LÁSKA MEZI HLTY PIVA

Mít láska nějakou střechu, ta dvojice mladých se vznášela ještě hodně vysoko nad ní. Stála do sebe zaklesnutá, shora dobře chráněná prvomájově rozkvetlou třešní. Chlapec s dívkou se do sebe vytrvale vpíjeli očima a průběžně i ústy. Obrázek, jakých bylo v ten den k vidění hodně. Tichý doklad dokonalé zamilovanosti.

Stejný den, jiné místo, úplně odlišná dvojice. Ani v nejmenším ji nezajímaly rozkvetlé třešně, natož potřeba se pod nimi v tento den líbat. Obsadili úplně obyčejnou, částečně zdevastovanou lavičku v jednom z brněnských parků. Svá málozubá ústa ponechávali ve vzájemné izolaci, do očí si pohlédli jen občas. Mnohem častěji sledovali láhev piva, pečlivě usazenou mezi nimi.

Tu jeden, tu druhý natáhl ruku, uchopil evidentně vzácný pěnivý mok, a téměř obřadně si lokl. I tento obrázek byl jako vystřižený z němého filmu. Ticho narušovali jen ptáci v korunách stromů. Jenže pochybuji, že ti dva bezdomovci je vnímali. Zajímala je jen láhev a nevratně klesající hladina piva v ní.

Láska či zamilovanost jsou skutečně velké čarodějky. A taky mohou mít nekonečné množství podob. V onen prvomájový den jsem se o tom přesvědčil ještě jednou. Tentokrát na chodníku v centru města. Ti dva vyšli zpoza rohu, drželi se za ruce a jejich chůze připomínala vznášení. Hlavy drželi hrdě vzhůru, občas na sebe pohlédli a spokojeně se usmáli. Dva pěkní, mladí kluci.   

zamyšlení: OKNO JAKO ODPADKOVÝ KOŠ

Někdy si říkám, co jsme to za lidi. A jsme vlastně ještě vůbec lidi? Alespoň někteří z nás? Napadá mě to hlavně při pohledu na nepořádek, a nebojím se říct doslova bordel, který děláme. Nemyslím doma (tam to u někoho musí být zřejmě až nepředstavitelné), mám na mysli na veřejnosti. Venku.

Když jsem ještě bydlel v úplně jiné části Brna, na sídlišti, o dva vchody dál žila v přízemí přibližně třicetiletá žena. Proslula nejen neuvěřitelným křikem linoucím se z otevřeného okna při jejím milování, ale i rychle rostoucím počtem použitých prezervativů, které jednoduše vyhazovala ven. Nevěříte? Věřte.

Teď, když už pár let žiju na okraji brněnského Bronxu, si na tu vášnivou bordelářku často vzpomenu. Do práce to mám čtvrthodinku, chodím pěšky. V létě, v zimě, za každého počasí. Převážná část cesty vede Francouzskou ulicí, v níž nikdy nevíte, co vás tam překvapí. Dobře si pamatuju na svůj první objev. Byl jím televizor. Evidentně nefunkční, ale hrdě si hovící uprostřed chodníku.

Tehdy jsem nechtěl věřit svým očím, ale časem jsem si zvykl. Bodejť by ne. Těch nálezů na chodníku totiž přibývalo: část prodřené rohové sedací soupravy, alespoň decentně odložené u zdi domu. Hodně jeté křeslo. Cosi, co bylo v minulosti snad nějakou skříňkou. Nebo prádelníkem? Peřina (ano, čtete dobře, peřina!) zabírající skoro celou šířku cesty pro pěší. Taky mikrovlnná trouba bez dvířek, stejně jako židle mající jen tři nohy. Že by chybějící někomu posloužila coby zbraň?

 
Těch nálezů bylo víc, všechny si už ani nepamatuju. Zkrátka hrůza. Jenže člověk prý má ve všem špatném hledat alespoň něco dobrého. Já to našel. Vždycky když narazím na podobnou chodníkovou překážku, říkám si: „Je to dobré. Zase jedna věc, která mi neskončila na hlavě.“

střípky: PROBLÉM S HOVNEM

Projít bez úhony travnatým pásem vedle chodníku před naším domem je zázrak. Něco jako přejít jakoukoli vodní plochu suchou nohou. Onehdy se v těch místech, víc hnědých než zelených, krčil v typické vyměšovací poloze pes. No, pes… Psík to byl, skoro by se dalo říct kapesní. I přes slušivý pletený svetřík, který na sobě měl, se klepal zimou. Nebo to bylo úsilím ze sebe všechno poctivě dostat?

Jeho panička, která už na zenit svého věku sotva dohlédla, postávala s igelitovým sáčkem navlečeným na ruce nedaleko. Občas pohlédla na svého snaživého miláčka, ale hlavně sledovala dění kolem. Projíždějící auta, spěchající lidi, popeláře, co si pravidelně zjednodušují práci couváním jejich vozidla v jednosměrné ulici. Psík se soustředěným výrazem tlačil co mohl. Až byl div, že si ten svůj bezesporu s láskou upletený obleček neznečistil.

 
Konečně se mu podařilo úspěšně znečistit další část už skoro bývalé trávy. Ozval se typický zvuk provázející zvířecí snahu za sebou zamést výkalové stopy. Panička zareagovala snad rychleji než sprinter na startu stometrového závodu. Bleskově vyrazila vstříc svému miláčkovi a křičela na celou ulici: „Počkej, počkej! Přestaň! Nehrab tolik, ať to tvoje poznám!“

moje abeceda: A jako ANONYM

Nemám je rád. Nesnáším je. Dokonce se dá říct, že je nenávidím. Jsou zbabělí, zlí a nenávistní. Říkám si, že pisatelé anonymních dopisů či vzkazů nemohou být tak úplně normální. Proč to dělají? Co z toho mají? Dosahují snad při svém psaní, popřípadě lepení písmenek jakéhosi úchylného duševního orgasmu? Dosahují jej i později, při pomyšlení, jak se adresát jejich výplodu trápí a jak trpí?

Existují anonymy řekněme klasické, určené manželům či manželkám.

„S těmi svými parohy už brzo neprojdeš dveřmi.“

„Jestlipak víš, kde je teď tvoje manželka a co dělá?“

„Ten tvůj chlap si pěstuje harém a tebe má jen za kuchařku“.

To je jen pár příkladů, jak mohou některé z nich vypadat.

Jsou i jiné anonymy. Vyvolané závistí, posílané do firem nebo taky policii.

„Podívejte se mu pod prsty. Kde vzal peníze na přepychový dům, drahé auto a exkluzivní dovolené?“

„Ten prasák zneužívá své postavení a obtěžuje podřízené ženy.“

„Chodí každý večer do toho a toho klubu a leští tam svými holými kozami barový pult.“ Další příklady anonymů, nad nimiž se slušnému člověkovi zvedá žaludek.

Jenže u anonymu nemusí chybět podpis, a přece jím je. Vezměme si takové diskuze pod nejrůznějšími články na internetu. Všichni ti Kájové Novákové, Antikomunisté, Komunisté, Bijci cikánů, Mírotvůrci či jak si ještě říkají, jsou v podstatě taky anonymové. Kdyby se museli podepsat a nedej bože pro ně ukázat tvář, reagovali by úplně jinak. Pravděpodobně vůbec.

Nemám rád anonymy a nikdy je mít rád nebudu. V životě jsem žádný nenapsal  ani nenapíšu. To vím jistě. Nemám rád anonymy v jakékoli podobě. I proto je v tomhle blogu moje pravé jméno s mou nefalšovanou fotografií. Ti, kdo mě znají osobně, to mohou potvrdit.

zamyšlení: CHODNÍK, KLUZNÍK NEBO BOŘNÍK?

Ten obrázek je už přibližně čtvrt století starý, ale zimu co zimu se mi objevuje před očima. Po kluzkém chodníku se šine hodně opilý chlap a co chvíli padá. 

Mezi neustálými lehy a vztyky nahlas a sprostě nadává. Na komunisty, kteří neumějí vůbec nic. Dokonce ani v zimě pořádně posypat namrzlé chodníky.

Doba se změnila, s ní i spousta věcí kolem nás. Jen ty zimní chodníky zůstávají jaksi stejné. Poněkud nepochopitelně. Sotva napadne trochu sněhu, lidé mají problémy. Nejen ti opilí, ale i zarytí abstinenti. Zemská přitažlivost je často silnější než oni. 

V lepším případě se na chodnících boří do bílé peřiny nebo šedé kaše, v horším končí na zádech, na břichu nebo na boku. A v nejhorším v nemocnici. Se zlomenou rukou či nohou, případně něčím jiným.

Zkrátka někde něco skřípe a písek pod podrážkami našich bot to bohužel není. Obávám se, že ještě dlouho to výrazněji jiné nebude. A tak mě napadá, jestli nenastal čas alespoň na varovné přejmenování chodníků. Třeba na bořníky nebo kluzníky. Případně na oboje.

SEK SE SEXEM

Dlouho jsem mu nerozuměl. Přesněji řečeno nechápal jsem, jak to může tak často, s oblibou a neskrývaným uspokojením říkávat. "Mám po sezoně," zněla ta věta mého známého. Měl na mysli akt, kterého se pubertální dítka už už nemohou dočkat, mladí lidé nasytit a na který staří tak často a rádi vzpomínají.

"Mám po sezoně," prohlašoval opakovaně a podivně se u toho usmíval. Jak už jsem řekl, ani trochu jsem mu nerozuměl. Svitlo mi až nedávno, po přečtení článku v krimi rubrice jistých nejmenovaných novin. Hlavní postavou byl přibližně třicetiletý pracovník bezpečnostní agentury, který se zapletl se školačkou. První techtle mechtle s ní měl v jejích dvanácti letech, teď bylo té dívce čtrnáct.

Povedený sexuální mlsoun se u soudu hájil tím, že vůbec nevěděl a ani trochu netušil, kolik let jeho mladé lásce je. Měl smůlu. Jednou ze svědkyň byla dívčina spolužačka. Konstatovala, že hlídač to vědět musel. Dotyčná jí prý totiž ukazovala jistou kresbu na obalu své žákovské knížky. Chlubila se, že autorem malůvky je její přítel.

Přítel odešel od soudu s trestem (překvapivě a neuvěřitelně malým) a já konečně pochopil, proč se můj známý tak raduje z toho, že už má po sezoně. U mladých děvčat je totiž čím dál těžší rozpoznat jejich věk - tedy pokud nedržíte v ruce jim patřící žákovskou knížku. Mnozí muži v letech jsou přesto ochotni riskovat i střet se zákony.

Jistotu klidu a odvrácení hrozby, že člověk skončí ve vězení, přináší jen jedno. Mít v sexu definitivně po sezoně.

střípky: BOJ V PÍSKU

Míč, volejbalová síť, vyhřátý písek, méně spánku, občas dokonce vůbec žádný. I to patří k létu. Osm studentů brněnské Univerzity obrany si tuhle idylickou představu rozšířilo ještě o jedno slovo. O co méně idylické, o to těžší: rekord.

Tuším, jak těžké je čtyřiadvacet hodin nespat. Neumím si však ani trochu představit, jak náročné může být hrát po stejnou dobu volejbal v písku, v němž nohy těžknou a každou minutou se noří hlouběji a hlouběji. Kdy člověku připadá, že je má snad z olova.

Říkáte, že budoucí vojáci mají zapomenout na hlouposti a raději nacvičovat boj? Vždyť přece bojovali. Všichni společně a taky každý sám se sebou. Což bývá v životě často to úplně nejtěžší.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (11)

ROBERTEK JAKO DĚLO

Ten náš tehdejší vztah porodila moderní doba. Seznámili jsme se na jednom z chatů, které tehdy začínaly. Každý z nás bydlel na opačném konci republiky, a tak nějakou dobu trvalo, než jsme se konečně setkali osobně. Jako bychom se znali odjakživa. Přes hodně velký věkový rozdíl nám spolu bylo dobře, měli jsme si co říct a rozuměli si. Ve všem.

Přesto měl ten náš moc pěkný vztah určitá pravidla. Jedním z nich bylo, že manželství je tabu. Ani jeden z nás o něm perspektivně neuvažoval. Kromě jiného i kvůli už zmíněnému velkému věkovému rozdílu. Nemělo by to žádný smysl – shodli jsme se s Bárou hned na začátku.

Rád jsem jí dával dárky. Jakékoli. A tak mě jednou napadlo, že k narozeninám dostane robertka. Radost jsem tím zřejmě udělal i prodavačce v sex shopu, které se při mém vstupu rozzářily oči. Asi jsem byl tehdy jeden z mála chlapů, co tam zavítali. Po mém požadavku se usmála, sáhla do jednoho z regálů, otevřela krabici a vytáhla z ní cosi připomínající dělovou hlaveň.

„Něco normálního byste na skladě neměli? Něco tak akorát do ruky? No, do ruky vlastně ne,“ trochu jsem se zapletl při upřesňování svých představ. Měli. Strojek byl japonské výroby, měl nazlátlou barvu, několik rychlostí a snad i funkcí. „To je ono!“ zvolal jsem nadšeně a už se nemohl dočkat narozeninového setkání.

Bára dárek nedočkavě rozbalila a vzápětí ztuhla. Hleděla na toho japončíka překvapeně, nevěřícně a já nevím jak ještě. Pak se tak nějak zvláštně usmála, celá zvláčněla, v očích se jí rozzářily mnou dosud nepoznané jiskřičky. „Tak ho hned vyzkoušíme, ne?“ nadhodila. Zkouška to byla zajímavá, pestrá a dost divoká. Podrobnosti odmítám i po těch dlouhých letech sdělovat.

Dárek to musel být užitečný, určitě neležel někde v zapomnění. „Ten náš zlatavý přítel se polámal,“ informovala mě totiž po několika týdnech telefonicky, se smutkem v hlase Bára. Dozvěděla se, že s opravou jí bohužel nepomůžu. Jednak to neumím, a navíc jsem daleko. „Budeš se muset obrátit na odborníky,“ řekl jsem jí co nejmileji.

Opravu po mně nepožadovala. „Stačí, když přijedeš a toho nespolehlivého japončíka mi patřičně nahradíš,“ zavrněl její hlas ve sluchátku. Oné výzvě tenkrát nešlo odolat. Naštěstí byl páteční večer, a tak ani vzdálenost mezi našimi bydlišti tolik nevadila. A japončík? Nic mu nebylo. Měl jenom vybité baterky.

deníček: CO BYLO POD ČEPICÍ?

Nemám rád, když se mi někdo vnucuje. Jakkoli. Včetně toho, že chce debatovat ve chvíli, kdy já o to ani v nejmenším nestojím. Teď se mi to stalo v jednom z těch tropických dnů, kdy se na stromech příjemně stínících restaurační zahrádku nepohnul ani lísteček. Srkal jsem skvěle vychlazenou brněnskou desítku a říkal si, jaká je škoda, že nejsem černoch. Hned by se mi tohle počasí snášelo lépe.

Přibližně čtyřicetiletý muž se přihrnul jako velká voda, kecnul sebou na židli vedle mě a spustil vodopád slov a vět. "Koukám, že taky dodržujete pitný režim. V tomhle počasí je to potřeba. Doktoři říkají, že člověk má vypít za den nejméně tři litry tekutin. V tomhle jim věřím, jenže jistota je jistota. Proto jich vypiju raději hned deset. Myslím půllitrů piv," vykřikoval na celou zahrádku.

Následovala vzácná chvilka mlčení, protože si pořádně přihnul pěnivého moku, který mu mezitím servírka přinesla. Přitom se na mě zkoumavě díval a určitě čekal nějaký příspěvek do diskuse. Mohl jsem mu říct, že pivo coby alkohol se mezi protitepelné tekutiny nepočítá. Ale nějak se mi s ním debatovat nechtělo. Proto jsem dál hrál roli němé ryby.

Řekl to za mě. "Doktoři taky tvrdí, že pivo se mezi potřebné tekutiny nepočítá. Jenže v tomhle jim pro změnu nevěřím. Jak se nemůže počítat, když má skoro čtyřicet stopových prvků? Pane, je to nejzdravější a nejdůležitější tekutina, jakou znám. Proto ji na rozdíl od doktorů počítám. A vy byste měl taky," upozornil mě.

Ještě jsem se od něho dozvěděl, že člověk si má v takovýchto vedrech dávat lehká jídla, nejlépe saláty. "Doma na mě čeká. Bramborový, s majonézkou a řízečkem. Všechno je poctivé domácí, dělal jsem to sám," pochlubil se. Raději jsem dopil a zaplatil. Ještě než se mi podařilo odejít, vychrlil ten člověk ze sebe spoustu dalších chytrostí. "Víte, já mám zkrátka pod čepicí," uslyšel jsem od něho nakonec.

Měl jsem sto chutí mu tu jeho kšiltovku z hlavy strhnout a přesvědčit se, jestli tam má skutečně to, co si myslím. Neudělal jsem to. Bál jsem se zápachu, který je ve velkém horku ještě mnohem horší než jindy. Pak mě ale napadlo, že mu možná křivdím. Třeba se ta jeho hlava v onom horku jen úplně obyčejně přehřívala.

BARVY: NEPOCHOPITELNÁ VĚDA

Říká se, že nic není černobílé. Život nevyjímaje. Přesto právě v životě jsou některé barvy pevně dané. Začíná to hned narozením. Děvčátkům patří růžová, klukům modrá. Ať dělají co dělají, ať se jim barva líbí nebo ne, nic na tom nezmění. Pohlaví zkrátka rozhoduje za ně.

Existují i další barevné, pevně stanovené mezníky. Například se svatbou je pevně spojená bílá (už dávno ne výhradně pro nevěsty), s pohřbem a smutkem jednoznačně černá. Jedna výjimka však v tomto případě existuje: bílá rakev zemřelého dítěte.

Hlavně muži mohou zasvěceně mluvit o vojenské barevné vazbě. Zelené. Přestože jsem mockrát přemýšlel, proč charakterizuje zbrojení, války a zabíjení právě barva, která podle odborníků lahodí lidskému oku, nepřišel jsem na to. Podle mého názoru se ke střílení hodí mnohem víc krvavě červená. Jenže ta by zřejmě potenciální zájemce o vojenskou službu odrazovala.

Stejně tak jsem ani ve svém zralém věku stále ještě nepochopil důvod modré barvy nádražáckých uniforem. Mají snad charakterizovat modravé dálky? A pokud ano, proč měli svého času stejnokroje i auta téže barvy příslušníci Veřejné bezpečnosti? Protože modrá je dobrá? Nebo proto, že všechno řídili na dálku a posílali některé lidi ještě dál? Fakt nevím.

Barvy jsou zkrátka věda. Až si člověk někdy říká, jestli to nemají jednodušší barvoslepí. I když ti se zase potýkají s úplně jinými problémy, které jim určitě nikdo nezávidí. Nebo snad ano?

ZÁVIST A TOUHA

Máme ji v sobě všichni. Je jako zhoubný nádor, pohotově připravený se kdykoli rozbujet. Záleží jen na nás, zda jí k tomu dáme šanci. A jak velkou. Řeč je o závisti. Dětské, sousedské, kolegiální či jakékoli jiné. O závisti, která jde ruku v ruce s touhou po tom, co mají druzí.

Nemusí jít jen o věci. Vzpomínám si, jak za dávného socialismu jeden z mých kolegů v práci záviděl ženám. Často na ně zasněně hledíval a říkal: „Chtěl bych být ženská. Aspoň trochu pěkná. Do hladka bych si oholil nohy, natáhl bílé silonky, oblékl minisukni a šel bych na to. Člověče, umíš si představit, jak bych se měl dobře?“

Moje současná kolegyně s třicítkou na krku zase pro změnu závidí mužům. „Kdybych byla chlap, neobstála by přede mnou žádná žena. Ani kdyby utekla třeba do koruny stromu. Lovila bych a lovila. To by bylo pořádných zářezů na té mé pomyslné pažbě,“ slyšel jsem od ní už několikrát.

Závist poletovala ve vzduchu i na restaurační zahrádce pod stromy, do níž jsem se před několika dny uchýlil před žhnoucím odpoledním sluncem. Ke stolu si přisedli dva přibližně čtyřicetiletí muži. Jeden z nich si nepochopitelně víc než rychle teplajícího pěnivého moku hleděl rušného chodníku. Mlčky.

Druhý rovněž mlčel. Po chvíli to už nevydržel. „Prosímtě, co na tom chodníku pořád máš?“ položil kolegovi otázku. Dozvěděl se, že my lidé z města máme zkrátka ve všem výhodu a že nám závidí. I ty chodníky, na nichž se prochází tolik pěkných, mladých, nádherně poodhalených žen.

„U nás na dědině pořádný chodník nenajdeš. A pěkné mladé ženské už vůbec ne. Po návsi si to dupou babky v šátcích, nanejvýš pak naše stárnoucí manželky. Mladice se stěhují do měst a jsou potěchou pro vaše městské oči,“ konstatoval ten závistivec z vesnice.

Měl jsem co dělat, abych se nezačal nahlas smát. Jenže vzápětí mě napadlo, že na tom k smíchu nic není. Závist je totiž skutečně jako zhoubný nádor. Když se pořádně rozbují, může hodně ublížit nejen tomu, kdo jej v sobě nosí, ale i lidem kolem. A úspěšně operovat se bohužel nedá.

VZPOMÍNKA HOŘKÁ JAKO PELYNĚK

Už jsme ho dlouho neviděli. Ta myšlenka určitě nenapadla jen mě. Stejně jako já, ani ostatní si nechtěli připustit, že ho neuvidíme už nikdy.

Je tomu rok, co náš kolega a kamarád Svaťa odešel. Navždy. Bez jakéhokoli náznaku, beze slova rozloučení. Na poznávacím zájezdu, v daleké Francii.

Seděli jsme v tom klubu, v němž jsme spolu s ním v minulosti strávili nespočet hodin. Seděli jsme tam, vzpomínali a oči nám co chvíli sklouzly na jeho prázdnou židli v rohu místnosti. Velká fotka, z níž se na nás usmíval, ani hořící svíčka na místě, kde míval postavené pivo, kávičku či tolik oblíbený rum, nám ho nahradit nemohly. Bohužel.

Na nebe ani peklo nevěřím. V onom Svaťově domovském klubu jsem ale teď, rok po jeho smrti, na nebe málem věřit začal. Představoval jsem si svého nejlepšího kamaráda, jak si hoví na některém z obláčků, shora sleduje to naše smutnění a vzkazuje nám: „Vykašlete se na to, mně je tady dobře.“ Až se mi chtělo vykřiknout: „Jenže nám tady ne! Moc nám všem chybíš!“

Nic jsem nevykřikl. Jaksi mi odešel hlas. Zavrhnout jsem musel i další náhlý nápad: zatelefonovat Svaťovi na jeho číslo, které v mobilu stále ještě mám. Bylo by to zbytečné. V nebi, pokud nějaké skutečně existuje, náš pozemský telefonní signál stejně bohužel nemají.

A tak se alespoň utěšuji, že se Svaťa tam někde daleko třeba naučil číst myšlenky. A že teď čte to, čeho mám plnou hlavu: Je tu bez tebe prázdno i smutno. Moc prázdno a ještě víc smutno.

zamyšlení: HLEDÁ SE TÁTA A MÁMA. TAKHLE?

Pro někoho vážná a důležitá věc, pro jiného zábava či legrace. Občas až k popukání. Na televizní obrazovce se hledá táta a máma. Před kamerami, prakticky v přímém přenosu, za asistence celého národa. Přiznám se, že tahle reality show mě baví a těším se na každý díl. Ale současně si kladu další a další otázky.

Třeba co je to za lidi, kteří se rozhodnou shánět potenciálního manžela, manželku, otce či macechu prostřednictvím kamer. Nemají skutečně jinou možnost, nebo se hlavně chtějí vidět v televizi? Co je to za lidi, kteří v houfu usilují o přízeň toho jednoho, jenž si mezi nimi vybírá a postupně je vyřazuje? Být na jejich místě, připadal bych si jako někde na trhu s otroky.

Na druhé straně nebýt jich, žádná reality show by se nekonala. Nepadala by přesvědčivá slova o srdíčku od muže, který v každém díle jen potvrzuje svůj pokřivený charakter. Divák by nespatřil třiadvacetiletou matku dvou rozmazlených dítek, jež si pohrává s nápadníky jak kočka s myší, ale evidentně sama neví co chce.

Na obrazovce by chyběl taky jednoduchý a neuvěřitelně nerozhodný týpek, který dlouho volil mezi ženskou krásou a smyslem pro rodinu. Mezitím dával svému harémku, z něhož si vybíral, hodně najevo, že o ženu už dlouho nezavadil. Časté osahávání svých nápadnic pak střídal s blouděním při cestě za nimi.

Na hledání táty a mámy se každý čtvrtek dívám rád. Chvílemi kroutím nechápavě hlavou, ale moc si to užívám. Tenhle pořad je totiž určitě lepší než jakékoli červenoknihovnové seriály. Chvílemi dokonce připomíná až detektivku. S pachatelem, jenž nevraždí lidi, nýbrž jen potenciální vztahy. A hlavně city.

zamyšlení: PROČ Z NÁDRAŽÍ MIZÍ ŠTĚTKY?

Z brněnského hlavního vlakového nádraží se vytrácejí štětky. Je to překvapivé, ba dokonce neuvěřitelné. Puritáni se po přečtení těchto úvodních řádků zaradují. Jenže předčasně. Z nádraží totiž nemizejí žádná povětrná děvčata, nýbrž úplně obyčejné štětky záchodové.

Za socialismu se říkávalo, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Mnozí lidé si tímto způsobem přilepšují i teď, za zcela jiného politického režimu. Zloději zkrátka byli, jsou a budou. Ať se nám to líbí nebo ne. Jenže případ se záchodovými štětkami mně přinutil k zamyšlení. Jeho ústředním motivem nebyla otázka PROČ, ale JAK?

Ukrást štětku je už samo o sobě neobvyklé. Ještě neobvyklejší musí být způsob, jak ji ze záchodu odnést, aniž by na sebe člověk upozornil. Kam zloději tenhle svůj nevoňavý lup ukrývají? Jak jej přenášejí? V zimě možná pod kabátem. Jenže teď je jaro, svrchníky odpočívají ve skříních.

Oblečení tedy můžeme rovnou vyškrtnout. Co zbývá dál? Aktovka? Prostornější dámská kabelka? Zřejmě ne. Zůstává jediná a nejvhodnější možnost: předem připravená igelitka. V ní lze štětku odnést nepozorovaně a bez problémů, navíc se dá její vnitřek později doma snadno umýt. Brrr...

Jistě nejen mne taky napadlo, co zloději se svým lupem dělají. Jsou to šetřílkové, kteří ukradené štětky používají doma? Nebo se je snad po určitém očištění snaží někde někomu prodat? Nevím jak vám, ale mně už jen při pouhém pomyšlení na to stoupá žaludek kamsi do krku.

Proto raději přestanu přemýšlet nad dalšími možnými otázkami a spokojím se s pouhým konstatováním: na brněnském hlavním vlakovém nádraží to zkrátka páchne. Nikoli přirozeně, nýbrž nečekanou a hodně podivnou zlodějnou.

ZDROJ VÝDĚLKU? TĚLO

Třicetiletá Simona byla moc pěkná ženská. Mohla se chlubit tvary, které přitahovaly většinu mužských očí jako magnet. Hlavně na nudistické pláži, kam v létě často a ráda chodívala. Teď však byl prosinec a oblečená krasavice seděla v ušáku u roztopeného krbu v obývacím pokoji. Víc než oheň ji zahříval skvělý pocit. Nečekaně, rychle, a hlavně hodně snadno totiž vydělala pět tisíc korun.

Před necelými dvěma hodinami u nich doma zazvonil Robert. Manželův kolega z práce. Vnutil se dovnitř, chvíli na Simonu hleděl a pak to vybalil: „Nechceš si vydělat tisícovku?“ Když ženě řekl za co, horlivě přikývla. A pak mu svá odhalená přebujelá ňadra rozvlnila před obličejem. S uspokojením zaregistrovala, že muž z toho začal málem šilhat.

„Jestli sundáš i ten zbytek, tak ti dám ještě jednu,“ uslyšela mužův vzrušený hlas. Nerozpakovala se. Džíny i kalhotky byly v mžiku dole. „Simono, ty jsi bohyně krásy. Neuvěřitelná a nádherná bohyně,“ polykal nasucho manželův kolega. A pak vyslovil své třetí přání. Za další tři tisícovky.

Tentokrát už žena zaváhala. Ukázat své půvaby je jedna věc, ale být mu po vůli? Jenže tři tisíce jsou tři tisíce. Kde k nim jinak tak rychle a snadno přijdu? uvažovala. Moc dlouho ne. Touha po penězích potlačila veškerý zbytek rozpaků i studu. „Mám pět tisíc a nakonec to ještě bylo poměrně příjemné,“ konstatovala teď u krbu, když ji vinné bublinky příjemně šimraly na patře.

V zámku dveří zarachotil klíč. Manžel se vracel domů ze služební cesty. Láskyplně manželku objal a políbil, pak si pochutnal na večeři. „Nebyl tady Robert?“ zeptal se, když dojedl. V Simoně hrklo jak ve starých hodinách. „Ne,“ rozhodla se zapřít třeba i nos mezi očima.

Po další manželově větě v ní hrklo ještě víc a srdce jí poskočilo kamsi do neznáma. „Budu si to s ním muset vyřídit. Slíbil, že dnes vrátí pět tisíc, které jsem mu před týdnem půjčil,“ prohlásil novopečený paroháč.

ZELÍ, MÍCHÁTKO A POPELNICE

Někdy si připadám jak zpovědní vrba. To když potkám jistou ženu z našeho domu. Svěřuje se mi se vším možným i nemožným. Jako třeba tuhle, když šlo o úplně obyčejný balíček kysaného zelí. Popisovala mi tu záhadu s očima plnýma otazníků.

„Bylo v mikroténovém sáčku, nic jiného jsem v tom obchodě nekupovala. Nesla jsem je v ruce, žádná zastávka mě cestou domů nečekala. A představte si: na druhý den chci vařit, jdu do ledničky pro zelí a ono tam není,“ vyprávěla sousedka. Bylo někde jinde, že? nadhodil jsem co nejsoucitněji. A uslyšel, že nebylo.

„Prohledala jsem celý byt. Včetně záchodu, koupelny i odpadkového koše. Zelí zmizelo. Je to zkrátka záhada,“ vrtěla nechápavě hlavou žena. Po mém podezřívavém pohledu připustila, že existuje jediné možné vysvětlení. Zkrátka že onen sáček se zelím domů nepřinesla a nechala jej někde ležet. „Jenže kde?“ zvýšila hlas a v očích se jí znovu objevily otazníky.

O pár dnů později vidím, jak před jednou z popelnic u našeho domu stojí široce rozkročená žena. Hlavu má vraženou uvnitř a oběma rukama přehrabuje jistě nechutný obsah nádoby. Sousedka. „Snad ještě pořád nehledáte to zelí?“ zachtělo se mi z ničeho nic zavtipkovat. Neurazila se.

„Zelí ne. Míchátko,“ informovala mě. Pak zeširoka vyprávěla, jak si peče v domácí pekárně chleba. Ten poslední se jí ale vůbec nepovedl. Zdrcnul se, byl prý malý, zato hodně těžký. S krvácejícím srdcem se jej rozhodla vyhodit. „Jenže při tom svém naštvání jsem zapomněla, že v něm zůstalo míchátko. Takový malý kousek železa, který uvnitř té domácí pekárny míchá těsto,“ poučila mě.

Bál jsem se, aby mě při tom svém pátrání nepožádala o pomoc. Naštěstí se znovu ponořila do popelnice a ještě než jsem stačil odemknout domovní dveře, radostně vykřikla: „Tady je! Sláva, mám je!“ Volala za mnou, že jsem anděl, který jí přinesl štěstí. Vypadalo to, že tomu věří.

Včera mě tahle sousedka zastavila na chodbě. Tvářila se nešťastně. „Pane Jardo, obávám se, že ty moje problémy jsou dědičné,“ spustila. Následovala historka o jejím už dávno plnoletém synovi. Při ranní cestě do práce prý uslyšel z popelnice zvonění. Jako by nějakého mobilního telefonu.

Přístroj uvnitř skutečně byl. Jeho. Skončil tam předchozí večer, když se sousedčin syn zbavoval nepořádku udělaného spolucestujícími v jeho autě. Věříte, že se začínám těšit, co se dozvím příště?

deníček: MÉ DVOULETÉ DÍTĚ

Jsou tomu dva roky, co se tohle moje dítě narodilo. I když na jiné adrese, než na které se mnou bydlí teď. Abych pravdu řekl, ani nevím, jak jsem je počal. Byl to takový chvilkový nápad, z něhož vznikla závislost. Naštěstí nikterak škodlivá.

Díky dosavadnímu dvouletému blogaření jsem se kromě jiného na dálku seznámil s mnoha zajímavými a dobrými lidmi. Některé jsem obdivoval, jiní mi byli sympatičtí, další jsem měl rád – i když naše vztahy byly ryze virtuální a nikdy jsme se nepotkali. Škoda, že mnozí z nich tento internetový svět opustili. Často na ně myslím a rád vzpomínám.

Mně tenhle nádherný koníček vydržel. I když už dávno nepopisuji pomyslné čisté listy denně, jako tomu bývalo dříve. Na intenzitě nezáleží. Důležité je, aby to člověka bavilo, aby měl alespoň nějaké čtenáře.

Přepadá mě nostalgie. K ní bezesporu patří i úplně první článek, který jsem na svém tehdejším blogu zveřejnil. Tady je:

HOLKY NEBO VDOLKY?

Když jsem byl malé dítě, mohl jsem se utlouct po rajské omáčce. Už ani nevím, kdy mě to přešlo. Zato si pamatuju, že rajskou nahradila na prvním místě žebříčku mých oblíbených jídel vídeňská roštěná.

Přibližně v době, kdy holky přestávaly být v mých očích jen trapné postavičky hrající si s panenkami. Časem jsem měl ony holky raději než roštěnou či vdolky.

Zato guláš mi znechutili na vojně. Byl tam co chvíli, v nejrůznějších podobách a měl jedno společné: byl hnusný a s přibývajícím počtem dní strávených v uniformě stále hnusnější. Nejedl jsem ho pak pěkných pár let. Ale holky jsem mohl pořád. I když některé byly neslané nemastné, jiné naopak přeslazené.

Čas neúprosně běží, ony holky mi zestárly a po mladších se raději nedívám. Teď dávám přednost vdolkům. I když řekněme si na rovinu: Nejlepší buchta je stejně kus vepřového.

SMILNĚTE VÍC. BAVÍ MĚ TO.

Říkají mně mobilní telefon. Zkráceně mobil. Umím být nenahraditelný, spolehlivý, ale taky škodolibý. Proto mě nemají rádi hlavně milenci. Dokonce mě nazývají svým největším nepřítelem.

Ptáte se proč? Zbytečná otázka. A taky jednoduchá odpověď. Tedy pro ty, kdo jsou svým protějškům věrní. Neumíte si třeba vůbec představit, jak škodolibou radost mám z toho, když například ženuška surfuje v mých útrobách a hledá tam číslo potenciální milenky svého muže. Úspěšně.

Netušíte, o co větší radost mám, když kromě onoho čísla objeví nějakou SMS zprávu. Třeba takovou, v níž se praví: TY MUJ DIVOCHU, BYLO TO SKVELE. ZITRA SI TO MUSIME ZOPAKOVAT. VE STEJNOU DOBU NA STEJNEM MISTE. TVOJE KOCICKA.

Ano, jsem škodolibý a bavím se tím. Je mi úplně fuk, co vy lidé děláte. Co máte mezi sebou, jestli jste si věrní nebo ne. Nezáleží mi na tom, jak ty vaše odskoky, pletky, nebo jak tomu říkáte, dopadnou.

Baví mě, jak jste hloupí. Na rozdíl od nás přístrojů máte mozek, a přece býváte mnohdy méně inteligentní než my, obyčejní mobilové.

Nazýváte nás vrahy a likvidátory vztahů. Vy, kdo odsouváte své dlouholeté protějšky kamsi na vedlejší kolej a na té hlavní stavíte semafor do pozice volno pro mladší a výkonnější lokomotivy. Nejen ženského pohlaví. Nestydíte se? Jsme vrahy my, obyčejné přístroje, nebo vy, neobyčejní lidé?

Ač si to nechcete připustit, jste navíc neuvěřitelně hloupí. Vodíte si své bokovky domů, užíváte si s nimi v autech. A pak to končí třeba tak, jak popisuje Josef Formánek v knize Prsatý muž a zloděj příběhů:

...Jeli z Karlových Varů od Alenčiných rodičů a ona chtěla zavřít topení, aby se jí nevrátila rýma. Jak to udělal, začaly se na zamlženém skle znenadání objevovat otisky bosých chodidel. Zmateně otíral ty skvrny na svém charakteru a letmo mu proběhl mozkem minulý den. Jak tvrdě miloval Kristu Chytrovou a ona vymrštila nohy nahoru, aby se jimi dobře zapřela o sklo a mohla mu jít vstříc...

A co to má společného se mnou, mobilním telefonem? O tom píše Josef Formánek v téže souvislosti hned vzápětí:

...Byl v tom okamžiku tak prázdný, tak němý, tak hluchý, že ani neslyšel zvonění mobilního telefonu, nepřítele všech milenců. Alenka na druhém konci slyšela jen záznamník: Haló, haló, tady David Zajíc. Právě teď dělám něco moc, ale opravdu moc důležitého, takže nemůžu váš hovor přijmout. Nechte mi zprávu!...

(Mobilní SMS pro nezasvěcené: ALENKA JE DAVIDOVA MANZELKA).

NEPŘÍJEMNÉ KŘEČE. POSTIHUJÍ I MOZEK?

Onen hodně příjemný sen skončil tak rychle jak začal. Bolestí. Chvíli trvalo, než hlava vytržená ze spánku začala fungovat. Bolest se mezitím stupňovala. Pocházela z pravého lýtka a vystřelovala do zbytku těla. Lýtko bylo ztvrdlé na kost. Kvůli křeči.

Když jsem se jí mnohokrát vyzkoušeným a osvědčeným způsobem zbavil, spánek se ne a ne vrátit. Hlava jako by proti nočnímu odpočinku stávkovala. Nastrkovala mi pod zavřená oční víčka cedulku s výrazně červeným nápisem: křeče. V tom mě napadlo, jestli nemohou postihnout taky hlavu. Přesněji řečeno mozek.

Pokud ano, tak jak se to projevuje? Tím, že člověk nemůže usnout? Nebo pozbude všechen pud sebezáchovy a ohrozí život svůj i lidí kolem sebe? Nepostihovaly křeče v mozku třeba nechvalně proslulé válečníky? Netrpěl tímto problémem například Adolf Hitler?

Ležel jsem na posteli, kýžený spánek se každou vteřinou vzdaloval k nastávajícímu ránu a moje hlava byla plná mozkových křečí. Naskakovaly v ní další a další možnosti, jak by se mohla tahle mnou právě objevená nemoc projevovat.

Třeba nepochopitelným úletem doma spokojeného muže, končícím nemanželským potomkem. Vjetím řidiče na železniční přejezd, na němž bliká výstražné červené světlo. Pokusem o sebevraždu kvůli nějaké prkotině, kterou denně bez problémů řeší stovky jiných lidí. Návštěva herny, v níž člověk omámený vidinou vysoké výhry nechá celou výplatu. Atd., atd., atd.

Té noci jsem už nespal. Křečovité obrázky v mé hlavě byly silnější a vytrvalejší než potřeba spánku. Nebo jsem nakonec přece jen na chvíli usnul? Sám nevím. Vím jen to, že podivné obrázky definitivně vygumovalo až ranní zvonění budíku.

A taky, že křeče v lýtku jsou určitě méně nebezpečné než v mozku. I když zřejmě víc bolí.

UVĚZNĚNÁ ŠKOLAČKA

„Už to nikdy neudělám, fakt nikdy!“ křičela desetiletá Veronika a z očí jí tekly slzy. Jenže na sliby i skutky už bylo pozdě. Seděla zoufalá v té malé místnůstce, kde měl dospělý člověk málem problém se otočit, a říkala si, co s ní teď bude. Proč jen neposlechla rodiče? Proč muselo být po jejím?

„Nezamykej se na tom záchodě. Ta klička je nějaká špatná. Mohla by zaskočit.“ Ani nespočítá, kolikrát jen tuhle větu od rodičů slyšela. Zamykala se. Zamknula se i dnes dopoledne. V první prázdninový den, kdy byla doma sama. A klička zaskočila. Nešlo s ní pohnout, zůstala uvnitř uvězněná.

„Pomóóóc,“ zavolala ze všech sil, i když věděla, že byt je liduprázdný. Její křik se odrážel od stěn miniaturního panelákového záchodu a ničil jí ušní bubínky. Přesto pokračovala: „Pomóóóc! Pomóóóc!“ Najednou zaslechla čísi hlas. Nebo se jí to jen zdálo? Ne, nezdálo. Někdo někde mluví.

Otevřela dvířka zakrývající stupačkové potrubí. „Veroniko, co se děje? Stalo se ti něco?“ bylo slyšet zespodu. Od sedmnáctileté Jany, bydlící o patro níž. Vzlykající školačku trpělivě vyslechla, politovala a taky se zeptala, jestli něco nepotřebuje.

„Jo. Mám hlad. A taky žízeň,“ vzkázala Veronika dolů šachtou mezi potrubím. Zanedlouho tudy putoval nahoru balíček s namazaným chlebem. Uvázaný k širšímu konci smetáku. Stejným způsobem doručila Jana dítěti i láhev s čajem.

Když se rodiče odpoledne vrátili z práce, šlo všechno ráz naráz. Otec povolal kamaráda, pro něhož bylo odvrtání zámku hračkou. Vysvobozená Veronika se znovu rozplakala. Tentokrát radostí a štěstím. „Nadávat ti nebudeme, potrestala ses sama,“ uslyšela od rodičů.

Od té doby se na záchodě nikdy nezamykala. Doma ani nikde jinde. Nezamyká se ani teď. Po třiceti letech, která od jejího uvěznění uplynula.