Část první: POSLEDNÍ HODINY SVOBODY
Nějak mu to pořád nedocházelo. Nechtěl si připustit, že tahle noc je na hodně dlouhou dobu poslední, kterou stráví doma. Taky na milování s Jitkou bude muset zapomenout. Po tom dnešním posledním se rozplakala a on dobře věděl, že štěstí toho důvodem nebylo.
„Nevím, jak to bez tebe tady vydržím,“ vzlykala vedle něho na posteli. Konejšil ji, že dva roky zase nejsou tak dlouhá doba. „Neboj, přijdou opušťáky, taky mi musí dát dovolenou,“ uklidňoval svou dívku. Marně. Proud jejích slz ještě zmohutněl.
Teď se převaloval na své posteli sám a nervozitou nemohl usnout. Podělaná vojna, říkal si. Kdo ji vymyslel? Který blbec přišel na to, že je potřeba si plnit čestnou vlasteneckou povinnost? Ztratím dva roky života a k tomu možná i děvče. Copak je to normální?
Vzpomněl si na svého strejdu, který mu s oblibou říkával, že kdo nebyl na vojně, není chlap. Za zavřenýma očima si vybavil jeho pravou ruku, na které chyběly dva prsty. Příbuzný o ně přišel právě na vojně, vinou poklopu na tanku a nepozornosti jednoho z druhů ve zbrani.
Za takovéhle zmrzačené chlapství pěkně děkuju, zamumlal si odvedenec polohlasně do polštáře. Ještě že já k tankistům nerukuju, v Praze se tanky sice ulicemi proháněly, ale naštěstí jen chvíli. Cizí, a před řadou let. Domovské Brno je zlatá loď, Praha by mohla být alespoň stříbrná. S touto myšlenkou konečně usnul.
Ráno na nádraží nedočkavě vyhlížel Jitku. Kolem něho se v objetích loučili vojnou stejně postižení kluci a on byl čím dál nervóznější. Konečně se objevila. Se zarudlýma očima. Od pláče? Nebo nevyspání? Nepřemýšlel o tom. Se žaludkem jako na vodě ji pevně objal a dlouze políbil. Ještě jednou. A znovu.
Když se vlak rozjížděl, běžela vedle něj. „Budu ti psát každý den. Slibuju. A ty mně piš co nejčastěji,“ slyšel její slábnoucí hlas. „Slibuju,“ zakřičel z okénka vagonu. Myslel to vážně a měl v úmyslu své předsevzetí splnit.
Pražské vlakové nádraží připomínalo mraveniště. Mezi spěchajícími šťastnými civily postávali vojáci s velkými tabulemi, na nichž byla krasopisně napsaná čísla útvarů. Tu svou uviděl hned. Držel ji sympatický kluk se třemi peckami na výložkách. „Četař,“ vzpomněl si na výuku v kurzu branců.
Zařadil se do hloučku a mlčky si prohlížel jeho další členy. Tak s těmihle strávím kus života. Jaký bude? vířilo mu v hlavě. Vzápětí si vybavil, co o nástupu na vojnu vyprávěli starší kluci. „Před kasárnami je transparent s nápisem Vítáme vás! Když pod ním projdeš a ohlédneš se, uvidíš jiný nápis: Už vás máme!“ tvrdili záložáci.
Transparent s nápisem Vítáme vás! před kasárnami skutečně stál. Jeho druhá strana však byla panensky čistá. „Aspoň něco,“ řekl si končící civil a vykročil vstříc své vojenské budoucnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat