zamyšlení: PROČ Z NÁDRAŽÍ MIZÍ ŠTĚTKY?

Z brněnského hlavního vlakového nádraží se vytrácejí štětky. Je to překvapivé, ba dokonce neuvěřitelné. Puritáni se po přečtení těchto úvodních řádků zaradují. Jenže předčasně. Z nádraží totiž nemizejí žádná povětrná děvčata, nýbrž úplně obyčejné štětky záchodové.

Za socialismu se říkávalo, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Mnozí lidé si tímto způsobem přilepšují i teď, za zcela jiného politického režimu. Zloději zkrátka byli, jsou a budou. Ať se nám to líbí nebo ne. Jenže případ se záchodovými štětkami mně přinutil k zamyšlení. Jeho ústředním motivem nebyla otázka PROČ, ale JAK?

Ukrást štětku je už samo o sobě neobvyklé. Ještě neobvyklejší musí být způsob, jak ji ze záchodu odnést, aniž by na sebe člověk upozornil. Kam zloději tenhle svůj nevoňavý lup ukrývají? Jak jej přenášejí? V zimě možná pod kabátem. Jenže teď je jaro, svrchníky odpočívají ve skříních.

Oblečení tedy můžeme rovnou vyškrtnout. Co zbývá dál? Aktovka? Prostornější dámská kabelka? Zřejmě ne. Zůstává jediná a nejvhodnější možnost: předem připravená igelitka. V ní lze štětku odnést nepozorovaně a bez problémů, navíc se dá její vnitřek později doma snadno umýt. Brrr...

Jistě nejen mne taky napadlo, co zloději se svým lupem dělají. Jsou to šetřílkové, kteří ukradené štětky používají doma? Nebo se je snad po určitém očištění snaží někde někomu prodat? Nevím jak vám, ale mně už jen při pouhém pomyšlení na to stoupá žaludek kamsi do krku.

Proto raději přestanu přemýšlet nad dalšími možnými otázkami a spokojím se s pouhým konstatováním: na brněnském hlavním vlakovém nádraží to zkrátka páchne. Nikoli přirozeně, nýbrž nečekanou a hodně podivnou zlodějnou.

ZDROJ VÝDĚLKU? TĚLO

Třicetiletá Simona byla moc pěkná ženská. Mohla se chlubit tvary, které přitahovaly většinu mužských očí jako magnet. Hlavně na nudistické pláži, kam v létě často a ráda chodívala. Teď však byl prosinec a oblečená krasavice seděla v ušáku u roztopeného krbu v obývacím pokoji. Víc než oheň ji zahříval skvělý pocit. Nečekaně, rychle, a hlavně hodně snadno totiž vydělala pět tisíc korun.

Před necelými dvěma hodinami u nich doma zazvonil Robert. Manželův kolega z práce. Vnutil se dovnitř, chvíli na Simonu hleděl a pak to vybalil: „Nechceš si vydělat tisícovku?“ Když ženě řekl za co, horlivě přikývla. A pak mu svá odhalená přebujelá ňadra rozvlnila před obličejem. S uspokojením zaregistrovala, že muž z toho začal málem šilhat.

„Jestli sundáš i ten zbytek, tak ti dám ještě jednu,“ uslyšela mužův vzrušený hlas. Nerozpakovala se. Džíny i kalhotky byly v mžiku dole. „Simono, ty jsi bohyně krásy. Neuvěřitelná a nádherná bohyně,“ polykal nasucho manželův kolega. A pak vyslovil své třetí přání. Za další tři tisícovky.

Tentokrát už žena zaváhala. Ukázat své půvaby je jedna věc, ale být mu po vůli? Jenže tři tisíce jsou tři tisíce. Kde k nim jinak tak rychle a snadno přijdu? uvažovala. Moc dlouho ne. Touha po penězích potlačila veškerý zbytek rozpaků i studu. „Mám pět tisíc a nakonec to ještě bylo poměrně příjemné,“ konstatovala teď u krbu, když ji vinné bublinky příjemně šimraly na patře.

V zámku dveří zarachotil klíč. Manžel se vracel domů ze služební cesty. Láskyplně manželku objal a políbil, pak si pochutnal na večeři. „Nebyl tady Robert?“ zeptal se, když dojedl. V Simoně hrklo jak ve starých hodinách. „Ne,“ rozhodla se zapřít třeba i nos mezi očima.

Po další manželově větě v ní hrklo ještě víc a srdce jí poskočilo kamsi do neznáma. „Budu si to s ním muset vyřídit. Slíbil, že dnes vrátí pět tisíc, které jsem mu před týdnem půjčil,“ prohlásil novopečený paroháč.

ZELÍ, MÍCHÁTKO A POPELNICE

Někdy si připadám jak zpovědní vrba. To když potkám jistou ženu z našeho domu. Svěřuje se mi se vším možným i nemožným. Jako třeba tuhle, když šlo o úplně obyčejný balíček kysaného zelí. Popisovala mi tu záhadu s očima plnýma otazníků.

„Bylo v mikroténovém sáčku, nic jiného jsem v tom obchodě nekupovala. Nesla jsem je v ruce, žádná zastávka mě cestou domů nečekala. A představte si: na druhý den chci vařit, jdu do ledničky pro zelí a ono tam není,“ vyprávěla sousedka. Bylo někde jinde, že? nadhodil jsem co nejsoucitněji. A uslyšel, že nebylo.

„Prohledala jsem celý byt. Včetně záchodu, koupelny i odpadkového koše. Zelí zmizelo. Je to zkrátka záhada,“ vrtěla nechápavě hlavou žena. Po mém podezřívavém pohledu připustila, že existuje jediné možné vysvětlení. Zkrátka že onen sáček se zelím domů nepřinesla a nechala jej někde ležet. „Jenže kde?“ zvýšila hlas a v očích se jí znovu objevily otazníky.

O pár dnů později vidím, jak před jednou z popelnic u našeho domu stojí široce rozkročená žena. Hlavu má vraženou uvnitř a oběma rukama přehrabuje jistě nechutný obsah nádoby. Sousedka. „Snad ještě pořád nehledáte to zelí?“ zachtělo se mi z ničeho nic zavtipkovat. Neurazila se.

„Zelí ne. Míchátko,“ informovala mě. Pak zeširoka vyprávěla, jak si peče v domácí pekárně chleba. Ten poslední se jí ale vůbec nepovedl. Zdrcnul se, byl prý malý, zato hodně těžký. S krvácejícím srdcem se jej rozhodla vyhodit. „Jenže při tom svém naštvání jsem zapomněla, že v něm zůstalo míchátko. Takový malý kousek železa, který uvnitř té domácí pekárny míchá těsto,“ poučila mě.

Bál jsem se, aby mě při tom svém pátrání nepožádala o pomoc. Naštěstí se znovu ponořila do popelnice a ještě než jsem stačil odemknout domovní dveře, radostně vykřikla: „Tady je! Sláva, mám je!“ Volala za mnou, že jsem anděl, který jí přinesl štěstí. Vypadalo to, že tomu věří.

Včera mě tahle sousedka zastavila na chodbě. Tvářila se nešťastně. „Pane Jardo, obávám se, že ty moje problémy jsou dědičné,“ spustila. Následovala historka o jejím už dávno plnoletém synovi. Při ranní cestě do práce prý uslyšel z popelnice zvonění. Jako by nějakého mobilního telefonu.

Přístroj uvnitř skutečně byl. Jeho. Skončil tam předchozí večer, když se sousedčin syn zbavoval nepořádku udělaného spolucestujícími v jeho autě. Věříte, že se začínám těšit, co se dozvím příště?

deníček: MÉ DVOULETÉ DÍTĚ

Jsou tomu dva roky, co se tohle moje dítě narodilo. I když na jiné adrese, než na které se mnou bydlí teď. Abych pravdu řekl, ani nevím, jak jsem je počal. Byl to takový chvilkový nápad, z něhož vznikla závislost. Naštěstí nikterak škodlivá.

Díky dosavadnímu dvouletému blogaření jsem se kromě jiného na dálku seznámil s mnoha zajímavými a dobrými lidmi. Některé jsem obdivoval, jiní mi byli sympatičtí, další jsem měl rád – i když naše vztahy byly ryze virtuální a nikdy jsme se nepotkali. Škoda, že mnozí z nich tento internetový svět opustili. Často na ně myslím a rád vzpomínám.

Mně tenhle nádherný koníček vydržel. I když už dávno nepopisuji pomyslné čisté listy denně, jako tomu bývalo dříve. Na intenzitě nezáleží. Důležité je, aby to člověka bavilo, aby měl alespoň nějaké čtenáře.

Přepadá mě nostalgie. K ní bezesporu patří i úplně první článek, který jsem na svém tehdejším blogu zveřejnil. Tady je:

HOLKY NEBO VDOLKY?

Když jsem byl malé dítě, mohl jsem se utlouct po rajské omáčce. Už ani nevím, kdy mě to přešlo. Zato si pamatuju, že rajskou nahradila na prvním místě žebříčku mých oblíbených jídel vídeňská roštěná.

Přibližně v době, kdy holky přestávaly být v mých očích jen trapné postavičky hrající si s panenkami. Časem jsem měl ony holky raději než roštěnou či vdolky.

Zato guláš mi znechutili na vojně. Byl tam co chvíli, v nejrůznějších podobách a měl jedno společné: byl hnusný a s přibývajícím počtem dní strávených v uniformě stále hnusnější. Nejedl jsem ho pak pěkných pár let. Ale holky jsem mohl pořád. I když některé byly neslané nemastné, jiné naopak přeslazené.

Čas neúprosně běží, ony holky mi zestárly a po mladších se raději nedívám. Teď dávám přednost vdolkům. I když řekněme si na rovinu: Nejlepší buchta je stejně kus vepřového.

SMILNĚTE VÍC. BAVÍ MĚ TO.

Říkají mně mobilní telefon. Zkráceně mobil. Umím být nenahraditelný, spolehlivý, ale taky škodolibý. Proto mě nemají rádi hlavně milenci. Dokonce mě nazývají svým největším nepřítelem.

Ptáte se proč? Zbytečná otázka. A taky jednoduchá odpověď. Tedy pro ty, kdo jsou svým protějškům věrní. Neumíte si třeba vůbec představit, jak škodolibou radost mám z toho, když například ženuška surfuje v mých útrobách a hledá tam číslo potenciální milenky svého muže. Úspěšně.

Netušíte, o co větší radost mám, když kromě onoho čísla objeví nějakou SMS zprávu. Třeba takovou, v níž se praví: TY MUJ DIVOCHU, BYLO TO SKVELE. ZITRA SI TO MUSIME ZOPAKOVAT. VE STEJNOU DOBU NA STEJNEM MISTE. TVOJE KOCICKA.

Ano, jsem škodolibý a bavím se tím. Je mi úplně fuk, co vy lidé děláte. Co máte mezi sebou, jestli jste si věrní nebo ne. Nezáleží mi na tom, jak ty vaše odskoky, pletky, nebo jak tomu říkáte, dopadnou.

Baví mě, jak jste hloupí. Na rozdíl od nás přístrojů máte mozek, a přece býváte mnohdy méně inteligentní než my, obyčejní mobilové.

Nazýváte nás vrahy a likvidátory vztahů. Vy, kdo odsouváte své dlouholeté protějšky kamsi na vedlejší kolej a na té hlavní stavíte semafor do pozice volno pro mladší a výkonnější lokomotivy. Nejen ženského pohlaví. Nestydíte se? Jsme vrahy my, obyčejné přístroje, nebo vy, neobyčejní lidé?

Ač si to nechcete připustit, jste navíc neuvěřitelně hloupí. Vodíte si své bokovky domů, užíváte si s nimi v autech. A pak to končí třeba tak, jak popisuje Josef Formánek v knize Prsatý muž a zloděj příběhů:

...Jeli z Karlových Varů od Alenčiných rodičů a ona chtěla zavřít topení, aby se jí nevrátila rýma. Jak to udělal, začaly se na zamlženém skle znenadání objevovat otisky bosých chodidel. Zmateně otíral ty skvrny na svém charakteru a letmo mu proběhl mozkem minulý den. Jak tvrdě miloval Kristu Chytrovou a ona vymrštila nohy nahoru, aby se jimi dobře zapřela o sklo a mohla mu jít vstříc...

A co to má společného se mnou, mobilním telefonem? O tom píše Josef Formánek v téže souvislosti hned vzápětí:

...Byl v tom okamžiku tak prázdný, tak němý, tak hluchý, že ani neslyšel zvonění mobilního telefonu, nepřítele všech milenců. Alenka na druhém konci slyšela jen záznamník: Haló, haló, tady David Zajíc. Právě teď dělám něco moc, ale opravdu moc důležitého, takže nemůžu váš hovor přijmout. Nechte mi zprávu!...

(Mobilní SMS pro nezasvěcené: ALENKA JE DAVIDOVA MANZELKA).

NEPŘÍJEMNÉ KŘEČE. POSTIHUJÍ I MOZEK?

Onen hodně příjemný sen skončil tak rychle jak začal. Bolestí. Chvíli trvalo, než hlava vytržená ze spánku začala fungovat. Bolest se mezitím stupňovala. Pocházela z pravého lýtka a vystřelovala do zbytku těla. Lýtko bylo ztvrdlé na kost. Kvůli křeči.

Když jsem se jí mnohokrát vyzkoušeným a osvědčeným způsobem zbavil, spánek se ne a ne vrátit. Hlava jako by proti nočnímu odpočinku stávkovala. Nastrkovala mi pod zavřená oční víčka cedulku s výrazně červeným nápisem: křeče. V tom mě napadlo, jestli nemohou postihnout taky hlavu. Přesněji řečeno mozek.

Pokud ano, tak jak se to projevuje? Tím, že člověk nemůže usnout? Nebo pozbude všechen pud sebezáchovy a ohrozí život svůj i lidí kolem sebe? Nepostihovaly křeče v mozku třeba nechvalně proslulé válečníky? Netrpěl tímto problémem například Adolf Hitler?

Ležel jsem na posteli, kýžený spánek se každou vteřinou vzdaloval k nastávajícímu ránu a moje hlava byla plná mozkových křečí. Naskakovaly v ní další a další možnosti, jak by se mohla tahle mnou právě objevená nemoc projevovat.

Třeba nepochopitelným úletem doma spokojeného muže, končícím nemanželským potomkem. Vjetím řidiče na železniční přejezd, na němž bliká výstražné červené světlo. Pokusem o sebevraždu kvůli nějaké prkotině, kterou denně bez problémů řeší stovky jiných lidí. Návštěva herny, v níž člověk omámený vidinou vysoké výhry nechá celou výplatu. Atd., atd., atd.

Té noci jsem už nespal. Křečovité obrázky v mé hlavě byly silnější a vytrvalejší než potřeba spánku. Nebo jsem nakonec přece jen na chvíli usnul? Sám nevím. Vím jen to, že podivné obrázky definitivně vygumovalo až ranní zvonění budíku.

A taky, že křeče v lýtku jsou určitě méně nebezpečné než v mozku. I když zřejmě víc bolí.

UVĚZNĚNÁ ŠKOLAČKA

„Už to nikdy neudělám, fakt nikdy!“ křičela desetiletá Veronika a z očí jí tekly slzy. Jenže na sliby i skutky už bylo pozdě. Seděla zoufalá v té malé místnůstce, kde měl dospělý člověk málem problém se otočit, a říkala si, co s ní teď bude. Proč jen neposlechla rodiče? Proč muselo být po jejím?

„Nezamykej se na tom záchodě. Ta klička je nějaká špatná. Mohla by zaskočit.“ Ani nespočítá, kolikrát jen tuhle větu od rodičů slyšela. Zamykala se. Zamknula se i dnes dopoledne. V první prázdninový den, kdy byla doma sama. A klička zaskočila. Nešlo s ní pohnout, zůstala uvnitř uvězněná.

„Pomóóóc,“ zavolala ze všech sil, i když věděla, že byt je liduprázdný. Její křik se odrážel od stěn miniaturního panelákového záchodu a ničil jí ušní bubínky. Přesto pokračovala: „Pomóóóc! Pomóóóc!“ Najednou zaslechla čísi hlas. Nebo se jí to jen zdálo? Ne, nezdálo. Někdo někde mluví.

Otevřela dvířka zakrývající stupačkové potrubí. „Veroniko, co se děje? Stalo se ti něco?“ bylo slyšet zespodu. Od sedmnáctileté Jany, bydlící o patro níž. Vzlykající školačku trpělivě vyslechla, politovala a taky se zeptala, jestli něco nepotřebuje.

„Jo. Mám hlad. A taky žízeň,“ vzkázala Veronika dolů šachtou mezi potrubím. Zanedlouho tudy putoval nahoru balíček s namazaným chlebem. Uvázaný k širšímu konci smetáku. Stejným způsobem doručila Jana dítěti i láhev s čajem.

Když se rodiče odpoledne vrátili z práce, šlo všechno ráz naráz. Otec povolal kamaráda, pro něhož bylo odvrtání zámku hračkou. Vysvobozená Veronika se znovu rozplakala. Tentokrát radostí a štěstím. „Nadávat ti nebudeme, potrestala ses sama,“ uslyšela od rodičů.

Od té doby se na záchodě nikdy nezamykala. Doma ani nikde jinde. Nezamyká se ani teď. Po třiceti letech, která od jejího uvěznění uplynula.

MŮJ ZÁHADNÝ STÍN

Byla to náhoda. Cosi mi v té restauraci po vydatném a dobrém obědě našeptávalo, že se na mě někdo dívá. Že mě rádoby nenápadně, ale pozorně sleduje. Muž. Seděl o dva stoly dál, byl v pozdně středním věku. Na první pohled nevýrazný, na druhý do jisté míry zajímavý. Evidentně o sebe hodně dbal a nejedna žena by ho bezesporu označila za přitažlivého.

Hned po odchodu z onoho restauračního podniku jsem na něho zapomněl. Jenže ouha. O den později tam seděl zas. Znovu mě poočku pozoroval a dělal jako že nic. Náhody se dějí, říkal jsem si v duchu a vrátil se k současným pracovním problémům, jichž byla moje hlava plná. Beze zbytku.

O dva dny později jsem na toho muže narazil v tramvaji, poté v knihovně a vzápětí dokonce v kině. Stejně jako já tam seděl evidentně sám. O dvě řady za mnou. V tu chvíli jsem o něm začal přemýšlet a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky.

Kdo to je? Co dělá? Sleduje mě? Proč? Copak jsme v nějaké detektivce nebo akčním filmu? Nerozvádím se, taky proto, že žádnou manželku nemám. S kriminálním podsvětím mě nic nespojuje, nikomu nedlužím ani haléř. Tak o co může jít? Tvrdit, že jsem byl v tom kině klidný, lhal bych.

Představení skončilo a já jel domů. V městském veřejném dopravním prostředku se onen muž neobjevil, což mě částečně uklidnilo. Neblázni, náhody se stávají – snažil se mě přesvědčit můj předtím dlouho němý vnitřní hlas. Povedlo se mu to. Ale jen do druhého dne, do dalšího oběda v mé oblíbené restauraci.

Ten chlap tam seděl zas. A znovu mě rádoby nenápadně šmíroval. Cosi se ve mně vzbouřilo. Už toho bylo dost – nabádalo mě to. Zvedl jsem se a bez dovolení si k tomu člověku přisedl. Nic neřekl, neprotestoval. Dokonce to vypadalo, že je dokonce rád. Díval se na mě oddaným psím pohledem.

„Kdo jste? Co chcete? Proč mě pořád sledujete?“ vypálil jsem na něho salvu hodně hlasitých slov. Jen se na židli trošku skrčil. Nebo se mně to zdálo? Nicméně mlčel. Nic neříkal a očima tentokrát šmíroval podlahu. Zopakoval jsem své otázky a tentokrát už téměř řval.

„Nekřičte,“ šeptl ten můj stín a podíval se mi do očí. Měl je zelené. „Jsem matematik. Inženýr Čtvereček, Kamil Čtvereček. A vy se mi moc líbíte. Nemohli bychom to dát spolu dohromady?“ nadhodil.

Poobědové pivo teplalo u mého stolu, takže jsem polkl hodně nasucho. „Nemohli. Na chlapečky nejsem a snad nikdy nebudu,“ uslyšel ode mne.

Matematika inženýra Čtverečka jsem v té své oblíbené restauraci viděl ještě mockrát. Ale už nikdy se nedíval mým směrem. Sledoval někoho úplně jiného. Koho, to mi bylo jedno. A je mi to jedno dodneška. Na chlapečky jsem nebyl, nejsem a nikdy nebudu. Ale štěstí jim přeju.

ZELENÉ PIVO NA ZELENÝ ČTVRTEK

Před pár lety zahájil pivovar Starobrno tradici vaření zeleného (přísahám: skutečně zeleného) piva. Velikonoční třináctky. Novinka se ujala a tradice trvá. U křtu toho pěnivého dítěte mé hodně oblíbené barvy jsem tenkrát v jedné z brněnských restaurací byl. A od té doby pil brněnské zelené pivo na zelený čtvrtek každoročně. Výjimkou se nestal ani letošek.

V nejmenovaném pohostinském klubu, jehož název kopíruje proslulé americké hráčské doupě, jsem v den svého pracovního volna spojil příjemné a potřebné s tradičním. Tedy oběd se zelenou brněnskou třináctkou. U vedlejšího stolku se na mě smála známá tvář. Zubař, jehož jsem neviděl snad pět let. Člověk, jenž se jmenuje stejně jako jeho bratranec, bývalý politik, kdysi také zubař, později proslulý aférkami se ženami, básník, překladatel a já nevím co ještě.

Tenhle expolitikův brněnský bratranec popíjel klasickou starobrněnskou desítku a nebyl rozhodně méně výřečnější než před těmi lety, co jsme se viděli naposled. „To zelené není špatné, jenže je to třináctka. Tady točí taky dvanáctku Lobkowitze,“ neuvědomil si, že na rozdíl od něho chodím do tohohle klubu hodně často. „Ta dvanáctka je dobrá. Pil jsem ji nedávno tam, kde teď dělám. Za dvanáct hodin jsem jich nalil do hrdélka dvanáct,“ konstatoval zubař.

Vzápětí pokračoval. „Asi to bylo trochu symbolické. Dvanáct dvanáctek a hned po příchodu domů dvanáct hodin spánku,“ dozvěděl jsem se od něho. Možná jsem na sobě dal nechtě znát údiv (nebo pohoršení?). Zubař se totiž na chvilku, ale skutečně jen na malou chvilku zarazil. Pak dodal: „Proto raději piju desítku.“ Na to, zda deset za deset hodin, jsem se zeptat neodvážil.

Já pil na zelený čtvrtek už tradičně jen zelené třináctky. Při obědě a taky po něm. Čtyři za tři hodiny. Po návratu domů mě postel nezajímala. Spánek počká až na noc. Třeba se mi bude zdát o třináctistupňovém zeleném pivu. Nebo nedejbože o dvanácti dvanáctkách za dvanáct hodin?

deníček: ULICE JAKO VYSAVAČ

Centru města se vyhýbám jak čert kříži. Chodím do něj jen tehdy, když už není zbytí. Vadí mi plné ulice, kličkování v davu lidí, jsou mi nepříjemní žebráci. Ať už stojící a slovně dotírající s nataženou rukou, nebo mlčky sedící a hledící na nohy kolem procházejících lidí. A co mi vadí ještě? Snad nejvíc? Výběrčí se svými neustálými pouličními sbírkami na něco nebo někoho. Jsou jako vysavač na peníze.

Například tuhle na mě na jednom rohu vystartovala mladá holčina, abych přispěl na rakovinou nemocné děti. Na opačném rohu stejné ulice oslovovala lidi zase jiná. Snažila se vybírat pro změnu na děti postižené. O pár stovek metrů dál spojila síly hned dvě děvčata. Jedna přes druhou vykládala cosi o leukémii a chtěla peníze na boj proti ní.

Co vám mám povídat. Za hodinu a něco po mně chtělo peníze devět nebo deset jednotlivců či dvojic – a tentokrát mezi nimi žádný žebrající výjimečně nebyl.

Nejsem necita, alespoň si to o sobě myslím. Na zákeřné nemoci, zvláště u dětí, jsem ochotný nějakou tou korunou přispět. Jenže prostřednictvím oficiálně vyhlášených sbírek, jejichž pravidla – tedy i posílání peněz – jsou organizátory jasně daná, stanovená, čitelná a hlavně průhledná.

Na ulici tomu tak není. Jednou jsem tam koupil jakýsi časopis, jehož prodej měl podporovat rovněž nemocné či postižené děti. Stál třicet korun a prodala mi jej přibližně třicetiletá, zlatem ověšená a podle nejnovější módy oblečená žena.

Náhoda je blbec. Zanedlouho jsem se dozvěděl, že prodejce zmíněného časopisu má z každého udaného kusu desetikorunu, další desetikorunou se pokrývají náklady na cosi, a teprve třetí – a jedinou – desetikorunu získají děti. A to ještě možná, zapochyboval jsem tenkrát.

Od té doby jsem na nemocné nebo postižené nedal nikomu na ulici ani korunu. Ať už výběrčí vypadají jakkoli, ať jsou třeba sebepoctivější, já těmhle pouličním akcím nevěřím. Navíc je jich tolik, že dříve nebo později mohou skončit úplně opačným efektem: otrávení a naštvaní lidé odmítnou přispívat úplně. Na cokoli.

Večerníček pro dospělé: TRPASLÍK A SEDM SNĚHUREK

Jmenoval se Pich a byl posledním trpaslíkem v pohádkách. Všichni ostatní už dávno pomřeli, ale on měl to štěstí (nebo smůlu?), že mu sudičky u kolébky nadělily nesmrtelnost. Možná to byly také ony škodolibé sudičky, které na osamělého Picha poštvaly pohádkové exekutory. Ti mu doma nejprve oblepili kde co, pak mu odvezli všechny věci a nakonec sebrali i ten jeho malý, skromný baráček. Z trpaslíka se stal bezdomovec.

Zůstalo mu jen zašlé zrcadlo, nad nímž exekutoři mávli rukou. Netušili, že je kouzelné. Na otázku, kdo je na světě nejkrásnější sice neodpovídalo, zato Pichovi naznačilo jeho budoucnost. Ukázalo mu nevelký domeček se sedmi postýlkami, patřícími stejnému počtu pomenších Sněhurek. Přidalo i nákres, kde jej najít.

Sněhurky byly panny. Žádné staré, ale pěkné a mladé panny. Trpaslíka ve svém domečku přivítaly s velkým jásotem. Mužská ruka – a nejen ruka – jim doma zkrátka chyběla. Osmou postýlku Pichovi nepořizovaly. Jednak by se do domku už nevešla, jednak ji nepotřeboval. Každou noc trávil v jedné ze sedmi stávajících. A měl se skutečně pohádkově.

Zatímco Sněhurky chodily pracovat do firmy na výrobu ledové tříště, v níž zaměstnávaly samy sebe, Pich se stal trpaslíkem v domácnosti. Pral, žehlil, uklízel a samozřejmě taky vařil a pekl. Nejčastěji pusinky ze sněhové pěny, které měly Sněhurky ze všeho nejraději. S oblibou je zapíjely ledovým čajem s tříští z jejich vlastní výrobny.

Vděčný Pich se tužil. Ve dne i v noci. Vzhledem k tomu, že o nějaké mužské antikoncepci neměl ani ponětí (a s ohledem na proporce jisté části jeho těla by mu stejně nebyla nic platná), dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Přivedl Sněhurky jednu po druhé do jiného stavu.

Partnerky byly nadmíru spokojené, zato trpaslík Pich nervózní. Nemohl pořádně spát, v noci se často budil a pořád mu vrtalo hlavou, co z toho všeho bude. Jak budou Sněhurkami porození potomci vypadat? A co když se nenarodí jen Sněhurky, ale taky nějací Sněhuráci?

Jeho obavy byly zbytečné. Pohádkový svět se rozrostl o devět překrásných malých Sněhurek. Jedna z prvorodiček totiž přivedla na svět trojčata. Zanedlouho se konala velká svatba. Všech sedm Pichových bytných totiž trvalo na tom, aby si je vzal za ženy. Stejně jako na změně jeho jména.

Jelikož pohádky bigamii neznají, sňatku nic nebránilo. A tak se trpaslík, teď už Sněhopich, oženil se všemi svými sedmi ženami. Vzhledem k tomu, že je nesmrtelný, tak spokojeně žije a píchá dodnes.

WC: PRACOVNA, ČÍTÁRNA A KDOVÍ CO JEŠTĚ

Napoprvé mě uvedla kamarádova manželka na nějakou dobu v omyl. „Karel je v pracovně. Nesmím ho teď rušit,“ řekla mi. Když to trvalo snad už půl hodiny, začal jsem se ošívat a stále častěji se díval na hodinky. „Bude tam ještě dlouho? Dělá na něčem hodně důležitém?“ zeptal jsem se nakonec Karlovy úplně klidné manželky.

Rozesmála se. Hodně nahlas a upřímně. „Jo, hodně důležitém. Pracovna říká záchodu. Tos nevěděl? Pokaždé tam vysedává tak hodinu. Ale co tam dělá, na to se zeptej spíš jeho. Teda pokud se ho dočkáš,“ prohodila a začala se znovu smát. V první chvíli mě napadlo, že si ze mě dělá srandu.

Nedělala. Karel se nakonec skutečně objevil ve dveřích mnohde označovaných panáčkem nebo panenkou. Za dalších asi dvacet minut.

„Čekals dlouho? Promiň,“ uslyšel jsem od něho. Ještě že neřekl, že bez práce nejsou koláče, blesklo mi tenkrát hlavou. Při návštěvách Karla se mi to stalo víckrát. Časem jsem si zvykl. A taky začal ten mužský toaletní zvyk tak trochu sledovat. Výsledek byl hodně zajímavý.

Je spousta mužů, kteří si na WC automaticky berou knihu. Jejímu obsahu a hlavně napínavosti odpovídá délka pobytu v prostorách, kam i císař chodí pěšky. Jiní se spokojí s novinami. Vzhledem k tomu, že doba, kdy denní tisk měl čtyři nebo nanejvýše osm stran, se nedá ani pobyt těchto lidí na záchodě označit za krátký.

Pak jsem se kdesi dočetl, že v předlistopadových dobách vznikla na toaletě dokonce kniha tehdy hodně oblíbeného moravského spisovatele. Bydlel v paneláku, neměl doma žádný klid ani soukromí, tak se uchyloval s psacím strojem a štůskem čistých papírů na onu intimní místnůstku. Dodnes mě ale nenapadlo, jak se na to tvářil – a hlavně co dělal – zbytek rodiny.

Řekne se obyčejný záchod. Jenže pro mnohé mohou být tyhle prostory posvátné, nedotknutelné a dokonce také inspirativní. Už nějakou dobu přemýšlím, jestli to nemám vyzkoušet taky. Jen pořád nevím, čím začít: zda knihou, novinami nebo notebookem.

SMRDUTÁ JÍZDA TRAMVAJÍ

Tramvaj se blížila k další ze svých zastávek. Stál jsem u tyče poblíž dveří, předpisově se za jízdy držel, hleděl ven na ulici a o čemsi přemýšlel. Vtom se o mě kdosi zezadu otřel. Pak ještě někdo. A další. Plynoucí nit mých myšlenek se nejprve zastavila. Vzápětí ji cosi přetrhlo: nevábný odér. Puch. Neskonalý smrad. Tak neuvěřitelný, že mi málem udělal z nosu invalidu.

Dveře tramvajové soupravy se konečně otevřely a dovnitř vniklo alespoň trochu čerstvého, chladného vzduchu. Lidé, včetně mne, se po sobě dívali, a v obličejích se jim zračila úleva. Od ještě stále otevřených dveří se mezitím pomalu vzdalovali „pachatelé“. Hned tři. S nezbytnými igelitkami v jedné ruce a lahvemi piva ve druhé. V oblečení, které držela pohromadě zřejmě jen pevná vrstva špíny.

Po chvíli jsem se konečně bez obav pořádně nadechl. Kyslík zřejmě v mozku otevřel nějakou komůrku a oprášil dávno zapomenutou historku. Jeden bezdomovec se v ní chlubí druhému, že včera si vypral a taky se hezky osprchoval. Druhý se na něho nevěřícně dívá a pak se zeptá, jak to dokázal. „To já ne, to všechno déšť,“ odpoví chlubílek bez domova.

Případ ani jednoho z těch tří teď už naštěstí bývalých pasažérů tramvaje to nebyl. Možná i proto, že v zimě déšť nehrozí. A případný padající sníh se sprše nepodobá ani v nejmenším.

Tahle trojka víc odpovídala jiné historce, odehrávající se v jakémsi kutlochu v opuštěném, rozpadajícím se domě. Rozzlobený bezdomovec se tam oboří na druhého: „To bylo naposledy, cos zatloukal hřebíky do zdi mými ponožkami. Jestli to uděláš ještě jednou, tak ti rozlámu tvé prostěradlo!“

"KDYBY" JSOU CHYBY

Čeština je hodně bohatý jazyk. Jenže některá její slova bývají ošidná, jiná zase – ať už chtěně nebo nechtěně – používáme jako určitou berličku. Třeba takové KDYBY. Uvědomili jste si někdy, kolikrát denně na ono kdyby narazíme?

„Kdyby ses učil, nemusel jsi přinést pětku,“ rozčilují se například rodiče nad žákovskými knížkami svých potomků. Existují však i varianty ryze dospělé. „Kdyby těch piv a rumů bylo včera méně, nemusela mě dneska tolik bolet hlava,“ uvažuje poněkud pozdě člověk, který to přehnal v nějaké nálevně.

Hodně často je zmíněné slůvko slyšet v souvislosti se sportem. „Kdyby ten chromajzl proměnil penaltu, tak jsme mohli vyhrát,“ zní často na fotbalových stadionech z úst fanoušků. Ti pak po příchodu domů pro změnu slyšívají od svých manželek nebo přítelkyň: „Kdyby ses na ten tvůj slavný fotbal vykašlal, neničil by sis zbytečně zdraví a nekrátil si život.“

Ne nadarmo se říká, že „kdyby jsou chyby.“ Kdyby jeden můj známý naivně nezavítal do jakéhosi nóbl podniku, v němž se chtěl navečeřet, neuslyšel by od číšníka pro něho hrůznou nabídku: „Máme skvělé hlemýždě, doporučuji vám také čerstvé ústřice, případně zapékané kobylky.“ Kdyby se ten můj známý už při poslechu jídelníčku neotřásal odporem, nemusel by číšníkovi odpovědět: „Člověče, co blázníte? Já se sem přišel najíst a ne ničit přírodu!“

A snad nejhorší varianta onoho slůvka kdyby? Pravděpodobně ta, o níž kdysi s oblibou nespisovně mluvíval můj děda: „Kdyby sem si stačil stáhnout gatě, tak by sem se neposral.“

zamyšlení: OLYMPIÁDA A KLÍN

Olympijské hry mají spojovat sportovce i lidi. Při těch současných zimních v kanadském Vancouveru tomu tak možná je. Jenže pouze částečně. Zmíněné sportovní klání má na svědomí i spoustu nepříjemných záležitostí, bez nichž by se člověk rád obešel.

Například nás připravuje o spánek. Ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. Vyprávět o tom může i člověk, jenž po půlnoci přivolal kvůli rušení nočního klidu na souseda brněnské strážníky. Ukázalo se, že důvodem vzruchu v bytě byla oslava zlaté olympijské medaile rychlobruslařky Martiny Sáblíkové po právě skončeném finálovém závodě.

Současná olympiáda přináší také násilí. Nebo alespoň jeho náznaky. Městští policisté museli zasahovat i v dalším bytě, z něhož se dovolávala jejich příjezdu pětačtyřicetiletá žena. Prý ji fyzicky napadá přítel. Ukázalo se, že to není tak hrozné. Muž na ni ani nesáhl, oba spolubydlící se jen hodně tvrdě dohadovali, na co se budou dívat v televizi. Zda na olympiádu nebo jakýsi romantický seriál.

Největší sportovní akce dělá z lidí rovněž alkoholiky. Vzhledem k posunu času nahrává hospodským, kteří vycházejí vstříc hlavně hokejovým fanouškům. Před časně ranním utkáním našich hráčů se Slováky jsem se na chodníku málem přizabil o ceduli, která upozorňovala: „Kvůli hokeji otvíráme už v 5.40 hodin.“ Nemyslím si, že ti, co přišli, pili jen čaj nebo kávu. Takové nápoje se totiž k hokeji jaksi nehodí.

Devítihodinový časový posun mezi dějištěm her a naší republikou je v těchto dnech téměř vražedný. Už dlouho jsem kolem sebe neviděl tolik neustále zívajících lidí s krvavýma očima, v nichž se podepisuje nedostatek spánku. Líbit se to nemůže ani zaměstnavatelům. Mnozí pracovníci v noci kvůli olympiádě důsledně bdí a přes den v práci klimbají, produktivita práce je v háji zeleném.

Na české státní vlajce se mezi červeným a bílým pruhem skvěje modrý klín. Současná olympiáda však vráží klín i mezi lidi. V nejrůznějších podobách. A to jsou hry ve Vancouveru teprve přibližně v polovině. Jak to bude vypadat dál? Dá se to vůbec přežít?

KLUB ZÁLETNÝCH MUŽŮ

Nepoznával jsem ho. Býval to takový tichý, do sebe uzavřený kluk. Teď přede mnou seděl s vypoulenýma očima, pusou mlel víc než kdejaká klepna na pavlači či na rohu a nervózně se vrtěl. Abych pravdu řekl, jeho chování mě zaujalo víc než to, co vykládal. Mou pozornost vzbudila až důrazně vyřčená věta: „Musíš mě zachránit!“

Na otázku jak se rozpovídal znovu. O tom, že nedávno vstoupil do Klubu záletných mužů. Prý je to v něm skvělé a na rozdíl od domova si tam báječně užije. Jen to má háček: zanedlouho mu vyprší termín podmínky. Pokud chce v klubu zůstat, musí do něj přivést nového adepta.

„Tím mám být já?“ zděsil jsem se. Horlivě přikývl hlavou a znovu mě topil ve vodopádu nadšených slov. „Nevíš, o co přicházíš. Kromě jiného máme družbu s Klubem záletných žen. Pokud chceš, můžeš mít ženskou každý den. Nebo i častěji. Pokaždé jinou a vždycky krásnou a hlavně potřebnou,“ lámal mě.

Nelíbilo se mi to. Přece jen už mám svůj věk a sexuální divočina mi byla vlastní před drahnou dobou. Když to ode mne slyšel, jen mávl rukou. „Na to se vykašli. Jsou mezi námi i čerství šedesátníci. A to bys koukal, co předvádějí. Přece mě nenecháš ve štychu. Jsi ještě můj kamarád, nebo už ne?“ zabrnkal na citově vyděračskou strunu.

Nakonec jsem podlehl. Určitou roli v tom sehrála i moje zvědavost. Nadšený a spokojený kamarád mě hned na druhý den dovedl do jakési honosné vily. Cestou mi vyprávěl, že patří prezidentovi klubu a členové se tam scházejí denně po šesté večer. Co vám mám povídat. Byla to hrůza.

Kromě jiného jsem totiž zjistil, že můj věčně neukojený přítel přede mnou zatajil některé důležité podrobnosti. Například tu, že členové příspěvky neplatí, ale místo nich musí nejméně jednou týdně přinést evidentně použitou součást dámského prádla. Na důkaz, že jsou aktivní. Měsíčně se pak konají společné schůze s dámským klubem končící půlnočními orgiemi.

„Chlapče, pokud chceš toho svého koníčka provozovat dál, budeš si muset najít nějakého jiného nového adepta členství. Se mnou nepočítej,“ řekl jsem kamarádovi. Věřte nebo ne, rozbrečel se. Mezi vzlyky mi pak sdělil, že ho odmítlo už deset přátel a známých. Nikoho jiného nemá.

„Tak se na to vykašli a užívej si doma s ženou,“ snažil jsem se mu poradit. Marně. „To nejde. Je členkou konkurenčního Klubu nevěrných manželek. O mě nejeví sebemenší zájem,“ vzdychl rezignovaně. Pak sklonil smutné oči k místu svého těla, z něhož dosud tryskal mohutný pramen radosti. Teď beznadějně vysychal.

SÁDRA OD BOLKA

Čas od času se mi nepříjemně připomene pravé zápěstí. Bolí a ohlašuje blížící se výraznou změnu počasí. Za to, že bych mohl být amatérským meteorologem, vděčím svému sportování a taky Bolku Polívkovi. Vlastně jeho fotbalovému týmu.

Na jednom z turnajů v malé kopané jsme se s tímto soupeřem potkali hned v úvodu. A brzy nečekaně vedli. Bolkův reprezentant, jistý bývalý fotbalista z dnes už sousední země to evidentně neunášel. Jeho snaha zvrátit výsledek vyvrcholila neuvěřitelnou bombou ze dvou tří metrů na naši branku. Na branku, v níž jsem stál já.

Gól z toho nebyl, reflexivně se mi podařilo balon vyrazit mimo tyče. Jenže odneslo to zápěstí. Nejprve v něm píchlo. Pak začalo bolet. Nakonec i natékat.

S odstupem času se mi to zdá neuvěřitelné, ale já tenkrát odchytal i zbývající utkání. Až večer vedla moje cesta na pohotovost do brněnské úrazové nemocnice. „Pane, způsobil jste si úraz s dvouměsíčním léčením,“ informoval mě tam sympatický službu mající lékař a dodal, že mám zlomenou navikulární kost. Zkrátka skončilo to zasádrovanou pravačkou.

Na předpovědi některých lidí, že levou rukou si ani zadek neutřu, nedošlo. S tím problémy nebyly – třeba na rozdíl od zavazování tkaniček u bot. Ještě než jsem o nedobrovolnou bílou ozdobu konečně přišel, jsme se potkali s Bolkem Polívkou v klubu, kam chodíval hrát kulečník.

„Nemám rád tvou fotbalovou jedenáctku. Jsou to blázni, kteří jdou za vítězstvím málem přes mrtvoly,“ zašermoval jsem mu sádrou před obličejem. Jen se tím svým typickým způsobem smál. Pak odkudsi vylovil černý fix. „Ukaž,“ sáhl po tom mém bílém krunýři a napsal na něj: Chytej dál! Bolek Polívka.

Se sádrou od Bolka jsem pak slavil úspěchy u některých děvčat. Díky ní jsem mohl být slavný i jinak. Manažer Polívkovy jedenáctky mi totiž po zotavení se z úrazu nabídl post brankáře v jednom z jeho týmů. „V žádném případě. Vrahy reprezentovat nebudu,“ uslyšel ode mě s nadsázkou. Dres Bolkovy jedenáctky jsem nikdy neoblékl, ale s manažerem jsme přátelé dodnes. Nejen kvůli sádře.