ZÁVIST A TOUHA

Máme ji v sobě všichni. Je jako zhoubný nádor, pohotově připravený se kdykoli rozbujet. Záleží jen na nás, zda jí k tomu dáme šanci. A jak velkou. Řeč je o závisti. Dětské, sousedské, kolegiální či jakékoli jiné. O závisti, která jde ruku v ruce s touhou po tom, co mají druzí.

Nemusí jít jen o věci. Vzpomínám si, jak za dávného socialismu jeden z mých kolegů v práci záviděl ženám. Často na ně zasněně hledíval a říkal: „Chtěl bych být ženská. Aspoň trochu pěkná. Do hladka bych si oholil nohy, natáhl bílé silonky, oblékl minisukni a šel bych na to. Člověče, umíš si představit, jak bych se měl dobře?“

Moje současná kolegyně s třicítkou na krku zase pro změnu závidí mužům. „Kdybych byla chlap, neobstála by přede mnou žádná žena. Ani kdyby utekla třeba do koruny stromu. Lovila bych a lovila. To by bylo pořádných zářezů na té mé pomyslné pažbě,“ slyšel jsem od ní už několikrát.

Závist poletovala ve vzduchu i na restaurační zahrádce pod stromy, do níž jsem se před několika dny uchýlil před žhnoucím odpoledním sluncem. Ke stolu si přisedli dva přibližně čtyřicetiletí muži. Jeden z nich si nepochopitelně víc než rychle teplajícího pěnivého moku hleděl rušného chodníku. Mlčky.

Druhý rovněž mlčel. Po chvíli to už nevydržel. „Prosímtě, co na tom chodníku pořád máš?“ položil kolegovi otázku. Dozvěděl se, že my lidé z města máme zkrátka ve všem výhodu a že nám závidí. I ty chodníky, na nichž se prochází tolik pěkných, mladých, nádherně poodhalených žen.

„U nás na dědině pořádný chodník nenajdeš. A pěkné mladé ženské už vůbec ne. Po návsi si to dupou babky v šátcích, nanejvýš pak naše stárnoucí manželky. Mladice se stěhují do měst a jsou potěchou pro vaše městské oči,“ konstatoval ten závistivec z vesnice.

Měl jsem co dělat, abych se nezačal nahlas smát. Jenže vzápětí mě napadlo, že na tom k smíchu nic není. Závist je totiž skutečně jako zhoubný nádor. Když se pořádně rozbují, může hodně ublížit nejen tomu, kdo jej v sobě nosí, ale i lidem kolem. A úspěšně operovat se bohužel nedá.