VŠECHNY MOJE LÁSKY. LASKAVÉ I NELASKAVÉ

Napadlo vás někdy spočítat všechny vaše životní lásky? Laskavé i ty nelaskavé? Sestavit z nich jakýsi žebříček důležitosti? Zamyslet se nad tím, co pro vás znamenaly? Já to zkusil. A výsledek?

Z pomyslné, obludných rozměrů dosahující hromady jsem nakonec - ač nerad - vyloučil lásky školní, studentské i všechny ostatní, v nichž hrály nějakou roli ženy bez rozdílu věku. Přesto na téhle haldě zůstalo oněch životních lásek víc než dost.

Jedna z prvních se týkala rajské omáčky. Věřte nebo nevěřte, pamatuji se, že jako dítě jsem se po ní mohl utlouct. Milovaný talíř načervenalého jídla později vystřídala láska ke knihám. Četbu miluji dodnes a pevně věřím, že kdyby knihy byly živé, budou mě milovat taky.

Mou velkou životní láskou byl a dosud je sport. Především fotbal. Jen s tím rozdílem, že v dětství a raném mládí jsem se jej snažil provozovat, ale postupem času se ze mě stal pouhý teoretik. A u televizní obrazovky taky ten nejchytřejší trenér, jenž bohužel nedostal šanci. V opačném případě bych to se svým manšaftem bezesporu dotáhl k nejednomu titulu.

Další životní láskou je psaní. Miloval jsem rovněž svou práci. Vlivem času a mým tělesným opotřebováním to s ní dopadlo jako s mnohými manželstvími: zevšedněla mi, jaksi mě přestává bavit. Kdysi milované zaměstnání je pro mě čím dál víc pouhým prostředkem obživy. Hodně smutné, říkávám si co chvíli.

Celoživotní lásku k pivu se skoro stydím přiznat, naopak vztahem ke zvířatům, zvláště ke psům, se pyšním rád. A co miluji dál? Třeba humor (především vtipy výhradně pro dospělé), slunečné dny (hlavně ty jarní), lidi, kteří umějí milovat a rozdávat radost. Možná jsem na něco zapomněl, ale to nevadí. Třeba si vzpomenu někdy příště.

Jen ten žebříček důležitosti se mi jaksi sestavit nedaří. Kašlu na něj. Hlavně když na jeho špici nefiguruje láska k bezproblémovému vyprazdňování, kterou se netají mnozí lidé v poměrně pokročilém věku.

PODIVUHODNÁ TEORIE ŽIVOTA A SMRTI

Byl to zvláštní člověk. S nevšedními názory i nápady, nad nimiž někdy zůstával rozum stát. Jednou se mi svěřil se svou teorií života a smrti. Raději to neměl dělat. Pořádně mi zamotal hlavu. Od té doby si totiž důkladně prohlížím domy, kolem nichž procházím. První, co mě zajímá, je jejich výška. Pak se můj pohled stočí na střechu. Se zatajeným dechem sleduji, zda z ní někdo nepadá dolů.

Divné? Jak pro koho. Však posuďte sami. „Všichni, bez výjimky, se rodíme na střeše. Jakmile opustíme matčino lůno, skáčeme z té střechy dolů,“ zněl začátek jeho podivuhodné teorie. „Problém je v tom, že nikdo netuší, jak je ten barák vysoký, kolik má pater. Tudíž ani neví, jak dlouho jeho životní pád potrvá,“ pokračoval.

Díval jsem se na něj tenkrát zpočátku hodně nechápavě. Zaregistroval to s evidentním potěšením. S o to větší chutí pokračoval. „Padáme z té své střechy a míjíme jednotlivá patra. Při míjení každého z nich slavíme narozeniny. V některém pak zahajujeme a končíme školní docházku, později studium. Na úrovni dalších nastupujeme do práce, ženíme se, vdáváme, na některé ze střech pak přivádíme na svět děti. A taky se samozřejmě rozvádíme,“ chrlil ze sebe ta slova s rychlostí moderátorů soukromých rádií.

Pozorně jsem mu naslouchal, snažil se jeho myšlenky vstřebat a začínal jsem tušit, kam jeho pozoruhodná teorie směřuje. „Tak si tím svým životem pěkně padáme a jako bychom zapomínali, že tam někde dole je tvrdá zem. Na trávník nebo dokonce nějaké pískoviště zapomeň. Jde o beton, v lepším případě asfalt,“ upozornil teoretik.

Udělal dramatickou pauzu. Bylo jasné, že jeho monolog spěje do finále. „Dopad na zem rovná se smrt. Končíme na zemi a vzápětí pod zemí,“ podíval se na mě zpříma svýma pronikavýma očima. Ten pohled propaloval. Obsahoval život i smrt. Jenže mně se zdálo, že to druhé jednoznačně vítězí.

Ten člověk zřejmě netuší, co u mě svou teorií způsobil. Od té doby si totiž pozorně prohlížím domy, kolem nichž procházím. Vysoké mám jaksi raději. A doufám, že jsem se narodil právě na střeše některého z nich.

RADĚJI O CHLEBU A VODĚ

Na televizi se už nějakou dobu moc nedívám. Považuji to za ztrátu času. Pár výjimek ale přece jen existuje. Nějaký ten sportovní přenos a teď taky pořad Krotitelé dluhů. Zajímavý, poučný a přesvědčující o tom, že lidská hloupost evidentně nezná mezí.

Před časem jsem se nestačil divit téměř šedesátileté hodně zadlužené taxikářce, která si za vypůjčené peníze postavila nádherný dům. Pronajímala jej studentům a cizincům, sama spávala v garáži. S domem se za žádnou cenu rozloučit nehodlala, stejně tak odmítala prodat svůj hausbot.

Čekala, že finanční poradce dokáže zázraky a její situaci vyřeší. Samozřejmě nevyřešil. Ani nemohl. Tvrdohlavost a hloupost oné ženy musela zvítězit.

V životě jsem toho zažil poměrně dost a kolikrát jsem si říkal, že mě už nic nedokáže překvapit. Mýlil jsem se. Těch překvapení bylo v minulosti hodně. Zatím naposledy se o ně postarala další aktérka Krotitelů dluhů.

Třiadvacetiletá dívka se na jakémsi podnikovém večírku bezhlavě zamilovala do kolegy z firmy. Věděla, že má problémy s penězi, že je zadlužený. Chtěla mu pomoci.

Láska ji přivedla do banky, kde pro svého miláčka vypůjčila dvakrát dvě stě tisíc korun. Miláček se s ní zanedlouho rozešel. Jí nezůstalo v ruce nic, jen papír, že musí splatit čtyři sta tisíc. Celý ten milostný románek se smutným koncem trval přibližně tři měsíce.

Žila s matkou, za den mohly utratit nanejvýš dvě stě korun. A tak dále a tak dále. Člověku se ani nechce věřit, co všechno se může stát, co jsou lidé někdy schopni udělat. Proto jsem rád, že nemám rád půjčky. Peníze si nepůjčuji. Na nic.

Kdyby přišlo na věc, raději klidně zůstanu o chlebu a vodě. Pořád lepší, než špatně spát, usínat a budit se s myšlenkou na nějakého agresivního exekutora.

STRASTI OBRÁNCE VLASTI aneb VOJNA NEBÝVALA KOJNÁ

Část první: POSLEDNÍ HODINY SVOBODY

Nějak mu to pořád nedocházelo. Nechtěl si připustit, že tahle noc je na hodně dlouhou dobu poslední, kterou stráví doma. Taky na milování s Jitkou bude muset zapomenout. Po tom dnešním posledním se rozplakala a on dobře věděl, že štěstí toho důvodem nebylo.

„Nevím, jak to bez tebe tady vydržím,“ vzlykala vedle něho na posteli. Konejšil ji, že dva roky zase nejsou tak dlouhá doba. „Neboj, přijdou opušťáky, taky mi musí dát dovolenou,“ uklidňoval svou dívku. Marně. Proud jejích slz ještě zmohutněl.

Teď se převaloval na své posteli sám a nervozitou nemohl usnout. Podělaná vojna, říkal si. Kdo ji vymyslel? Který blbec přišel na to, že je potřeba si plnit čestnou vlasteneckou povinnost? Ztratím dva roky života a k tomu možná i děvče. Copak je to normální?

Vzpomněl si na svého strejdu, který mu s oblibou říkával, že kdo nebyl na vojně, není chlap. Za zavřenýma očima si vybavil jeho pravou ruku, na které chyběly dva prsty. Příbuzný o ně přišel právě na vojně, vinou poklopu na tanku a nepozornosti jednoho z druhů ve zbrani.

Za takovéhle zmrzačené chlapství pěkně děkuju, zamumlal si odvedenec polohlasně do polštáře. Ještě že já k tankistům nerukuju, v Praze se tanky sice ulicemi proháněly, ale naštěstí jen chvíli. Cizí, a před řadou let. Domovské Brno je zlatá loď, Praha by mohla být alespoň stříbrná. S touto myšlenkou konečně usnul.

Ráno na nádraží nedočkavě vyhlížel Jitku. Kolem něho se v objetích loučili vojnou stejně postižení kluci a on byl čím dál nervóznější. Konečně se objevila. Se zarudlýma očima. Od pláče? Nebo nevyspání? Nepřemýšlel o tom. Se žaludkem jako na vodě ji pevně objal a dlouze políbil. Ještě jednou. A znovu.

Když se vlak rozjížděl, běžela vedle něj. „Budu ti psát každý den. Slibuju. A ty mně piš co nejčastěji,“ slyšel její slábnoucí hlas. „Slibuju,“ zakřičel z okénka vagonu. Myslel to vážně a měl v úmyslu své předsevzetí splnit.

Pražské vlakové nádraží připomínalo mraveniště. Mezi spěchajícími šťastnými civily postávali vojáci s velkými tabulemi, na nichž byla krasopisně napsaná čísla útvarů. Tu svou uviděl hned. Držel ji sympatický kluk se třemi peckami na výložkách. „Četař,“ vzpomněl si na výuku v kurzu branců.

Zařadil se do hloučku a mlčky si prohlížel jeho další členy. Tak s těmihle strávím kus života. Jaký bude? vířilo mu v hlavě. Vzápětí si vybavil, co o nástupu na vojnu vyprávěli starší kluci. „Před kasárnami je transparent s nápisem Vítáme vás! Když pod ním projdeš a ohlédneš se, uvidíš jiný nápis: Už vás máme!“ tvrdili záložáci.

Transparent s nápisem Vítáme vás! před kasárnami skutečně stál. Jeho druhá strana však byla panensky čistá. „Aspoň něco,“ řekl si končící civil a vykročil vstříc své vojenské budoucnosti.

NÁKUP ROBERTKA NA HANÉ

Čas od času se objeví v mé mailové schránce text, který stojí za to.Tenhle k nim - alespoň podle mého názoru - patří. Bylo by škoda nepodělit se o něj. Před neznámou autorkou prodavačkou smekám. A moc jí děkuju.

Takhle se kupujó robertci na Hané. Ráda bych se podělila o svůj zážitek z návštěvy zákazníků v našem obchodě. Věřte mi,
měla jsem co dělat, abych si udržela alespoň trochu vážnou tvář.

Jednoho dne vešel do obchodu manželský pár ve středních letech. Již jejich příchod byl provázen větou ve stylu vesnické hanáčtiny: "Tož jsme v obchodě na bordél!! ".

Slušně jsem je oslovila a zeptala se, co mohu nabídnout.
Muž: "Tož moja žena chce nějakýho žužlóna do baráku... Ja už
pré stojím za hovno." Po chvíli jsem pochopila, co vlastně požadoval, žužlón je vibrátor.

Začala jsem paní vibrátory nabízet a pán se zatím rozhlížel
po obchodě. Každou chvíli jsem slyšela, jak z různých míst obchodu něco vykřikuje a všemu se diví. Co chvíli na mě zavolal, ukázal na biče a řekl: "... tož to sem nevěděl, že tu máte aj zverimex, já si teda vezmu to udidlo s koulí pro kozla. Ludra fort mňa kůše a ten široké obojek na hafana, máme salašnika a to ho snad u bódy udrží."

Asi jsem v první chvíli nevypadala moc duchapřítomně, ale pak jsem zákazníkovi taktně vysvětlila, že jsou to věci pro lidi a používají se na praktiky sexuální magie.

Pán zalapal po dechu a prohlásil: "Tož doprdele, co su magor?" Pak se po prodejně ozval hrozný smích a pán klečel na zemi v smíchu. "Maruno, podivé, oni tady majó aji uměló pičó."

Manželka Maruna, která se mnou mluvila běžnou češtinou bez dialektu se již asi naštvala a zařvala na něj: "Te hanáko namrzlé, když ja možu mit umělýho vtáka, proč ty bys nemohl mít uměló pičó? Víš co, poď rači dom, ty umíš dělat akorát vostudu a chlastat pivo. Chytla manžela za ruku, mně se za něj omluvila a bez nákupu rychle opustila obchod.

Mohu upřímně říct, ze v prvních pár minutách jsem byla v naprostém šoku, jelikož jsem netušila, že v dnešní multimediální době se mohu setkat s lidmi, kteří se diví i nad latexovým oblečením, nebo na anální kolík zareagují slovy: "To si dám do prdele, abych se u teho neposrál? Maruno, to si kópim, až začnu na jaře chodit do pola!!!"

Celou dobu jejich návštěvy jsem sama zápasila se smíchem, bohužel jsem na všechny jeho hlášky zapomněla, ale bylo jich dost. Manželka vždy jen pozvedla oči do vrchu a omlouvala se mi. Stejně dlouho nezapomenu na to pojmenování vibrátoru „žužloň“.

deníček: JARO, LÉTO, PODZIM, ZIMA

Jediný ranní pohled z okna mi někdy dokáže pokazit skoro celý den. Tak jako dnes. Nemám rád onu olověnou barvu oblohy, z níž crčí slabší či silnější provazce deště. Působí na mě depresivně, obírá mě hned po probuzení o spoustu energie.

O co hezčí a příjemnější jsou rána, v nichž člověka vzbudí laskavé a hřejivé sluneční paprsky a obloha je azurově modrá, bez jediného mráčku. Člověk vstává s chutí, je plný energie a těší se na každou minutu začínajícího dne.

Já vím: nosím dříví do lesa. Každé roční období dříve nebo později skončí a vystřídá je jiné. Podzim má taky něco do sebe. Třeba to, že vytváří z listů na stromech díla, která nedokáže napodobit sebelepší umělec. Jenže já podzim jaksi nemusím, je pro mě obdobím, bez něhož bych se obešel.

Na rozdíl od jara. Na ně nedám dopustit. Kdyby bylo živé, tak se do něj zamiluju tak, že úplně ztratím hlavu. Jaro je jedinečné a nenapodobitelné. Hlavně svými vůněmi a darem života. Mít tu moc, zařídím, aby bylo jaro pořád.

Tu moc bohužel nemám. Letošní jaro je dávno pryč, léto končí a za dveřmi už nedočkavě přešlapuje podzim. Z kapes nedočkavě vytahuje ty své odporné plískanice a škodolibě mi je ukazuje. Nevím jak to dokázal, že jednu propašoval už do dnešního rána.

Nedá se nic dělat. Předčasný uplakaný podzimní den nějak přežiju. A budu věřit, že babí léto ten nepříjemný podzim za pomyslnými dveřmi udrží co nejdéle.

Večerníček pro dospělé: POHÁDKA O SMUTNÉ PANENCE

Bylo? Nebylo? Stalo se? Nestalo? Za devatero horami a devatero řekami žila Panenka. Vlastně Panenka už ne... Panna to byla.

Moc krásy nepobrala, při rozdávání rozumu se taky kdesi zatoulala. A tak se stalo, že zatímco všechny její kamarádky ten svůj věneček zelený pověsily na krk nějakému švarnému chlapci, smutná Panna se s ním osaměle vláčela dál.

Zdálo se jí, že se den ode dne zvětšuje, že z malého věnečku se stává pořádně těžký věnec. K neunesení. Nadbíhala kdejakým kalhotám, dokonce i sukním. To když do městečka přijela skupina pravých skotských dudáků.

Nebylo jí to nic platné. Zklamaná, nehezká a hodně jednoduchá Panna tahala ten svůj zelený věnec dál. Až ho skoro utáhnout nemohla. Pak se stal zázrak. Z ničeho nic se jí zjevil pohádkový princ. Alespoň jí tak připadal.

Pozval ji do kina, pak do vinárny, nakonec k sobě domů. Panna tomu zprvu nemohla uvěřit. Musela se dokonce několikrát štípnout, aby se přesvědčila, že se jí to všechno jen nezdá. Nezdálo. Než se závěr jednoho dne přehoupl v začátek druhého, měla Panna po problému.

Na nejistých a rozbolavělých nohou si zvesela vykračovala k domovu. Nemohla se dočkat, až se pochlubí kamarádkám, že už není žádnou bílou vránou, ale jednou z nich. Netušila, že švarný princ je tak trochu úchyl a lenoch.

Hezká děvčata ho moc neoslovovala a dobývat je se mu nechtělo. Mnohem snazší a zábavnější pro něho bylo užít si s ošklivkami, i když pokaždé jen jednou. Bez výjimky byly vděčné a mnohé z nich ještě panny. Co víc si mohl ten falešný princ přát?

zamyšlení: ALKOHOL A RŮŽOVÝ SVĚT

Je velký rozdíl mezi obsahem dvou stejných slov: pít a pít. Alkohol. Mezi tím, když si jej člověk dá příležitostně, nebo když se jím nalévá a přivádí do němoty. Jeden z Dumasových mušketýrů tvrdil, že přes dno láhve je svět růžovější. Já říkám: Možná na chvíli. A taky jak pro koho.

Nejsem žádný abstinent, ale neznám nic odpornějšího než pohled na ty lidské trosky, třesoucí se absťákem a žebrající o drobné na své nezbytné krabicové víno či alespoň láhev levného piva. Zvedá se mi z nich žaludek, raději už ani nepřemýšlím, za jak dlouho – a proč – se do tohoto hrozného stavu dostali.

Ještě jedna věc je mi hodně protivná: opilá žena. Některé něžné bytosti zřejmě vzaly emancipaci tak vážně, že se chtějí chlapům vyrovnat i v likvidaci alkoholu. S výsledkem jste se někdy někde možná setkali také: lidský tvor připomínající ženu jen vzdáleně. Tvor vykřikující oplzlá a vulgární slova, tvor mnohdy se věšící na každého muže, který je v dosahu. Brrr...

Všechno se dá zdůvodnit. I nadměrné pití alkoholu. Třeba tím, jak někteří lidé s oblibou tvrdí, že alkohol je sice nepřítel lidstva, ale oni se nepřátel rozhodně nelekají a na jejich množství nehledí.

Dobrým důvodem bývají také jmeniny, narozeniny, jmeniny a narozeniny někoho jiného, narození potomka kohokoliv, křty nedávno či dávno narozených potomků kohokoliv, silvestry, Vánoce, výročí svatby, výročí rozvodu, úspěch v práci, neúspěch v práci, jakékoli státní svátky a já nevím co ještě.

Tvrdím, že alkohol je do jisté míry přítel a taky lék. Jenže jak už to s léky chodívá, musí se užívat rozumně a nesmějí se předávkovat. Nebo jste jiného názoru?

PŘÍHODY STRÝČKA PŘÍHODY (27)

POZOR NA PRSA. VENKU MRZNE!

Řeknu vám, že jsem si začal mnohem víc vážit manželky. Od té doby, co se začal u nás v hospodě objevovat manželský psycholog, nebo jak se té jeho práci vlastně říká. Když ten člověk vykládá, s čím vším se v poradně setkává, musím se své ženě v duchu omluvit. Dokonce mám chuť začít jí říkat světice.

Zpočátku jsme si mysleli, že ten nový člověk v hospodě je nějaký vtipálek a chce se nám těmi svými fórky zalíbit. Vyprávěl třeba o tom, jak si zoufalá žena stěžovala manželovi, že fakt nemá co na sebe.

„Všechny šaty, které jsem si pořídila, už na mně sousedi viděli,“ upozorňovala muže. Ten prý pohlédl do narvané skříně, na chvilku se zamyslel a pak problém elegantně vyřešil. „To je jednoduché, tak se přestěhujeme někam jinam, to nás vyjde levněji,“ navrhl jí manžel.

Nevěřili byste, s čím vším lidi do té manželské poradny chodí. Náš nový přírůstek u stolu štamgastů zrovna včera povídal, jak za ním jedna žena doslova přitáhla svého partnera. „Podívejte se na něj! Co s ním mám dělat? Mám ho zabít?“ vykřikovala.

Když se trochu uklidnila, rozpovídala se. „Pane poradce, neustále provokuje, chce se mě zbavit. Byli jsme třeba na zimní rekreaci v Tatrách. Chystala jsem se jít podívat po obchodech a on mi říká: Hlásili pětadvacetistupňové mrazy, nezapomeň si vzít teplou podprsenku!“

Mít takového psychologa u stolu v hospodě není špatná věc. Poradí tam každému, a zadarmo. Nanejvýš si nechá zaplatit pivo. Jistý člověk, nebudu ho raději jmenovat, chtěl vědět, co má dělat se svou ženou: „No představte si to: Chtěla po mně, abych vypil lék, který nám dal zvěrolékař pro našeho psa. Odmítl jsem. A ona mi povídá: Nemáš toho našeho psa rád. Kdybys to vypil a on tě viděl, možná by to vypil i on.“

Psycholog se pobaveně usmál a pak z něj vypadlo: „Chlapi, něco vám řeknu. S ženami je to úplně jednoduché. Stačí, když té které zalichotíte, že je jiná než ostatní, a můžete si s ní dělat to co s ostatními.“

Soused Dolfa Žejdlík po těch psychologových slovech dopil svou dnešní pátou zelenou a mávl rukou: „Já to nepotřebuju, my máme ideální manželství. Žena ráda snídá v posteli a já se vracím domů vždycky tak, abych jí tu snídani včas připravil. A jsme oba spokojení.“

OD BIČE AŽ K HÁČKU

Možná už mě začalo harašit ve věži, nebo co to vlastně nosím na svém krku. Nebo za to může dnes začínající nový školní rok – i když se školou nemám v žádném ohledu už dlouho vůbec nic společného? To je jedno. Zkrátka z ničeho nic mě napadlo, co vlastně mají znamenat či symbolizovat školní známky. Začal jsem přemýšlet hlavně nad jejich tvary. A k čemu jsem dospěl?

JEDNIČKA (1): Štíhlá jako proutek, vysoká, sebevědomá, krásná. Připomíná bič – třeba má naznačovat, že žák učivo uměl jako když bičem mrská. Nebo je tomu úplně jinak? Jak?

DVOJKA (2): Při jakémkoli pohledu v ní vidím husu, nanejvýše labuť. Moc tomu nerozumím. Dvojka je známka chvalitebná, přídomek husa se užívá v úplně jiných souvislostech. A labuť? Na té by se snad dala pochválit její elegance a krása. No budiž.

TROJKA (3): Tvrdý oříšek. Při spatření téhle číslice nebo známky se mi vybaví jedno jediné: ženská ňadra. Možná mají naznačovat, že držitel takovéhle známky se může po příchodu domů – před s trojkou nespokojeným a rozezleným otcem – uchýlit na matčinu laskavou mateřskou hruď.

ČTYŘKA (4): Jednoznačně stolička. Po čtyřce, neboli vyhovující, mnohde doma následuje výprask. Stolička jako by vybízela, aby si pak na ni seřezaný potomek někde v klidu sedl a lízal si rány. Jenže to nemá logiku: zadek často bolí tak, že se na něj nějakou dobu pořádně sednout nedá.

PĚTKA (5): Nevyhovující. Koule. Tak se jí říkává. Ale tvar koule má jen dole, a ještě ne úplný. Já v ní vidím spíše háček nebo hák. Rybářský to asi nebude. Nebo že by přece jen ano? Třeba proto, že nic neumějící školák se předtím vydal k vodě na ryby a učení nechal plavat?

No, myslím, že stačilo. Fakt mně už asi začíná harašit ve věži, nebo co to vlastně nosím na krku. Omluvte mě. Třeba to nebude nic vážného a brzy budu zase úplně normální.

deníček: DVA ROKY PRÁZDNIN

Jako malý kluk jsem ještě neměl ani ponětí o tom, co je to milovat. A přece jsem miloval. Knížku Julesa Verna Dva roky prázdnin, její hlavní hrdiny a hlavně ústřední myšlenku toho díla. Nádherně dlouhou dobu, po kterou se člověk nemusel učit.

Záviděl jsem oněm dětem všechna ta jejich prožitá dobrodružství, představoval si, že jsem jedním z nich. Taky si říkal, jak nespravedlivé je, že my nemusíme do školy jen pouhé dva měsíce. Sice šestinu roku, jenže utíkající mnohem rychleji než čas strávený v lavicích.

Občas si na to vzpomenu i teď, přestože mi slovo prázdniny už dávno nic neříká. Současným dětem se červenec a srpen určitě zdají taky krátké – byť mají oba měsíce plných jedenatřicet dnů. Na druhé straně dětským hrdinům geniálního spisovatele pravděpodobně nic nezávidí.

Nerad bych se pletl, ale důvod téhle mé domněnky je jednoduchý. Spousta současných školáků totiž knížku Dva roky prázdnin nezná. Četba je pro ně čímsi zbytečným a otravným.

Počítače, počítačové hry a nepřetržitá komunikace po internetové síti ji zatlačily kamsi hodně hluboko. K jejich velké škodě.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část devatenáctá: SMUTEK MATKY MÁNI

Matka Máňa Kundýsková se třásla jako osika ve větru. Oběma rukama si protřela pláčem zčervenalé oči, podívala se na mne a zavzlykala: „Doppaddla jssem jjjak ti sssedláci u Chlupu.“ Začínalo mi jí být líto a chvíli jsem přemýšlel, zda ji mám opravit. Smysl pro detail ve mně nakonec zvítězil. „U Chlumce,“ zaznělo Kundýskovic kuchyní. Rezignovaně mávla rukou. „Ttto jjje jjjedno,“ pronesla pak hodně potichu.

Tentokrát mě pozvala k nim domů sama. Netušil jsem, že tam sama taky zůstala. „Všichni mě opustili. Jsou to nepžedstavitelní nežádi,“ rozpovídala se ve chvíli, kdy to vypadalo, že zásoba slz jí už definitivně došla.

Dozvěděl jsem se od ní, že dcera Rozárie se s odřenýma ušima vyučila kadeřnicí a bez otálení se nastěhovala k majitelce provozovny, v níž začala pracovat. „Pžemek pžišel a žekl, že doma je to k nevydržení. Pžednesl dlouhou žeč a odešel. Pžedpokládám, že požád stžídá ty své holky jako ponožky a pžespává u nich,“ informovala mě matka Kundýsková o absenci syna - knihovníka a buldozera dívčích srdcí.

Pak připomněla sklerotického dědu Cyrila, o něhož už pár měsíců pečuje Máňou nenáviděná důchodkyně ze sousedství. „Zmizelý jezevčík Pajda se nakonec sice našel, ale dal pžednost právě dědovi a té jeho staré svraštělé pžestárlé pžítelkyni,“ začala znovu nabírat Máňa k pláči. Jen nabírat. Její slzné váčky totiž byly nadále vyschlé jako písek na Sahaře.

Chtěl jsem se zeptat na manžela Huberta. Popeláře, amatérského básníka a majitele sbírky kuriozit nalezených v popelnicích. Nebylo to potřeba. Matka Kundýsková o něm začala sama. „Poslední dobou se mu požád něco nelíbilo. Tžeba jednou ráno po flámu si stěžoval, že má žízeň a horkost v hlavě. Bodejť by neměl. Já mu do nohou postele pžipravila elektrickou podušku a ten opilec si lehl obráceně. Vyčítal mi, že za ty jeho problémy můžu já,“ vyprávěla.

Pak přišla s dalším příběhem. „U oběda se vztekal, že v jídle není maso ani vidět. Pžitom já ho važila pžesně podle receptu Magdaleny Dobromily Rettigové. Je v něm doslova napsané: vezmi za čtyži koruny masa. Tomu nevděčníkovi se zkrátka nelíbilo nic. Pak za sebou jednou práskl dvežmi a žekl, že už nikdy nepžijde.“

Podívala se na mě a podávala mi jakýsi papír. Zatvářila se při tom, jako by šlo o kus použitého toaleťáku. „Když odcházel, pžedal mi tohle. Prý na památku,“ s radostí se zbavila listu čtverečkovaného papíru ze školního sešitu, na němž se skvělo hranaté popelářovo písmo: Sbohem a šáteček, býval jsem blbeček. Žil jsem s tebou, žádná sláva, dlouho už ti chybí šťáva. Teď si budu užívat a na tebe vzpomínat.

Znovu mně jí začalo být líto. Snažil jsem se ji uchlácholit a taky co nejrychleji odejít. „Autore, pžijdete ještě někdy?“ zeptala se. Přitom zaujala jakousi rádoby svůdnou pózu. Odpověděl jsem po pravdě: „Nevím.“

MÍSTO MATKY MILENKA

Samotný vysedávám v hospodě výjimečně. Jen tehdy, pokud mě k tomu okolnosti více méně přinutí. Jako nedávno. Potřeboval jsem zabít čas při asi dvouhodinovém čekání. Do cesty se mi v centru města připletla taková už na první pohled sympatická restaurační zahrádka. Netradiční. Za obrovskými vraty, ve dvoře. Stoly s lavicemi tam dokonale stínily obrovské obdélníkové slunečníky.

Je horké odpoledne, nad stránkami knížky před chvíli koupené v antikvariátě se chladím skvělým řezaným Budvarem. Jenže v klidu číst se tady bohužel nedá. Brání tomu dění kolem. U vedlejšího stolu hlasitě peskuje jakási žena muže. Určitě manžela.

„Kdyby bylo po tvém, tak tady strávíš celý den a možná i noc,“ vykřikuje kromě jiného. Jakousi hráz mezi nimi tvoří jejich pes – rovněž sedící na lavici. Muž cosi zablekotá, žena na něj znovu hlasitě křičí. Pes se střídavě dívá na jednoho i druhého. Na ženu ustrašeně, na muže s očividnou lítostí a pochopením v očích.

U jiného stolu, na druhé straně, sedí žena středního věku s mladou dívkou. Matka s dcerou – odhaduji je. Chvíli to tak skutečně vypadá, ale vzápětí zjistím, že jsem se šeredně mýlil. Starší žena zbožně hledí, jak si její spolusedící balí cigaretu, pak ji hladí po volné ruce. Když dívka dokouří, vášnivě ji políbí. Milenky – musím opravit svůj původní odhad.

Dál už se raději moc nerozhlížím a taky se snažím nic neposlouchat, i když je to těžké. Dopíjím pivo a snažím se co nejrychleji zaplatit. Pryč odsud, říkám si a v hlavě mám jedinou myšlenku: není nad to, když člověk zajde na pivo s kamarády.

Vykecá se, pobaví, nerozhlíží se kolem sebe a nemá ani možnost sledovat či poslouchat, co se děje kolem něho. Jít do hospody sám, to zkrátka není ono. Alespoň pro mne.

NEJLEPŠÍ REKLAMA? JMÉNO

Téměř denně chodím kolem cestovní kanceláře Zabloudil. Existuje už hodně dlouho, ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych se s ní někam vydal. Její název nevzbuzuje důvěru. Případně někde bloudit se mi totiž ani trochu nechce.

Stejně tak by mě už na první pohled odrazovalo od nákupu kloboučnictví Křivohlavý, prodejna žertovných předmětů Smutný, náboženských předmětů Pohan, dveří Vrzal nebo Skřípal, obuv Kulhavý, směnárna Lakomý, zámečnictví Závora, nožířství Tupý, pekařství Spálený, cukrářství Hořký.

Širokým obloukem bych se taky vyhnul pohřebnímu ústavu Živný a hodně si rozmýšlel návštěvu restaurace U Hladových – i kdyby v ní popřípadě vařil nějaký pan Kuchař či Vařečka.

Myslím, že lidé by si měli vybírat podnikání i zaměstnání s přihlédnutím ke svým jménům. Oč lépe a důvěryhodněji zní třeba Zverimex Myška, Králík, Had, popřípadě ještě Ptáček. Určitě nádherně by se nakupovalo v cukrářstvích Dort, Rakvička, Věneček nebo Sládek, náboženských předmětech Anděl, Mikuláš či Čert, dětské prodejně Sluníčko majitele Chládka nebo univerzálním obchodě pana Kramáře.

Umím si taky živě představit, jak se lidé hrnou do truhlářství Bednář, posiloven Valibuk a Řimbaba, zámečnictví Klíč, směnárny Koruna, autobazarů Kolečko a Brzda, pekařství Krajíček nebo Buchta. Jak se nemohou dočkat pokrývačů Šindele a Střechy i pojišťováka Škody. Nemluvě o návalech v sexshopech Láska, Šoustal, Šoupal, Píchal či Lupač.

Když nic jiného, takovíto majitelé by určitě ušetřili hodně peněz za inzerci a reklamu.

SEN PLNÝ KÁVY, SLOV, I KNIH

„Důchodu se nedožiju,“ říkávám s oblibou. A poměrně často. Dokonce jsem o tom částečně přesvědčený. Stačí, když si uvědomím, co všechno už muselo mé tolik opotřebované tělo v dosavadním životě absolvovat. S kolika nemocemi a stresy se – vesměs úspěšně – vyrovnávalo.

„Důchodu se nedožiju,“ sice říkávám, ale skutečnost je taková, že bych se ho dožil rád. Pokud možno v takovém stavu, abych věděl, jak se jmenuju, kde bydlím (a taky tam spolehlivě trefil), s nohama, které mě ještě někam donesou. Mám totiž jeden velký podzimně životní sen. Literární kavárnu.

Takovou malou, milou, příjemnou, útulnou a přátelsky naladěnou kavárničku pro sebe a hlavně pro úplně obyčejné lidi, kteří rádi čtou i píšou. Kavárničku se stěnami obloženými knihami, v nichž si mohou návštěvníci nad svým jakýmkoli oblíbeným nápojem na pokračování číst, a které si za určitých podmínek třeba i odnesou domů.

Mám před očima také další živé obrázky z tohoto svého zatím jen vysněného podničku: autorská čtení návštěvníků, soutěže o nejlepší dílo týdne, vydávání měsíčních sborníků textů, které lidé do kavárny přinesli nebo je v ní dokonce napsali. Chybět samozřejmě nemůžou ani nejrůznější překvapení: třeba v podobě konzumace zdarma každého x-tého hosta.

Člověk by se měl pořád na něco těšit a umět si dělat radost. Proto onu větu o nedoživším se důchodu ze svého slovníku vypustím. Nahradím ji úplně jinou: „V důchodu si otevřu literární kavárnu.“ Už teď vás do ní všechny zvu.