Už jsme ho dlouho neviděli. Ta myšlenka určitě nenapadla jen mě. Stejně jako já, ani ostatní si nechtěli připustit, že ho neuvidíme už nikdy.
Je tomu rok, co náš kolega a kamarád Svaťa odešel. Navždy. Bez jakéhokoli náznaku, beze slova rozloučení. Na poznávacím zájezdu, v daleké Francii.
Seděli jsme v tom klubu, v němž jsme spolu s ním v minulosti strávili nespočet hodin. Seděli jsme tam, vzpomínali a oči nám co chvíli sklouzly na jeho prázdnou židli v rohu místnosti. Velká fotka, z níž se na nás usmíval, ani hořící svíčka na místě, kde míval postavené pivo, kávičku či tolik oblíbený rum, nám ho nahradit nemohly. Bohužel.
Na nebe ani peklo nevěřím. V onom Svaťově domovském klubu jsem ale teď, rok po jeho smrti, na nebe málem věřit začal. Představoval jsem si svého nejlepšího kamaráda, jak si hoví na některém z obláčků, shora sleduje to naše smutnění a vzkazuje nám: „Vykašlete se na to, mně je tady dobře.“ Až se mi chtělo vykřiknout: „Jenže nám tady ne! Moc nám všem chybíš!“
Nic jsem nevykřikl. Jaksi mi odešel hlas. Zavrhnout jsem musel i další náhlý nápad: zatelefonovat Svaťovi na jeho číslo, které v mobilu stále ještě mám. Bylo by to zbytečné. V nebi, pokud nějaké skutečně existuje, náš pozemský telefonní signál stejně bohužel nemají.
A tak se alespoň utěšuji, že se Svaťa tam někde daleko třeba naučil číst myšlenky. A že teď čte to, čeho mám plnou hlavu: Je tu bez tebe prázdno i smutno. Moc prázdno a ještě víc smutno.
1 komentář:
Jardo, je to půl roku, co mi zemřel kamarád. A mé pocity jsou velmi podobné těm tvým.
Musíme věřít, že tam sedí na obláčku, houpaj' nohama, nahlas jim tam hraje a zpívá Bob Dylan a oni na nás koukaj shora jako na mravenečky a čtou si naše myšlenky...
Věřit, že je tam líp.
Okomentovat