Ten obrázek je už přibližně čtvrt století starý, ale zimu co zimu se mi objevuje před očima. Po kluzkém chodníku se šine hodně opilý chlap a co chvíli padá.
Mezi neustálými lehy a vztyky nahlas a sprostě nadává. Na komunisty, kteří neumějí vůbec nic. Dokonce ani v zimě pořádně posypat namrzlé chodníky.
Mezi neustálými lehy a vztyky nahlas a sprostě nadává. Na komunisty, kteří neumějí vůbec nic. Dokonce ani v zimě pořádně posypat namrzlé chodníky.
Doba se změnila, s ní i spousta věcí kolem nás. Jen ty zimní chodníky zůstávají jaksi stejné. Poněkud nepochopitelně. Sotva napadne trochu sněhu, lidé mají problémy. Nejen ti opilí, ale i zarytí abstinenti. Zemská přitažlivost je často silnější než oni.
V lepším případě se na chodnících boří do bílé peřiny nebo šedé kaše, v horším končí na zádech, na břichu nebo na boku. A v nejhorším v nemocnici. Se zlomenou rukou či nohou, případně něčím jiným.
Zkrátka někde něco skřípe a písek pod podrážkami našich bot to bohužel není. Obávám se, že ještě dlouho to výrazněji jiné nebude. A tak mě napadá, jestli nenastal čas alespoň na varovné přejmenování chodníků. Třeba na bořníky nebo kluzníky. Případně na oboje.
