený čas. Nakonec mi nezbylo, než jí peníze dát. Ale celou pětistovku nedostala. Uhádal jsem to s ní na tři sta.

VOJÁŠKU, VAŠE TEPLÁŠKY!

Kamarád Vladimír tuhle vzpomínal na doby dávno minulé. Předlistopadové. Nemluvil o to, zda se měl tenkrát dobře nebo špatně. Tentokrát byla ústředním tématem jeho monologu čtyřprocentní menšinová komunita. Homosexuálové.

„Představ si, že poprvé jsem se s takovým člověkem setkal na vojně. Přijela za mnou dívka, v podchodu na Václaváku si potřebovala odskočit. Já na ni čekal a vtom se přede mnou objevil takový divný chlap. V ruce držel obyčejné, poněkud vytahané tepláky,“ vyprávěl Vladimír. A pokračoval: „Hltal mě pohledem a ptal se, jestli ty tepláky nejsou moje. Jestli jsem je neztratil. Po mé záporné odpovědi přeladil na jinou notu. Doslova. Zeptal se, zda mám rád dobrou muziku, že jí má doma spoustu a já si ji můžu u něj poslechnout.“

Kamarád se zahleděl kamsi do dálky (možná do minulosti) a nasadil úsměv. „Teď už se tomu směju, ale řeknu ti, že tenkrát mi moc veselo nebylo. Od toho slizkého oplzlého starého chlapa mě osvobodila až ta moje dívka, která byla na záchodě neskutečně dlouho,“ povídá Vladimír.

Tím ale jeho předlistopadové vzpomínky na členy menšinové komunity zdaleka nekončily. „Ten chlap v Praze mě snad něčím nařknul nebo co. Po vojně, v civilu, to začalo znovu. Jdu do hospody, piju v klidu pivo a přisedne si ke mně nějaký chlap. Od nich. Začne obtěžovat a já se ho nemohu zbavit. Zaplatím, jdu pryč, on za mnou. Pořád něco vrká, cvrliká a moje protesty jako by neslyšel. Musel jsem mu tenkrát utéct jako malý kluk,“ uslyšel jsem a dobře se bavil.

„Tobě se to směje, tys to nezažil,“ zašklebil se kamarád. „Já měl takových příhod snad desítky. Ten můj zadek na ně tehdy působil jako magnet. Ale časem jsem se naučil být tvrdý. Tedy slovně. Na některé to platilo, na jiné ne. Těm jsem musel začít vyhrožovat esenbákama,“ svěřil se mi Vladimír.

Já prohodil, že to přežil ve zdraví a že takováhle záležitost naštěstí nakažlivá ani návyková není. „To máš pravdu,“ zareagoval kamarád a pojednou zesmutněl. „Jenže...“ Další slova mu na chvíli uvízla v krku. „Jenže... nedávno jsem zjistil, že právě takový je můj syn. Dovedeš si to představit?“

Řekl jsem mu to popravdě. Nedovedu.

ALKOHOL JAKO NÁSTROJ

René Zanďour si hned po příchodu domů spokojeně zamnul ruce. Radostí jen zářil, všechno šlo podle plánu. Pohodlně se uvelebil v křesle, nohy položil na konferenční stolek a začal rekapitulovat průběh schůzky, z níž se právě vrátil.

Kolegova manželka Dana byla nejméně tak zoufalá, jak si René přál. Se slzami v očích mu ve vinárně řekla o nerozlučném kamarádství svého muže Zdeňka s alkoholem. „Je to čím dál horší, už nevím, co mám dělat,“ nedařilo se jí zadržet pláč.

Následoval výčet nejrůznějších Zdeňkových neslavných návratů domů. Tu znečistil koberec i sedací soupravu, tam zase párkrát kuchyňskou linku. Několikrát prý upadl a vzápětí usnul na zahrádce před domem, čehož si nemohla nevšimnout upovídaná důchodkyně odvedle.

„V lepším případě se po návratu z práce doma motá a blábolí nesmysly. V posledních měsících je to s ním čím dál horší,“ postěžovala si Dana.

René se ji ve vinárně snažil uklidnit i uchlácholit. „Máme toho teď v práci moc, Zdeněk zřejmě tímto způsobem relaxuje,“ namlouval Daně. Ale dosáhl tím jen dalšího přívalu slz. Když jí chtěl pohladit ruku, slaná řeka valící se z ženiných očí ještě zmohutněla.

„Já s ním promluvím. Bude to lepší, uvidíš,“ snažil se Danu povzbudit René. Pak ještě dodal: „A když ne, pořád máš možnost od něj odejít. Barák je tvůj, jsi pěkná ženská, chlapi by se o tebe poprali.“

Nemohl jí říct, že autorem scénáře Zdeňkova častého opíjení se je právě on. Že po Daně už dlouho touží – skoro stejně tak, jako po její vilce. Proto už pár měsíců tahá kolegu po práci do hospod, proto mu poroučí panáka za panákem, proto mu kupuje lahve alkoholu i na cestu domů.

Nic z toho Dana netušila. Stejně tak nemohl tušit René, že kolegova manželka si už lék na své zoufalství našla. Začala se utápět v alkoholu podobně jako její muž.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část třetí: MÍSTO PRÁCE SEX
Syn Přemysl Kundýsek v práci v knihovně mistrovsky sehrál roli člověka, na něhož útočí nemoc a patří do postele. Do ní se také skutečně chystal. Držel za ruku a vlekl za sebou svůj nejnovější objev – mladičkou Josefínu, s níž se nedávno seznámil na schůzce vegetariánského spolku. Měla jednu nespornou přednost: při sklopení hlavy si na špičky svých nohou rozhodně neviděla.
„Neboj, doma nikdo není, všichni jsou v práci,“ uklidňoval Přemek nervózní dívku cestou do schodů. Na bytových dveřích dlaní nenápadně setřel křídou namalovaný malý kosočtverec a odemkl. Roztoužená dvojice vešla dovnitř a v předsíni narazila na polooblečeného dědu Cyrila. Chystal se jít do práce v divadelní vrátnici, z níž odešel do důchodu už před deseti lety. Josefína se lekla a začala couvat ke dveřím: „Říkals, že doma nikdo není!“
Přemek ji uklidňoval. „Klídek, to je jen náš sklerotický a popletený děda,“ prohodil. Popadl seniora za ruku a zamířil s ním do jeho pokoje. Cyril se však dost cukal a neustále otáčel hlavu za Josefínou. „Madam, v té roli Julie jste dnes byla úžasná! Skvělá! Nepřekonatelná!“ skládal poklonu poněkud vyděšené dívce. Vnukovi se konečně podařilo dotlačit dědu do jeho kutloušku a zavřít za ním dveře. Pak otočil klíčem v zámku. „A je to,“ odechl si. Ale jen na chvíli.
V Přemkově pokoji se totiž na lůžku spokojeně rozvaloval jezevčík Pajda. Josefína začala ječet jako siréna: „Já se psů bojím! Jsem na ně alergická!“ Ustrašené zvíře se leklo a bleskurychle zmizelo pod postelí. Přemek se v krátké době už podruhé ujal role vyhazovače. Vleže na zemi lovil psa pod svým širokým letištěm a současně vysvětloval dívce, že Pajda není nijak nebezpečný. Jen občas žere použité kapesníky a schovává pohozené ponožky.
Pak se knihovník, vegetarián, bohém a holkař Přemysl konečně dočkal. Začal Josefínu zbavovat jejích svršků. Když došlo na podprsenku, čekalo ho překvapení. Na ručně šitém kusu prádla nahrazovaly ramínka jakési široké bytelné látkové popruhy. Evidentně proto, aby se pod tou tíhou dívce nezařezávaly do ramenou. Mladý Kundýsek se sice nad tím objevem podivil, ale chuti mu to nijak neubralo.
Když milostné zápolení skončilo, Josefína se rychle oblékala. Najednou se zarazila: „Kde mám ponožky?“ Vzápětí se plácla rukou do čela a vytáhla je z kabelky, kam je prve pro jistotu schovala před psem Pajdou.
Přemek ji vyprovodil před dům. Po návratu do svého pokoje sáhl do skrýše pod uvolněnou parketou a vytáhl odtud svůj sexuální deníček. Na další volný řádek do jednotlivých nalinkovaných rubrik napsal: Josefína, 17 let, nahoře blondýna, dole myší šeď, šestky, ruce skvělé, ústa průměrná.
Na chvíli se nad svým nejčerstvějším zážitkem zamyslel a pak šel odemknout dědu, který neúnavně bušil na dveře svého pokoje a vykřikoval, že musí jít do práce. Že zase přijde pozdě.

NESTRAVITELNÝ SLOVNÍ ZÁKUSEK

Byl čas oběda. Lidé v restauraci se věnovali obsahu svých talířů, ticho rušilo jen cinkání příborů o porcelán. A ještě něco, či spíše někdo. Svým výrazným až nepříjemným hlasem muž středního věku, jenž okupoval jeden ze stolů spolu s přibližně stejně starými ženami. Klopil do sebe pivo za pivem, bavil nejen obě své spolustolovnice, ale proti vůli mnohých ostatních i celý lokál.

Sebevědomě se rozhlížel kolem sebe a chrlil ze sebe nekončící příval slov. „Byla to super akce. V šesti lidech jsme za večer vypili osm litrů rumu,“ vykřikoval. Přidával podrobnosti o tom, jak si pinkali s míčem v bazénu, v němž plavala láhev s alkoholem. Kdo hru pokazil, musel si dát panáka. Ve své řeči přešel plynule k večeru v hospodě, v níž ta jeho parta hrála kostky.

„Každý měl právo dvakrát vyhlásit heslo rumenige. Na tento pokyn se museli všichni zvednout, jít k baru a tam si dát rum. Bylo nás šest,“ znovu zdůrazňoval, „a tak si umíte představit, jak to vypadalo.“

Zdálo se mi, že ty dvě ženy na něj hledí nejprve poněkud obdivně. Přímo úměrně se sílícím proudem vypitého rumu v mužových slovech však onoho obdivu evidentně ubývalo. Nakonec se vlády u stolu slovního exhibicionisty ujala ženská nuda.

Ten člověk si to ale neuvědomoval. Byl k nezastavení, přidával další a další podrobnosti. Nic nedbal na to, že se po něm jiní lidé dívají, že se jim tenhle nestravitelný slovní zákusek ani trochu nelíbí. Naopak se zdálo, že ho to ještě povzbuzuje.

Každý jsme nějaký. Někomu třeba mohou takovíto lidé imponovat. Já mám jiný názor. Jak už jsem tady jednou kdesi psal: největšími a nejhoršími drbnami jsou někteří muži.

PROČ SE LIDI NEMAJ RÁDI?

Láska často bývá skutečně jen slovo. Už v mládí ujišťujeme sami sebe i toho druhého, jak ho máme rádi, jak ho milujeme. Tvrdíme, že právě onen náš partner je jedinečný a jediný, že pro nás nikdo jiný neexistuje a existovat nebude. Možná jsme o tom v té chvíli dokonce i přesvědčeni. Jenže časem bývá všechno jinak.

V raném mládí se s původně milovanými partnery rozcházíme a hledáme jiného. Později, v manželství, mnozí také hledáme někoho jiného. Nebo jsme ho už našli a přesto svého dlouholetého partnera stále přesvědčujeme o tom, jak ho máme rádi, jak ho milujeme. Jak říkám, láska často bývá skutečně jen pouhé slovo.

Čím to, že jsme takoví, že se přetvařujeme, že tu svou přetvářku maskujeme a dál a dál se v ní zdokonalujeme? Je na vině nedostatek citů? Nebo snaha nahradit jakousi všednost něčím zajímavým, lepším, vzrušujícím? Případně něco úplně jiného?

Člověk je takový, jaký je. Každý z nás po něčem touží, rád by měl to, co nemá, co mu chybí. Jenže když toho dosáhne, dříve nebo později mu to zevšední, připadne nezajímavé. A začne toužit po něčem úplně jiném.

Je to jako s dětmi a jejich hračkami. Zprvu rozzářené dětské oči dříve nebo později pohasnou a hračka skončí pohozená a zapomenutá někde v koutě.

Divné přirovnání, já vím. Ale položme si ruku na srdce: není tomu v mnohých partnerských vztazích opravdu tak?

deníček: BEZDOMOVEC

Byl to pro mě šok. Jdu zamyšlený na tramvaj a najednou za sebou uslyším: „Nazdar Jardo.“ Otočím se a spatřím jakéhosi příšerně vypadajícího bezdomovce. Chvíli mi trvalo, než jsem ho poznal. Havlíček. Inženýr Havlíček, jehož jsem viděl naposledy před přibližně deseti lety. Po jeho boku stál nějaký bezdomovecký kolega, vypadající jen o něco, ale skutečně jen o něco, lépe.

Chlapče, nedopadls dobře, pomyslel jsem si. Ale můžeš si za to sám. Jedině sám. Už tenkrát, před lety, totiž inženýr Havlíček dost pil. Doslova chlastal. Byl ve svém oboru vyhlášeným odborníkem, prošel několika firmami, ale dříve či později se tam s ním rozloučili. Kvůli alkoholu, s nímž šla ruku v ruce nedochvilnost, nespolehlivost a další vlastnosti, jichž mají opilci na rozdávání.

Teď tady stál se svým kamarádem přede mnou, tvářil se přátelsky a prosil o cigaretu. Dostali ji oba. Hladově z té nikotinové tyčinky potahovali, oči jim svítily radostí a vděčností. Následovala prosba o desetikorunu nebo dvacetikorunu. Ani ty mince jsem jim neodepřel. Jaksi to nešlo.

Inženýr přesunul peníze ze své ušmudlané dlaně do kapsy špinavého a nevonícího kabátu. Pak začal slibovat: „Neboj se, já ti ty peníze vrátím, jen co sestra vyřídí dědictví po otci. Budu milionář,“ radoval se. Snad tomu i věřil. Já ani trochu.

Rozloučil jsem se, dal těm dvěma nešťastníkům ještě po cigaretě, a rychle chvátal pryč. Nebylo mi z onoho ranního setkání vůbec dobře. Onen den pak pro mě pokračoval stejně špatně jak začal. Ale za to už ti dva bezdomovci ani trochu nemohli.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (14)

NAROZENINY.

Něco vám řeknu. Ještě že člověk má narozeniny jen jednou do roka. Takové ty oficiality, mezi které svoje výročí narození řadím, totiž nemám ani trochu rád. Znáte to: doma po těch dlouhých letech manželství přesně vím, co se bude dít. Slavnostní oběd a každoročně se opakující dárky. Ponožky, trenýrky, čas od času taky papuče – pokud nejsou pod stromečkem na Vánoce.

Přijedou mladí, ti mají jiný, zato neměnný dárkový sortiment. Přivezou flašku a donekonečna opakují, jak si mě váží, jak mě mají rádi. Vnučka mi namaluje obrázek a těší se na to, že dostane za gratulaci peníze. Taky hovor je na té rodinné sešlosti pořád stejný. Manželka tradičně opakuje, že jsme zase o rok starší, mladí nadávají na svou práci a čím dál větší drahotu, vnučka na to, že musí chodit do školy, kde má otřesné, ale fakt otřesné spolužáky.

Ani v práci to není o moc lepší. Na moje narozeniny se místo mne těší chlapi. Vědí, že jim z toho něco kápne, že se zadarmo napijí. Ale letos mě fakt překvapili. Už dlouho před tím mým narozeninovým dnem chodili, tvářili se významně a naznačovali, že mě čeká velké překvapení. Moje neustálé sondování a vyptávání jim šlo evidentně na nervy. Otravoval jsem tak dlouho, až to jeden z nich nevydržel. „No tak já ti to řeknu, Příhodo. Dostaneš od nás dort. Ale ode mě jsi nic neslyšel,“ zdůrazňoval kolega vzápětí.

V onen den D se už chlapi nemohli dočkat konce pracovní doby. Když nastal, zavázali mi oči a zavedli mě do zasedačky. Šátek přes oči jsem si mohl sundat teprve na jejich pokyn. Na stole tam stál skutečně dort. Kulatý, dokonce několikapatrový. Tvořily jej pečlivě seskládané plechovky piva. Nechyběla ani svíčka. V podobě láhve mé oblíbené zelené – potažená kondomem.

Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval a než jsem řekl: „No tak ho nakrojíme, ne?“

zamyšlení: PODIVNÉ LIDSKÉ TOUHY

Sám nevím, co mě to tak najednou popadlo. Snad nějaká touha zavzpomínat si, vrátit se o kousek zpět. Nebo jakási obyčejná nostalgie? Zkrátka jsem sedl a začal listovat svým bývalým, stále funkčním blogem na jiném portálu. Začetl jsem se do něj a taky se podíval, jak vypadají po několika měsících ankety pod jednotlivými články. Řeknu vám, bylo to hodně zajímavé.

Téměř tři čtvrtiny čtenářů se například domnívají, že při sexu je nejdůležitější technika a na fyzických parametrech zase tolik nezáleží. Nějakého erotomana zná více než šedesát procent lidí, pětina pak touží, aby mohla poslouchat hlučné sousedy při jejich milování. Pokud někde ztratíte peněženku, nedělejte si žádné velké iluze. Skoro dvě třetiny potenciálních nálezců totiž říkají, že by ji vrátily až podle toho, kolik by v ní bylo peněz.

V posmrtný život věří třetina mých bývalých čtenářů, u každého druhého je nejspolehlivějším receptem na zvedání žaludku tlusté maso. Vegetariánem je každý pátý člověk, s kouřením by ráda přestala polovina nynějších závisláků na nikotinu, strach z teroristických útoků mají více než tři čtvrtiny lidí. Stejný počet zažívá alespoň jednou měsíčně takzvaný den blbec a tvrdí, že láska na celý život je výjimečná.

Téměř devadesát procent čtenářů získalo nějakou zkušenost s podvodníky, oblíbeným něžným oslovením milenců bývá kousátko i rakvička. Každý druhý muž odchází z koupelny po holení s nějakým dobrým nápadem a dva ze tří tvrdí, že z holek, vdolků a masa by si jednoznačně vybrali to poslední.

Lidské touhy zkrátka bývají různorodé. A taky zajímavé. Teď mě napadlo, po čem vlastně toužím já. Taky byste to rádi věděli? Nezlobte se, ale nepovím...

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část druhá: NEŠŤASTNÉ PŘÍJMENÍ

Na matce Kundýskové bylo znát, že ji něco trápí. Chodila od ničeho k ničemu, vzdychala a co chvíli probodávala pohledem svého manžela dojídajícího večeři. Kdyby byly oči nůž, její muž by už dávno nežil.

Počkala, až polkne poslední sousto a pak se osmělila. „Hubčo, musím ti něco důležitého žíct,“ nadhodila žena, která neuměla říkat ř.

Otec Hubert zpozorněl, jeho smutný pohled do vyprázdněného talíře rychle vystřídal ostražitý, mířící na manželku Máňu. „Tak žíkej. Vlastně promiň, říkej,“ vybídl ji.

Žena žmoulající v ruce jakýsi hadr se nadechla a začala: „To naše pžíjmení je prokletí. Byla to chyba, že jsme se už tenkrát nenechali pžejmenovat, že jsi s tím nesouhlasil. Odnášíme to. Požád, dlouho, a hlavně všichni. I ta naše děcka. Tžeba s holkou se kvůli tomu rozešli už tži kluci,“ zdůraznila matka Kundýsková.

Otec Hubert statečně namítl, že on nic neodnáší a je na jméno po tátovi, dědečkovi, pradědečkovi a po všech ostatních předcích pyšný. A že syn s tím jejich příjmením naopak slaví u děvčat úspěchy. A hodně velké.

„No jo, ale na tebe nebo na kluka tžeba nikdo nikdy nepokžikoval, proč ji máš takovou malou. A taky požád nemusíš utírat ty zatracené dveže,“ mrštila Máňa svůj hadr kamsi do kouta. Narážela tím na výrostky z baráku, kteří pod jmenovku na jejich bytových dveřích neúnavně kreslili malý kosočtverec.

„Ráno vstanu, utžu dveže. Vyčistím si zuby, utžu dveže. Nasnídám se, utžu dveže. A tak je to požád,“ poněkud přeháněla matka Kundýsková.

Pak zahrála manželovi na citlivější strunu. „Doplácí na to dokonce i ten tvůj popletený otec. Tuhle tady byla ta nová pošťačka. S doporučeným dopisem pro něj. A víš, jak se podepsal? Pochvička! Žíkám ti, hanbou jsem se propadla málem až do pžízemí,“ vykřikovala žena.

Jako by ho přivolala, děda Cyril se najednou objevil v kuchyňských dveřích. V kabátě, pod nímž měl oblečené tepláky, s taškou v ruce a v pantoflích na nohou. „Sbohem. Jdu zase pozdě, kolega Žežulka bude naštvaný,“ vracel se slovně do doby před deseti lety, kdy odešel z divadelní vrátnice definitivně do důchodu.

Matka Kundýsková ho otočila a nasměrovala zpět do jeho pokoje. „Tatínku, nikam nejdete. Běžte si pustit televizi,“ vybízela ho jako vždy. Jenže děda se tentokrát nedal. Rychlými malými krůčky vcupital do kuchyně a postavil se před snachu. Vytáhl si z úst svou kompletní zubní protézu, použil ji jako taktovku a vykřikoval: „Žežichová, Žežichová, Maženo, žekni ž. Žežichová, Žežichová, Maženo, žekni ž.“

Máňa protočila panenky, obrátila oči v sloup a konstatovala, že to už se fakt nedá vydržet. Hubert vstal, vzal otce za ruku a opatrně ho odváděl pryč. Když se vrátil, seděla jeho žena za stolem s hlavou v dlaních. „Hubčo, možná ti to pžipadne nepžíjemné, ale chci si vzít zpátky své dívčí jméno. Žežichová je pžece mnohem lepší než nějaká Kundýsková.“

Zvedla ze země před chvílí odhozený hadr a šla se podívat na důvěrně známé místo pod jmenovkou na bytových dveřích.

deníček: SAMOMLUVCI

Čas od času takové lidi potkávám. Čímsi na sebe upozorňují už na dálku. Různými gesty, neobvyklým chováním, případně hodně zajímavým oblečením. Zkrátka magory, jak by někdo řekl. Tohle slovo sice taky občas použiju, ale přiznám se, že je rád nemám. Je pro mě synonymem pro úplně jiné lidi než pro samomluvce, o nichž chci psát.

Jak už jsem řekl, na muže a ženy trpící samomluvou v ulicích našeho velkého města občas narazím.

Tuhle jsem ale měl štěstí (dá-li se to tak nazvat). Potkal jsem za jediný den hned tři. První z nich byla postarší žena. Stála u dlouhé šedé zdi, u nohou jí ležela velká splasklá nákupní taška. Hleděla na budovu naproti a mohutným hlasem vykřikovala: „Říkám ti, že tady bude v případě války vojenský lazaret. Vyléčíme tam úplně všechny.“

O pár ulic dál si nešlo už zdáli nevšimnout přibližně padesátiletého muže. Kráčel rychlým krokem, hodně zeširoka, rukama přitom máchal málem až nad hlavu. Byl poměrně stručný, zřejmě se pouze povzbuzoval: „Ráz dva, ráz dva, ráz dva...“

A do třetice? Výstředně oblečený mladík jdoucí v mrazu s vlající šálou a rozepnutým kabátem, pod nímž měl jen košili. Svůj zpěv, či co to mělo být, prokládal hodně hlasitým opakováním dvou vět: „Proč jsem tam chodil? Už tam nikdy nepůjdu. Proč jsem tam jen chodil? Fakt už tam nikdy nepůjdu.“

Bývaly doby, kdy jsem podobným lidem tak trochu záviděl. Hlavně to, že určitě nemají žádné starosti, že si žijí v klidu v tom svém uzavřeném světě. Bývávalo. Závist je dávno pryč. Raději si chci řešit své každodenní problémy než se zabývat vojenskými lazarety, povzbuzovat se při rychlé legrační chůzi či litovat toho, že jsem někdy někam šel.

Den ode dne si víc vážím toho, že jsem zdravý a mohu žít naplno.

ŠKODOLIBÉ POČÍTAČOVÉ PROGRAMY

Dej si bacha. Počítač je sice dobrý sluha, ale může být i zlý pán. Těmito slovy uvedl své důrazné mailové varování jeden z mých dobrých kamarádů. A taky nezištně přiložil kopii své korespondence.

Po přečtení mně zamrazilo. I tohle se může stát? Nejsem žádný sobec, proto vám text dávám k dispozici taky.

KAMARÁDŮV DOPIS:

Dobrý den, loni jsem provedl upgrade Přítelkyně 1.0 na verzi Manželka 1.0. Nový program vzápětí nečekaně spustil proces Děti, s mimořádně velkou spotřebou paměti a systémových zdrojů. V manuálu není tato funkce vůbec zmiňována. Kromě toho Manželka 1.0 také zasahuje do ostatních programů a natahuje se už při bootování systému.
Ostatní programy, jako například Noční poker 10.3 a Pivo 2.5 od té doby přestaly fungovat, při jejich spuštění se celý systém zhroutí. Zdá se, že Manželku 1.0 nemohu odstranit ze systému, jelikož nemá funkci remove. Uvažoval jsem o návratu k Přítelkyni 1.0, ale restore skončil neúspěšně a systém byl zablokován. Můžete mi poradit?

ODPOVĚĎ ODBORNÍKA:
Vážený uživateli, toto je velmi častý problém. Mnoho lidí přechází z Přítelkyně 1.0 na Manželku 1.0, domnívajíc se, že je to jen neškodný upgrade. Ale Manželka 1.0 je operační systém navržený tak, aby sám spouštěl ostatní aplikace.

Nepouštějte se do instalace! Dodatečné odstranění Manželky 1.0 vede k vážném poškození systémových zdrojů. Někteří se pokoušeli instalovat Přítelkyni 2.0, resp. Manželku 2.0, ale narazili na více problémů, než v původním systému. Jiní zase zkoušeli spouštět Přítelkyni 2.0 paralelně na pozadí. Bohužel, Manželka1.0 detekuje přítomnost Přítelkyně 2.0, což zapřičiňuje konflikty s následným kolapsem systému.

Jediná možnost, jak se vyhnout problémům, je vůbec neinstalovat software Manželka, ale používat výhradně verze Přítelkyně. Verze Přítelkyně 1.0, 2.0, 3.0 atd. jsou navzájem kompatibilní, dokonce se mohou provozovat paralelně. Nyní je již pozdě, můžete jen varovat své známé.
Ještě varujeme: dejte si pozor na nedokumentovanou parazitní instalaci virového programu Tchýně 6.4.

A tak mě napadlo, zda se mám pokoušet o zamýšlenou instalaci programu Fotbal 2.0. Bojím se, že by mohl zlikvidovat Televizní přenos 1.0 a spustit proces Kopačky...

ÚTĚKY K MILENCE

Myslel si, že toho o sobě ví dost. Jenže opak byl pravdou. Věděl toho málo. Příliš málo. Jinak by se nemohlo stát, že vstoupí do další etapy svého života dveřmi, za nimiž ho místo vysněné lásky čekala jedovatá nenávist.

Už je zase tady, pomyslel si, když po dalším náročném pracovním dni přicházel domů. Aniž by si to uvědomoval, svěsil hlavu, v jakémsi obranném gestu ji vtáhl mezi ramena, nadechl se a vešel.

„To je dost. Kde ses tak dlouho toulal?“ uslyšel od té, od níž si toho kdysi tolik sliboval. „Skoč do obchodu, lednička je úplně prázdná. Jo, a taky mi dej nějaké peníze. Viděla jsem v obchodě nádhernou halenku,“ diktovala manželka.

Ležela v obývacím pokoji na gauči. Měla rozcuchané vlasy a na obličeji napatlanou jakousi masku. Takhle si v dětství představoval čarodějnice. Teď mám jednu doma, blesklo mu hlavou. Neodpustí si mít připomínky ani při milování. Naštěstí pouze vzácném – říkal si v duchu.

Mlčky vzal nákupní tašku a vydal se do obchodu. Cestou vzpomínal na zážitky s tou druhou. Mladou, nádhernou, chápavou, příjemnou, milou, ve všem mu vycházející vstříc. Už abych u ní zase byl, přál si nedočkavě.

„To ti to trvalo. Jak to, žes ráno neumyl nádobí? A podívej se na tu zem v kuchyni, jak je zapatlaná. Vytři ji,“ rozkazovala žena, která mezitím změnila polohu na gauči z jednoho boku na druhý.

Klečel na zemi, máčel hadr v kýblu, ždímal jej a usilovně plnil jeden z mnoha každodenních manželčiných povelů. Za těch několik let si už zvykl. Poněkud otupěl. A hlavně měl tu druhou, jež mu pomáhala přežívat a taky dokazovat, že život může být i pěkný a radostný.

Umýval podlahu a pokukoval po hodinách. Očima tlačil jejich ručičky dopředu.

Konečně se dočkal. „Jdeme spát,“ zavelela ta jeho čarodějnice. Lehl si co nejpohodlněji, zavřel oči a začal se těšit. Třeba se dnes se svou skvělou milenkou zase setká. Navštěvovala ho totiž pouze ve snech. Čas od času.

MOJE JÍZDA AUTOBUSEM

Byla to taková obyčejná jízda autobusem směřujícím z jisté příměstské části Brna do jednoho dopravního uzlu poblíž centra. No, obyčejná... Spíše poměrně zajímavá, plná zážitků. A taky jakási zkouška nervů. Však posuďte sami.

K radosti někdy stačí málo. Třeba i to, že člověk nemusí stát v dopravním prostředku na jedné noze – a ještě ne na své. Jenže jásot může být předčasný. Dvě důchodkyně na sedadle za mnou se bez přestání baví o svých nemocech. A taky o nemocech svých manželů, sester, bratrů a nekonečné řady známých.

„...nohy ji bolely tak, že ráno nemohla vstát z postele...“

„...to nic není, mé sestře začala z ničeho nic brnět ruka...“

Na volné sedadlo vedle mě se usazuje jakási v obličeji silně zmalovaná slečna. Ještě než se jí to podaří, při rozhlížení a několikerém otáčení ohrozí svým batůžkem na zádech obličeje sedících cestujících na obou stranách autobusu.

„...zavolali doktora a ten ji poslal do nemocnice...“

„...nemohla s tou rukou ani vařit, manžel jí za to ještě vynadal...“

Zmalovaná slečna vedle mě sedí nepohodlně, celá pokřivená, s batůžkem na zádech. Odněkud vyloví mobilní telefon. Na rukou se jí blyští zlaté prsteny, vyťukává zprávu. A neustále popotahuje nosem. Smrk, smrk.

„...v nemocnici si ji nechali, zaplatila za to majlant a ani na návštěvu za ní nikdo nepřišel...“

„...pak ji ta ruka bolet přestala, ale zase se jí začala točit hlava...“

Vzadu v autobuse úřaduje revizor. Dohaduje se s jedním z pasažérů o tom, kolik je přesně hodin a tudíž zda je jízdenka ještě platná.

Smrk. Smrk, smrk, smrk.

Vedle mě sedící slečna nadále popotahuje, ještě pořád píše SMS. Nebo už možná druhou. Případně třetí. Chápu, že ty prsteny a koneckonců i mobil musely být drahé, a proto jí na kapesníky nezbylo. Neměl bych jí nabídnout svůj? Neznačkový papírový?

„...nejhůř dopadla Madla, včera umřela...“

„...Franta už má taky na kahánku...“

Smrk, smrk.

Začínám sahat po svém balíčku papírových kapesníčků. Ale je pozdě, autobus přijíždí na konečnou. Slečna vstává, neúspěšně zaútočí svým batůžkem na můj nos a loučí se. Jak jinak, než několikerým popotáhnutím. Smrk, smrk, smrk, smrk. A ještě jednou: smrk.

S úlevou vystupuji a jdu na tramvaj. Přijíždí brzy. Jenže je narvaná k prasknutí. A vedle mě na ni čeká zmalovaná slečna s batůžkem a mobilem v ruce. Smrk. Smrk, smrk, smrk.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (13)

MANŽELKA A MILENKA

„Příhodo, tak se mně zdá, že ses nějak změnil. Už nejsi takový, jakýs býval,“ uslyšel jsem nedávno od manželky. Dívala se na mě přitom tak nějak divně. Pohledem, jaký jsem u ní za ta dlouhá léta našeho manželství ještě nikdy neviděl. Nebo si jej jen nevšiml?

„Co se zdá je sen,“ odvětil jsem pohotově a bez nějakého přemýšlení. Jenže pak mně to začalo vrtat v hlavě. A pořádně. Co jí zase přelétlo přes nos? O co jí jde? Ať jsem uvažoval jak chtěl, na kloub jsem tomu nepřišel. A vyptávat se nemělo žádný smysl. Natolik jsem svou ženu znal. Ále co, mávl jsem nad tím nakonec rukou. Nějak bylo, nějak bude.

Manželka však chodila kolem po špičkách, moc nemluvila, čím dál častěji při pohledu na mne jaksi podivně vzdychala. Sem tam se zamkla v ložnici a já odtud slyšel vzlyky. Brečela. To přece není normální, takovou ji neznám, říkal jsem si. Zeptat se jí na důvod jsem se přesto neodvážil.

Trvalo to přibližně týden. Pak, bylo to v neděli, odemkla dveře ložnice, vyšla ven a hrnula se ke mně. Posmrkávala, oči měla červené jak králík a mně se na chvilku zazdálo, že se v nich schyluje k bouřce. Jako by z nich totiž začínaly létat blesky. Vzápětí taky zahřmělo.

„Už toho mám dost, už to nevydržím,“ uslyšel jsem od ženy. „Příhodo, přiznej se, ty máš nějakou ženskou. Milenku. To jsem si od tebe na stará kolena nezasloužila,“ vyhrkla manželka a začala znovu brečet. Ve mně by se krve nedořezal.

„Co to plácáš? Jakou ženskou? Jakou milenku? Co je to za blbost? Kdes na to přišla?“ snažil jsem se bránit. Ale svědomí jsem úplně čisté neměl.

Mezi vzlyky cosi říkala, jenže já jí nerozuměl. Pak brečet přestala a pro změnu začala ječet. Tentokrát srozumitelně. Vyčetla mi kdeco. Nebudu vám nic nalhávat, zkrátka jsme se poštěkali. Hodně. Já za sebou práskl dveřmi a vydal se za tou svou milenkou, o kterou jsme se svorně dělili ještě s několika kamarády.

Jmenovala se zelená a nevázané orgie s ní jsme čím dál častěji pořádali v naší oblíbené vesnické hospůdce.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část první: TAJNÁ NÁVŠTĚVA

Znáte Kundýskovy? Tu nenormální famílii, jak je sousedé v paneláku titulují? Že jste o nich nikdy neslyšeli? Nevadí. Zájemce s nimi rád seznámím. Od nynějška k nim totiž budeme chodit jednou týdně na návštěvu. A slibuju, že to nebudou návštěvy ledajaké. Nuda nás u nich rozhodně nečeká.
Napoprvé k nim zkusme jen tak krátce a hlavně potajmu nakouknout. Je nedělní odpoledne, všichni Kundýskovi jsou doma, ve svém čtyřpokojovém bytě.
Hlava rodiny, otec Hubert (popelář) leží po vydatném obědě na gauči a zálibně hledí na poličku se svou sbírkou kuriozit z popelnic. Vévodí jí soška nahé černošky s jednou uraženou rukou. Současně se snaží ze své hlavy vylovit nějaký ten verš. Je totiž taky amatérským básníkem, toužícím vydat v životě alespoň jednu jedinou sbírku.
Matka Marie (prodavačka a příležitostná uklízečka) v kuchyni s vervou likviduje hromadu špinavého nádobí. Po celý svůj život se nenaučila říkat ř. Kdysi dávno na ni děti pokřikovaly: „Mařeno, řekni ř!“ Odpovídala jim: „Nežeknu, vy byste se mně žehtali!“ A vůbec nechápala, čemu se ta protivná děcka tak smějí.
Obtloustlá dcera Rozárie (učí se na kadeřnici) je krátkozraká holka snící o kariéře manekýny nebo také žokejky. V tuto chvíli se ve svém pokoji nakrucuje ve spodním prádle před zrcadlem a představuje si, že se za obdivných pohledů diváků ladně pohybuje na předváděcím mole.
Její bratr Přemysl (knihovník) stojí u okna a zamyšleně hledí ven. Je důsledný vegetarián, taky velký bohém a poměrně úspěšný holkař. Sexuální deníček, který si pečlivě vede a ukrývá pod jednou z podlahových parket, už obsahuje několik desítek jmen. Včetně barvy vlasů i pohlaví, velikosti prsou a šikovnosti úst i rukou.
Dědeček Cyril (divadelní vrátný ve výslužbě) trpí tím, čemu se lidově říká skleróza. Právě se opět začíná oblékat a těší se do práce, kde mu za celoživotní služby naposledy poděkovali už před deseti lety. Ale nebojte, do divadla ani tentokrát nedojde. Opět ho včas zadrží a nasměruje zpátky do jeho pokoje některý z členů rodiny, které si děda tu a tam plete s divadelními herci.
A konečně jezevčík Pajda. Tvrdohlavé a taky ustrašené zvíře bojící se hlavně křiku. Při sebemenším zvýšení hlasu kteréhokoli z Kundýskových zalézá pod postel. Řvouny pak čas od času trestá žraním jejich použitých kapesníků, případně schováváním některé z ponožek. Teď pajdá bezcílně bytem a narazí na nás. Protivným štěkotem dává najevo, že takováhle tajná návštěva jakýchsi vetřelců se mu pranic nelíbí.
No tak, Pajdo, neňufej. Vždyť už jdeme. Ale neraduj se, přijdeme zas. Za týden.