Specialitka Znáte to. Člověk zajde na pivo za kamarády do hospody. Jak se říká: na jedno. U něj však nikdy nezůstane. Z jednoho jsou dvě, tři, někdy i pět nebo šest. A taky většinou stejný nebo dokonce větší počet panáků. Kdo nemá žádné kamarády, ten to nepochopí. A kdo je má, tomu není co vysvětlovat. Tuhle jsme se v té naší osvěžovně zase sešli. V plném počtu. Piv bylo k deseti, kořalek stejně tak. Ani nevím, jak jsem doškobrtal domů. Na druhý den dopoledne se probudím, v baráku božský klid a ticho. Jen můj žaludek, včera důkladně vypláchnutý alkoholem, se ozýval. Hodně nahlas. Zlatá mamina, řekl jsem si při pohledu na sporák. Z kastrolu se tam na mě smála jakási její specialita. Rýže se zamíchanými kousky masa a já nevím s čím vším ještě. Nadlábl jsem se parádně, nezbylo ani sousto. Mamina přišla z nákupu asi za hodinu. Nestačil jsem jí ani poděkovat. Podívala se na sporák a pak spustila bandurskou: „Příhodo, kam zmizely ty zbytky pro psa? Azor už na dvoře šilhá hlady!“
Příběh v brněnském hantecu. Lidi só hraví, rádi se sázijó, ale málokemu se podaří na tom nejaký ty love trhnót. Sázka, vo keré vám chcu teď hóknót, nebyla ani tak vo rancu lováčů, jako vo čurině. Na naší hródě vegetijó různí antitalenti a jeden náš kamoš byl jedním z nich. Von byl nabité přes muzálu, měl zmákló aji konzervu, ale ufachčit neco pazórama, na to byl levé jak šavla. A eště namydleňéší než přes hoknu byl ve sportu. Všecky nápady se věčinó upečó u škopku. My sme tenkrát hanikovali, jak už to bévá, vo hokeju, vo fusu a von tam s nama zrovna sicnil u jednoho ponku. Cosi do teho tenkrát blbýho zavalil a my na něho, že dyž temu nerozumí, tak ať do teho nekváká. Von se po tým cítil těžce vodvařené a hned šprechtl, že špilům rozumí sténě jako my. My sme ale gómali, že na fus nikdy v životě ani nešpizl. To mazal rači na škopek, nebo do kuchyně umévat kšír. A tak mu hlásíme: „Ložíme se s tebó, že tady na fleku nevymenuješ deset fotbalistů a to ani do holpecu s hokejistama.“ A von hned, že jo, pokud tam můžó být aji ti, co už zakalili. Položili sme tedy každé na prkno love na půlku Starobrna, přesekli pazóry a von začal: „Jágr, Hašek, Bubník, Danda, Bican, Kvašňák, Pele.“ A to už pomalu začínal mazat do ponoru. Ale pak si eště vzpomněl na Maradony a dál už ani ťuk. Už z tý svý mozkovny nevyhrábl nic. Zkusil to sice na nás eště s Klapzubovó jedenáctkó, ale aji dyž sme mu jednoho Klapzuby uznali, tu sázku tenkrát proletěl. Tak to už bévá – aji dyž máš plnó prdel titulů, všecko gómat nemůžeš.
SLOVNÍČEK: do holpecu dohromady fusfotbal hanikovatmluvit ranec lováčůbalík peněz trhnót lovevyhrát peníze muzála hudba škopekpivo konzervakonzervatoř Zdroj: Pavel Čiča Jelínek – Velká kniha podělávek
Čeština je jazyk krásný, ale také těžký a občas nesmyslný. Vezměme si třeba takové slovo kapesník. Člověk do něj především smrká, občas jím setře nějakou tu slzu, utře si ruce, případně jej využije i k něčemu jinému (fantazii se meze nekladou, že?). Tak proč se mu říká kapesník? Co má společného s kapsou? Pravděpodobně to, že se v ní nosí? Vždyť ani to není tak úplně pravda. Ženy si jej ukládají většinou do kabelky, některé taky do záňadří. Přimlouval bych se za změnu. Místo matoucího názvu kapesník by bylo mnohem vhodnější začít používat krásný staročeský a hlavně jednoznačný – čistonosoplena. Když už jsem se do toho tak pustil, ještě jedna věc by naší rodné řeči určitě neuškodila. Omezení cizích slov a jejich častější nahrazování českými. Jen tak namátkou: třeba šílený epilátor nádherným chlupoškubem.
Pes je sice přítel, ale žádný stroj. Psi koušou a napadají lidi. Už dokonce i slepečtí. Jeden z nich před časem zranil v Brně dvouleté dítě. Laici žasli a odborníci se nestačili divit. Od speciálně cvičeného zvířete, které lidem pomáhá, by totiž takovýto skutek nikdo nečekal. Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka. Jenže není žádný stroj. Má svou povahu, reaguje na podněty z okolí. Do jeho myšlení nikdo nevidí a nikdy vidět nebude. S tím se lidé musejí smířit. Stejně jako se skutečností, že psi občas koušou. Ale jen kvůli tomu bychom neměli své nejlepší přátele odsuzovat a zavrhovat.
Titul před jménem nemusí znamenat, že je člověk poctivý. Opravdu se stalo?
Začalo to pomalu a nenápadně. V kancelářích malé firmy se nejprve tu a tam ztratila nějaká drobnost. Mizely propisovací tužky, nůžky a dosud nepoužité bloky. Časem však ztráty nabraly na obrátkách.
„Franto, neviděls někde mou sešívačku?“ obrátil se Vladimír na svého kolegu. Ten otázku sotva vnímal. Přemýšlel, kam se jen mohl podít rámeček s fotografií jeho rodinky, který stál ještě do včerejška na psacím stole.
Rušno bylo i ve vedlejší kanceláři. Z ledničky tam záhadně zmizela nejen láhev sektu, ale i kilo klobásů a litr mléka. „To je snad nějaký hloupý vtip,“ nevěřícně zírala do chladného prostoru Jiřina. Důvod k jásotu neměla ani její kamarádka Slávka. Ta zase pro změnu marně hledala dvě stokoruny na společné kafe, které si včera nechala v zásuvce stolu.
„Někdo tady krade,“ shodli se zaměstnanci firmy. Začali podezírat jeden druhého, zkoušeli zloděje přistihnout a dopadnout. Nedařilo se. Věci se ztrácely dál. Nikoho nenapadlo, že pachatelkou by mohla být jejich nadřízená inženýrka Straková, která přišla do firmy nedávno.
Tato svobodná pětatřicetiletá žena už vystřídala řadu zaměstnavatelů. Teď seděla v jednom z pokojů svého bytu, jedla klobásky, popíjela sekt a z křesla zálibně hleděla na obývací stěnu s pootvíranými dvířky. Uvnitř se nacházelo její bohatství. Stovky tužek, desítky sešívaček, spousta nůžek. A taky rámečky s fotografiemi rozesmátých mužů, žen a dětí.
Inženýrka Straková ještě jednou přejela pohledem svou vzácnou kořist, pak se zvedla a šla k počítači. Napsat výpověď.
V sedmé bé panovalo takové ticho, že by bylo slyšet upadnout i špendlík. Nenáviděná fyzikářka Stromečková přejížděla přísným zrakem z jednoho žáka na druhého. „Tak kdo to udělal?“ prořízl hluboké ticho její nepříjemný skřehotavý hlas. Sedmáci seděli bez hnutí, klopili oči a nadále zarytě mlčeli. Dokonce i upovídaný třídní sígr Koroptvička vypadal, jako by zčista jasna oněměl. V momentě, kdy jeho ohnivě zrzavá kštice přitáhla učitelčin zrak to dokonce vypadalo, že se začervenal. „Ty o tom taky nic nevíš, Koroptvičko?“ Žák neodpověděl. Nehnul ani brvou. Jen jeho pohled se zaryl ještě hlouběji do lavice. Fyzikářka vypadala, že jí došly síly. Šla k tabuli a otočila se k dětem zády. Po chvíli se došourala ke katedře. Na ní ležela příčina neúspěšného vyšetřování. Papír ve tvaru kosočtverce, v jehož středu byla nalepená učitelčina fotografie. Taky kosočtvercová.
Bezpečně poznám, kdy už mám práce plné zuby, kdy jsem přepracovaný a hodně unavený. Podle snů. Najednou se mi o práci zdá. A nejsou to sny ledajaké, nýbrž podivné, divoké a nesmyslné. Chodím v nich do zaměstnání třeba po zuby ozbrojený, nebo naopak úplně nahý, mými kolegy bývají i upíři, vlkodlaci či úplně obyčejné pohádkové postavy. Například princezny, princové, králové a královny.
Jen pohádkový dědeček se jaksi ne a ne zjevit. Přepracovanost tedy jednoznačně poznám. Jenže většinou nevím, co s tím dělat. A tak čekám, až se zase všechno vrátí do normálního stavu. Ono to dříve či později přijde, mně se pak zdají sny normální. O lásce, touze, přátelích a jiných příjemných věcech.
Atmosféra v kuchyni byla tak hustá, že by se dala krájet. Markéta si promáčeným kapesníkem utírala střídavě uslzené oči a nos, hleděla sveřepě do země a vzlykala.
„Jak si mi to jen mohl udělat? Něco tak strašného? Jak jsi jen mohl?“
Její manžel Jiří se rozvaloval na gauči, spokojeně polykal tlusté krajíce chleba s olomouckými tvarůžky a zapíjel je vychlazenou lahvovou plzní. Mlčel. Tedy pokud se dá nazvat mlčením i hlasité mlaskání.
Markéta najednou nečekaně vyrazila směrem ke gauči. V půli cesty ji však spolehlivě zabrzdil manželův přísný pohled. Zastavila se a pokračovala ve výčitkách.
„Tohle se mezi slušnými lidmi nedělá. Přece jsme se dohodli. Co teď mám dělat? Jak budu před těmi ženskými vypadat?“ teď už brečela Markéta nahlas.
Jiří neodpovídal. Dál si hleděl svých krajíců s olomouckou pochoutkou a pěnivého moku ze západních Čech. Ať si ty baby trhnou, patří jim to, pomyslel si v duchu. Vždyť mně je tady dobře, dodal ještě sám pro sebe.
Na poslední chvíli totiž odmítl jít do hospody a vyklidit byt. Tím tentokrát narušil a možná dokonce znemožnil pravidelný dámský dýchánek, který Markéta organizovala pro své kolegyně z práce.
Další příběh v brněnském hantecu. Včetně minislovníčku.
Všici gómó, co to „ponorková nemoc“ je. My sme ju jednó těžce lapli na dovolené. Nikdo už skoro nemluvil s nikým, zvlášť manželský páry, ty už se nemohly ani čut. Bylo mně tenkrát jasný, že se s tým musí něco ufachčit. A to čím spíš, tím líp.
Ta naša dovolená byla vlastně taková expedica po fanóšské krajině. A tak dyž sme se jednó přesóvali v kárách, a ty káry se tó ponorkovó nemocó přímo nadóvaly, vosvítil mě spásné nápad. Musíme ufachčit nejakó neskutečnó čurinu, keré se budó všici eště po moc jařinách lochčit. Trovna sem seděl za kolečkem a tak hlásím kamošovi, keré sicnil vedle: „Smoldo, nadešel čas rozehnat mraky a rozveselit partyju.“
A Smolda, protože to byl špicové borec, kévl na sóhlas, aniž eště věděl, vo co kráčí. A tak mu hlásím: „Stáhni si gatě a vystrč z vokna holó prdel!“ Smolda se na nic neptal a hned to zmákl. V ten moment sem přidal plyn a začal předjíždět našu kolonu. Poblikával sem u teho dálkovéma a brnkal na klakson. V ten moment nastal na té silnici takové tanec, že to vypadalo na těžký smyky do škarpy, jak se všici aji se šoférama lochčili.
Jeden fanóšské manželské pár, keré se zrovna mezi nás namotal, dokonce lehce vypochodoval do lánu zrovna rozkvetlé levandule. A ten Fanóš se lochčil, eště dyž z teho pola vyjížděl. Tak sme tenkrát se Smoldem nekompromisně zametli s tó sviňskó ponorkovó nemocó.
Pozdní seznámení. Jsem od přírody nesmírně plachý. Proto mi taky kdysi dělalo velké problémy seznámit se s nějakou ženou. Spolehlivě jsem se červenal, zadrhával, koktal, plácal nesmysly. Tím jsem každou svou potenciální oběť odradil. „Příhodo, Příhodo, takhle to dál nepůjde,“ promlouval jsem stále častěji sám k sobě. A pak začal hledat tu svou pěknou a správnou ženu do života prostřednictvím inzerátu. Nabídek přišlo dost. Jedna mě zvlášť zaujala. Z dopisních řádků vyzařovala něha, porozumění, nechyběly ani city. Z fotografie na mě navíc hleděla andělská tvář olemovaná zlatými kadeřemi. Domluvili jsme si první rande – v cukrárně na náměstí okresního města. Dorazil jsem tam o dvacet minut dřív, abych si dal na kuráž dvojitý rum. Víla z inzerátu však nešla. Měla zpoždění. Pět, deset, patnáct minut. Nakonec to dělalo půlhodinu. Vplula do cukrárny a neomylně zamířila k mému stolu. Já na ni nevěřícně zíral a vzápětí uslyšel: „Promiňte, že jsem přišla o něco později. Mrzí mě to.“ Můj rum na kuráž udělal své. Plachost byla ta tam, když jsem na ni vypálil: „O něco? Vy jste měla přijít tenkrát, když vám dělali tu fotku!“
V nesprávnou chvíli na nesprávném místě. I tak se dá přijít o život.
Člověk se domluví spíše s cizími než s vlastními, ulevoval si padesátiletý horník František Kazda cestou od svého bratra. Nepohodli se. Nebylo to poprvé, poslední dobou mezi nimi docházelo k půtkám stále častěji.
Vykašlu se na něho, už za ním nepůjdu. Ať si tam žije jako kůl v plotě, rozhodl se havíř a přidal do kroku. První domky rodné vísky měl na dohled. Hostinec, do něhož mířil, se nacházel hned za nimi. Po letmém pohledu na hodinky ještě zrychlil: Tchán už tam určitě sedí, zase bude bručet, kde jsem tak dlouho.
Moc nebručel. „To je dost, že už jdeš,“ prohodil pouze a věnoval se sklenici pěnivého moku. Ani Kazdovi nebylo do řeči. Chvíli svorně mlčeli, pak už to horník nevydržel: „Dneska jsem s Petrem skončil. Vyčítá mi kdeco, málem i manželku. Jako kdybych já mohl za to, že jemu utekla. Chlastá. Já chlastám taky, ale problémy nemám, nikomu nic nevyčítám.“
„Co máš z toho,“ mávl rukou starý. „Každý jsme nějaký a Petra to časem přejde.“ František Kazda byl jiného názoru, ale tchánovi neoponoval. Když kolem půlnoci přišli na dvorek domku, v němž žili, rozhlédl se havíř po květnové obloze: „Dneska je tak hezky, že se mi ani jít spát nechce.“ Popřál tchánovi dobrou noc a vzdálil se.
„Chlap jeden, kde se zase toulá?“ zanadávala si jeho manželka po druhé hodině v noci, když se probudila a zjistila, že jejího muže není. Šla ho hledat. K řece, k přívozu, kde měl své oblíbené místečko. Tam často chodíval, hlavně v noci, vysedával pod stromem, pokuřoval, přemýšlel, pozpěvoval si.
Jenže tentokrát tam nebyl. Ani nikde poblíž. Marně volala, křičela. Po půlhodině to vzdala. „Až se vrátí, dám mu co proto,“ zařekla se.
***
Horník se ale nevrátil. Vyděšená manželka přiběhla před polednem na policii: „Ztratil se mi manžel, nepřišel domů.“ Dostalo se jí ujištění, že manžel se mohl někde zatoulat, určitě se objeví. „Mám strach, jestli se třeba neutopil,“ zavzlykala nešťastná žena. Policista si všechno zaznamenal. „Jestli se nevrátí do večera, dejte nám vědět. Pak vyhlásíme pátrání,“ řekl.
Horníka Kazdu našli po čtyřech dnech. Ve vodě. Vzápětí vyšlo najevo, že má na hlavě pět ran. Všechny na levé straně. Jak ukázala pitva, v plicích mrtvého voda nebyla. Podtrženo a sečteno: v okamžiku, kdy se ocitl v řece, už nežil. Tedy vražda.
***
Kdo to udělal? Proč? A kde? Odpověď na poslední otázku na sebe nenechala dlouho čekat. Pečlivá prohlídka místa, na němž Kazda s oblibou sedával, ukázala mnohé. Kmen stromu skrýval stopy krve. Specialisté objevili na kůře také vlasy. Kapky životodárné tekutiny byly nalezeny i na zemi. Směrem od stromu k řece. K místu, kde jsou zakotvené loďky. Jedna z nich, vytažená na břeh, byla přivázaná k vedlejšímu stromu. Očko řetězu však někdo zcela nedávno nařízl pilkou na železo.
Kriminalisté chodí, vyptávají se. Dozvídají se věci se zločinem související, ale i takové, které – alespoň na první pohled – s ním nemají nic společného. K nim patří i skutečnost, že během noci, kdy Kazda zmizel, někdo u přívozu ukradl dvě loďky. Našly se o tři kilometry po proudu řeky dál. Potopené, s proraženými dny. Nemůže to mít nějakou souvislost s vraždou? Případně jakou?
***
Vesnice byla toho případu plná. „Kdopak mu to jen mohl udělat?“ ptali se chlapi v hospodě. „Jestli to nebyl ten jeho brácha. Neměli se rádi, pořád se hádali,“ uvažoval kdosi. Kriminalisté zjistili, že nikdo z rodiny pachatelem být nemohl. Kdo tedy? Nějaký pytlák, jehož Kazda přistihl? Někdo jiný, cizí? Náhodný kolemjdoucí? Vzniká seznam lidí z okolí, kteří mají na svědomí nějaké pytláctví nebo krádež. V seznamu se objevují i takzvaní tuláci. Jde asi o třicet lidí. Je mezi nimi vrah?
Expertízy prokázaly, že Kazda seděl před smrtí u stromu. Všechny údery na jeho hlavu dopadly zleva. Pachatelem je tedy nepochybně levák. V seznamu podezřelých je jenom jeden: jedenatřicetiletý horník Karel Zezula. Kazdův dobrý známý. Pytlák a zloděj.
„Pane Zezulo, víte, proč jsme si vás předvolali?“ zeptal se ho kriminalista. Oslovený znejistěl. Když došla řeč na nedávno vykradenou chatu geologů nedaleko od vesnice, znatelně se mu ulevilo. Nebo se to kriminalistovi jen zdálo? Zezula čin přiznal – bez vytáčení. Jeho alibi na noc, kdy zemřel František Kazda, však bylo víc než chatrné: „Před půlnocí jsem si chystal u řeky nádobíčko na ryby, asi půl kilometru od přívozu. Kolem jedné jsem šel domů. Frantu? Toho jsem tam neviděl.“
Trvalo dlouho, než se přiznal. Šel si prý pro dvě loďky. Chtěl je rozmontovat a postavit z nich pramici. Když se dal do díla, všiml si ho Kazda. „Sbal se a táhni, nebo uvidíš,“ zařval na mě – vypověděl Zezula. Jeho známý prý byl opilý, chytil ho pod krkem a začal škrtit. „Proto jsem ho párkrát bouchl klackem po hlavě. Spadl na zem, já začal zmatkovat. Hodil jsem ho do vody.“ Jenže něco nehrálo. Rány na hlavě mrtvého nemohly být způsobeny klackem. Šlo o něco tvrdšího, ostřejšího. Zřejmě pilku. Navíc pachatel nemohl stát před obětí, ale byl za ní.
Jaká tedy byla pravda? Zezula už loďky ukradl. Nadělal do nich díry, počítal s tím, že zůstanou u dna řeky někde po proudu. Když dílo dokončil, zjistil, že u jednoho ze stromů někdo sedí. Sedí a pozpěvuje si. Určitě mě viděl – napadlo ho okamžitě. Vzápětí, při svitu měsíce, muže poznal. Ten mě udá, letěly Zezulovi myšlenky hlavou.
Bleskově se rozhodl pro akci: zezadu se ke známému připlížil a několikrát ho pilkou udeřil zpoza stromu do hlavy. Zbývalo jediné: hodit ho do vody.
O univerzálech se mlčí. Existují vůbec? Seděli jsme s mým svobodným třicetiletým kolegou z práce v klubu, do něhož chodíme na oběd snad odnepaměti. Jenže tentokrát s ním evidentně nebylo něco v pořádku. Pořád klopil hlavu, nezvedal ji a neustále se rádoby nenápadně ohlížel kamsi do uličky mezi stoly. Komu by to nebylo divné? Po nějaké době jsem to už nevydržel. „Jsi dneska nějaký zvláštní. Co je s tebou?“ zeptal jsem se ho. Aniž by tu svou hlavu zvedl, zakroutil s ní a odpověděl: „Co by bylo. Nic. Ale pokud sis nevšiml, mají tady novou servírku. A jestli jsi to ještě nezaznamenal, tak já jsem typický dolňák. A ona jednoznačně můj typ,“ prohlásil kolega nadšeně. S pusou plnou řízku a bramborového salátu. Tentokrát jsem zakroutil hlavou já. Můj pohled dosud průběžně mířící do zcela jiných partií nové mladé servírky pak sklouzl o něco níž. V tu chvíli jsem v duchu svého kolegu omluvil. I tam toho totiž měla víc než požehnaně. Taky mě napadlo: je mezi muži víc dolňáků nebo nás horňáků? A co třeba takoví univerzálové? O těch se kupodivu nějak nemluví. Že by neexistovali? Tomu nevěřím. Možná se jen drží známého hesla, že hrdinové mlčí.
Nevím proč jsem si tuhle najednou vzpomněl na poměrně oblíbenou hru Vadí nevadí. Možná proto, že jsem ji naposledy hrál už hodně dávno, snad někdy v pubertě nebo krátce po ní. Ve smíšené partě jsme my kluci vymýšleli co nejzáludnější otázky, abychom se pak mohli kochat odkládáním fantů v našich očích tolik přitažlivých děvčat. Po náušnicích, prstýncích a jiných drobnostech pak přicházely na řadu punčocháče a jiné části oděvu. Bylo to dráždivé, vzrušující a pro nás puberťáky moc přitažlivé. Později tuto hru vystřídala takzvaná flaška. Ale to už je úplně jiná kapitola.
Jmenuji se Příhoda. Miloš. Jestli jsem něčím zajímavý nebo výjimečný? Nevím o tom. Ale stejně jako kdokoli jiný denně zažívám situace, o něž bych se chtěl s někým podělit. Co vám mohu za vaši trpělivost slíbit? Trochu smíchu a možná i pláče, případně oboje najednou. Nebo taky možnost si do sytosti a hezky nahlas zanadávat, že jste se mnou ztratili drahocenný čas a zklamali jste se.
Tak jako se já včera zklamal v takovém malém krámku. Za pultem stál sympatický prodavač a já dostal chuť na dobrý voňavý doutník. „Prosím, jen si poslužte. Vyberte si sám,“ ukázal ten dobrý muž směrem k příslušnému regálu. Tak jsem se obsloužil a chystal se, že si tam tu dobrotu hned zapálím. „Zadržte,“ zakřičel najednou prodavač. „Tady se kouřit nesmí!“
Přiznám se, že mě to zaskočilo a taky dost rozčílilo. Nehodlal jsem však prodat svou kůži lacino. „Proč, když tady ty doutníky prodáváte?“ udeřil jsem na přísného muže. Toho to ale z míry nevyvedlo. „Milý pane, my tady prodáváme taky toaletní papír,“ odpověděl mi s kamennou tváří.
Potkávám ho často. Cestou do práce. Začal jsem mu říkat dědeček Hříbeček. Netroufám si odhadnout, kolik je mu let, ale určitě hodně. Neměří víc než metr šedesát, malými krůčky cupitá na svých krátkých nožkách, hlavu hustě porostlou šedivými vlasy trčícími do všech stran nosí hrdě vztyčenou vzhůru. S kulatými brejličkami na nose hledí přímo před sebe a pokaždé vypadá, jako by někam spěchal. Vypadá to, že má jen dvoje oblečení a stejný počet bot. Na léto a na zimu. Kolikrát mě už napadlo, kdo to vlastně je, jak žije, co dělával dřív. Dědeček Hříbeček pro mne zůstává obestřený jakýmsi tajemstvím. A tak to taky zůstane. To vím.
Neobvyklý případ. Dějištěm se staly vysokoškolské koleje.
Na policisty se jednoho dne obrátil vedoucí brněnských vysokoškolských kolejí. „Informoval o muži, který s největší pravděpodobností neoprávněně využívá jeden z pokojů v areálu,“ uvedl policejní mluvčí. Dodal, že kriminalisté v průběhu vyšetřování podezření vedoucího potvrdili.
Šestadvacetiletému muži původem z Uničova se podařilo získat klíč od jednoho z pokojů. Obdržel jej od studenta, který už své působení na univerzitě ukončil.
„Přicházel dopoledne, kdy byl pokoj prázdný. Používal sociální zařízení a pokaždé se tam vyspal. Nebyl přitom studentem, neměl ke škole ani žádný jiný vztah,“ konstatoval mluvčí. Sami studenti i pracovníci kolejí po čase pojali podezření, že zmíněný pokoj navštěvuje někdo cizí. Na vetřelce si počíhali.
Přistihnout záhadného cizince se jim podařilo krátce před sedmou hodinou ráno. Neváhali a přivolali policisty. Hlídka podezřelého zadržela a převezla ho na služebnu. Policejní komisař zahájil stíhání šestadvacetiletého muže pro trestný čin porušování domovní svobody. Trestní zákon umožňuje za tento skutek uložit peněžitý trest nebo až dvouleté odnětí svobody.
Studenti nad zmíněným případem jen nechápavě kroutí hlavami. „Proslýchá se, že se s kolejemi různě kšeftuje. Ale mezi studenty. Aby někdo ze školy odešel a prodal klíč od pokoje někomu úplně cizímu, to by mě v životě nenapadlo,“ vyjádřila se k případu dvacetiletá studentka univerzity.
Koukám, že jste přišli v předstihu. Nemohli jste se dočkat? Nevadí. Všechny vás tu vidím moc rád. A nikdo snad strádat nebude.
Stěhoval jsem, vymýšlel, několikrát to tady přestavoval, natíral, leštil a při tom všem se hlavně pořád moc těšil na vás. Známé, méně známé i ty zatím úplně neznámé. Na spřízněné duše, čtenáře, kamarády a přátele, bez nichž by žádný blog nebyl tím správným blogem. Jsem z toho všeho dost utahaný, ale mám ohromnou radost, že jste se objevili a nezapomněli na mě.
Co vám nabízím? Kromě pohodlných zelených křesílek a příjemného teplíčka nekuřáckou i kuřáckou (sleduješ, Maglisko?) část, taky uklidňující pohled do akvária i vzrušující na Eiffelovu věž (možná se jednou společně podíváme i opačným směrem – z jejího vrcholku dolů). Jak už jste určitě zaregistrovali, nechybějí ani fotografie a videa. A hlavně: kromě už starších textů jsem vám připravil pohoštění v podobě nových článků (viz níže).
Na dárky pro hostitele zapomeňte. Jediné, které přijímám, mohou být v podobě slov o tom, co se vám tady líbí nebo nelíbí. Nebo taky o tom, co tu postrádáte, o čem byste rádi četli.
Jsem skutečně rád, že vás mám. V onom uplynulém týdnu jste mi chyběli. Moc se mi stýskalo. JARDA
Žárlivost vede některé lidi k neuvěřitelným činům. Ferda Zrnéčko nebyl špatný chlap. Mysleli si to o něm kamarádi, kolegové v práci i sousedé v baráku. Manželka Markéta si tím už tak jistá nebyla. Dělal jí totiž ze života peklo. Svou až neuvěřitelnou žárlivostí.
Jako by v něm každým rokem košatěla a sílila. Bylo to k nevydržení. Žárlivcova vynalézavost neznala mezí. Pravidelně své ženě prohrabával prádlo ve skříních a hledal tam jakékoli stopy po milenci. Zkoumal manželčiny použité kalhotky. Nezanedbával ani Markétin mobilní telefon. Jednou v něm našel smsku se vzkazem: BYLO TO MOC PRIJEMNE. JIRKA. Zezelenal, pak zrudl, zfialověl a možná i trochu zmodral. Byl vzteky bez sebe.
Když předložil jasný důkaz o milenci manželce, ta se jen usmála: „Ten tvůj údajný milenec je kamarádka Jiřka. Je dlouhodobě nemocná, tak jsem ji byla navštívit.“ Ferdu však stejně nepřesvědčila. Dál doma důsledně slídil, ze zaměstnání ženě telefonoval na pevnou linku, aby se ujistil, zda je už doma. Z falešné emailové schránky jí psával jménem neznámého ctitele dopisy, zval ji v nich na rande a sledoval, jak se jeho žena zachová.
Pak jednou přišel s dalším trumfem v ruce. Doslova. Mával před manželkou rolí toaletního papíru a vykřikoval: „V poslední době nějak rychleji ubývá. Měřil jsem to. Za tebou sem musí někdo chodit, jinak to není možné.“
Žena mlčela. Co se na to taky dalo říct? Na druhý den vyprávěla o Ferdově zatím posledním žárlivém výstupu kamarádce v práci. „Já už to s ním nevydržím. To se nedá,“ postěžovala si. Zkušená kolegyně Markétu vyslechla a pak pronesla: „Milá zlatá, na to je asi jen jediný lék. On by potřeboval milenku, pak by ti dal pokoj.“Neměla pravdu. Ferda totiž milenku už několik let měl. A právě proto si myslel, že jeho žena je na tom stejně.
Násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci. Výtržnictví, omezování osobní svobody, loupež, vydírání. Krádež a dokonce také pohlavní zneužívání. Všechny tyto skutky měl na svědomí teprve patnáctiletý hoch z Brna.
Dvanáct trestných činů spáchal na sedmi žácích nebo spolužácích.„Jednalo se o žáka deváté třídy jedné ze základních škol. Na problém nás tenkrát upozornil její ředitel,“ vzpomíná na případ bývalá policejní mluvčí. Z už zmíněných dvanácti skutků, které jsme tehdy školákovi prokázali, byl jeden horší než druhý,“ dodává dřívější policistka.
Nad počínáním mladého násilníka zůstával a zůstává rozum stát. Jednoho z žáků například chytil u zábradlí, popadl ho za nohy a v třímetrové výšce ho držel hlavou dolů. Vyhrožoval, že svou oběť pustí. Jinému chlapci zase hrozil zabitím. „Stát se tak mělo v případě, že hoch od něho nekoupí za tři sta korun boxer. Vystrašený žák tak učinil, ale později o boxer stejně přišel. Mladý pachatel si jej totiž nakonec vzal násilím stejně zpátky,“ zavzpomínala žena.
Ve výčtu trestných činů patnáctiletého pachatele nechyběl ani případ, kdy jinému stejně starému žákovi vytrhl z ruky mobilní telefon za tři tisíce korun. Přístroj mu vrátil teprve poté, co od okradeného vyinkasoval padesátikorunu. Násilník také pořezal dalšího školáka nožem.
Ani to nebylo ještě všechno. V seznamu násilníkových skutků figurovalo rovněž sexuální obtěžování patnáctiletých a šestnáctiletých školaček. Pachatel děvčata pevně držel, nedal jim šanci uniknout, a osahával je na intimních partiích.
„S tak rozsáhlým a intenzivním případem šikany jsme se v Brně předtím nikdy nesetkali. Nemohu na něj zapomenout dosud,“ říká bývalá policistka.
Už je to hodně dávno.V hospůdce, kam jsme chodívali pravidelně na oběd, s námi často sedával jistý řemeslník. Jídlo pokaždé spláchl několika pivy, zpátky do práce nijak nespěchal. V pátek už vůbec ne. Zastával teorii, kterou uplatňoval v praxi: „Pátek je jakási malá sobota. Dopoledne něco málo udělám, v poledne posedím u pivečka s kamarády, pak se jdu do práce převléknout a vyrážím vstříc víkendu.“ Časy se pravda změnily. Ale změnili se taky někteří řemeslníci?
