HERCŮV STARŠÍ BRATR

Večírek na rozloučenou s kolegou ze zaměstnání, jehož nedávná svatba za pár dnů odvane kamsi na druhý konec republiky. Pivo teče proudem, číšník se činí. Vedle našich ještě nedopitých půllitrů se objevují plné.

„Všimli jste si? Ten číšník vypadá jako starší bratr jednoho brněnského herce,“ prohodí kdosi. Několik účastníků večírku to očividně zaujme a při příští dodávce pěnivého moku si hledí víc číšníka než svých nápojů.

S kolegyní jsme poměrně sehraná dvojice. Nenápadně na sebe mrkneme. „Nevypadá. Je to Igorův bratr,“ řeknu sebejistě. „Jasně. A jmenuje se Alexandr,“ podpoří moje tvrzení kolegyně. Překvapivě se neozve ani jediný pochybovačný hlas.

Než se vrátím z nezbytné návštěvy jistého hospodského zařízení, účastníků večírku přibude. „Víš kdo nás tady obsluhuje?“ ptá se mě jeden z opozdilců. „Vím,“ řeknu, a pro jistotu dodám i jméno. Tazatel je očividně zklamaný. Rozhlíží se, koho jiného by tou bombastickou zprávou ohromil.

Netrvá dlouho a číšníkovu uměle vytvořenou totožnost znají všichni. A nejen to. Dokonce začínají používat i jeho křestní jméno. „Ten Saša začal dobře, ale teď už přísun piva poněkud vázne,“ postěžuje si můj soused nad svým dlouho prázdným půllitrem.

Sašovi jako by ubývaly síly. Navíc je čím dál víc nevrlý a protivný. „Asi ho štve, že mladší brácha je poměrně známý herec a on tady musí pinglovat,“ zazní v salonku.

Hodinu před zavírací dobou přichází Saša z výčepu s lístkem plným pivních čárek v ruce. Zajímá ho, jak to bude s placením. Pár lidí to vzdává a nechává se zkasírovat. Jiní věří, že se ještě nějakého toho piva dočkají.

Před půlnocí je to v lokále jako u Suchánků. Číšník Saša definitivně zapečetil pípy a začíná se věnovat plnění své kasírtašky. Platím jako předposlední a ptám se, kolik zůstává na účtence piv. „Šestadvacet,“ ohromí mě číšník. Já jich měl šest, zbývající dosud neplatící kolega o dvě méně.

Odcházím z večírku bohatší o dva důležité poznatky. Manipulovat s lidmi je poměrně snadné. A s počtem pivních čárek na společné účtence ukryté kdesi za výčepem ještě snazší

JIZVY JEDNOHO ŽIVOTA

Seděla v kuchyni na židli a ruka s cigaretou se jí mírně chvěla. Zvuk vody napouštěné do vany v koupelně téměř nevnímala. „Hnusnej, zatracenej život. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že je krásnej,“ hovořila nahlas sama k sobě.

Včera jí bylo dvacet a přítel jí dal k narozeninám vskutku originální dárek: rozchod. Po dvacetiměsíční známosti. Prý si našel jinou, lepší. „Parchant! Panchart jeden odpornej!“ ulevila si teď nahlas, ale líp jí stejně nebylo.

Tahle jizva na její duši nebyla jediná. Horší však byly šrámy na těle. Oči jí zabloudily na levé předloktí, poznamenané žhavými konci cigaret. Měla tam nesmazatelnou památku na permanentně opilého tátu, který ji v dětství tímto způsobem trestal pokaždé, když se mu zdálo, že je málo poslušná.

Dlouhá jizva s množstvím stehů na pravém předloktí jí zase připomínala bývalou partu. Na jednom z jejích večírků naplněných alkoholem, drogami a sexem se vzepřela a odmítla být po vůli šéfovi party. Přerazil jí ruku basebalovou pálkou. Tak důkladně, že to skončilo otevřenou zlomeninou.

Uhasila nedokouřenou cigaretu, rozhlédla se po kuchyni a se sklopenou hlavou se pomalu vydala do koupelny. Zastavila vodu, svlékla se a postavila před velké zrcadlo. Na čele jí svítila bílá jizva v místě, kam ji v dětství trefil kamenem jeden ze spolužáků v mateřské škole. Nechtěla mu tenkrát půjčit jakousi hračku.

Odvrátila se od zrcadla a ponořila do vody. Byla příliš horká, ale zatnula zuby a vydržela to. Když pokrčila kolena, jedno z nich jí připomnělo další jizvu. „Tu jedinou jsem si ve svém podělaném dvacetiletém životě udělala sama. Po pádu z kola, když jsem se na něm učila jezdit,“ uvědomila si.

O pět minut později už to nebyla pravda. Sáhla totiž po břitvě patřící jejímu teď už bývalému příteli, a podřezala si žíly. Pro jistotu na obou rukou.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (9)

KDYŽ VÁŠEŇ JE JEN ODVAR

Byla v tom věku, jaký mladé kluky, jímž jsem tehdy byl, přitahuje jako magnet. Šéfovala zahradnictví v jistém zemědělském družstvu na jižní Moravě, kam mě vyslali na služební cestu. Jezdila na motorce a měla takové hodně zastaralé a neobvyklé křestní jméno, za které se styděla. Jenže to mi dala najevo až později.

Říká se, že mezi některými lidmi odlišných pohlaví funguje jakási chemie, nebo že mezi nimi přeskočí jiskra. V našem případě tomu tak skutečně bylo. Nedá se to zapomenout: jiskra přeskočila téměř okamžitě. Z ní na mě. Byla tak silná, že mě málem popálila a snad i úplně sežehla.

Začali jsme se vídávat častěji a bylo jen otázkou času, kdy dojde k nejhoršímu. Nebo nejlepšímu? Pak mě pozvala do té jejich vesničky na hody a doma představila manželovi. Sympatickému, oproti ní o dost staršímu traktoristovi. Na hodové tancovačce se opil do němoty a konce zábavy se nedočkal. Odvedla ho předčasně domů a brzy se vrátila.

„Vůbec si mě nehledí. To ty budeš, že? Už dneska v noci. A neříkej že ne,“ útočila na mě slovně při tanci. Já nevěděl, co mám říct. Neuměl jsem si to nějak představit. Ona bezesporu ano. Po návratu do jejich rodinného domu mě popadla za ruku a doslova vtáhla do jedné z místností. Tam se na mě hladově vrhla.

Přisála se ke mně jako klíště, na jehož odstranění nepomáhá žádný z vyzkoušených a osvědčených prostředků. Co se dělo pak, popisovat nechci. Ani bych nemohl, neboť to popsat nejde. Jen jedno prozradím: její manžel se z hlubokého alkoholového spánku ve zbytku noci neprobudil (což ostatně ona tvrdila hned od počátku). Já se neměl probudit z čeho, protože ani chvilku spánku mi nedopřála.

V jejím případě to skončilo spokojeností, kterou mi dávala zřetelně najevo. Kromě jiného tím, že se ptala, kdy přijedu příště. V mém případě to bylo o něco horší. Ruce jsem měl plné modřin od stisků jejích neuvěřitelně silných prstů a záda poškrábaná do krve. Ty škrábance pálily jak čert a zkrátily mi několik příštích osamělých nocí.

Bylo to tenkrát na začátku léta. Několikrát mi pak telefonovala, abych se zastavil, že manžel je s kombajnem na žních někde na druhém konci republiky. Nakonec jsem jejímu naléhání podlehl. Podruhé a naposledy.

PŘÍHODY STRÝČKA PŘÍHODY (28)

LÁZNĚ PLNÉ MANŽELČINY BÁZNĚ

Bránil jsem se tomu jako čert kříži, ale nepomohlo to. Doktor byl neoblomný, poslal mě do lázní. První problém nastal už doma. Manželka se rozplakala a mezi vzlyky mluvila o nevěře, jiných ženách a hrozícím rozvodu.

„Prosím tě, nech toho,“ chlácholil jsem ji. „Vždyť dobře víš, že na ženské jsem nikdy nebyl. Proč bych to měl zkoušet teď, na stará kolena? Riskovat, že si trhnu ostudu?“ Jenže pláč té mojí ženské byl k nezastavení. Její slzy začínaly připomínat Niagarské vodopády, celá se třásla, vypadala jako osika ve větru.

„Hergot, tak dost,“ musel jsem zařvat a bouchnout do stolu. Kupodivu to zafungovalo. Žena si osušila slzy a podívala se na mne. „Tak jo, ale musíš odpřísáhnout, že mi budeš věrný a že se vrátíš. Nechci dopadnout jako Ochmelková. Ten její v lázních sbalil vdovu po majiteli pivovaru. Už ho neviděla. Jen jí napsal, že o tomhle snil po celý život,“ vyslechl jsem si od manželky.

V lázních jsem si na ni často vzpomněl. Chlap, který se mnou bydlel, byl totiž neuvěřitelně ukecaný a hlavně nesnesitelný. „Seš vůbec normální? Tady se kolem nás rojí nádherné baby a ty nic. Chováš se jako eunuch. Kamaráde, lázně, to je život. Nádhernej život. Tak proč nežiješ?“ vykřikoval.

Otravoval tak dlouho, až jsem s ním šel jednou večer na taneční zábavu. Abych měl pokoj. Než jsem se stačil ohlédnout, odněkud k našemu stolu přitáhl jakési dvě ženské. Spiklenecky na mě mrkl a dal se do díla. „Věřila byste tomu, že jste světlo mého života?“ povídá jedné z nich. Té výrazně hezčí a zachovalejší. Ženská si ho nejprve přísně změřila pohledem a pak ucedila: „Světlo života, jo? Tak na mě laskavě neprskejte, nebo vám tady rychle zhasnu.“

Asi ho to trochu zaskočilo. Začal totiž očima pečlivě zkoumat poněkud neobvyklý přívěšek, který měla na krku druhá žena. Nemohla si toho nevšimnout. „Líbí se vám to auto?“ zeptala se mého lázeňského spolunocležníka. Ten očividně ožil. „Auto taky. Ale jeho parkoviště mnohem víc,“ pronesl nadšeně.

Řeknu vám, byl jsem rád, když ten můj pobyt v lázních skončil a já mohl konečně odjet domů. Manželka mě už mezi dveřmi začala podrobovat křížovému výslechu. Musel jsem jí skočit do řeči. „Přestaň. Jak vidíš, žádná vdova po majiteli pivovaru, lihovaru či velkouzenářství tam nebyla. Jsem rád, že mám tebe. Jsi totiž světlo mého života,“ řekl jsem jí a snažil se neprskat. Neprskala ani ona.

HEZKÁ A MÉNĚ HEZKÁ

V dobách mého - teď už dávného - mládí to bývalo nepsaným pravidlem. Výjimky snad ani neexistovaly. Děvčata se kamarádila, utvářela dvojice. Nevím, jak to ty holky tenkrát dělaly, ale jedno si dobře pamatuji: pokaždé byla polovina takovéhoto páru hezká a druhá, druhá... No, řekněme méně hezká. Alespoň měřeno našima tehdejšíma chlapeckýma očima.

Zpočátku nám to nevadilo. Později už ano. Pokusy o rande s těmi pěknými dívkami totiž bývaly sice často úspěšné, jenže věc měla háček. Ony krasavice s sebou na schůzku často přivlekly své méně pěkné kamarádky. Komu by to nevadilo?

Krasotinka se na rande naparovala a předváděla, naproti tomu ošklivka sice mlčela, zato hltala každé vyřčené slovo a pozorně sledovala i ten sebemenší pohyb či dokonce jeho náznak. To nebylo rande, nýbrž jakési tragikomické představení pro jednoho diváka. A nebyly to jen moje zkušenosti, stejný problém měli i mí vrstevníci.

V těch svých mladých dobách jsem nad důvodem, proč tomu tak bývá, nijak nepřemýšlel. Teprve později mi to došlo. Ty pěkné holky byly nejen pěkné, ale i pořádně podšité. Kamarádstvím s ošklivkami se snažily ještě více zdůraznit svou krásu a na tříčlenném rande dávaly rozechvělému a řekněme si to na rovinu – hodně nadrženému – klukovi najevo, aby si jich patřičně vážil.

Ty doby jsou dávno pryč. Nevím, jak to chodí dnes. Netuším, jestli se mladá děvčata vůbec kamarádí a kolik lidí se sejde na jednom rande. Díky svému věku a zkušenostem však vím jedno: ošklivá dívka neexistuje. Bývá to jen klam vyvolaný ještě nevycvičenýma očima kluků a mladíků v jistém věku.

VÁNOCE V ČERVNU. A PROČ NE?

Už ani nevím, kdo s tím nápadem v naší tehdejší povedené partičce přišel. Jen si pamatuju, že to bylo v hospodě, po nějakém tom vypitém pivě. Venku peklo slunce, my se spokojeně osvěžovali dobře vychlazeným pěnivým mokem, když ta nečekaná věta padla: „Hoši, co kdybychom si udělali o příštím víkendu Vánoce?“

Nejprve to vypadalo, že jsme se snad přeslechli. Pak si někteří z nás začali ťukat na čelo. Jenže nemohlo to dopadnout jinak, než konečným jednomyslným souhlasem. „Ale když Vánoce, tak se vším, co k nim patří. Byť v horkém červnu,“ shodli jsme se.

A tak se onoho památného červnového dne tyčil uprostřed nejmenovaného fotbalového hřiště překrásně vánočně nazdobený smrček, dodaný kamarádem hajným. Teplota se tenkrát pohybovala kolem nějakých pětadvaceti Celsiových stupňů a u stromku posedávala přibližně desítka bláznů. V kabátech, s čepicemi na hlavách a rukavicemi na rukou.

Potili jsme se jak dveře od chléva, ale to nám ani v nejmenším nebránilo prožívat radost při pojídání smaženého kapra s bramborovým salátem a jásat po celou dobu rozdávání i vybalování dárků. Dokonce vánoční cukroví kdosi z domu přinesl.

Po cestičce za plotem chodili lidé, nenašel se snad jediný, který by se nezastavil a nevěřícně zíral. Teď, s odstupem času, se už nedivím některým výkřikům, které na naši adresu padaly. Kolemjdoucí nás častovali slovy, mezi nimiž POMATENCI bylo to nejmírnější a nejslušnější. Naštěstí se nenašel žádný dobrák, který by na nás poštval ostré hochy v bílých pláštích se svěracími kazajkami v rukou.

Byla to parádní vánoční akce v horkém létě. Návrh na její zopakování však neprošel. „Opakovaný vtip není vtipem,“ namítl kdosi. Vzápětí přišel s nápadem, že bychom se mohli jít na Silvestra opalovat. Se vším všudy, co k tomu patří.

Nápad to sice nebyl špatný, ale nikdy jsme ho neuskutečnili. Naštěstí. Nebo naneštěstí? Nevím.

deníček: DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO

Tak jsem včera oslavil další narozeniny. No, oslavil... V mém věku už vlastně není nad čím se radovat a co slavit. Člověk si čím dál víc uvědomuje, že se zase o rok vzdálil mládí (co to vlastně bylo?) a udělal stejně dlouhý časový krok vstříc smrti.

V mém věku jsem vděčný za málo. Za to, co o generaci mladší lidé vůbec nechápou a zatím pochopit nemohou. Třeba za každé nové ráno, kdy se probudím živý (hurá!) a nic mě nebolí (dvakrát sláva!). Za to, dvě že otřepaná slůvka „hodně zdraví“ už nejsou nějakou zdvořilostní frází, nýbrž touhou a skutečným, pro někoho neuskutečnitelným přáním.

Jak už taky dobře vím, narozeniny nemusí být nutně spojené s nekonečnými bujarými pitkami a drahými dárky. Stačí vědomí, že člověk má kolem sebe pár dobrých přátel a někoho, koho má rád, na koho se může i v té nejsložitější a nejhorší chvíli spolehnout. Někoho, kdo je mu oporou a jehož oporou chce být - a snad taky je - on.

V mém věku už sice skutečně není co slavit, přesto si uvědomuji, že narozeniny jsou výjimečným dnem. Přicházejí pouze jednou do roka a onen den (pouhých 24 hodin, 1440 minut či 86400 sekund) je jen a jen váš. Na vás taky záleží, jak s ním naložíte. Zda jej utopíte v alkoholu, prožijete v radosti či smutku, věnujete jej svým blízkým nebo se třeba jen zamyslíte nad svým dosavadním životem.

Já včera něco z toho udělal. Co to bylo po mně vědět nechtějte. I když se na tomto blogu čas od času více či méně sebeobnažuji, úplně svlékat se tady nechci.

NEČEKANÁ NOČNÍ NÁVŠTĚVA

Jmenoval se Čížek, ale po celý život kradl jako straka. Možná ještě víc a líp. Taky podváděl. V Boha nevěřil, ale přesto mu často děkoval za to, že po každém ze svých činů zůstával mimo podezření. Není nad to, když má člověk filipa – říkával si nejednou spokojeně.

Začalo to ve školce. Malé autíčko, angličák, kterým se tam chlubil jeden z kluků, se mu moc líbil. Přivlastnil si je. Ve škole kradl spolužákům knížky, luxusní pera a taky svačiny, které pak potají hltal na záchodcích. Čas od času ve třídě někdo postrádal kapesné, jednou přišel třídní pokladník o všechny peníze ze sběru papíru.

Smůlu měli později i jeho kolegové v práci. Ztrácelo se jim všechno možné. Od kompaktních disků přes mobilní telefony až po bankovky v peněženkách. Patří jim to, hlupákům, mají si na své věci dávat pozor – konstatoval po každé ze svých mnoha úspěšných krádeží. Přesto zaměstnání často měnil. Pro jistotu.

Dnes v noci uléhal do postele se zvlášť příjemným pocitem. Podařilo se mu rozšířit už tak rozsáhlou sbírku karlovarského porcelánu. Bylo to snadné, a hlavně levné. Důchodkyně, která se ozvala na jeho inzerát, chtěla pětistovku. Usmlouval to s ní na pouhou stokorunu. Za blbost se platí, usmál se spokojeně a s úsměvem na rtech tvrdě usnul.

Za okny byla hluboká tma, když ho probudil jakýsi hluk. Otevřel oči a strnul. U jeho postele stál maskovaný muž s pistolí v ruce. „Ccco tttady chccettte?“ vykoktal a cítil, že žaludek mu v těle stoupá až kamsi ke krku.

Návštěvník mlčky přešel k poličce s porcelánem, vzal do ruky nejčerstvější přírůstek a bacil s ním o zem. Jeden ze střepů dolétl až k posteli. „Nééé,“ zakřičel už pozdě majitel sbírky. Chvíli nevěřícně zíral a pak ze sebe vysoukal: „Porcelán ne, dám vám co chcete. Peníze. Hodně peněz!“

„Zavři zobák, Čížku,“ okřikl ho neznámý. Následovala další rána. Bum. Pak znovu. Bum, bum, bum. Za chvíli byla polička prázdná, zato podlahu důkladně pokryly porcelánové střepy. Neznámý zakuklenec se hrozivě zasmál, otočil se a odcházel. Mezi dveřmi se zastavil. „Chceš vědět, kdo jsem, darebáku? Jsem tvé svědomí. Přede mnou už teď nikam neutečeš,“ zaburácel místností jeho hlas.

Ještě že to byl sen. Hodně nepříjemný, ale jen sen. Naštěstí se z něj ráno probudím – říkal si Čížek. Mýlil se.

VADÍ? NEVADÍ? HRA PLNÁ VZRUŠENÍ

Paměť mi naštěstí ještě slouží dobře. I proto jsem si tuhle vzpomněl na oblíbenou hru našeho dětství: vadí nevadí. Už jako malí šprčci jsme ji hrávali výhradně ve smíšené společnosti, bez děvčat to nebylo ono.

Vzhledem k našemu věku při ní padaly otázky úplně obyčejné, nezáludné a možná i trochu stupidní. Nikomu z nás to nevadilo. Hlavně že se naše tehdy čisté, ještě ničím neposkvrněné dušičky dobře bavily.

S příchodem puberty a její pokročilostí jsme pravidla hry postupně a operativně měnili. Dnes se tomu říká kreativita. Smíšená společnost účastníků byla ještě důležitější. Některá z pohledu nás kluků nezajímavá děvčata projevovala o účast enormní zájem.

Nestáli jsme o ně a vyvinuli velké úsilí, abychom se jich zbavili. Ještě víc sil nás však stálo vlákání do hry těch dívek, které se nám líbily. Taky otázky byly úplně jiné než v dětství. O pravidlech hry nemluvě.

„Vadí ti, když tě Karel políbí?“ obrátil se jednou řídící hry na dobře vyvinutou Šárku, čímž chtěl splatit jistý dluh svému kamarádovi. Nikdo na tom prodělat nemohl: buď si Karel užije francouzáku, nebo Šárka odloží některou z částí svého oděvu.

Pokud vás to zajímá, v té chvíli se radoval Karel. Svršky začala Šárka odkládat až později. A nebylo jich málo.

Neznám nikoho, kdo by hrál „vadí nevadí“ v dospělosti. Tu hru jaksi pohřbil čas a možná i určitý pokrok. Nejprve ji začala vytlačovat ze scény rotující flaška, časem se i do naší zaostalé republičky probojoval svlékací poker. Je jednoznačnější, přímočařejší a většinou i rychlejší.

Flašku jsem kdysi v minulosti taky jednou hrál. Svlékací poker nikdy. A jestli toho lituji? Pokud mám být upřímný, tak trochu ano. Jenže teď už je pozdě. Onu karetní hru se totiž na stará kolena rozhodně učit nemíním.

PIERCING. PRO LIDI NEBO PRO ZVÍŘATA?

Ani na hodně rušné ulici se to nedalo přeslechnout. „Vypadáš jako kráva! Kde máš od toho kruhu řetěz?“ křičel přibližně třicetiletý muž na svou o něco mladší partnerku. Narážel tím na piercing v jejím nose. „Trhni si!“ zareagovala dívka neméně hlasitě a rozběhla se kamsi pryč.

Donutilo mě to k zamyšlení. V životě už jsem potkal hodně takto ozdobených lidí. Hlavně dívek. S jedním, dvěma i mnohem větším počtem kroužků na viditelných místech. Třeba v uchu. Některé ženy jich měly tolik, že při chůzi málem zvonily.

Snažím se řídit zásadou, že lidi se mají nechat. Všechno, co dělají, je jejich věc. I kroužkem propíchnutá jakákoli část těla. Jenže to moc nechápu.

Neumím si například představit, jak člověk s kroužkem v nose smrká. Jak si vychutná dobré jídlo s propíchnutým jazykem, v němž tkví jakýsi cvoček zajištěný proti uvolnění malou matičkou. Nemluvě o vášnivém polibku, při kterém onen cvoček poklepává na horní patro partnerových úst.

Nechápu ani to, jak se někdo může dobrovolně podrobit protahování kroužku běžně cudně zahaleným, hodně citlivým místem, které je odedávna spojeno s rozkoší při intimních chvilkách dvou většinou blízkých lidí.

Nic mi po tom není a nikdy nebude. I přesto, že amatérské propichování kterékoli části těla může být podle odborníků hodně rizikové. Piercing se mi nelíbí. Na nikom, natož na sobě. Možná jsem starý, staromódní, konzervativní. Ale hlavně: bolest jsem nikdy dobrovolně nevyhledával a nic na tom nehodlám měnit.