PŘÍBĚH MARATÓNSKÉHO BĚŽCE

Běžel svůj další maratón. Kolikátý v pořadí ani nevěděl. Nepočítal je. Stačilo mu, že pokaždé doběhl a že je v této náročné atletické disciplíně v zemi jedničkou. Málokdy ho doma někdo ze soupeřů porazil.

Venku to bylo jiné. Tam na nějaké velké vítězství stále čekal. Pořád věřil, že se ho jednou dočká. Zatím mu musela stačit účast na olympiádě i na mistrovství světa, byť na nich skončil hluboko v poli poražených. Příště to bude lepší. Musí být, říkal si tehdy. A dál co nejpoctivěji trénoval.

Znovu běžel a lidé kolem trati domácího šampionátu ho povzbuzovali. Také jim mohl děkovat za své výsledky. Fandili mu a věřili. Tím mu vlévali do žil novou energii. Přece je nemohl zklamat. Přece nemohl porušit své dávné vnitřní předsevzetí, že ani jeden maratón v životě nevzdá. Nejsem přece slaboch, přesvědčoval sám sebe.

Do cíle, k vavřínovému věnci vítězů, mu zbývalo už jen pár kilometrů. Jen pár, ale těch nejtěžších z celkových dvaačtyřiceti, jak dobře věděl. Jeho nohy polykaly další metry rozpáleného asfaltu z jakési setrvačnosti, hlava mu ve velkém horku třeštila, zrak se kalil, pot stékající z čela v očích nepříjemně štípal.

Všechno to překonal. Opět protrhl vítězně cílovou pásku, stanul nejvýše na stupních vítězů. „Jsi fakt dobrý. Miluju tě,“ uslyšel od manželky tak dobře známou větu. Vyslechl ji už mockrát, ale pokaždé mu zněla nově. „Vyhrál jsem pro tebe,“ předal jí současně s polibkem kus své radosti.

Netušil, že to byl jeho poslední maratón v životě. Teď se mu odvíjel na jakémsi pomyslném filmovém pásu v hlavě. Ležel v horečkách na nemocničním lůžku a neměl nohy. Lékaři mu je museli amputovat po těžké dopravní nehodě.

TŘI SPLNĚNÁ PŘÁNÍ

Jeho nejoblíbenějšími pohádkovými postavami v dětství byli kouzelný dědeček a zlatá rybka. Obdivoval na nich jejich dobrotu a lehkost, s jakými pokaždé plnili jakákoli, i ta nejneuvěřitelnější a sebetěžší tři přání.

Později, už jako dospělý, si na ně mockrát vzpomněl. Škoda, že neexistují ve skutečnosti, že po nich nemůžu nic chtít, říkával si. Napadalo ho to čím dál častěji. Přímo úměrně počtu hysterických výstupů jeho hašteřivé manželky a přibývajících návštěv zákeřné tchyně. A taky stupňujících se schválností, které mu dělal závistivý soused.

Muž zašel dokonce tak daleko, že si opatřil rybářský lístek a dlouhé hodiny vysedával u vody. Taky začal chodit do lesa. Bezcílně tam bloumal a pozorně se rozhlížel po pařezech. Jenže na žádném nikdo nikdy neseděl. Až jednou...

„Jsem kouzelný dědeček, dneska mám narozeniny a splním ti tři přání,“ uslyšel z pařezu od člověka, jemuž snad nebylo ještě ani šedesát. Takhle to v pohádkách nechodilo, uvědomil si. Proto odvětil: „Já zase hloupý Honza a jdu do světa na zkušenou.“ Mladý dědeček se zakabonil. „Nedělej si legraci. Svou nabídku víckrát opakovat nebudu.“

Za zkoušku nic nedám, řekl si muž v duchu. Nahlas se pak dědovi omluvil. „Fakt si můžu něco přát?“ zeptal se poté opatrně a poněkud nevěřícně. Dědeček přitakal. „Můžeš. Jenže tě musím na něco upozornit. Všechno, co budeš chtít, dostane i tvůj soused. A hned dvakrát.“

Hodně divnej děda, blesklo mužovi hlavou. „Divnej možná jsem, ale kvůli tobě tady svůj drahocenný čas zbytečně ztrácet nehodlám. Čekají na mě i jinde,“ odvětil kouzelný dědeček. „Tak ven s tím,“ popoháněla podivná pohádková bytost muže.

Ten si přál nejprve milenku. Hezkou, příjemnou a hlavně němou. „Máš ji. Ale soused má dvě,“ konstatoval děda. Pak chtěl bazén plný šampaňského. „Je napuštěný před tvým domem. Soused má na zahradě dva,“ upozornila ho pohádková postava. Přišlo na třetí přání. „Dědo, víš co? Chci zbourat půlku svého baráku,“ vyhrkl. Dědeček pokýval hlavou a z ničeho nic se z pařezu vypařil.

Divný přelud, pomyslel si muž a šel domů. Před jeho napůl zbořeným barákem stála manželka, hleděla směrem k novému bazénu a nešťastně lomila rukama. Beze slov, jen posuňky, se ji snažila utěšovat jakási krásná mladá dívka. Vedlejší dům zmizel. Soused se evidentně upíjel obsahem jednoho ze dvou svých bazénů. Ve druhém se spokojeně koupaly dvě nádherné ženy.

VĚŠTKYNĚ A STRAVENKA

Nebýt toho, že mě ta žena na ulici sama oslovila, vůbec bych si jí nevšiml. Byla úplně obyčejná. Pozdně středního věku, ani krásná ani škaredá. Zkrátka taková tuctová.

„Pane, máte chvilku čas?“ zeptala se. Aniž počkala na mou odpověď, hned pokračovala. „Lidé by měli znát svou budoucnost, aby se mohli těšit na to dobré a bránit se tomu špatnému. Ukažte mi ruku, já vám řeknu, co vás čeká,“ vypálila na mě.

Tentokrát už jsem si s reakcí raději pospíšil. „Nemám zájem. Nikdy jsem svou budoucnost znát nechtěl, nechci ji znát ani teď,“ uslyšela ode mne. Nelíbilo se jí to. Ani trochu. Navázala na začátek své přesvědčovací akce, prakticky zopakovala to, co už řekla, a pak dodala: „Pokud nemáte peníze, nebo je vám líto je za tuhle moji službu vydat, nevadí. Udělám vám nabídku. Klidně mi zaplaťte stravenkou.“

Nedivte se, že mě to šokovalo. „Stravenkou? V jaké hodnotě? A jak víte, že mám nějaké stravenky?“ Pohodila hlavou: „Skoro všichni je mají, ne? A v jaké hodnotě? To je jedno, v takové, jaké máte a jakou mi dáte.“

V té chvíli si zřejmě myslela, že vyhrála. Omyl. Já skutečně žádnou svou budoucnost znát netoužím, na kouzla a čáry nevěřím. Dokonce mě nezajímají ani horoskopy. Pokud si už nějaký denní zcela výjimečně přečtu, pak jedině pozdě večer nebo až na druhý den. Abych zjistil, co všechno mě mělo potkat a samozřejmě nikdy nepotkalo.

„Máte smůlu, paní,“ řekl jsem té pouliční vědmě. Slyšela to nerada, v obličeji poněkud zbrunátněla. „Ruku vám nepodám, peníze nedám a stravenku raději projím,“ prohlásil jsem. Když jsem odcházel, křičela za mnou na celou ulici, že mě stejně čeká něco ošklivého a že si to zasloužím.

Sotva jsem se po obědě vrátil do práce, přepadla mě tam jedna z mých oblíbených kolegyň: „Člověče, víš, co se mi stalo? Nechala jsem si věštit z ruky.“

„Já vím. Za peníze nebo za stravenku?“ zeptal jsem se. Udiveně na mě pohlédla: „Jak to víš? Za stravenku. Ale za ten jeden vynechaný oběd to stálo, jsem klidnější. V životě mě čekají už jen samé pěkné a příjemné věci. Chceš vědět jaké?“ Nechtěl jsem. A představte si: kolegyně se kvůli tomu málem urazila.

MODROVOUS, RUDOVOUS, BEZVOUS A DVĚ KOČKY

V mém už poměrně dlouhém životě se mi zdály nejrůznější sny. Veselé, smutné, barevné, černobílé, inspirativní i takové, na které by člověk nejraději okamžitě zapomněl. Tento však byl něčím výjimečný. Hodně výjimečný.

Moje dosavadní noční snění se zatím dalo pokaždé něčím vysvětlit. Buď navazovalo na to, co jsem někdy prožil, nebo se odráželo od toho, co jsem nosil někde hluboko v hlavě a podvědomě na to myslel. Jenže tohle do té mé dosavadní životní snotéky ani trochu nezapadalo.

O co že vlastně šlo? Jakýsi starý koráb se konečně vymanil z prudké bouře. Moře se uklidnilo, kocábka se jen tak kolébala na mírných vlnách. U jednoho ze stožárů byl přivázaný námořník a čekal na vykonání trestu za svůj skutek. Jaký, to nevím. Možná odmítl drhnout palubu, možná se snažil na lodi organizovat nějakou rebelii.

Přicházel kapitán Modrovous, dva kroky za ním kráčel první lodní důstojník Bezvous. Kapitán dal pokyn Rudovousovi, jednomu z potetovaných, svalnatých námořníků. Ten se radostně chopil devítiocasé kočky a začal přivázaného hříšníka nemilosrdně bičovat. Nikoli po zádech. Zepředu.

Rány jsem nepočítal, ale bylo jich požehnaně. Potrestaný kupodivu nekřičel. Dokonce nevykřikl ani jednou. Jen se hrdě díval před sebe, jako by se všem ostatním vysmíval. Koráb se dál pohupoval na mořských vlnách, slyšet bylo jen šumění vody a svist koččiných devíti ocasů, dopadajících na zkrvavené námořníkovo tělo.

Byl to skutečně zvláštní sen, po němž následovala ranní realita. V ní hrála jednu z rolí taky kočka. Tentokrát jednoocasá, černobílá. Seděla vedle mé postele, hlasitě a vytrvale mňoukala. Dožadovala se své kočičí snídaně.

deníček: TRESTAT DĚTI? A JAK?

Rodiče měli na naše dětské zlobení jedinou odpověď. „Klečet,“ slýchávali jsme od nich. Nejednou se stalo, že nás s mladší sestrou poslali do potupné trestné pozice oba najednou. Žádný problém to nebyl. Místnost obsahovala čtyři kouty, my byli jen dva.

Sestra měla výhodu. Měřila i vážila méně než já, tudíž ji otlačená kolena začínala bolet o něco později než mně. Pamatuju se, že bývaly chvíle, kdy mi ta bolest připadala nesnesitelná. Jenže už tehdy jsem měl svou hrdost a nikdy bych to nahlas nepřiznal. Jen jsem si postupem času stále častěji říkal, že pokud jednou budu nějaké děti mít, takhle potupně je v žádném případě trestat nebudu. Žádné rohy v místnosti, žádné klečení na tolik a tolik minut, případně zkrácené slibem, že už to nikdy neudělám.

Děti jsem měl. Rovněž staršího syna a mladší dceru. Svůj vnitřní slib jsem dodržel. Žádný z mých potomků klečení nepoznal, ani na jednoho jsem nevztáhl ruku. Tedy pokud nepočítám výjimečné plácnutí po zadku, které jsem klukovi uštědřil v jeho necelých dvou letech kvůli vzdornému, vzteklému a hlavně dlouhému, nepřetržitému řevu. Zabralo okamžitě a víckrát nebylo potřeba.

Můj problém spočíval v něčem úplně jiném. Děti by zvlčet neměly a čas od času si trest zaslouží. Jen jde o to jaký. Svou potíž jsem tehdy vyřešil úplně jednoduše. Sebral jsem zlobícím potomkům to, co měli nejraději. „Neuklidili jste si dětský pokoj? Nebude Večerníček.“ A taky nebyl. Jednou, podruhé, potřetí.

Pak konečně pochopili, že to myslím na rozdíl od jejich mámy vážně. Později se totéž opakovalo s počítačem. Taky jen párkrát. Láska k počítačovým hrám byla v našich potomcích zkrátka silnější než touha zlobit nebo dělat nepořádek.

Teď mě napadá, zda děti půjdou v mých stopách. Jestli si říkají, že po svých zkušenostech nebudou moje zatím neexistující vnoučata připravovat o Večerníčky nebo slastné chvíle u počítače. Nepřicházím na nic, co by mohlo být v této opět pokročilejší době rozumným a hlavně účinným trestem. Naštěstí to můj problém není. Stačí, že jsem vytrestal sám sebe tímhle článkem.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (6)

PŘEDLOKTÍ MÍSTO POPELNÍKU

Bylo to v době, kdy se v člověku až neuvěřitelně bouřily hormony. Usilovně hledal tu svou lásku s velkým L a naivně si myslel, že záleží hlavně na vzhledu a ještě víc na ochotě. My teď už životem otřískaní a dostatečně zkušení dobře víme, co je to taková ochota, že?

Člověk hledal, zkoušel, zase hledal a opět zkoušel. Pak narazil na Julii. Vzhledem a vyspělostí královnu všech bohyň. Psala básničky, měla ráda víno a zpěv. Taky muže, hodně mužů – dozvěděl jsem se od ní někdy na třetím, čtvrtém rande. Ráda o nich vyprávěla, o některých dokonce skoro básnila.

Jejím prostřednictvím přede mnou defilovali mladíci i zkušení muži, vysocí, malí, urostlí, vychrtlí, černovlasí, blonďáci, zrzaví, svobodní i tak trochu ženatí. Mladíci i muži, na které Julie vzpomínala v dobrém, horším i hodně špatném. Už nevím, kolikátý byl onen Radek v té její předlouhé řadě. Jedno však vím jistě: na tu chvíli, kdy o něm vyprávěla, nezapomenu do smrti. Stejně jako jeho jméno.

„Pořád se holedbal, jaký je skvělý milovník, jak ho v posteli nikdo nepřekoná,“ uslyšel jsem od Julie. „Chápeš přece, že jsem tomu nemohla odolat a musela to vyzkoušet, ne?“ pokračovala. Pak popisovala detailně všechno, co oné její zkušební hodině předcházelo, čím začínala a jak skončila.

Dlužno dodat, že pro Radka hodně špatně. „Byl to upocený, udýchaný ňouma. A víš, co bylo nejhorší?“ zeptala se mě Julie. Nevěděl jsem. „Nejhorší na něm bylo, že když to trápení skončilo, tak se pořád dokola ptal, jak jsem s ním byla spokojená.“ Na chvíli se překvapivě odmlčela. Pak povídá: „Odpověděla jsem mu po svém. Beze slov, típnutím cigarety o jeho předloktí. Ať na mě má památku.“

To mi bohatě stačilo. Už nikdy jsem na rande s božsky vypadající Julií nešel, natož abych se s ní podrobil nějaké hormonální zkoušce. Na to mám své předloktí i veškeré zbývající části těla moc rád, říkal jsem si tenkrát.