HAJZLBÁBA A HAJZLDĚDEK

Záchody. Běžná věc. Jenže jak kdy, v jaké chvíli a jak pro koho. Najednou se vám chce. Potřebujete. Potřebujete naléhavě. Je jedno, jestli vpředu nebo vzadu. Vlak stojí ve stanici, takže máte smůlu. Tedy pokud jste zodpovědní lidé a dodržujete nařízení či předpisy. To je ta horší zpráva. Lepší zní, že vystupujete. A někde před vámi je nádražní hala. Se záchody. Snad otevřenými.

Rychlost chůze korigujete s nebezpečím upuštění. V tomhle konkrétním případě předního tělesného ventilu. Konečně. Záchodek je evidentně v provozu. Podle dokořán zejících dveří.

Doslova letíte a těšíte se na hladké přistání. Jenže vám v něm zabrání stará, nevzhledná a navíc ještě nepříjemná žena. „Muži jsou vedle,“ zaduní místností její bas.

Mou spodní přední nutnost to ani v nejmenším nezajímá a začíná to dávat důrazně najevo. Oči jí chtějí pomoct, ale jaksi to nezvládají. Žena zakroutí hlavou a prstem ukáže na dveře v rohu: „Tam!“

Připadáte si jako modelka na přehlídkovém molu. Vaše chůze možná v tuto chvíli leckterou z nich předčí. Tak dokonale při ní křížíte nohy. A zespodu svého těla slyšíte: Chlapče dělej, nebo uvidíš! Zdá se mi to? Nezdá? Jedno je jisté: nechci to vidět. A cítit už vůbec ne.

Konečně mušle. Tisíckrát příjemnější a lepší než kterákoli u moře. Ten libý zvuk… Ta neskutečná úleva… Může být na světě něco příjemnějšího? Blaženějšího? Modelka je definitivně pryč. Vracíte se svou původní chlapskou chůzí. Klidnou a sebevědomou.

Netušíte, že záhy znovu narazíte na hajzlbábu (proč vlastně neexistují hajzldědci, napadne vás najednou). „Mladíku,“ říká vám, padesátiletému skorokmetovi, a šermuje vám před nosem tím svým krátkým, tlustým prstem. „Dlužíte mi tři koruny za potřebu. A buďte rád, že jste mi sympatický. Jinak bych vám to spočítala jako každému jinému. Předem, před potřebou,“ vypadlo z ní.

Naštvala mě. Naštvala mě tak, že jsem ji oslovil matko. Bylo to jediné slovo, které jsem stačil říct. „Synáčku, ty mně matko říkat nebudeš. Ty, který si pleteš dveře pánských a dámských toalet, teda rozhodně ne!“ rozhorlila se. Pak nasadila těžší kalibr. „Nedáš mně tři koruny, ale pět. Stejně ses málem pokadil (použila jiné slovo). Kdoví, jestli ne určitě. Pak si to zkontroluju. Takže pět,“ natáhla ruku s otevřenou dlaní.

Dal jsem jí deset. Pro jistotu, abych měl klid. Jenže mýlit se je skutečně lidské. Následoval niagarský vodopád slov té nevzhledné ženské, kterou jsem začínal rychle nenávidět. „Co si to myslíte?“ přešla zase k vykání. „Vy mě chcete uplácet? Tak to teda ne. Řekla jsem pět, tak pět.“

Sáhla si do kapsy zástěry, zalovila v ní a pak začala odpočítávat vracené peníze. Pečlivě, pomalu. Hezky korunu po koruně. „Tady to máte. A raději už běžte. Už vás nechci nikdy vidět, vy proutníku, který se snažíte vetřít na dámské toalety,“ začala nebezpečně zvyšovat svůj hluboký hlas.

Stanu se hajzldědkem. Příjemným, vstřícným, hodným a zřejmě prvním hajzldědkem v této zemi, rozhodl jsem se při rádoby rozvážném odchodu. Myslím to vážně. Každým dnem, jímž se přibližuje můj odchod do důchodu, vážněji.