KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část sedmnáctá: LÁKADLO JMÉNEM JEDNONOHÁ

„Vykašlete se na ně, stejně jsou všichni neuvěřitelně hloupí. Přijďte k nám a pište o nás, my vám nic vyčítat nebudeme...“ „Co máte z nějakých Kundýskových, stejně je to strašné jméno. Když vás nechtějí, nevnucujte se jim. U nás taky najdete pomalované bytové dveře, a mnohem horšími kresbami, než je nějaký obyčejný kosočtverec...“

Takový a podobný obsah měly dopisy, které jsem dostal po posledních dvou dílech tohoto Kundýskovic seriálu. Napsali mi třeba Penisovi, Zadečkovi, Honimírovi či Hulibrkovi. Psaní přišla taky od Zvrácených, Rozhoďnožkových, Tříňadrových nebo Poskokových. Některé autorky (neboť pisatelkami byly výhradně ženy) šly dokonce tak daleko, že se mě snažily nalákat a přesvědčit charakteristikami členů jejich domácnosti.

Třeba paní Jelena Jednonohá. „Za to své hrozné jméno se manželovi důsledně mstím nasazováním parohů. Často a moc ráda. Dvanácterákem se stal už dávno,“ podařilo se mi rozluštit její azbukové písmo. „Kromě dědy máme taky sklerotickou babičku. Každý čtvrtek svého manžela přesvědčuje, že ten den je zelený, a vaří mu špenát z trávy natrhané před barákem. Jedna dcera má vážnou známost s Číňanem, druhá miluje komáry. Prý proto, že dovedou tak krásně a vytrvale píchat,“ napsala mi paní Jelena.

Přiznám se, že mě to zaujalo. Stejně jako dopis od Hvězdoslavy Krátkozraké. „Manžel je budižkničemu, který by mohl aspirovat na titul mistra světa v povalování se na gauči. Syn už světovým šampionem je. Na měření sil v onanii jsem jej totiž připravila tak skvěle, že nenašel přemožitele. Nevím, jak se to mému muži tenkrát povedlo, ale porodila jsem taky dvojčata. Holky jedna bez druhé nedají ani ránu. Teď se rozhodly, že budou chodit se stejným mužem,“ dočetl jsem se.

Probíral jsem se těmi dopisy a přemýšlel, co s tím. Mám na Kundýskovy kvůli uražené matce Máně hodit síť zapomnění a načnout úplně jinou kapitolu? S kým? Myslel jsem na to ve dne v noci, nedalo mi to spát. Myšlenky na budoucnost tohoto mého rodinného seriálu mě neopouštěly ani při bloumání městem.

Také proto jsem jednou málem hlavou zboural sloup pouličního osvětlení. Byla na něm připevněná cedule s kostrbatým, mně povědomým písmem. „Zaběhl se jezevčík slyšící na jméno Pajda. Poznávací znamení: žere kapesníky, na pravé přední noze má postříbřený náramek. Nálezce čeká odměna.“

Bylo rozhodnuto. Pajdu musím stůj co stůj najít a vrátit ho té povedené uražené rodince. Žádnou peněžní odměnu nechci. Budu požadovat něco úplně jiného. Mnohem, mnohem levnějšího.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (5)

POSTELOVÝ HURIKÁN

Pocházela z kraje, kde skvělá slivovice teče proudem. Živočišnost jí vyzařovala z očí i přes ty její poměrně silné brýle. Jmenovala se Libuše, bylo jí tenkrát pětadvacet, o dva roky víc než mě. Netajila se tím, že muži jsou jejím velkým a v podstatě jediným životním koníčkem.

„Každý jste jiný, každý se při tom chováte jinak. Baví mě vás odhadovat, poznávat, ochutnávat, vychutnávat,“ říkala. Neodolal jsem jí ani já. Nešlo to. Vůbec mě nenapadlo přemýšlet o tom, kolikátý jsem v té její předlouhé, nekonečné řadě postelových obětí. Stalo se, co nešlo odestát.

Byla to vichřice, smršť, hurikán nebo ještě něco silnějšího a ničivějšího. Ta ženská snad byla příbuzná nějaké dračice. Nebo upírky. Někdy kolem čtvrté ráno jsem byl vyždímaný jako citron, v těle mi umdlévala i ta nejposlednější buňka. Divoké stvoření vedle mě, jehož vlasy tenkrát připomínaly Jitku Zelenkovou, se najednou zeptalo: „Tak kolik toho bylo?“

Nevěděl jsem, nepočítal jsem to. „Pět? Šest, možná sedm,“ chtěl jsem se naivně pochlubit. Byla to chyba. „Nevíš? Nevadí, tak začneme znovu od začátku a budeme to hezky počítat spolu,“ odvětila.

Dodnes si přesně pamatuji, co jsem jí tehdy řekl. „Holčičko, nejsem žádný kanec. Stačilo. Teda aspoň mně,“ uslyšela. Usmála se a nijak nenaléhala. Místo další akrobacie mi pak vyprávěla, jak byla na autobusovém zájezdu ve Španělsku.

„Ten řidič byl hotové tintítko, kalhoty z něj málem padaly. Ale nevěřil bys, co v tom svém hotelovém pokoji, kam jsem se za ním vetřela, dokázal,“ zahleděla se snivě do dálky. „Třináctkrát! Rozumíš? Třináctkrát!“ zdůraznila ještě jednou. Rozuměl jsem, ale moc nechápal. „Bejk. Byl to bejk,“ vypadlo ze mě. „Možná ano. Ale hlavně výkonnej,“ zareagovala ona.

Byla to první a poslední intimní aktivita, kterou jsem s Libuškou absolvoval. Později se vdala za jakéhosi zahraničního montéra. Určitě jí to vyhovovalo. Patřila totiž k ženám, jimž jeden muž rozhodně nestačí.

zamyšlení: REKLAMA BEZ HRANIC

Jednou to přijít muselo. Po skvělých autech, zázračných přípravcích na hubnutí a taky na potenci, po hračkách, bez nichž se děti rozhodně neobejdou, málem už zapomenutých vložkách s křidélky a já nevím po čem ještě na nás teď útočí z televizních obrazovek další trhák. Reklama totiž nezná hranic.

O jakémže trháku je řeč? O spolehlivém likvidátoru řídkého případu s častým běháním, běhavky, zkrátka průjmu. Zapomeňte na nějaké černé uhlí, jděte s dobou – snaží se nás přesvědčit výrobci zázraku prostřednictvím své reklamy. U mě neuspějí. Jsem hodně konzervativní, na léčbu tohoto problému mám už léta svůj osvědčený recept.

Černé uhlí to není. Odjakživa mi nechutnalo, zvedalo mně žaludek a naopak hrozilo dalším vyprazdňováním – tentokrát shora. V mládí mi pokaždé pomohla hořká čokoláda, v pozdějším věku jsem ji částečně nahradil, popřípadě zkombinoval, s rumem. Oboje zabírá brzy a spolehlivě.

Průjmová reklama mě tudíž nezajímá a nikdy zajímat nebude. Jen při ní přemýšlím, co přijde příště. Možná nějaký elixír mládí. Nebo pro změnu křidélka bez vložek? Osobně bych to tipoval na nějaký druh výživy, po němž nehrozí průjem ani zácpa. Po němž zkrátka nenásleduje vůbec žádné vyměšování.

KDYBY VŠECHNA ŇADRA SVĚTA...

„Líbí se vám ženy?“ zeptal se mě na tramvajové zastávce jakýsi postarší muž. Aniž by čekal na odpověď, pokračoval ve vyptávání. „Jste milovníkem ňader? Máte raději větší nebo malá? Tvar hrušky či polokoule?“

Sypal ty otázky ze svého pomyslného rukávu jednu za druhou a já jen zíral. Kdo to je? ptal jsem se v duchu. Blázen? Šprýmař? Pokládal další a další dotazy, já na ně neodpovídal a ani odpovídat nemohl. Nedal mi žádný prostor. Pak se na chvíli odmlčel, zahleděl kamsi do dáli. Když znovu promluvil, fakt mě šokoval.

„Napadlo vás někdy zvážit všechna ňadra, která na světě existují? Co myslíte, jaké číslo by z toho vzešlo? Kolik by to tak mohlo být tun? Do kolika nákladních vagonů by se ta hmota vešla? Když si vezmete, že jeden vagon pojme přibližně dvacet tun, kolik vlaků by ta světová ňadra uvezlo?“

Málem jsem se štípnul, abych se přesvědčil, jestli bdím. Zda se mi tohle všechno jen nezdá. Nespal jsem, žádný sen to nebyl. Ten podivný chlap byl skutečný a jak to vypadalo, myslel všechno smrtelně vážně. Pohledem rentgenoval příslušné partie žen stojících na zastávce i přicházejících na ni. Díval se a pokyvoval hlavou. Jednou souhlasně, jindy s evidentními pochybami.

Když to vypadalo, že svůj neuvěřitelný repertoár vyčerpal, vytáhl další myšlenkové eso. „Škoda, že ňadra nemají taky chlapi. Těch vlaků by bylo potřeba podstatně víc. No, nevadí, zase mají jiné věci, které ženám chybějí. Co myslíte, kolik by tak mohly vážit všechny penisy na světě?“ vypadlo z něj.

Tramvaj jako naschvál nejela a nejela. Když se konečně objevila, otočil jsem se a raději šel kus pěšky. On by totiž uvnitř určitě pokračoval. A poslouchat za přihlížení pobaveného cestujícího obecenstva, kolik mohou vážit třeba všechny zadky světa a do kolika vlaků by se vešly, se mi jaksi nechtělo.

NECHÁVAJÍ SE OD SVÝCH MUŽŮ BÍT. PŘESTO JE MILUJÍ

Láska až za hrob existuje. Důkazem jsou některé ženy.

Svého času jsem bydlel v paneláku, v jehož přízemí žili jistí manželé. Ona částečně tělesně postižená, on vyhlášený kriminálník. Denně chodili do hospody a vraceli se z ní v podroušeném stavu. Brzy nato se z jejich bytu začaly ozývat rány a řev. Jednou dokonce letěly z okna některé menší kusy nábytku.

Na druhý den vídávali sousedé onen pár zavěšený do sebe, kráčeli jako dvě hrdličky. Jen žena mívala často na obličeji něco, co připomínalo mejkap. Jenže šminky to nebyly.

Připomněl jsem si to při čtení jednoho novinového článku. Padesátiletá vystrašená žena volala na tísňovou linku brněnských policistů. Zaútočil na ni totiž o sedm let mladší manžel. Tvrdila, že muž ji napadl a zlomil jí ruku v zápěstí. Manžel skončil na záchytce, střízlivá nebyla ani žena. Nadýchala téměř dvě a půl promile alkoholu.

Nazítří bylo všechno jinak. Zraněná, ale střízlivá manželka začala svého muže obhajovat. Tvrdila, že je jinak dobrák a že ho moc miluje. Při výslechu navíc nedala souhlas s manželovým trestním stíháním.

Tomu se dá říkat láska až za hrob. Tentokrát totiž muž ženě jen zlomil zápěstí a v ruce držel pouze nůž. Příště na ni ten její dobrák vezme možná sekeru.

OPILCOVO ZAKALENÉ JITRO

Oči jsou jako slepené. Nevím, kde se ve víčkách bere ta zázračná síla, která je dokáže otevřít. Nicméně díky za ni. Hodně kalný je pohled na cokoli v dohledu. Snad úplně nejhorší a nerozmazanější na oblečení, poházené kolem postele.

Támhle vidím kalhoty, patřící snad někomu jednonohému. Kousek od nich leží trenýrky. Ty že jsou taky moje? Vedle se povaluje jakási košile. Pokud tady nebyl nikdo cizí, bude zřejmě rovněž má.

Každé pootočení hlavy neuvěřitelně bolí. Snažím se být statečný. Na posteli vlevo ode mne nikdo neleží, vpravo je to stejné. Uf, uleví se mi. Jenže vzápětí ten můj alkoholem zmožený mozek procitne. A taky varovně zacinká: Pozor na koupelnu! A nezapomeň ani na záchod!

Donutím se vymotat z příjemně zahřátého lůžka, kontroluji sprchový kout. Pak toaletu. Alkoholem ještě stále hodně zblblý tam málem strčím hlavu až do mísy. Mozek je naštěstí krůček přede mnou. Co blázníš! naštěstí mě včas varuje.

Vzpřímím se, nadechnu a pak rychle několikrát vydechnu. Snažím se konečně probudit svou hlavu a srovnat si myšlenky. Nedaří se. Mým největším nepřítelem je jakési hejno much (nebo včel, čmeláků či vos?), které se mi usídlilo kdesi pod temenem, uvnitř hlavy. Rojí se, bzučí, bzučí, bzučí a bzučet nepřestávají.

Hrom do toho! Aby toho nebylo málo, odkudsi se vyrojili jacísi malí kováříčci. Každý z nich má svou kovadlinku, do níž buší, buší, buší. A bušit nepřestává.

Sednu si na záchodovou mísu, rozbolenou hlavu podepřu dlaněmi končícími lokty na stehnech a snažím se vzpomenout si. Kde jsem to vlastně včera byl? Proč a s kým? Co jsem to pil? Kolik toho bylo? Jak jsem se dostal domů? V kolik hodin?

Odpovědi na sebe nechávají čekat a nakonec stejně přicházejí v nic neříkajících útržcích. Hospoda, pivo, rum, kamarádi, jakási ženská. Pak ještě jedna. Znovu kamarádi, pivo, rum. Složit ucelenou mozaiku se z těchhle malých rozbitých kamínků vůbec nedaří. Ani nedá.

Studená sprcha moc nepomáhá, mám pocit, že mě naopak co chvíli zabije. S drkotajícími zuby končím v posteli pod pokrývkou. Mé levé oko zašilhá svým směrem a zarazí se o obnažené dívčí rameno. Na něm je vytetované modré srdce.

Tak to je konec. Teď už ani nevím, jak se jmenuju. Natož abych věděl, co je pravda a co sen. Možná ani nebdím, ale ještě pořád tvrdě spím. A třeba jsem včera v nějaké hospodě vůbec nebyl, utěšuji se.

Blažené ticho rozetne ostrý zvuk. Budík. Přesněji řečeno budík v mobilu. Jakási zázračná síla rozlepuje má víčka a nutí mě rozhlédnout se kolem. Pohlédnout na kalhoty s jednou nohavicí vtaženou dovnitř, na trenýrky a košili, ležící rovněž na zemi. Po vytetovaném modrém srdci na obnaženém dívčím rameni však není vidu ani slechu.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část šestnáctá: MÁŇA TRVÁ NA SVÉM

Nikdy bych tomu nevěřil. Jenže stalo se. Matka Máňa Kundýsková se zatvrdila a bytové dveře mi odmítla otevřít i při mém dalším pokusu. Vypadá to, že tenhle nedělní návštěvní seriál její vinou skončí. Prodavačku a příležitostnou uklízečku Kundýskovou to ani v nejmenším nezajímá.

„Už jsem ti jednou žekla, ty nafoukaný autore, že to pžeháníš. Pžehnals to definitivně minule návštěvou té naší pžíšerné pžestárlé vdovské sousedky. Pžece se nemůžu smížit s tím, že náš děda teď bydlí u ní,“ vyhrkla zpoza dveří, na nichž tentokrát, pro mě hodně překvapivě, chyběl křídou nakreslený kosočtverec.

Nechtělo se mi v krátké době už podruhé dlouze vybavovat s někým, kdo na mě slovně útočí z úkrytu za kusem dřeva, papundeklu, překližky, nebo z čeho se ty bytové dveře vyrábějí. S někým, jehož ř zní jako ž a kdo si myslí, že ubližuju jemu i celé té pochybné Kundýskovic famílii.

Otočil jsem se a šel pryč. Nezajímala mě ani sousedčina stařecká ruka, která stejně jako před týdnem, jenže tentokrát jaksi živěji a čileji, zvala k návštěvě. „Snad někdy příště,“ omluvil jsem se té skoro mumifikované ženské paži. A hned nato uslyšel z jejího bytu hlas bývalého divadelního vrátného, dědy Cyrila Kundýska: „Madam, nějaký ctitel vám přinesl nádhernou kytici. Můžete si pro ni přijít?“

V té chvíli už jsem měl Kundýskových fakt plné zuby. A přemýšlel, jak tenhle seriál o nich ukončím. Vtom do mě na chodníku před domem málem vrazil otec Hubert Kundýsek. Popelář a amatérský básník držel v jedné ruce kus papíru a ve druhé špačka obyčejné tužky.

„Nazdárek, kolego. O čem a o kom to bude tentokrát? O mně?“ pravil s nadějí v hlase. Když zjistil, že o ničem a o nikom, evidentně ho to zamrzelo a vzalo. „Škoda. Rád bych ti nějak pomohl, ale pochop to, mám doma jen poradní hlas. A někdy ani ten ne. Zrovna jsem dokončil svůj nejnovější verš. Nezajímá tě?“ mával současně papírem i tužkovým špačkem.

Copak jsem mu mohl říct ne? „Ále jó,“ uslyšel ode mne nepřesvědčivě. Neváhal ani vteřinu a začal procítěně recitovat: Žádné chmury, žádné laso, dokud máme mladé maso. Život je přec krásná věc, proč hned myslet na věnec?

Vypadal jako někdo, kdo zcela nedávno prožil cosi nádherného a výjimečného. Hned mi bylo jasné, co asi. Myslete si o mně, co chcete, třeba že jsem odporný a škodolibý. Ale já to v té chvíli popelářově kredenciózní, protivné a tvrdohlavé manželce přál. Dokonce jsem se přistihl, jak v duchu říkám: „Patží ti to, Maženo.“

PRODÁM SVOU HLAVU. LEVNĚ

Lidé jsou ochotni zpeněžit nejrůznější tělesné orgány. Já se rozhodl nabídnout hlavu. Je mi na nic.

Vyzkoušel jsem už všechno možné. Snažil jsem se ji přesvědčit, domlouval jí, přemlouval i vyhrožoval. Nebylo to nic platné. Moje hlava si postavila hlavu.

Zatvrdila se, dokonce se zdálo, že místy stávkuje a dělá mi schválnosti. "Neštvi mě, ty hlavo jedna, nebo tě prodám," řekl jsem jí jednou tvrdě. Ani pak si nedala říct. A tak vám ji nabízím. Levně.

Chci jednat seriózně. Upozorňuji, že je sice poměrně velká, ale moc se toho do ní nevejde. Dokonce se mi zdá, že postupem času čím dál méně. Možná právě proto je taky hodně nespolehlivá, většinou si dělá co sama chce.

Neočekávejte ani žádnou velkou krásu nebo užitnou hodnotu. Na té mé nešťastné hlavě totiž rapidně ubývá vlasů, v ústech zubů, slábne i sluch. A když jsme u uší, musím vás upozornit, že jsou nejen nesouměrné, ale taky dost velké. Žádnou díru do světa jsem v minulosti neudělal ani s nosem. Od mládí je přeražený, mnozí ho navíc nešetrně nazývají skobou.

Přes to přese všechno věřím, že nějakého solidního kupce najdu. Co to říkáte? Že jednám bezhlavě? No tak vidíte sami, čeho všeho je ta moje hlava schopná...

UDĚLALA ZE PSŮ VEGETARIÁNY. KVŮLI PŠOUKŮM

Svět se zbláznil. Přesněji řečeno někteří lidé v něm.

Občas mám pocit, že se svět zbláznil. Přesněji řečeno, že v něm přibývá bláznivých lidí. Nebo jsou to jen jakési výstřelky těch, kteří už nevědí - jak se lidově říká - co roupama dělat?

Vezměme si třeba jedenatřicetiletou herečku Alicii Silverstoneovou. Dokázala téměř nemožné: vychovat ze svých psů vegetariány. "Na maso už nemají vůbec chuť," prohlásila pyšně v televizní show Grahama Nortona. Jenže vzápětí vyšlo najevo, že herečka maso svým čtyřnohým mazlíčkům už vůbec nedává.

Psy jím přestala krmit poté, co zjistila, že zvířata při bezmasé dietě přestávají vypouštět silně páchnoucí plyny. Herečka se v Nortonově show otevřela lidem takříkajíc dokořán. A diváci se nestačili divit. "Už to s nimi nešlo v domě vydržet. A světe div se, příčinou oněch nechutných psích pšouků bylo skutečně maso. Jakmile je nemají ve svém jídelníčku, mé čichové buňky jsou naprosto v klidu," konstatovala hvězda filmu Scooby-Doo 2.

Tak mě napadlo: chudáci psi. Ono totiž ještě nemusí být všemu konec. Zítra třeba začne herečce vadit hlasité chroustání kostiček nebo psích granulí, a pro změnu nasadí svým zvířatům nějakou tekutou dietu. Pak jí ale zase hrozí případné srkání, mlaskání či jiné podobné zvuky.

Neměla si herečka raději pořídit rybičky? Jsou němé, tudíž absolutně tiché. A co je pro ni zřejmě ještě důležitější, ani trochu nesmrdí.

AUTOR DETEKTIVEK TAJÍ JMÉNO

Materiál sbírá v bytech vysokých blondýnek, prohledává stoly jiných spisovatelů.

"Ano, jsem přesně takový jako postavy v mých knihách. Jsem tvrdý chlapík a je o mně známo, že dokážu holýma rukama přepůlit rohlík. Jsem velmi pohledný, mám atletickou postavu a pravidelně si každé pondělí beru čistou košili. Když zrovna neřeším žádný případ, přebývám ve francouzském provinčním zámku na Mullholland Drive. Je to nevelká stavba s osmačtyřiceti pokoji a devětapadesáti koupelnami. Jím ze zlatého talíře a mám rád, když mě obsluhují nahé tanečnice. Samozřejmě si občas musím nechat narůst vousy a schovat se v nějaké noclehárně, a čas od času se také stává, že jsem, i když nikoliv na své přání, středem pozornosti v záchytné cele pro opilce.

Mám přátele ze všech možných kruhů. Na mém pracovním stole stojí čtrnáct telefonů, včetně přímých linek do New Yorku, Londýna, Paříže, Říma a Santa Rosy. Z mé registračky se dá složit velmi šikovný přenosný bar a barman žije v dolní zásuvce, je totiž trpaslík. Jsem vášnivý kuřák a podle nálady kouřím tabák, marihuanu, květy kukuřice a sušené listí. Věnuji hodně času sbírání materiálu, zvláště v bytech vysokých blondýnek. Své náměty získávám různým způsobem, ale má oblíbená metoda spočívá v tom, že po úředních hodinách prohledávám stoly jiných spisovatelů."

Toto napsal "hledaný" spisovatel detektivek zástupci své hollywoodské agentury, který se na něj obrátil s žádostí o zodpovězení několika otázek pro týdeník Picture Post. V té době (únor 1951) mu bylo třiašedesát let a jeho relativně nepříliš dlouhá spisovatelská kariéra se začínala pomalu překlánět do třetí třetiny.

Narodil se v roce 1888, zemřel v roce 1959. Do češtiny bylo přeloženo všech jeho sedm románů a také několik povídek. V kinech a televizi běželo několik filmů natočených podle jeho románů nebo scénářů (pracoval totiž jistý čas pro Hollywood). Jeho nejznámějším detektivem je Phil Marlow.

Poznáte, o jakém autorovi detektivek je řeč? Mohl by to být Raymond Chandler? Nebo Ed McBain? Případně Georges Simenon či Rex Stout?

deníček: POPELÁŘI A ZNAČKA

Zatím ještě nepatřím k lidem, kteří z nedostatku jiné činnosti nebo možností stráví většinu dne u okna pozorováním toho, co se děje venku. Naštěstí. Okno podkrovního bytu s výhledem do protější ulice mi prozatím slouží výhradně jako kuřácký koutek či chcete-li, nikotinové stanoviště.

Času tam moc nestrávím, ale musím přiznat, že se při ukájení své tabákové závislosti rozhodně nenudím.

„Mamóóó,“ volá hodně často (a pokaždé dlouho) do jednoho z oken asi desetileté snědé děvče.

„Byl to nejlepší sex mého života,“ vykřikovala tuhle směrem ke spolužačce mohutně báňající studentka ze školy sídlící za rohem.

„Už tě mám plné zuby. Pořád jen chlastáš a chlastáš,“ vyčítala zase jednou matka plnoletému synovi před hospodou, do níž si ho zřejmě přišla vyzvednout.

Bývá to zkrátka mnohdy zábava. Jedna věc mě ale při tom okenním nikotinovém postávání dokáže pravidelně vytočit, rozpálit, rozčílit. Popeláři. Ta přibližně dvě stě metrů dlouhá protější ulice, do níž mám tak pěkný výhled, je jednosměrná. Popeláře to ani v nejmenším nezajímá. Pravidelně se objevují na jejím vzdálenějším konci a dům od domu ji poctivě pracovně procouvávají.

Třeba šetří pohonné hmoty, třeba čas. Případně oboje naráz. Dopravní značka či nějaké předpisy je nezajímají. Popeláři zase evidentně nezajímají policisty nebo strážníky. Možná proto, že muži v uniformách s nimi soucítí. Jejich auta jsem už totiž viděl procouvávat onou ulicí taky.

TAKOVÝ SMUTNÝ PŘÍBĚH

Zastřeleného tátu našel v kuchyni syn.

Byl to pro ni šok. Od sebevraždy jejího manžela uplynulo už několik let, ale devětačtyřicetiletá Brňanka Jarmila na ten den zapomenout nemůže. A co bylo úplně nejhorší, svého mrtvého tátu tenkrát našly doma školou povinné děti.

„Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. A dodnes nevím, co toho bylo příčinou,“ vrací se do minulosti žena, která tehdy bydlela v jednom z nejhezčích a nejvýše položených brněnských sídlišť. Věděla, že její manžel má zbraň a vlastní ji legálně. Ale nemohla tušit, že právě pistole ji připraví o manžela a děti o otce.

„Desetiletý syn se tehdy vracel ze školy. Našel tátu v kuchyni u stolu s prostřelenou hlavou. Muselo to pro něho být hrozné. Ten pohled...,“ má ještě teď slzy v očích Jarmila. „Krátce po něm přišla domů mladší dcera. Také ona mrtvého tátu bohužel viděla,“ dodává žena.

Musela se odstěhovat, bylo to prý šílené. Pro ni samotnou i pro obě její děti. „Kdykoli slyším nebo čtu slovo sebevražda, běhá mi mráz po zádech,“ říká i po letech Jarmila.