Centru města se vyhýbám jak čert kříži. Chodím do něj jen tehdy, když už není zbytí. Vadí mi plné ulice, kličkování v davu lidí, jsou mi nepříjemní žebráci. Ať už stojící a slovně dotírající s nataženou rukou, nebo mlčky sedící a hledící na nohy kolem procházejících lidí. A co mi vadí ještě? Snad nejvíc? Výběrčí se svými neustálými pouličními sbírkami na něco nebo někoho. Jsou jako vysavač na peníze.
Například tuhle na mě na jednom rohu vystartovala mladá holčina, abych přispěl na rakovinou nemocné děti. Na opačném rohu stejné ulice oslovovala lidi zase jiná. Snažila se vybírat pro změnu na děti postižené. O pár stovek metrů dál spojila síly hned dvě děvčata. Jedna přes druhou vykládala cosi o leukémii a chtěla peníze na boj proti ní.
Co vám mám povídat. Za hodinu a něco po mně chtělo peníze devět nebo deset jednotlivců či dvojic – a tentokrát mezi nimi žádný žebrající výjimečně nebyl.
Nejsem necita, alespoň si to o sobě myslím. Na zákeřné nemoci, zvláště u dětí, jsem ochotný nějakou tou korunou přispět. Jenže prostřednictvím oficiálně vyhlášených sbírek, jejichž pravidla – tedy i posílání peněz – jsou organizátory jasně daná, stanovená, čitelná a hlavně průhledná.
Na ulici tomu tak není. Jednou jsem tam koupil jakýsi časopis, jehož prodej měl podporovat rovněž nemocné či postižené děti. Stál třicet korun a prodala mi jej přibližně třicetiletá, zlatem ověšená a podle nejnovější módy oblečená žena.
Náhoda je blbec. Zanedlouho jsem se dozvěděl, že prodejce zmíněného časopisu má z každého udaného kusu desetikorunu, další desetikorunou se pokrývají náklady na cosi, a teprve třetí – a jedinou – desetikorunu získají děti. A to ještě možná, zapochyboval jsem tenkrát.
Od té doby jsem na nemocné nebo postižené nedal nikomu na ulici ani korunu. Ať už výběrčí vypadají jakkoli, ať jsou třeba sebepoctivější, já těmhle pouličním akcím nevěřím. Navíc je jich tolik, že dříve nebo později mohou skončit úplně opačným efektem: otrávení a naštvaní lidé odmítnou přispívat úplně. Na cokoli.
