KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část první: TAJNÁ NÁVŠTĚVA

Znáte Kundýskovy? Tu nenormální famílii, jak je sousedé v paneláku titulují? Že jste o nich nikdy neslyšeli? Nevadí. Zájemce s nimi rád seznámím. Od nynějška k nim totiž budeme chodit jednou týdně na návštěvu. A slibuju, že to nebudou návštěvy ledajaké. Nuda nás u nich rozhodně nečeká.
Napoprvé k nim zkusme jen tak krátce a hlavně potajmu nakouknout. Je nedělní odpoledne, všichni Kundýskovi jsou doma, ve svém čtyřpokojovém bytě.
Hlava rodiny, otec Hubert (popelář) leží po vydatném obědě na gauči a zálibně hledí na poličku se svou sbírkou kuriozit z popelnic. Vévodí jí soška nahé černošky s jednou uraženou rukou. Současně se snaží ze své hlavy vylovit nějaký ten verš. Je totiž taky amatérským básníkem, toužícím vydat v životě alespoň jednu jedinou sbírku.
Matka Marie (prodavačka a příležitostná uklízečka) v kuchyni s vervou likviduje hromadu špinavého nádobí. Po celý svůj život se nenaučila říkat ř. Kdysi dávno na ni děti pokřikovaly: „Mařeno, řekni ř!“ Odpovídala jim: „Nežeknu, vy byste se mně žehtali!“ A vůbec nechápala, čemu se ta protivná děcka tak smějí.
Obtloustlá dcera Rozárie (učí se na kadeřnici) je krátkozraká holka snící o kariéře manekýny nebo také žokejky. V tuto chvíli se ve svém pokoji nakrucuje ve spodním prádle před zrcadlem a představuje si, že se za obdivných pohledů diváků ladně pohybuje na předváděcím mole.
Její bratr Přemysl (knihovník) stojí u okna a zamyšleně hledí ven. Je důsledný vegetarián, taky velký bohém a poměrně úspěšný holkař. Sexuální deníček, který si pečlivě vede a ukrývá pod jednou z podlahových parket, už obsahuje několik desítek jmen. Včetně barvy vlasů i pohlaví, velikosti prsou a šikovnosti úst i rukou.
Dědeček Cyril (divadelní vrátný ve výslužbě) trpí tím, čemu se lidově říká skleróza. Právě se opět začíná oblékat a těší se do práce, kde mu za celoživotní služby naposledy poděkovali už před deseti lety. Ale nebojte, do divadla ani tentokrát nedojde. Opět ho včas zadrží a nasměruje zpátky do jeho pokoje některý z členů rodiny, které si děda tu a tam plete s divadelními herci.
A konečně jezevčík Pajda. Tvrdohlavé a taky ustrašené zvíře bojící se hlavně křiku. Při sebemenším zvýšení hlasu kteréhokoli z Kundýskových zalézá pod postel. Řvouny pak čas od času trestá žraním jejich použitých kapesníků, případně schováváním některé z ponožek. Teď pajdá bezcílně bytem a narazí na nás. Protivným štěkotem dává najevo, že takováhle tajná návštěva jakýchsi vetřelců se mu pranic nelíbí.
No tak, Pajdo, neňufej. Vždyť už jdeme. Ale neraduj se, přijdeme zas. Za týden.

PĚTKY NAŠÍ BĚTKY

Pětky naší Bětky. Pouhá tři slova, jedna jediná věta. Přitom může skrývat leccos, dá se za ní hledat mnohé. Záleží především na pohlaví toho kterého pátrajícího. Vsadím boty, že odhadnu, co vás v první chvíli po přečtení titulku tohoto článku napadne.

Ženám, přesněji řečeno matkám, se bezesporu okamžitě vybaví žákovská knížka jejich Bětky (Moniky, Kláry, Barbory, Terezy či jinak se jmenujícího potomka). A v oné žákovské knížce pak učitelem či učitelkou pečlivě vymalovaná, hrůzně se tvářící a škodolibě se šklebící pětka z češtiny, matematiky, fyziky, dějepisu, zeměpisu, případně nějakého jiného předmětu.

Holt maminky už jsou takové.

Pro mnohé tatínky, tedy muže, bývá obsah žákovských knížek jejich dcer často kdesi na okraji zájmu. Pětky naší Bětky u nich evokují něco úplně jiného. V očích se jim najednou vesele a smyslně zajiskří a jejich fantazie začne pracovat na plné obrátky. Vymalovávat hodně bujné tvary horní části těla oné Bětky (Moniky, Kláry, Barbory, Terezy či jinak se jmenující správně tvarované ženy).

Holt muži už jsou takoví.

Přitom skutečnost, realita – alespoň v konkrétním případě titulku tohoto článku – je úplně jiná. Střed pomyslného terče by tentokrát netrefily žádné starostlivé maminky ani smyslně uvažující muži se sebevětší fantazií. Pětky naší Bětky jsou totiž součástí jídelního lístku v jedné z brněnských restaurací. Jde o obyčejná kuřecí prsíčka nadívaná šunkou, sýrem a ještě čímsi.

deníček: SÍLA ŽENSKÝCH SLZ

Myslím, že teď nebudu mluvit jen za sebe. Pravděpodobně mi to potvrdí spousta mužů. Ženské slzy jsou zbraň hodně velkého a silného kalibru. Dokáží toho víc než jiné metody, k nimž se ženy často uchylují a které s oblibou používají. Odolá jim totiž jen hodně otrlý chlap. A těch zase není tak moc.

Přiznám se, že z potoků slz řinoucích se z očí žen mám hrůzu. Doslova panickou. Bez jakéhokoli přehánění. Už ve chvíli, kdy se dotyčné ty její oči zalesknou, se ve mně něco začne lámat. Znervózním, zásoba slov i argumentů rázem klesá pod kritickou hranici. Stávám se velmi úspěšným imitátorem koktavého Milana Pitkina, nevím kam s rukama, co s očima. Je ze mě zkrátka někdo úplně jiný.

Za celý svůj už poměrně dlouhý život se mi dosud nepodařilo najít na ženské slzy protizbraň. Žádné brnění, po němž by ty slané kapky hladce stékaly nebo se od něj případně odrážely. Pronikají mi dál pod kůži, pálí jak čert a já udělám v podstatě cokoli, jen aby ona slzavá řeka co nejrychleji odtekla někam daleko, nebo úplně vyschla.

Možná jsem měkota, možná mám v sobě něco polámaného. Ale už jsem si na to jaksi zvykl. A taky si říkám, že slzy k ženám - více či méně - patří. Jen ať z nich vyplaví všechen ten smutek, vzdor, zklamání, naštvání, ať si jimi vybrečí třeba i to, co by jinak nedostaly.

Pořád lepší, než aby se v nich slzy hromadily a máčely jim například srdce. To by mohlo jejich vlivem nakonec ještě zkamenět. A žena s kamenným srdcem je snad to nejhorší, s čím se může chlap setkat.

zamyšlení: O OSAMĚLOSTI

Ta čtvrtka chleba v regále supermarketu byla stejně osamělá jako ten, na koho tam čekala. Nevím jak vy, ale já si to najednou uvědomil až při pohledu na onen pekařský výrobek. Čtvrtku chleba si skutečně nekoupí nikdo jiný než osamělý člověk.

Těch poznávacích znamení dočasných nebo už dlouhodobých osamělců je víc. Někdy stačí letmý pohled do jejich nákupních košíků (konzervy, kus salámu, spolu s tím často také alkohol). Jindy, hlavně ženy, je prozradí jejich pes, kterého chtě nechtě musí chodit venčit. A řeknu vám, takových na jednom trochu větším brněnském sídlišti je!

Osamělost je hrozná. Troufám si ji přirovnat k pomalému, bolestivému umírání. Většina takovýchto lidí se snaží tvářit spokojeně, tvrdí, že jim to vyhovuje. Nevěřím jim. Někde uvnitř jejich těl jim hlodá hladový červíček, jenž touží po nasycení. Po partnerovi, po někom blízkém. Vždyť člověk přece není předurčen k tomu, aby žil sám.

Vím, o čem mluvím. Taky jsem zažil období, kdy jsem se cítil sám. Kdy v mé hlavě převažoval pocit, že mezi mnou a kýmkoli jiným se nachází hluboký hradní příkop či veletok, z jehož jednoho břehu neuvidíte ten druhý.

Naštěstí to netrvalo dlouho a už je to dávno pryč. S žádným z osamělců bych neměnil. Ani kdyby se tvářili sebespokojeněji nebo mi nabízeli sebevětší peníze. Jsem totiž moc rád, že si nemusím kupovat čtvrtky chleba.

POLICEJNÍ RAZIE

Pětatřicetiletá Marika seděla v obývacím pokoji v pohodlném ušáku a se zavřenýma očima vychutnávala svou oblíbenou hudbu linoucí se místností. Měla za sebou perný den a muzika jí vždy spolehlivě pomáhala setřást únavu. Venku už dávno panovala tma. Takovéhle chvíle miluju, promlouvalo kdesi v hlavě ženino podvědomí.

Z předsíně se najednou ozvalo cosi, co tam nepatřilo. Marika zpozorněla. Než stačila pořádně otevřít oči, dveře obýváku se rozletěly. Stál nich policista. Vysoký, urostlý, černovlasý. S obuškem v ruce a pouty na opasku.

„Tak tady je ta naše holubička! Ještě nestačila nikam odletět,“ dával strážce zákona hlasitě najevo svou převahu.

„Ale...co to...má znamenat? Co tu...děláte?“ Na víc se žena nezmohla.

„To hned uvidíš,“ zaburácel pokojem policistův silný hlas. „Okamžitě se svlékni. Čeká tě osobní prohlídka,“ nařídil strážce zákona. V jeho očích zápasila nedočkavost s touhou.

Marika seděla dál zabořená ve svém ušáku. „Ne!“ vykřikla.

Policista k ní přiskočil, hrubě ji popadl za ruku a mrštil s ní na nedaleký gauč. Strhal z ženy oblečení a nasadil jí pouta. Pak se začal sám rychle svlékat. Přitom ani na chvíli nespustil oči z Mariččiny nahoty. To, co následovalo, nemělo s osobní prohlídkou nic společného. Žena se policistovu počínání neubránila. Ani se bránit nechtěla.

Když pomalu doznívalo jejich oboustranné vzrušení, ticho v pokoji narušila první Marika.

„Paráda. Sehráls to fakt moc dobře. Zítra je řada na mně. Slibuju, že na to do smrti nezapomeneš,“ uslyšel od manželky falešný policista.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (12)

POZOR NA PEDOFILY!

Když čtu čas od času v novinách o nějakých pedofilech, začne to ve mně všechno jaksi vřít. Mám strach, aby se jednou z obětí nějakého toho úchyla nestala i moje vnučka. Příhodo, říkám si, musíš na to dát bacha a to dítě uchránit. Za každou cenu. A tak bacha dávám, a to hodně. Vnučku pořád pozoruju a sleduju.

Nedávno jsem pojal podezření. To bylo tak: vnučka mi najednou co chvíli nabízela nějaké bonbony, jednou dokonce vylovila ze své školní tašky i celou bonboniéru. V hlavě se mi okamžitě začaly rojit ty nejčernější myšlenky, už už jsem viděl, jak tu naši malou milou holčičku ošahává a przní nějaký prasák. Jenže přímo jsem se jí na to zeptat nemohl, to jistě chápete.

Pár dnů mě to všechno mučilo, ani pořádně spát jsem nemohl. Vzal jsem si dovolenou a zkoušel holku při cestě do školy a ze školy nenápadně sledovat. Nic. Žádný pochybný chlap se kolem ní nemotal. Takhle to dál nejde, řekl jsem si a šel na to z jiného konce.

„Ty bonbony jsou moc dobré,“ uslyšela ode mě vnučka při další nejbližší příležitosti. „To si je kupuješ za kapesné?“ vyzvídal jsem rádoby nenápadně. Holka jen odmítavě zavrtěla hlavou. „Já si je nekupuju, dostávám je,“ odvětila. Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

„Dostáváš je? Tak často?“ vyhrkl jsem. Vnučka si mě změřila jakýmsi podivným pohledem: „Jo, dostávám. Od spolužačky. Ta je zase dostává od nějakého pána, který na ni pořád čeká před školou.“ A je to tady, napadlo mě okamžitě. Pedofil jak vyšitý.

„Dědo, ta spolužačka už nemůže ty sladkosti ani vidět, a tak je nám rozdává. A víš, co taky říkala? Že než si ten chlap na ni něco dovolí, tak ona spíš dostane cukrovku,“ vyprávěla vnučka. A mě málem omývali.

BŘICHÁČOVA TEORIE HMOTY

Ten člověk měl poměrně velké břicho. No, velké... Obrovské. Bylo to vlastně panděro, jakým se může pochlubit jen málokdo. Netajil se tím, že vybudování takového pupku ho stálo spoustu času a neuvěřitelné množství peněz vydaných za jídlo a pivo. „Ale vyplatilo se to, fakt vyplatilo,“ tvrdíval onen nejmenovaný muž. „Když nevěříte, vyzkoušejte to sami. A uvidíte ten zázrak,“ dodával.
Majitel nepředstavitelně velkého panděra totiž zastával teorii, že hmota je nezničitelná. Nezapomněl to zdůraznit při žádném ze svých každodenních posezení v domovské hospůdce. Bylo mu jedno, zda kolem něj sedí muži či ženy, zda už tuhle jeho teorii slyšeli tisíckrát nebo se s ní setkávají poprvé. Připomínal důsledného agitátora na některé z předlistopadových schůzí.
„Hmota JE! nezničitelná,“ vykřikoval většinou po šestém nebo sedmém džbánku pěnivého moku. Pohlédl na svůj obrovský pupek a pokračoval. „Myslete si o tom co chcete, ale když to tadyhle stlačíte,“ láskyplně pohladil očima své milované a hýčkané panděro, „tak se to přemístí a pak zákonitě projeví někde jinde. Kde asi?“ Pak vždy vítězoslavně přejel pohledem muže sedící u stolu.
Myslel jsem si o tom své a s tím člověkem se do slovního křížku nikdy nepustil. Bylo to určitě dobře, protože časem jsem připustil, že by mohl mít pravdu. To když začala ženská móda krátkých halenek, holých zad i bříšek. Když se hodně oplácané dívky navlékly do co nejužších kalhot a snažily se je použít coby šněrovačku. Vyrobily si tím hrůzné faldy na módně odhalených místech svého těla. Možná i proto, že jim chybělo to, co dělá muže mužem a jejich hmota si tedy našla jinou cestičku.
Ten člověk s panděrem měl pravdu. Hmota je určitě nezničitelná.

VYHAZOV VRÁTNÉHO VYŽRÁLKA

Večerní vrátnice velkého, významného, veledůležitého výzkumáku. Vrátnému Vyžrálkovi vyprahlo. Vypil víno, vodku, vermut. Vzápětí vyspával. Vrzla vrata, vešel Vyžrálkův vedoucí. Ve vydýchaném vzduchu viděl vodkou vyčerpaného vrátného. Vzteklý vedoucí vyřvával, volal, vyčítal, vyhrožoval.

Vysoké vedení výzkumáku výjev vyhodnotilo. „Vyvrhel,“ vykřikovalo. Vrátného Vyžrálka vyhodilo. Vrátný vzdychl, vrátil výzkumáku veškerý vypůjčený vercajk, vyšel ven. Viděl výčep, vinárnu. Vypité víno vydané vysloužilým, vysokým vrchním Vosáhlem vyplavilo Vyžrálkovi veselé, vzrušující vzpomínky. Vydatně vypíjel.

Vinárna vyplivla Vyžrálka ven. Velkou většinu vína vyvrhl. Vzal vlastní velký vak, vykročil. Viděl videopůjčovnu. Veselá vedoucí, vnučka velitele výzkumáku, Vyžrálka velmi vítala. Vrátila včera vypůjčenou vývrtku, válenda ve videopůjčovně vzápětí vrzala, Vyžrálek vzdychal. Vtom vrhnul víno.

„Vypadni!“ vykřikla vedoucí videopůjčovny. Vzlykající Vyžrálek vyšel ven. „Vůl, velký vůl,“ vyprávěl večer vlastní vnučce Vendě.

ŠTĚKOT UCPAL ZÁCHODY

Řidič vojín Hlaváček byl takový obyčejný kluk z dědiny. A taky trochu exot. Neměl žádné záliby, na čtoucí spolubojovníky se díval s pohrdáním. „Proč to děláte? Je to jen ztráta času. Já si vystačím s pivem a procházkami po lese,“ říkával.

Když jel po roce poprvé z vojny domů, na dovolenou, byl evidentně nesvůj. Dlouho se loučil se všemi kamarády, jako by už ani nepočítal s návratem. Leč po dvou týdnech se objevil. Rozesmátý, šťastný a spokojený. „To bylo něco,“ vykřikoval při vybalování proviantu přivezeného z domova.

„Kluci, představte si, co se mně ve vlaku stalo. Viděl jsem lidi, jak pořád korzují sem a tam kolem mého kupé. A pak jsem zjistil, že chodí do jednoho z vagonů, v němž je restaurace. Tak jsem tam taky šel. Na jedno,“ líčil Hlaváček.

A pokračoval. „Jenže jsem nějak nemohl otevřít ty dveře na konci vagonu, abych se dostal do jiného. Lomcuju s něma, dávám do toho veškerou svou sílu, ale pořád nic. Asi jsou zaseknuté, napadlo mě. Už jsem to chtěl vzdát, když přicházel z druhé strany nějaký člověk. Představte si, ty dveře se neotevíraly takhle,“ naznačil rukou pohyb k sobě a od sebe, „ale takhle.“ Oběma rukama máchl do stran. „Věděli jste to?“ zeptal se.

Pak kamarádům nabídl přivezené pečené maso. Kluci se jen olizovali. Když dojedli, z ničeho nic se ve světnici ozvalo: „Haf.“ Vzápětí znovu: „Haf, haf!“ To kuchař vojín Švandrle jako jediný poznal, čím si vojáci právě naplnili žaludky. Některým chvíli trvalo, než to pochopili. O to rychleji pak vystartovali směrem k záchodům. Zatímco ve světnici přibylo štěkajících z řad těch otrlejších, toalety zažívaly nával. Toho večera na nich bylo narváno.

deníček: BÍLÉ MĚSTO

Nikdy jsem nepatřil mezi nějaké velké romantiky. Spíše naopak. Ale včera se ve mně cosi zlomilo a já se sám sobě nestačil divit. Čím to? Vysvětlení není zase až tak složité. Mohl za to sníh. Úplně obyčejný sníh, který je v našem městě rok od roku vzácnější.

A tak se stalo, že jsem odpoledne při kuřácké pauze postával na dvorku pracoviště, doháněl nikotinový deficit a hleděl k obloze. Z ní se snášely obrovské sněhové vločky, vypadalo to, jako by tam nahoře někdo trhal nekonečnou peřinu. Začínalo být všude bílo a to sněhové peří se dál tiše snášelo k zemi.

Vzpomněl jsem si na své dětství, kdy sníh, i když v jiném městečku, nedostatkovým artiklem ještě nebyl. Z paměti mi vyplouvaly vzpomínky na sáňkování na nedalekém kopci, na stavění sněhuláků mezi paneláky. Na dobu, která už je tak daleko, a včera odpoledne byla najednou až neuvěřitelně blízko.

Já totiž najednou dostal chuť zase si postavit sněhuláka. Nebo alespoň malého sněhuláčka. Začínám senilnět? Nebo je v tom něco jiného? Co tedy? – říkal jsem si.

Sníh padal dlouho. Pokryl ulice, zastlal střechy domů. V našem městě je teď všude bílo. A když se tak dívám z okna, vidím, že sníh začíná popadávat znovu. Možná si dnes toho svého malého vysněného sněhuláčka, svou lávku přes řeku života vedoucí zpět do dětství, přece jen postavím.

V HLAVNÍ ROLI ÚSPORY

O vdově Pošvové lidé říkali, že je nenasytná a věčně hladová. Neměli tím na mysli stav žaludku, nýbrž její lačnost po penězích. Shodovali se na tom všichni, kdo ji alespoň trochu znali. A dlužno říct, že v tomto případě to nebyly žádné pomluvy. Ti lidé se skutečně nemýlili.

Vdova ve středních letech se už nějakou dobu cítila hodně osamělá. Snila o muži, jenž by patřičně oživil atmosféru v jejím domku. Fyzicky i finančně. Jednoho dne objevila v novinách inzerát, jehož text splňoval ženiny představy v podstatě beze zbytku. „Pětačtyřicetiletý zachovalý muž hledá hodnou osamělou ženu přiměřeného věku. Nabízím pětileté úspory,“ psalo se v něm.

Pošvová neváhala ani chvilku. Okamžitě sedla a na inzerát odpověděla. Vylíčila se v těch nejrůžovějších barvách, v dopise ani trochu nešetřila popisem své zničující osamělosti, vychvalováním kuchařského umění i pečlivě propracovanými pocity tělesného strádání. Pak už jen doufala, věřila, těšila se a netrpělivě vyhlížela listonoše. A slavila úspěch. Jednoho dne se odpovědi dočkala. Takové, v jakou doufala.

Železo se má kout, dokud je žhavé, říkala si vdova. Proto neznámého muže obratem pozvala na návštěvu k sobě domů. Když otevřela vchodové dveře svého pečlivě vycíděného domku, stál za nimi urostlý a dobře oblečený chlap, jenž na oněch pětačtyřicet let ani zdaleka nevypadal. Teď a nebo nikdy, našeptávalo cosi v hlavě Pošvové. Nasadila všechen svůj šarm a podpořila jej královskou večeří.

A nejen to. Povedlo se jí dokonce bez vážnějších potíží onoho muže vmanévrovat i do své postele. Když bylo po všem, vytasila se s druhým bodem svého plánu. „Bylo to nádherné, miláčku. Nevysvětluj si to špatně, ale taky by mě zajímalo, jak je to s těmi tvými pětiletými úsporami,“ zašvitořila. Nápadník se na ni podíval a mile se usmál. „Co by mělo být? Jsou už tvoje. Vlastně v tobě, miláčku,“ odpověděl.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (11)

NESAHEJ MI NA BOBRA!

Taky vám vadí cestování v městské hromadné dopravě? Mně hrozně. Jízdné je čím dál dražší, ti pantátové nevědí, co by za ně chtěli, spousta lidí moc nevoní, zbytek zase až příliš. A hlavně: ty neskutečné tlačenice! Jenže čas od času se při pobytu ve městě tomu odpornému cestování tramvají bohužel nevyhnu.

Na druhé straně se při tom člověk někdy i pobaví. Jako tuhle. Do tramvaje jsem se vecpal jen tak tak, zásluhou širokých ramen a určitého zbytku svých fyzických sil. Uvnitř jsme byli narvaní jak sardinky v krabičce. Zleva mi funěl do ucha jakýsi tlustý chlap, vpravo si pořád cosi brumlal nějaký mladík. Zezadu jsem na zádech cítil podezřelé rozměklé obliny a taky těžký, ale fakt hodně těžký parfém. No a hlavu jsem měl chtě nechtě zabořenou do bujné zrzavé hřívy jakési slečny. Ta naštěstí voněla docela příjemně.

Jak si tak jedeme, najednou slyším: „Pane, nesahejte mi na bobra!“ Ženský hlas vzápětí vystřídal basový tón jakéhosi muže: „Paní, o čem to mluvíte? Já vám na žádného bobra nesahám.“ Chvíli se dohadovali. Pak už to kdosi nevydržel: „Běžte s těmi svými bobry někam. Nejlépe k řece.“ No, on to ten člověk řekl trochu jinak, ale psát tu o lidském pozadí na plné pecky se jaksi nehodí.

Když se situace uklidnila, neboť někdo z těch dvou zřejmě vystoupil, uslyšel jsem zpovzdálí hlas nějakého zřejmě bezzubého a taky asi nahluchlého dědy: „To jšou ale věči. To by še ža našich mladých čašů štát nemohlo, aby o šobě nějaká ženšká žíkala, že je dobrá!“

zamyšlení: MEZI NÁMI ZÁVISLÁKY

Jsi závislák, slyšíme občas od někoho. Nebo to naopak sami někomu jinému říkáme. Pouhá dvě slova. Ale kolik toho mohou obsahovat! Závislostí je snad nekonečný počet. Každý z nás má tu svou, ať si to uvědomuje nebo ne, ať se ji třeba snaží sebevíc tutlat nebo potlačit.
Existuje závislost na jídle, čokoládě, cigaretách (hlásím se k ní), sexu, partnerovi, kávě (opět zvedám ruku), nadřízeném, nějakém jiném člověku, na drogách, alkoholu, náboženství, a já nevím na čem všem ještě. Zkrátka kolik lidí, tolik závislostí. Škodných i neškodných. Pro některé existují léčebny, s jinými musí člověk zápolit sám – jak ten voják v poli.
Kdo tvrdí, že žádnou závislost nemá, ten lže. A možná naopak disponuje hned několika. Ale proč bychom měli ty svoje slabosti nebo slabůstky tutlat a stydět se za ně? Vždyť ze spousty z nich se naopak snadno dají udělat přednosti. Nebo je lze alespoň přijatelně vysvětlit:
Co na tom, že rád jím a přežírám se? Dokazuje to, že jsem zdravý a mám chuť do života.
Neobejdu se bez čokolády? Ani nechci. Ta hořká přece tak účinně a dokonale likviduje řídké případy s častým běháním!
Hulím jako tovární komín? No a co? Je přece dokázané, že uzené déle vydrží.
Jsem závislý sexuální maniak? Jasně, ale co by si beze mě počaly ty zástupy potřebných žen nebo mužů?
Neobejdu se bez partnerova velení? V pořádku, vždyť ho tolik miluji.
Liju do sebe litry kafe a nemohu bez něj být? Bez kávy se mi chce spát. A kdo spí, ten nežije.
A tak dále a tak dále.
Jsem závislák. Vím to a hrdě se k tomu hlásím. Jo, a ještě jednu velkou závislost mám. Na tomhle blogu. Tu si ale zdůvodňovat nechci a nebudu. Mám totiž strach, že by mě pak mohla přejít...

VÝTAH STORY

Už je to hodně dávno, co naposledy rozhýbal svou starou kostru a vyjel. Kamsi do toho svého výtahového nebe. Škoda, že onen veterán neuměl mluvit nebo psát. To, co zažil, by totiž vydalo na tlustou a hlavně hodně zajímavou knihu.

Výtahový stařeček pamatoval ještě první republiku. Neznal žádná tlačítka ke zvolení toho kterého patra, zato se mohl pochlubit elegantními táhly. A dolů vozil jen toho, kdo měl k dispozici klíč. V oné nejmenované budově tedy tenkrát výhradně uklízečky.

Měl svou hlavu, byl co chvíli škodolibý i vzdorovitý. Tyhle vlastnosti projevoval hlavně nedovíráním svých vnějších dveří. A tak vrátný v té pětipatrové budově plné kanceláří do nich co chvíli telefonoval, že výtah stojí tam či onde a je potřeba, aby jej šel někdo dovřít.

A tak se stalo, že jistého dne zazvonil v jedné z místností telefon právě ve chvíli, kdy se tam konala porada. Vedoucí chvíli držel sluchátko u ucha, řekl do něj jedinou větu - „samozřejmě, někoho tam pošlu“ – a pak zavěsil. Pohlédl na své podřízené a povídá: „Franto, volají zespodu, že je potřeba zavřít výtah. Prosímtě skoč tam.“

Franta se svým typickým způsobem odloudal a po chvíli se vrátil. Už mezi dveřmi na něm bylo patrné naštvání. „Tohle mně nedělejte, víte, kolik mám starostí?“ prohlásil vztekle. Onen výtah totiž byl dávno v tom svém nebi. Šprýmař vedoucí poslal podřízeného zavřít neexistující dveře v době, kdy dělníci už půldruhého roku rozšiřovali šachtu pro mladého následovníka výtahového stařečka.

SOUSEDSKÁ

Zatracené paneláky, pomyslel si v duchu Mojmír Balda a zesílil zvuk televizoru. Kdo to má pořád poslouchat? Copak si ti lidé myslí, že jsou tady sami? To se fakt nedá vydržet, láteřil tak jako skoro každý jiný den pětatřicetiletý muž.

Na televizní obrazovce v obýváku se schylovalo k další vraždě, u sousedů po obou stranách Baldova bytu bylo také hodně rušno. Jenže jinak.

„Už tě mám dost. Jsi budižkničemu, nic doma neuděláš, s ničím mi nepomůžeš,“ nedalo se přeslechnout zprava.

„Áááá, nepřestávej. Ještě, ještě,“ ozývalo se zleva.

Balda se snažil pozorně sledovat vývoj detektivky na obrazovce, ale moc se mu to nedařilo. Sousedé měli zkrátka navrch.

„Ty taky nejsi žádný poklad. Sbal se a táhni za těmi svými chlapy,“ vyřvával muž za pravou tenkou panelákovou stěnou.

„Áááá, áááá, vydrž, vydrž, už to bude,“ povzbuzovala žena svého partnera za levou, snad ještě tenčí zdí.

Balda znechuceně vypnul televizi a odšoural se do kuchyně. Vztekle za sebou práskl dveřmi. To naše nedávné stěhování nebyla žádná výhra. Měli jsme zůstat tam kde jsme byli. Mezi starými zlatými a tichými důchodci, říkal si.

O tři hodiny později ještě pořád seděl na kuchyňské židli, dopíjel láhev skvělého červeného. V zámku dveří zarachotil klíč. Manželka se vracela z odpolední směny.

„No to jsem si mohla myslet. Nic tě nezajímá, jen ten chlast,“ zaútočila žena.

„Ale Boženko, to není pravda,“ marně hledal účinná slova ke své obraně Balda.

Hádka pokračovala a nabírala na obrátkách. Když skončila vzájemným ujištěním, že se přes to přese všechno mají rádi, odebrali se manželé do obývacího pokoje.

„Ááá, miluju tě. Nepřestávej. Áááá, přidej. Ještě, ještě,“ uslyšeli zanedlouho usínající sousedé po obou stranách Baldovic bytu.

ZLOMENÉ SRDCE

Snad každý už tu větičku zabývající se hodně důležitým lidským orgánem někdy v životě slyšel. „Zlomil (zlomila) mi srdce,“ říkává se. Proč? Jak tohle rčení vzniklo? Kdo je vymyslel? A dá se srdce zlomit? Nebo nalomit? Pochybuji.

Ještě pochopím, že láska může procházet žaludkem. Šikovná kuchařinka si dovede podstrojováním a dobrotami toho svého vytouženého chlapa bez jakýchkoli problémů udržet. Ale nechápu, jak by se dalo zlomit srdce. To by muselo případně nejprve ztvrdnout na kámen. Jenže v kamenném srdci zase není pro žádné láskyplné city místo. Nebylo by tedy pro koho brečet, koho oplakávat, nad čím si zoufat.

Zlomené srdce je podle mého názoru sice obrazné, ale zato hodně nesmyslné přirovnání. Stejně jako srdce na dlani. Vždyť co by čekalo toho, kdo by si je ze své hrudi statečně vyrval a se zasněným, zamilovaným pohledem podával druhému? V jeho těle by bylo rázem pusto a prázdno, případné opětované city by se neměly kam uchýlit, natož pak tam kdesi uvnitř více či méně zakořenit.

Co se týká lámání vnitřních životních orgánů, myslím si, že mnohem větší pravděpodobnost (a taky úspěšnost) je u jater. Takovému pořádnému alkoholikovi ztvrdnou raz dva. A často pořádně. Pak by neměl brát na lehkou váhu radu těch zkušenějších: „Dej bacha a ohýbej se opatrně. Ať si ta svá játra nezlomíš.“

deníček: ZÁHADA ZVANÁ MOZEK

Lidský mozek pro mě byl odjakživa jednou velkou a nevysvětlitelnou záhadou. A přiznám se, že postupem času jí nejenže zůstává, ale je čím dál větší. Ani trochu mi není jasné, jak funguje, proč se v něm něco zachytí a zůstává tam navždy, a jiné, potřebnější, se ne a ne uhnízdit.

Když jsem byl kluk, bydlel v našem domě jakýsi pan Zvejška. Na první pohled nepříjemný a do sebe uzavřený starší muž. Tak trochu jsme se ho i báli. Ale jen do té doby, než jednou otevřel okno svého přízemního bytu a nabídl nám spoustu plakátů s hrdiny námi tenkrát tolik milovaných mayovek. Ještě dnes si toho člověka dokážu vybavit, ještě dnes bych ho poznal. Kdyby žil.

Na druhé straně si občas uvědomím, že jsem úplně zapomněl na některé kolegy, s nimiž jsem v práci působil před deseti, ba i méně lety. Nemůže za to nikdo jiný než ten můj mozek. Je v něm snad nějaké zvláštní speciální síto, které podle svého uvážení něco spolehlivě zachycuje a ostatní nenávratně propouští? A pokud ano, proč tomu tak je? Vždyť třeba právě toho pana Zvejšku jsme my kluci vídávali jen občas a poměrně krátkou dobu. Pak nenávratně zmizel neznámo kam. A naopak se zapomenutými bývalými kolegy jsem se setkával několik let téměř denně.

Jak říkám, lidský mozek je pro mě jednou velkou záhadou. A taky jsem se už smířil s tím, že jí na kloub nepřijdu. Ani nechci. Proč bych taky měl? Nechám ten svůj mozek mozkem a raději se budu věnovat žaludku. Dám si mozeček, případně květák na mozeček. Ten pro mě nikdy žádnou záhadou nebyl, není a ani nebude.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (10)

ACH, TY DĚTI

Říkává se: malé děti - malé problémy, velké děti - velké problémy. Ten, kdo na to přišel, byl fakt koumák. Měl pravdu, což můžu potvrdit i já. Co všechno jsem si s tou naší dcerou užil...

Jednou jsem třeba přišel z práce domů a najdu ji tam, jak brečí. A hodně. Už byla z toho pláče celá fialová. „Co bulíš?“ ptám se jí. „Bééé, ztratila jsem tu padesátikorunu, bééé, cos mi včera dal, bééé,“ vzlyká ona. Chtěl jsem mít klid a tak jí dal jinou. Holka ji sbalila a začala řvát znovu. Ještě víc. Neudržel jsem se a trochu zvýšil hlas: „Co je zas? Co se děje?“ Podívala se na mě těma očima plnýma slz: „Bééé, kdybych tu tvou první padesátikorunu neztratila, bééé, mohla jsem teď mít stovku, bééé.“ Co byste na to řekli?

Nebo zase jindy: nimrala se v jídle tak, že se na to nedalo dívat. „Víš, když já jsem byl v tvém věku, mívali jsme někdy k večeři jen trochu mléka a krajíček suchého chleba. A ty jsi vybíravá, není ti nic vhod,“ řekl jsem jí tenkrát. No, to jsem si dal! „Tati, to už jsi mně říkal mockrát. Ale uznej, že teď se u nás máš fakt moc dobře,“ uslyšel jsem od ní.

Uběhlo to jak voda v potoce a vyrostla v puberťačku. Nabrnkla si jakéhosi kluka. Když s ním hodlala poprvé vyrazit na diskotéku, musel jsem zasáhnout. „Nejprve ho pěkně přivedeš k nám domů, já ho obhlédnu a pak uvidíme,“ vymínil jsem si. Kluk přišel, vypadal slušně. Přistoupil i na všechny moje podmínky.

Jenže já na dceru v domluvených jedenáct hodin večer čekal marně. Pak odbila půlnoc, byla jedna, a holka pořád nikde. Před druhou zařinčel zvonek u dveří. Za nimi stál ten kluk. Ožralý jak prase. Já nechtěl věřit svým očím. A tak jsem mu to pořádně vytmavil: „Mládenče, my dva jsme spolu definitivně skončili. Za prvé jsi mi slíbil, že dceru přivedeš do jedenácti hodin. A za druhé, což je ještě horší, tohle tady po tvém boku naše dcera není!“

MISTROVÁ, NEBO KOLOBĚŽKA?

Franta s Pepou si kvůli ní jednou málem vjeli do vlasů. „Je to mistrová. Nic podobného jsem ještě nezažil,“ zasnil se první. „Mistrová? Koloběžka to je. Ukaž mi někoho tady u nás v práci, kdo se na ní ještě nesvezl. Teda s výjimkou mě,“ oponoval mu tvrdě druhý.

Řeč byla o jejich pětadvacetileté sexem posedlé kolegyni Julince. Živočišné a nenasytné. „Říkám ti, že je to mistrová,“ opakoval ještě důrazněji Franta. Vyhrnul si rukávy košile a vzápětí povytáhl nohavice kalhot až nad kolena. „Už jsi to někdy viděl?“ ukazoval kolegovi odřeniny, či spíše spáleniny na svých všech čtyřech končetinách. „Tohle ještě žádná nedokázala. A nic na tom nemění ani skutečnost, že ten koberec v archivu je jak smirek,“ zasnil se znovu Franta.
Oběma muži propíraná Julinka byla nymfomanka. Manžel od ní odešel krátce po svatbě a bylo veřejným tajemstvím proč. „Ta by utahala i koně,“ zmínil se jednou v hospodě kamarádům. Ani po rozvodu však žena nehodlala hladovět. Svou několikanásobnou denní potřebu ukájela hlavně v práci. K radosti své i většiny kolegů. Jednoho z nich nakonec dohnala až k oltáři. Možná proto, že svým vybavením vysoce převyšoval ostatní.
Měl smůlu. Poprvé na něj zapomněla už o svatební noci, kdy se její mužíček opil do němoty. Zůstalo to v rodině, zaskočil za něj bratr. A taky se tím zanedlouho pochlubil. Na druhý den našli kolegové novomanžela stojícího ve velkém otevřeném okně ve čtvrtém patře. „Je to štětka, už ji nechci. Nebaví mě žít,“ vykřikoval. Neskočil. Místo toho se s Julinkou rozvedl.
V kronice ženina života se pak objevila ještě jedna svatba. Z onoho svazku vzešel dokonce i potomek. Od té doby uplynulo přibližně čtvrtstoletí. Julinka se hodně změnila. Už není nenasytnou nymfomankou. Stala se z ní typická pavlačová klepna. Ale taky věčně hladová a nenasytná. Jen ty dřívější nikdy nekončící zástupy mužů vyměnila za nynější neuvěřitelně velké hromady drbů.

PRÁŠENÍ JIŘÍHO PRÁŠILA

Jiří Prášil nezůstával svému jménu nic dlužný. Už jako malé dítě si rád vymýšlel a časem tuto vlastnost neustále zdokonaloval. Na střední škole proslul hned několika svými výroky. Třeba jednou, když přišel pozdě do vyučování. Po kantorově dotazu, proč se tak stalo, pohotově odvětil: „Já za to nemůžu, před tramvají jel parní válec.“

Jindy zase učitel v jeho blízkosti zavětřil a pojal podezření, že Prášil kouřil. „V žádném případě. To bude nejspíš tím, že jsem dneska seděl ve vlaku v kuřáckém kupé,“ uslyšel pedagog, aniž by tušil, že Prášil dojíždí z nedaleké vesnice, v níž železniční koleje nikdy nebyly.

Prášil nepřestal prášit ani později, v dospělosti. Dlouze vyprávět by o tom mohla třeba jeho manželka. Měla sice svého muže dokonale přečteného, ale stejně jí to většinou nebylo nic platné. Věřte nebo nevěřte: stalo se, že objevila v kapse Prášilova saka dámské kalhotky. Miniaturní a průhledné.

Když na svého muže udeřila, zatvářil se jak neviňátko: „No tak jsem prohrál. Byla to sázka z práce. Tvrdil jsem, že patříš k ženám, které svým chlapům kapsy neprohledávají.“ Vzápětí začal sám sebe obdivovat pro svou pohotovost. O oněch kalhotkách v kapse totiž neměl ani tušení. Dala mu je tam škodolibá milenka, s níž si čas od času užíval.

Říká se, že čím kdo zachází, tím i schází. A tak i Prášil na své vymýšlení, lhaní a taky slabost pro ženy jednou doplatil. A pořádně. Všem těm kočičkám, jak jim říkal, tvrdil, že je svobodný a majetný. Jedna z nich jistého dne zazvonila u Prášilova bytu s kufrem v ruce. Otevřela jí manželka a co se dělo pak, o tom si sousedé v onom domě povídají dodnes.

Výsledek? Prášil je teď rozvedený a nešťastný. Domníváte se, že prášit konečně přestal? Neuhodli jste.